Řekni, kde ti muži jsou, co se s nimi mohlo stát! Kde jsou ti vojáci? Na hřbitově v Normandii

Vznikl sice až deset let po 2. sv. válce, v níž se M. Dietrichová v americké uniformě velmi aktivně angažovala při svých koncertních vystoupeních pro spojenecké vojáky, ale antimilitaristickým obsahem je s touto válkou v povědomí veřejnosti pevně svázán. Jako by jej M. Dietrichová zpívávala již tehdy na frontě! Je málo známo, že proslavený americký zpěvák Peter Seeger se nechal k vytvoření inspirovat písní, jíž ve svém díle „Tichý Don“ zapsal ruský spisovatel Michail Šolochov.

Roku 1962 Marlene Dietrichová píseň poprvé zazpívala s německým textem. Jedna z jejích slok se ptá: „Kde jsou ti vojáci, a co se asi mohlo stát“. Co se stalo, víme. Byla válka, v níž vojáci zmizeli. Dodnes ale nevíme, kde mnozí z nich skončili!

Je vhodné si připomenout, že M. Dietrichová měla úzký vztah do Čech a že v prvních dnech po spojeneckém vítězství ve 2. sv. válce Česko navštívila. Dokumentuje to její fotografie ve společnosti amerických a sovětských vojáků při oslavě Vítězství v Přešticích na jižním Plzeňsku.

V této stati se cheme věnovat tomu, jak skončili američtí vojáci, kteří se 6. června 1944 vylodili v Normandii na vyloďovacích plážích Omaha a Utah a na mysu Pointe du Hoc a kteří pak bojovali a ztráceli své životy po řadu týdnů, než byla Normandie dobyta a než mohl začít útok dále do Francie.

Americké pohřebiště omývané vodami La Manche

Velice záhy po skončení bojů v Normandii bylo rozhodnuto využít provizorní pohřebiště v Normandii padlých amerických vojáků situované na terénní plošině přímo nad jedním úsekem vyloďovací pláže Omaha, v těsném sousedství vesničky Colleville sur Mer (během prvních dnů bojů téměř celé zničené) jako čestné centrální pohřebiště. První úpravy pohřebiště a přesuny z míst původně provizorně pohřbených padlých resp. jiným způsobem zemřelých amerických vojáků, do tohoto místa prováděli z velké části němečtí váleční zajatci. Pohřebiště postupně nabývalo dnešní podoby.

Posléze sem byli přesunováni i významnější mrtví, jejichž úmrtí nebylo s Normandií přímo spojeno: m.j. např. Quentin Roosevelt, pilot zahynuvší v 1. sv.válce, syn 26. prezidenta USA Theodore Roosevelta a bratr generálmajora „Tedda“ Roosevelta, zástupce velitele 4.US pěší divize, který zemřel několik týdnů po vylodění, jehož se aktivně zúčastnil v první linii (viz naše stať “ Na západní frontě žádný klid! Červenec 1918 a 1944 - fatální dny amerických prezidentských synů").

Přesný počet ostatků amerických vojáků, jež se z Evropy takovým způsobem po válce do rodné země vrátily, dosáhl 80 357. V Kansas City již v té době pracovala instituce nazvaná Army Effects Bureau, která se z malého skladu se 6 zaměstnanci v roce 1942 rozrostla v roce 1945 do obřího podniku s tisícihlavým personálem. Tady se ze všech kontinentů sbíhaly zásilky s osobními věcmi amerických vojáků, kteří tam padli. Zde byly pečlivě roztříděny, vyprány, vyčištěny a pak předány rodinám padlých.

Francouzská veřejnost drží toto místo ve velké úctě

Hřbitov se v průběhu doby stal cílem mnoha filmových štábů, nejznámější jsou zřejmě úvodní a závěrečné záběry z filmu Stevena Spielberga „Zachraňte vojína Ryana!“ Celá francouzská veřejnost drží toto místo ve velké úctě, dojemná je péče školních dětí o jednotlivé hroby, nad nimiž drží „patronát“.

Nezbytná, nicméně velmi zajímavá statistika

Hřbitovmá rozlohu 172,5 akrů a nacházejí se zde ostatky 9 388 mrtvých amerických vojáků, z nichž většina byla zabita během invaze do Normandie a následujících vojenských operací. Součástí jsou hroby posádek armádního letectva sestřelených nad Francií od r. 1942.

Je zde pohřbeno 45 dvojic, z toho ve 30 případech v hrobech přímo vedle sebe - ponejvíce se jedná o dva bratry, v několika případech o otce a syna, resp. strýce a jeho synovce, také o dvě dvojice bratranců. Jsou zde pohřbeni 3 generálové (vč. „Tedda“ Rosewelta III, nejstaršího syna prezidenta Theodora Roosevelta), 4 vojenští kaplani, 4 ženské příslušnice amerických ozbrojených sil, 4 civilisté, a bez ohledu na tehdy platnou a velmi striktně v armádě vyžadovanou rasovou segregaci též 147 Afroameričanů a 20 původních obyvatel severoamerického kontinentu - Indiánů.

Hroby jsou označeny náhrobky z bílého mramoru, z nichž 9 238 jsou latinské kříže (pro protestanty a katolíky) a 151 z nich jsou Davidovy hvězdy (pro Židy). Protože se jednalo o jediná tři náboženství uznaná v té době v ozbrojených silách USA, nejsou přítomny žádné jiné typy označení.

30o neidentifikovaných vojáků má bílý náhrobní kříž s nápisem „Zde odpočívá v čestné slávě spolubojovník známý pouze Bohu.“ V areálu Památníku se mimo jiných exteriérových artefaktů také nalézá „Zeď pohřešovaných“ se jmény 1557 vojenských osob, které byly prohlášeny za nezvěstné v boji. 19 z těchto jmen je označeno bronzovou růžicí, zamenající, že pozůstatky dotyčného byly nalezeny a identifikovány následně, po instalování této zdi.

Rangers a vojín Ryan

Náhrobní kříž kapitána Johna Millera, velitele komanda z 2. praporu Rangers, hledajícího vojína Ryana, sem byl umístěn pouze dočasně, pro účely natáčení Spielbergova filmu. Samotný filmový příběh vojína Ryana byl ale inspirován skutečným osudem čtveřice bratrů Nilandových, z nichž dva, Preston a Robert, jsou zde pohřbeni.

Neomezená doba užívání pozemku pro USA

Francouzský stát udělil Spojeným státům americkým stejně jako pro ostatní hřbitovy z 1. a 2. sv. války i na tento hřbitovní pozemek, zůstávající jeho majetkem, na neomezenou dobu koncesi osvobozenou od jakýchkoliv poplatků. Nad těmito takto poskytnutými pozemky ale vlaje vlajka USA.

Hřbitov spravuje Americká komise pro válečné památky, nezávislá, samostatná agentura federální vlády USA podle zákonů Kongresu USA. Ten poskytuje roční finanční podporu na jejich údržbu. Každoročně hřbitov navštíví na 1 milion návštěvníků!

Další americké i jiné spojenecké hřbitovy v západní Evropě

Po dobytí Normandie pokračovaly boje na dalších územích Francie (Kapsa u Fallaise, bitva o Bretaň, bitva o Paříž, bitva o Lotrinsko, boje v Lucembursku a d., poté boje v Ardenách, v Alsasku, a nakonec přímo v Německu). Padlí vojáci US Army nesměli být pohřbíváni v žádné nepřátelské zemi, tento pokyn se vztahoval kromě Německa i na Československo!

Ostatní spojenecké armády pohřbily své v Normandii padlé na jiných místech - např. padlí britští vojáci jsou pohřbeni na válečném hřbitově ve městě Bayeux. Zajímavostí je, že tam je pohřbeno i několik Čechoslováků.

Smutné návraty domů

V roce 1947 začala repatriace v Evropě ve 2. sv. válce padlých amerických vojáků. Jejich rodiny se mohly rozhodnout, zda je ponechají pohřbené ve spojeneckých evropských zemích (Francie, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Itálie), anebo zda požádají o jejich repatriaci. Repatriace v Evropě ve 2. sv. válce padlých amerických vojáků započala v roce 1947. Byly to návraty nejsmutnější! Zde je historie jednoho takového návratu volně interpretovaná z knihy amerického spisovatele Ricka Atkinsona:

V sobotu 27. října 1947 vjela do přístavu v New Yorku dopravní loď „J. V. Connolly“ s nákladem rakví, v nichž spočívaly ostatky amerických vojáků padlých v Evropě, po válce na základě přání jejich rodin exhumovaných, nabalzamovaných a převezených do USA. Přístavní dělníci ovinuli kolem každé dvojice rakví speciální popruhy. Z lodě pak byly naloženy do vlaku a převezeny do zvláštního depa, aby odtud byly dopraveny do domovských obcí. Jednalo se o první takovýto transport poté, kdy se příbuzenstvo 270 tisíc identifikovaných mrtvých vojáků padlých za mořem v Evropě mohlo rozhodnout, zda své drahé nechá nadále spočívat tam, kde byli pohřbeni původně, anebo zda je nově pohřbí doma. Pro jejich transport do USA a nové pohřbení se rozhodlo téměř 60% rodin.

„J. V. Connolly“ byla první z jednadvaceti „lodí duchů“, které postupně vyjížděly ústím Šeldy z antverpského přístavu, každá s nákladem více než 5 tisíc ocelových rakví. Mrtvé vojáky přišlo do přístavu symbolicky vyprovodit na 30 tisíc obyvatel Antverp.

Mezi čekajícími v newyorském přístavu byl také Henry A. Wright, vdovec žijící na malé farmě v jihozápadní části státu Missouri, nedaleko jeho hlavního města Springfieldu. Přišel, aby byl přítomen tomu, až se jeho tři synové opět vrátí domů, na rodnou americkou půdu. Sledoval, jak jsou rakve s jejich ostatky nakládány do vlaku a jak v něm pak opouštějí přístav, aby byly dopraveny do domovské stanice. Tam si své syny v rakvích převzal a nechal je převézt do svého domu. Tiše, se sevřeným hrdlem přihlížel, jak jsou jejich rakve ukládány do starobylé ložnice, kde se všichni tři postupně narodili. Nejstarší, seržant Frank H. Wright padl v Ardenách na Štědrý den 1944, prostřední syn, vojín Harold B. Wright, zemřel v důsledku svých zranění v německém zajateckém táboře v únoru 1945 a nejmladší, vojín Elton E. Wright, byl zabit v Německu pouhé dva týdny před koncem války.

V domě Wrightových se toho večera sešla celá obec, aby se zúčastnila spontánního pohřebního ceremoniálu. Rakve i celou podlahu ložnice pokryl koberec z květin, které s sebou sousedé přinesli. Ráno, vchodem, jímž Wrightovi synové udělali své první dětské krůčky z domu do světa, a jímž potom také odešli do války, vynesli sousedé jejich rakve na denní světlo a doprovodili je společně s otcem Wrightem na místní hřbitov…

Více než osmdesát tisíc „navrátilců“

Přesný počet ostatků amerických vojáků, jež se z Evropy takovým způsobem po válce do rodné země vrátily, dosáhl 80 357. V Kansas City již v té době pracovala instituce nazvaná Army Effects Bureau, která se z malého skladu se 6 zaměstnanci v roce 1942 rozrostla v roce 1945 do obřího podniku s tisícihlavým personálem. Tady se ze všech kontinentů sbíhaly zásilky s osobními věcmi amerických vojáků, kteří tam padli. Zde byly pečlivě roztříděny, vyprány, vyčištěny a pak předány rodinám padlých.

Jak to bylo v Československu?

Rick Atkinson se také věnoval zjišťování alespoň přibližného počtu amerických obětí v Československu. Také my jsme pátrali. S velkou pravděpodobností může v budoucnosti ještě i na českém území dojít k nálezům doposud pohřešovaných amerických vojáků. Zprávu o tom se pokusíme brzy přinést.

Pátrání po amerických vojácích zmizelých ve 2. sv. válce probíhá i dnes. Není vyloučeno, že tak, jako v nedávných létech, mohou ještě být objeveny ostatky amerických vojáků např. v belgických Ardenách anebo v německém Hürtgenském lese. Nejvíce takových míst je stále na tichomořských ostrovech, kde přinášeli příslušníci americké námořní pěchoty při dobývání každého z nich velké oběti, z nichž mnohé dodnes zůstaly v jejich džunglích neobjeveny. Hledání amerických obětí po celém světě se dnes úspěšně věnují americké organizace skvěle vybavené všemi potřebnými technickými pomůckami.

________________________

Využité informační prameny:

▪„Z Normandie přes Adeny až k nám − Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie“/Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ https://en.wikipedia.org/wiki/Normandy_American_Cemetery_and_Memorial

▪ https://fr.wikipedia.org/wiki/Cimetière_américain_de_Colleville-sur-Mer

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.