Katastrofa Rudé armády měla svůj začátek v Horšovském Týně

O stavu sil proti sobě stojících rivalů v „zimní válce“ referují následující oficiální číselné údaje:

▪ Počet do boje od počátku do konce konfliktu postupně nasazených vojáků: Finsko 300 – 340 tis. / SSSR 425 tis. – 760 tis.

▪ Počet do boje nasazených tanků: Finsko 32  / SSSR 2 500 – 6 500

▪ Počet do boje nasazených letadel: Finsko 114 / SSSR 3 800

▪ Celkové ztráty živé bojové síly: Finsko 70 tis. / SSSR 350 tis.

▪ Z toho padlých a nezvěstných cca: Finsko 25 tis. / SSSR 150 tis.

Stalinova představa snadné kořisti

Stalin se na Finsko vypravil velice sebevědomě, s přesvědčením, že půjde po „úspěšném“ dobytí východní části Polska, které si tím na základě paktu Molotov-Ribentropp rozdělil spolu s Hitlerem, opět o snadnou záležitost. Jenže, zatímco poměrně snadné vítězství nad Polskem, od západu současně ničeným Hitlerem, kvalitu sovětského velitelského sboru nemohlo dostatečně prověřit, u Finska Stalin narazil. Již tady se začala ve značné míře projevovat neschopnost Stalinových velitelů, kteří z velké části na nejvyšších i na středních stupních velení nahradili ty zkušenější a schopnější, zlikvidované několik let předtím během tzv. čistek. Jejich hlavní obětí se 12. června 1937 stal maršál Sovětského svazu Michail Nikolajevič Tuchačevskij.

Důkaz pro Hitlera o kolosu na hliněných nohou

Sovětské počáteční neúspěchy ve válce s Finskem Hitlera přesvědčily, že Stalinova armáda není to, co se o ní všeobecně předpokládá, a jak ji Stalin se svojí klikou prezentuje. Rozhodnutí toho co nejdříve využít prostřednictvím „Plánu Barbarossa“ v něm stále více uzrávalo, až uzrálo 22. června 1941.

Po několika týdnech probíhajícího útoku na SSSR si Hitler mohl spokojeně mnout ruce. Jeho armády se valily do nitra Sovětského svazu, do německého zajetí odcházely statisíce sovětských vojáků. Zdálo se mu, že „zpravodajská hra“ před několika léty rozehraná jeho „pravou rukou“ Heydrichem via šlechtická rodina Trauttmansdorffů z Horšovského Týna, přinesla své ovoce, které nakonec, až zcela uzraje, sklidí. Nejenom vývoj „zimní války“, ale nyní i průběh prvních týdnů útoku na SSSR mu to plně potvrzovaly.

Do 5. prosince 1941 zaznamenal Sovětský svaz zcela enormní ztráty, jejichž výše na německé straně by bývala pro Německo znamenala neschopnost dalšího vedení války. SSSR byl schopen tyto ztráty díky svému počtu obyvatel a z toho bojeschopných osob několikanásobně do konce války nahradit:

▪ více než 700 tis. mrtvých;

▪ více než 1 milion 300 tis. zraněných

▪ více než 1 milion 800 tis. zajatých a nezvěstných

Shodou náhod se Hitlerovi podařilo připravit Stalina jeho vlastním přičiněním o výkvět Rudé armády

Díky různým shodám okolností nakonec došlo k tomu, co prozrazuje název naší stati. Vždyť se mu naskytla příležitost nechat samotného Stalina, aby zlikvidoval svůj velitelský sbor, v němž první housle hrál maršál Tuchačevskij se svými vojenskými znalostmi a neortodoxními nápady, které by nyní ve válečném konfliktu mezi Německem a SSSR Hitlerovi zcela určitě nadělaly mnoho starostí a problémů!

Situaci pro Němce ještě nahrávala skutečnost, že mezi Stalinem a maršálem sice zatím nebyla veřejně válečná sekera vykopána, ale vztahy mezi nimi nebyly vůbec přátelské, spíše antagonistické! Dalo se proto předpokládat, že Stalin využije každé příležitosti, jak se maršála zbavit. Při německé znalosti Stalinova naturelu správně očekávali, že podaří-li se jim maršála z vrchního velení „odstavit“, spolu s ním budou následovat i jeho nejbližší spolupracovníci a že se „lavina“ u nich nezastaví, že s sebou strhne i řadu velitelských kádrů na středním stupni velení. Německý předpoklad vyšel „do puntíku“. Přibližme nejprve maršálovu osobu, na níž měl Stalin spadeno.

Michail Nikolajevič Tuchačevskij

se narodil v roce 1893. Pocházel z méně významné šlechtické rodiny. V roce 1914 dokončil studia na vysoké škole a vstoupil do carské armády, v jejích řadách bojoval v 1. sv. válce, za projevenou odvahu obdržel několik vyznamenání. V únoru 1915 byl na rusko-německé frontě zajat. Pokusil se neúspěšně ze zajetí čtyřikrát uprchnout, až pátým pokusem, v roce 1917, se mu útěk podařil, a to z mimořádně ostře střežené pevnosti v bavorském Ingolstadtu, kde se seznámil s jedním z jejích vězňů – s budoucím francouzským prezidentem – Charlesem de Gaullem. Po návratu do Ruska se přidal k bolševikům a zde začala jeho závratná vojenská kariéra, v níž se z poručíka stal maršálem.

Z chudého šlechtice bolševikem a závratnou rychlostí ve 24 létech velitelem celé armády!

Po bolševické revoluci se připojil k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády. Díky svým vojenským schopnostem rychle postupoval na stupnici vojenských hodností. Při vypuknutí ruské občanské války na konci r. 1917 mu bylo 24 let. Jeho přímým nadřízeným byl hlavní zakladatel Rudé armády, Lev Trockij, který mu svěřil velení rudé Páté armády, s níž hájil Moskvu a s níž poté absolvoval několik válečných kampaní proti tzv. bělogvardějským armádám.

Porážky v Polsku a první kontroverze se Stalinem

Po bolševickém vítězství v občanské válce velel Rudé armádě během rusko-polské války 1919-1921. Probil se až k Varšavě, zde však byla jeho vojska mezi 13. – 20. srpnem 1920 téměř kompletně zničena polskými jednotkami vedenými maršálem Pilsudským. Toto polské vítězství je označováno za „zázrak na Visle“. Sovětská porážka u Varšavy ukončila Leninovy plány na „vývoz“ revoluce směrem na západ a na spojení s komunisty západoevropských zemí k nastolení komunismu v celé Evropě. V tomto období se Tuchačevskij poprvé dostal do sporu se Stalinem. Stalin se pasoval do role vojevůdce a snažil se s jednotkami tzv. Jihozápadní armády jako její komisař (politruk – političeskij rukovoditeľ) ve stejné době, kdy Tuchačevskij útočil na Varšavu, dobýt Lvov. Útok vedený Stalinem vázl, ze své politické nadřízenosti (a taktéž nadřazenosti) tak svými rozkazy několikrát převelel jednotky z varšavské fronty ve svůj prospěch k útoku na Lvov, Po debaklu bitvy o Varšavu mezi nimi došlo ke sporu a k vzájemnému obviňování ze zavinění neúspěchu. Faktem je, že stažení Buďonného jízdní armády z útoku na Varšavu proti vůli Tuchačevského zřejmě prohru v bitvě rozhodlo. Od této doby se oficielně datuje nepřátelství mezi oběma veliteli. Na základě dnešních poznatků se ale vojenští badatelé shodují na tom, že se Tuchačevskij sám dopustil řady omylů, které polské armádě pod velením maršála Pilsudského umožnily jeho porážku uskutečnit. Přitom nezůstalo pouze u porážky před Varšavou. Další porážku Tuchačevského vojskům Poláci připravili v bitvě na řece Němen v září 1920. Sovětské Rusko tak nakonec muselo navrhnout jednání o příměří, které vyústilo v tzv. Rižský mír, v němž přišlo o území západní Ukrajiny a západního Běloruska.

„Rudý Napoleon“

K osobě maršála Tuchačevského je nutné dodat, že zde neplatí žádné iluze o jeho smyslu pro spravedlnost a o humanitě. Ani po skončení ruské občanské války v zemi nebyl klid. Jeho armády proto velice krutě potlačovaly rebelie rolníků v několika guberniích (některé prameny dokonce informují o použití bojových plynů proti vzbouřencům), proslul neblaze bezohledným potlačením vzpoury námořníků v Kronštadtu v r. 1921. Byl dokonce nazýván „Rudým Napoleonem“.

Reformátor Rudé armády

V letech 1925-1928 byl předsedou výboru (sovětu) Rudé armády a zástupcem komisaře pro obranu, na přelomu 20. a 30. let se stal hlavním motorem reforem Rudé armády. Snažil se ji přetransformovat v dobře fungující válečný mechanismus. Napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví, zejména o tankové  válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Stejným „nadšencem“ využití tanků byl také de Gaulle, zdá se, že při svém společném pobytu v německém zajetí měli dost času na teoretické úvahy o budoucnosti tankových vojsk a mohli dojít ke shodné vizi, i když v té době se tanky teprve „klubaly ze své ulity“. Tuchačevského snahy o reformy v Rudé armádě od počátku narážely na odpor staré školy vojevůdců - ryzích amatérů: zejména Buďonného, Kulika a Vorošilova a samozřejmě i samotného vojenského amatéra Stalina, který nezapomněl na jejich vzájemné kontroverze v sovětsko-polské válce.

V roce 1931 byla Tuchačevskému svěřena hlavní role při reformě armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva pro operace v kombinaci s pěšími jednotkami. Prosazoval taktiku „hloubkových operací“ vytvořenou jeho blízkým přítelem, V. Triandafillovem (zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí). V tankovém vojsku spatřoval velkou budoucnost a šanci rozhodovat hlavní bitvy. Dá se říci, že v tomto směru do značné míry „souzněl“ s teorií německých generálů, kterou oni převedli do reálu jako „blitzkrieg“ při dobytí západní Evropy v r. 1940.

Nejenom tanková vojska, ale také výsadkáři

Funkce náčelníka zbrojní komise Tuchačevskému umožnila zahájit modernizaci výzbroje Rudé armády s důrazem na tanková vojska (v době jeho nástupu do této funkce v roce 1932 Rudá armáda disponovala 4 000 tanky, v roce 1936 již 10 000 tanky). Společně s maršálem J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě (poprvé se představily na manévrech na Ukrajině v r. 1935 za přítomnosti britské a americké generality, což vedlo k zahájení výstavby jednotek tohoto druhu v obou těchto státech). Tuchačevskij nebyl příznivcem zastaralého druhu válčení a tedy ani zastaralých druhů zbraní. Snažil se o co nejširší zavedení mechanizace a motorizace do Rudé armády. Své snahy o ústup od vojenské doktríny jízdních sborů jako „reliktu“ 1. sv. války sice nastartoval, ale do konce 2. sv. války několik velkých jízdních jednotek v Rudé armádě ve formě jízdních sborů přesto „přežilo“.

V létech 1935 – 1938 nastartoval Stalin takzvanou „velkou čistku“, charakterizovanou čtyřmi obřími moskevskými procesy, v nichž byli souzeni významní lidé z nejrůznějších oborů pracovní činnosti, mezi nimi, vědci, vynálezci, umělci a v neposlední řadě politici a příslušníci ozbrojených sil.

Podle odtajněných sovětských archivů NKVD během let 1937 a 1938 zatkla 1 548 367 osob, z nichž bylo pak 681 692 zastřeleno, což v průměru znamená asi 1000 poprav denně. Celkový počet obětí se někdy odhaduje na 950 tisíc až 1,2 milionu, vzhledem k mnohde chybějící dokumentaci může být i významně vyšší.

V rámci tohoto stalinského teroru bylo v Sovětském svazu také popraveno kolem 1 300 Čechoslováků usedlých v SSSR, zejména na Ukrajině! V jediný den, 28. září 1938, byla v ukrajinském Žitomiru vykonána poprava sedmdesáti sedmi Čechů, členů a funkcionářů tamější organizace českého Sokola, oficiálně kvůli jejich špionážním aktivitám!

V roce 1935 se dostal Tuchačevskij na vrchol své kariéry, když byl povýšen do hodnosti maršála SSSR. V lednu 1936 postupně navštívil Velkou Británii, Francii a Německo. Zde měl údajně navázat konspirační styky s protisovětskými silami a začít připravovat plány na odstavení Stalina a převzetí moci (jak znělo zdůvodnění jeho zatčení 22. května 1937, kdy byl uvězněn a obviněn ze spolupráce s trockisty s cílem svrhnout režim vedený „soudruhem Stalinem“ a ze špionáže ve prospěch nacistického Německa.)

Z celkového počtu 63 souzených politiků a nejvyšších představitelů armády, mnohdy blízkých spolupracovníků V. I. Lenina, byli až na čtyři všichni zastřeleni. Na vytipované osoby byl připraven zcela nový paragraf trestního zákona č. 58/14 o „kontrarevoluční sabotáži“, který umožňoval takovouto „sabotáž“ trestat zastřelením a konfiskací majetku (6. červen 1937).

Po tajném vyšetřování byl zahájen v červnu 1937 neveřejný proces, v němž byl Tuchačevskij společně s dalšími sedmi nejvyššími veliteli Rudé armády 12. června 1937 popraven. Jeden ze zatčených Tuchačevského vojenských kolegů (J. Gamarnik) spáchal před procesem sebevraždu. Po tomto procesu následovala vlna masivních čistek v celém důstojnickém sboru Rudé armády.

Sebezničující lavina

V období květen 1937 až prosinec 1939 padli za oběť čistkám další 3 maršálové SSSR, 13 velitelů armád (15), 62 velitelů armádních sborů (85), všech 15 komisařů armád (15), z Nejvyššího vojenského vboru Rudé armády vylo popraveno 98 jeho členů (108). Dále byli likvidováni členové vojenské správy v nejrůznějším služebním zařazení, včetně profesorů válečných škol, učitelů vojenských učilišť atd. Samozřejmě, že ne všichni z řad armády vyřazení skončili před popravčí četou anebo kdesi v gulagu. V každém případě se ale jejich vyřazení z armády na její kvalitě podepsalo stejně, jako nepřítomnost těch, kteří byli zlikvidováni resp. odsunuti do věznic resp. pracovních táborů. Z více než 36 tisíc vyřazených velitelů, kteří byli z řad Rudé armády „odejiti“, byla téměř 1/3 zatčena a souzena. Již před „zimní“ Rusko-finskou válkou tedy byla Rudá armáda na pokraji kolapsu!

(Autorské poznámky:

1. Čísla v závorkách udávají celkové počty jednotlivých skupin armádních činitelů, z nichž se rekrutovali činitelé Stalinovými represáliemi postižení.

2. Stalinovy čistky v Rudé armádě byly obnoveny v r. 1941 poté, kdy se Stalin vzpamatoval z šoku, který utrpěl v prvních dnech po napadení SSSR Německem. Bylo popraveno několik dalších významných sovětských vojevůdců. Teprve pak si Stalin uvědomil, že takovéto čistky jsou absolutně kontraproduktivní a zastavil je. Neznamená to ale, že by rozsudky smrti v Rudé armádě nadále vůbec nepadaly! Mnohdy za sebemenší podezření ze zbabělosti před nepřítelem šli vojáci bez ohledu na hodnost do trestných praporů s téměř 100% výhledem na smrt anebo přímo před popravčí četu. Komisaři jednotek měli pravomoc podezřelé ze zbabělosti bez soudu střílet.)

V r.1957, po známém Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti byl maršál Tuchačevskij oficielně plně rehabilitován stejně, jako dlouhá řada dalších kádrů Rudé armády.

Maršálovo hodnocení

Názory na Tuchačevského se různí. Jeho zastánci zdůrazňují jeho velký podíl na modernizaci Rudé armády, která pokračovala i po napadení SSSR a projevila se hlavně ve druhé polovině války − a z velké části přispěla k vítězství Rudé armády. (Autorská poznámka: i když podobně významných faktorů tohoto úspěchu bylo více: hlavně materiální, zbrojní pomoc západních Spojenců.)

Tuchačevskij úspěšně rozvíjel vojenskou teorii na stupeň, který je hodnocen tak, že s využitím těchto teoretických poznatků v praxi by nikdy nebýval mohl bitvy s polskými armádami (viz výše) prohrát. Domácí kritikové, kteří mohli po pádu komunismu své kritické práce bez větších obav publikovat, mu vytýkají jeho krvelačnou bezohlednost při potlačování domácích povstání a rebelií. (Autorská otázka: Kdo ze sovětských generálů/maršálů nebyl bezohledný?) Všeobecně se ale většina jeho hodnotitelů (kladných i záporných) shoduje na tom, že byl nadprůměrně vzdělaný, kulturně založený a měl hluboké znalosti i z jiných oborů než z vojenství − např. meteorologie a astronomie (autorská poznámka: analogie s čsl. generálem M.R. Štefánikem).

Nyní se dostáváme k vysvětlení toho, proč naše stať nese název indikující vztah mezi kolapsem Rudé armády a horšovskotýnským zámkem.
V r. 1622 bylo Vilému z Lobkovic, jednomu z bývalých třiceti direktorů činných v českém stavovském povstání, zkonfiskováno horšovskotýnské panství. Zakoupil je hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu.
Trauttmansdorffové své panství výrazně rozšířili a na zámku nechali provést řadu úprav. Další přestavby se začaly konat kolem roku 1880 a pokračovaly i v novém století. Rodině Trauttmansdorffů zámek patřil až do roku 1945, kdy jí byl zkonfiskován na základě dekretů prezidenta Beneše, týkajících se kolaborace s nacisty. V roce 1938 byl Horšovský Týn jedním z center tvrdého henleinvoského nátlaku na odtržení československého pohraničí.

Hitlerův šlechtický emisar

Jedním z potomků šlechtického horšovskotýnského rodu Trauttmansdorffů byl JUDr. Maxmilián Karel Trauttmansdorff. Byl považován za „enfant terrible“ knížecí rodiny, zpočátku hlavně pro své neuspořádané rodinné poměry, později i pro svoji zcela otevřenou aktivní angažovanost ve prospěch nacistického Německa. Jako posledně narozený neměl šanci podílet se větší měrou na rodovém dědictví. Musel se postarat sám o sebe, takže se dal na vojenskou dráhu a ještě se stačil zúčastnit několika závěrečných bojových akcí 1. sv. války, což mu vyneslo vyznamenání spočívající v jeho pasování na rytíře bavorského Řádu sv. Jiří. Jeho prestižní rodové jméno mu snadno otevíralo dveře v nejvyšších berlínských kruzích, takže začal pracovat v Goebbelsově ministerstvu propagandy, odkud přešel do funkce osobního tajemníka ministra práce Třetí říše. Aby bylo vše co nejdokonalejší, přijal také německé říšské občanství. Poté, kdy se začal blíže zabývat problematikou československého pohraničí, vztahující se ke stále zřetelněji se rýsujícím snahám v něm žijící sudetoněmecké národnostní menšiny o osamostatnění, vrcholící nakonec snahami o jeho přivtělení do Třetí říše, což se nakonec podařilo, navázal přímý kontakt s československým prezidentem Edvardem Benešem. Tak započala až doposud jistým závojem záhadnosti zahalená historie jeho přímé účasti na zprostředkování podnětu ke Stalinovým čistkám v Rudé armádě, které sehrály v historii 2. světové války velmi závažnou roli.

Jednání s prezidentem Benešem o uzavření paktu o neútočení

Spolu se svým přítelem Albrechtem Haushoferem, druhým tajemníkem Ribbentropova hitlerovského ministerstva zahraničí, začal díky zprostředkování dr. Vojtěcha Mastného, tehdejšího čsl. velvyslancem v Německu, vyjednávat s prezidentem Benešem o možnosti uzavření paktu o neútočení mezi Německem a Československem. Obdobná smlouva již existovala od r. 1934 mezi Německem a Polskem. Německo se „naoko“ snažilo své militaristicko-hegemonistické choutky co nejdéle před světem skrývat a tvářit se jako mírumilovný stát, od něhož nikomu nehrozí nebezpečí.

První jednání se uskutečnilo v listopadu 1936. Beneš o uzavření paktu projevil zájem s tím, že naznačil možnost jistých ústupků ve prospěch stále sílící Henleinovy snahy o separaci sudetoněmeckého území od ČSR. Následně také ještě jednali s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, do tohoto jednání „zabudovali“ i pokus o získání poměrně široké, už nejenom kulturní, ale i správní autonomie pro Sudety. V tomto ohledu byli rázně odmítnuti. Hitler s výsledkem jejich jednáním nebyl spokojen, nicméně k dalšímu jednání s Benešem pokyn dostali, protože se začala rýsovat možnost, využít je pro zpravodajskou hru vymyšlenou Heydrichem, který nastražil Benešovi a jeho prostřednictvím Stalinovi léčku.

Heydrichova zpravodajská hra

V dalším jednání před Vánoci 1936 zažili oba Hitlerovi a nyní již také Heydrichovi emisaři velké překvapení, když se od Beneše dozvěděli, že je připraven začít o paktu jednat okamžitě. Upozornili na to, že k takovému jednání momentálně nemají oficiální zmocnění. Podle Heydrichova scénáře ale Trauttmansdorff, jako hlavní mluvčí jejich dvoučlenné mise, prezidenta ubezpečil, že se jednání o uzavření paktu určitě co nejdříve budou moci uskutečnit, protože „jednání nejvyššího velení Wehrmachtu vedená s maršálem Tuchačevským spějí k úspěšnému závěru!“ Jak Heydrich správně předpokládal, to si Beneš nenechal pro sebe a na počátku r. 1937 tuto zprávu předal sovětskému velvyslanci v ČSR S. S. Alexandrovskému (autorská poznámka: v r. 1943 v SSSR popraven za údajnou špionáž ve prospěch Německa, v r. 1956 rehabilitován). Následovala výše popsaná Stalinova čistka v armádě, která před nastávající válkou ve prospěch Německa zlikvidovala většinu schopných sovětských velitelských kádrů na nejvyšší i střední úrovni velení. Předběžnou ukázkou toho, jak to funguje, se stala „Zimní válka“ mezi SSSR a Finskem (viz výše).

O Trauttmansdorffových aktivitách v tomto směru a o jeho návštěvách v horšovskotýnském zámku, kde byl jeho hostem komplic Albrecht Haushofer, svědčí Trauttmansdorffovy osobní paměti a také asi deset zaznamenaných svědeckých výpovědí. Na zámku v Horšovském Týně tedy zřejmě původní nápad, oslovit prezidenta Beneše ve věci uzavření paktu o neútočení, rozšířený pak nejprve o řešení sudetoněmecké otázky a poté i o Heydrichův „příspěvek do hry“, vznikl.

Důkazem existence Hedrichovy informace pro Beneše, sdělené mu via Trauttmansdorff, je také fakt, že ji prezident Beneš poté svěřil i francouzskému ministerskému předsedovi Leonu Blumovi − dokonce jako pikantnost, poukazující na „neohrabanost upovídaných německých diplomatů“! Trauttmansdorffova mise „vyšuměla“ do prázdna, v československém/sudetoněmeckém pohraničí situace začínala eskalovat, ale informace o „Tuchačevského zrádcovství“ již žila svým vlastním životem a nad ním se začínala stahovat temná mračna.

Co všechno se Stalin o Tuchačevském dozvěděl?

Obsah toho, co všechno se Stalin o Tuchačevském dozvěděl, zůstává nevyjasněný, stejně tak otázka, v jaké formě prezident Beneš tuto informaci od Trauttmansdorffa obdržel a Stalinovi dále předal – zda pouze v ústním podání anebo také písemně. Existuje jedno písemné tvrzení, jehož autorem je dlouholetý náčelník Stalinovy kremelské ochranky v létech 1931 – 1952, generál Nikolaj Sidorovič Vlasik (1896-1967), přezdívaný „Stalinův stín“. (Kromě této důležité funkce zastával v létech 1946 – 1952 funkci náčelníka hlavní správy Ministerstva státní bezpečnosti SSSR). Vlasik ve své písemnosti spekuluje o tom, zda informace, které prezident Beneš o Tuchačevského tajném vyjednávání s Německem a o přípravě puče proti Stalinovi obdržel, mají reálný základ.

Pravdou je, že se lze i z jiných informačních zdrojů dozvědět o Tuchačevského vyjádřeních naznačujících jeho náklonnost vůči Hitlerovu Německu a o náznacích jeho opozice vůči Stalinovi. Zdá se, že v některých případech maršál neopatrně mluvil více, než pro něj bylo bezpečné a že to byl základ, na němž poté Heydrichův Sicherheitsdienst zrežíroval svoji „hru o Tuchačevského trůn“ doručenou Stalinovi via Horšovský Týn. O jednom takovémto rozhovoru se ve svém hlášení do Rumunska zmiňuje tehdejší rumunský velvyslanec N. Titulescu, který se s Tuchačevským sešel na recepci sovětského velvyslanectví v Berlíně. Obdobnou informaci přinesla i tehdy dobře známá pařížská novinářka Geneviève Tabouyová. Podle ní Tuchačevskij dával otevřeně najevo svůj obdiv k německé armádě a tvrdil, že je absolutně neporazitelná.

Generál Vlasik dále sděluje, že informace o Tuchačevském pro Stalina prezident Beneš obdržel v písemné podobě. Sdělení o ústní formě předání kompromitujících informací pochází z pamětí Maxmiliána Trauttmansdorffa resp. z  rodinného kruhu Trauttmasdorffů.

Na dezinformační akci se měl údajně podílet i „spolehlivý a oddaný“ Heydrichův odborník na teroristické akce – Alfred Naujoks. Kde se objevil, tam se vždy dělo něco nekalého! Z akcí s jeho „rukopisem“ jmenujme např. vraždu Ing. Formise, vysílajícího „pirátským“ vysílačem z hotelu „Záhoří“ na Slapské přehradě protihitlerovskou propagandu nebo fingované přepadení rozhlasového vysílače v Gliwicích, na jehož základě vypukla 2. světová válka.

Paralela s německou akcí zaměřenou na vítězství bolševiků v Rusku

Tuchačevského likvidace s využitím „zpravodajské hry“ má evidentně paralelu s německým trikem použitým v r. 1917, kdy se Němcům podařilo zlikvidovat carský režim poté, když na tehdy sovětské území ze Švýcarska v zapečetěném vagónu propašovali V.I.Lenina s jeho bolševickými souputníky.

Když v roce 1936 cestoval Tuchačevskij do Londýna na pohřeb krále Jiřího V., uskutečnil cestou v Polsku a v Německu řadu setkání s významnými vojenskými činiteli. Diskuze se vedly o vítězné budoucnosti tří velmocí − Německa, Japonsko a Ruska, ačkoliv by se spíše dalo očekávat, že k prvním dvěma bude zařazena Mussoliniho fašistická Itálie. Samozřejmě, že bolševická země v čele se Stalinem nebyla pro tak velký obrat vhodná. Ale pod vedením mladého a šarmantního maršála, přístupného a ochotného ke změnám, by zřejmě bývalo bylo celkem možné zemi přetvořit a k moderním evropským mocnostem přiřadit!

____________________

K válečné historii zámku v Horšovském Týně se váže několik dalších zajímavých epizod.

Zámek a archiv SS

Před konce války sem byl přesunut centrální archiv ozbrojené složky Allgemeine SS dokumentující většinu represivních akcí této složky v okupovaných zemích Evropy. Jeho další skutečný osud není stále známý. Jedna informace mluví o tom, že jej zde příslušníci SS zlikvidovali, objevily se i zprávy o jeho ukrytí kdesi v okolí zámku a také o tom, že jej majitelé zámku vydali americké armádě, která do Horšovského Týna vstoupila 5. května 1945, a pod jejíž ochranou byla rodina Trauttmansdorffů přetransportována do americké okupační zóny v Bavorsku. Kromě zpráv o tomto archivu je také známo, že pod střechou zámku se v době příchodu amerických jednotek do města ukrývalo několik vysokých německých důstojníků. Další vývoj tohoto případu líčí jedna z kapitol knihy z našeho nakladatelství nazvaná „Z Normandie přes Ardeny až k nám“:

Americký potomek Chodů na zámku

5. května 1945, po dopoledním osvobození Domažlic, jako „předvoj“ celé americké 2. pěší divize s emblémem indiánské hlavy na rukávové nášivce, do Trauttmansdorffského zámku vstoupil její štábní důstojník, podplukovník Mathew Konop (jehož příjmení je velmi obvyklé na Chodsku, stejně jako Matěj coby český ekvivalent jeho křestního jména). Jeho příjmení skutečně prozrazuje, že svým původem z Chodska pocházel. Podplukovník Konop se svojí divizí absolvoval celou bojovou cestu od jejího vylodění v Normanadii dne 7. června 1944.

Potomek vystěhovalců z Chodska, narozený sice již v USA, ale ovládající tehdy dobře český jazyk, se se svojí divizí na její bojové cestě Francií, Belgií a Německem ocitl 2. května 1945 v Klenčí pod Čerchovem, v rodišti jednoho z předků široce rozvětveného rodu s kořeny na Horním i Dolním Chodsku. Pro svůj český původ, tudíž i znalost české řeči, byl pověřen americkým Úřadem zvláštních služeb (OSS), aby odjel již 4. května 1945, tedy den před generálním útokem amerických sil do českého vnitrozemí, do Domažlic a jako parlamentář přesvědčil německou posádku ve městě o zbytečnosti dalšího odporu. Když splnil svůj úkol na velitelství německé posádky v domažlických kasárnách, odebral se ve svém jeepu na náměstí, kde ho přivítaly davy již srocených, jásajících obyvatel města, očekávajících své osvobození. Zde vznikla legendární fotografie s Mattem Konopem na ramenou nadšených domažlických občanů. Jeho druhá fotografie, pořízená z jiného úhlu, se stala součástí fotopřílohy knihy Jana Vrby „Chodský bílý týden“, vydané v roce 1947. Jeho autentický podpis na ní v jednom z exemplářů této knihy opatrujeme v archivu našeho nakladatelství. Také úryvky z jeho válečného deníku jsou uloženy v našem archivu. Na konci války byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Podplukovníkovo ardenské intermezzo

Za pozornost zcela určitě stojí nejsilnější z jeho zážitků v bitvě o Ardeny. V okamžiku, kdy se nepřátelské tanky přiblížily na dostřel z bazooky ke stanovišti štábu 2. pěší divize, dislokované v obci Wirtzfeldu v severní části ardenské fronty, zorganizoval její štábní důstojník, podplukovník Mathew Konop poslední obrannou linii – ze všech, kdo ještě mohli držet zbraň – z kuchařů, spojek, telefonistů, písařů a dalšího personálu, který běžně nikdy přímo nebojoval. Tato poslední americká bojová linie německý útok na severním úseku fronty – na tom ze strategickéhohlediska nejdůležitějším – odrazila. Podplukovník Mathew(Matěj) Konop, svým hrdinským činem pomohl udělat tlustou čarou škrt přes Hitlerův rozpočet!

Velitelství 2. US „indiánské“ divize na zámku

O Horšovském Týně, kam přijel 5. května v pozdním odpoledni, aby zde vybral vhodné místo pro velitelství divize, se plukovník Konop se ve svém deníku zmiňuje s tím, že mu do očí samozřejmě ihned padl horšovskotýnský zámek, o jehož existenci předem ale již věděl. Řešení bylo nasnadě. Oznámil jeho majitelům svůj výběr, nechal umístit nad vchod tabuli s nápisem „Velitelství“ a očekával příjezd celého divizního „ansámblu“. Večer na poradě prosazoval názor, že se musí divize okamžitě vydat dále do Plzně.

„Zastavíme-li někde v lesích, zastihne nás tam konec války a bůhví, kdy se odtamtud dostaneme domů!“ Velitel divize, generál Robertson, však byl proti, argumentoval tím, že úkol být v Plzni jako první dostala 16. obrněná divize. Nakonec se Konopovi podařilo velitele přesvědčit, že do Plzně vyrazí sám, se svým řidičem, a vybere tam vhodné místo pro divizní velitelství, které přijede ještě téhož dne za ním.

Na prahu smrti?

Druhý den ráno po snídani tedy vyšel ze zámecké ložnice, kde přenocoval. V chodbě se náhle otevřely dveře, z nichž vystoupil německý plukovníks pistolí v ruce. Mattu Konopovi se zatmělo před očima.

„Tak jsem ve zdraví prošel válkou až sem, a tady, vlastně v mém druhém domově, skončím život“ – pomyslel si ve zlomku okamžiku. Vzápětí si ale uvědomil, že Němec drží pistoli za hlaveň a že mu ji podává rukojetí napřed. V té chvíli také promluvil dobrou angličtinou: „Jsem německý důstojník, vzdávám se vám jako americkému důstojníkovi a věřím, že se mnou bude zacházeno podle mezinárodních konvencí!“

Konop na nic nečekal, uchopil podávanou zbraň a svého zajatce ubezpečil, že se tak stane. Vyzval Němce, aby před ním sestoupil po schodišti až na zámecký dvůr, tam přikázal svému řidiči, aby sehnal eskortu, a jakmile Němce odvedli, vyrazil s řidičem co nejrychleji z Horšovského Týna směr Plzeň. Když za ním dorazilo divizní velitelství, dozvěděl se, že zakrátko po jeho odjezdu se na zámku vzdalo dalších osm vysokých německých důstojníků!

Němcovu pistoli měl doma po dlouhá léta jako suvenýr a odolával naléhání manželky, že si v domě zbraň nepřeje. Právě, když ji z domu odnášel do vedle stojící dílny, aby ji zničil, objevil se jeden z jeho známých, který ji od něj za 40 dolarů koupil.

Do Plzně za zvuků české dechovky

V Konopově deníku je velmi zajímavá i pasáž, v níž vylíčil svoji následující cestu z Horšovského Týna do Plzně. Jeho jeep projížděl městečky a vesnicemi, z nichž některé byly podle bílých praporů a různých je nahrazujících kusů látek evidentně osídleny Němci. Ty ale na předměstí Plzně vystřídaly československé vlajky, pod nimiž stály dechové kapely vyhrávající své „um-tata, um-tata“. Na několika místech jim vstoupila do cesty skupinka německých vojáků se zbraněmi zavěšenými hlavněmi dolů a s rukama nad hlavou. Vždy jim nařídil, aby zbraně složili do korby jeepu a počkali na nejbližší americkou jednotku, která je vezme do zajetí. Před Plzní narazili na velkou skupinu. Pro jejich zbraně již nebylo v jeepu místo. Nařídil jim tedy, aby je složili na hromadu, zůstali na místě a vyčkali, až pro ně někoho pošle. Při příjezdu do Plzně se dostali do chaosu a shonu, na milé Němce zapomněl. Večer se náhodou setkal s kolegou důstojníkem, který měl na starosti organizační záležitosti zajatců. Ten mu jako dobrý fór povyprávěl, že v jednom místě před Plzní před chvílí objevili oddíl Němců v semknutém tvaru na okraji cesty se zbraněmi složenými na hromadu, čekající, až si pro ně přijede eskorta, jak jim to ráno nařídil nějaký americký důstojník!

Dále už jen samé příjemnější věci.

Na podplukovníka Konopa čekaly v Plzni další povinnosti, tentokrát již vesměs příjemné. Jako vysoký důstojník mluvící česky, začal okamžitě působit nejen jako tlumočník u řady oficiálních akcí, ale také jako styčný důstojník a dokonce jako ceremoniář při různých slavnostních akcích a také jako moderátor při veřejných vystoupeních divizního orchestru.

___________________________________________

Využité prameny a fotografie:

▪ „Osvobození 1945. Horšovský Týn a jeho region“/Balcar B/ISBN 978-80-88220-19-0

▪ „Žili v Horšovském Týně 1352 - 2012“ / kolektiv autorů/ vyd. Město Horšovský Týn, 2012/ bez ISBN

▪ „Z NORMANDIE PŘES ARDENY AŽ K NÁM - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie.“ Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ Archiv Nakladatelství Resonance

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cistky_v_Rud%C3%A9_arm%C3%A1d%C4%9B

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Tucha%C4%8Devskij