Tam, kde bývalo za studené války opravdu horko – v nepatrné vzdálenosti od česko-německé hranice.

Hoher Bogen mohutná závora mezi Českým lesem a Šumavou

Pohlédneme-li na táhlý hřeben Hoher Bogenu z Čech, už od Plzně se nám jeví jako vysoká, mohutná zeď, jako závora uzavírající u Všerub od pradávna přirozený přírodní průchod mezi svažujícími se hřebeny Českého lesa a Šumavy - Všerubský průsmyk. A on skutečně takovou uzávěrou je! Dále do Bavorska, do předhůří Bavorské Šumavy a až do nivy veletoku Dunaje u Regensburgu a Deggendorfu se lze dostat pouze po obou koncích tohoto 9 km dlouhého horského hřbetu. Projít ho lze hřebenovou turistickou stezkou. Obě silniční trasy, obcházející Hoher Bogen po jeho severní i jižní straně, byly v minulosti živými obchodními cestami přes Všeruby nebo přes Brod nad Lesy/Furth i. Walde. Tou první také v srpnu 1431 prchali od Domažlic před zpěvem husitů blížících se od Plzně křižáci V. kruciády vyslané do Čech proti nim.

Ze známého poutního místa Nové Kostely u Svaté Krve/Neukirchen b.hl. Bl. (6 km od hraničního přechodu Všeruby) vystoupíme nebo vyjedeme dvoumístnou sedačkovou lanovkou do výšky nad 1000m, abychom se pokochali úžasným výhledem přes česko-bavorskou hranici, daleko do naší země. Ne nadarmo se jmenuje jedna ze dvou tamějších horských restaurací „Schönblick“ – tedy „Krásný výhled“. Ze zasklené přední stěny i z přilehlé terasy si každý odnese nezapomenutelný zážitek.

Dlouhá špionážní historie

Táhlému hřbetu Hoher Bogenu vévodí dvě do dálky bíle svítící věže, při čistém obzoru dobře viditelné již cestou od Plzně. Ty nám připomínají dobu ne tak dávno minulou, kdy byla československo-německá hranice neprostupná, a kdy mezi Východem a Západem zuřila studená válka. Obě věže jsou toho výmluvným dokladem.

Od roku 1965 začala první z nich sloužit jako špionážní odposlouchávací středisko německého Bundeswehru. K ní později přibyla její o něco málo nižší „společnice“. V roce 1966 se se svým odposlouchávacím stanovištěm přidala armáda USA, od roku 1969 k nim přibyli i Francouzi. Každá ze zúčastněných stran si na malém prostoru ale budovala, spravovala a provozovala velmi nezávisle svá vlastní zařízení. Personál všech tří stanic se zde vůbec nepotkával, jednotlivé „národní“ sektory byly odděleny sice dobře průhledným, ale vysokým drátěným plotem. Obě věže sloužily výhradně západoněmecké armádě, Američané a Francouzi si postupně vybudovali své vlastní objekty, ale bez věží. Všechny zachycené zprávy odcházely do národních vojenských centrál a teprve po vyhodnocení se dostávaly na stoly nejvyšších společných vojenských orgánů NATO. A že bylo co odposlouchávat a sledovat! Dosah zařízení byl úctyhodný – neunikla jim žádná zpráva v éteru (rádiová, telefonická ani jakákoliv jiná) dokonce až z oblasti Černého moře!

NATO se veřejnosti na rozdíl od Varšavské smlouvy nebálo

Od obdobných zařízení v „předsametovém“ Československu se vojenské objekty na západoněmeckých horských vrcholcích podél hranice s Německou demokratickou Republikou (NDR) a Československem se podstatně lišily svojí ochranou, která začínala teprve u samotných objektů– všechny vrcholy, kde byla umístěna vojenská zařízení, tak byly přístupné veřejnosti. Příkladem může být Velký Javor nebo právě Hoher Bogen. V Československu ani v NDR neměla veřejnost až do pádu „železné opony“ žádnou možnost na některý z horských vrcholů zvedající se na západní hranici s vojenskými objekty vystoupit. Teprve po roce 1989 po více než čtyřiceti létech mohla veřejnost tato místa začít navštěvovat. Jmenujme některé z nich v pořadí, jak jdou za sebou podél státní hranice: Dyleň, Havran, Velký Zvon, Čerchov, Poledník.

Na Hoher Bogenu po celá léta trvání „studené války“ fungovaly dvě až tři restaurace, turisty a lyžaře na vždy dobře preparovanou sjezdovku vozila lanovka bez ohledu na to, že část vrcholu sloužila vojenským účelům.

Skanzen „studené války“, kde bývalo hodně horko

S pádem Berlínské zdi a s následujícím zrušením Varšavské smlouvy (oficiálně rozpuštěna 1. července 1991 podpisem závěrečného protokolu v Černínském paláci v Praze) poslání špionážního odposlouchávacího střediska na Hoher Bogenu ještě nekončilo. Definitivně se tak stalo až v roce 1994 (Němci + Francouzi, Američané provoz zastavili již v r. 1992). Zajímavostí ale je, že ještě v době, kdy bylo jasné, že s vývojem politické situace v Československu a po pádu berlínské zdi nebudou taková zařízení potřebná − 1991), byl na Hoher Bogenu vybudován zcela nový objekt, který měl německému personálu obou věží sloužit k ubytování mimo věže a chránit ho tak před enormním teplem v dosavadních ubytovacích prostorách, vyzařovaným všemi odposlechovými přístroji. Bylo jich ve věžích tolik, že svým nepřetržitým provozem vydávaly tolik tepla, že musely být zabudovány i mohutné chladicí agregáty, aby obsluhující personál nejenom přímo v odposlechových sálech, ale i v ubytovacích prostorách, netrpěl abnormálním horkem.

Dvě nejžhavější etapy

v průběhu celého období „studené války“ zažil celý areál v létech 1968/1969 a posléze na přelomu let 1989/1990. Tehdy začínaly tát ledovce tzv. „východního, socialistického bloku“. Personál všech tří odposlechových středisek na Hoher Bogenu, t.j. střediska německého Bundeswehru v obou věžích, tak amerického a francouzského v přičleněných objektech, krčících se pod majestátní výškou věží, měl skutečně napilno. Závažnými informacemi s prioritou „Blitz – blesk“ byl éter doslova ucpán. Všechna odposlechová zařízení byla tehdy analogová a i v době pádu Berlínské zdi bylo do vybavenosti a provozu digitálního zařízení ještě hodně daleko! O to složitější práce obsluh odposlechových zařízení byla.

Všeobecně rozšířeným míněním na československé straně hranice bylo, že se jedná o radarové věže, jejichž prostřednictvím je kontrolován a střežen vzdušný prostor nad pohraničním územím SRN. Na Hoher Bogenu však nikdy žádné radary nebyly! Celý velmi ostře střežený areál sloužil výhradně potřebám špionážního odposlechu států Varšavské smlouvy.

Sektory všech tří národních provozovatelů, byly samozřejmě vybaveny i odpovídajícími kryty pro případ atomového ohrožení. Obsluhující personál ve věžích měl pro případ nutnosti rychlého přesunu do krytů k dispozici evakuační tobogán.

Mocná byrokracie

Řešení problému horka v ubikacích se táhlo a táhlo a nic se nedělo. Až, když už bylo jasné, že „studená válka“ končí, bylo rozhodnuto horko řešit, a tak ačkoliv nepřítel vlastně již neexistoval, byrokratický šiml řehtal naplno i nadále, finanční prostředky jednou k tomuto účelu naplánované, musely být profinancovány! Vlastně až „pět minut po dvanácté“ tak byl problém tropických veder v ubikacích personálu „vyřešen“. Obsluhující personál si tak vlastně po celou dobu provozu obou věží „užíval“ horké chvíle nejenom při plnění úkolů (v některých případech doslova žhavé), ale i v době odpočinku, kdy se pro enormní teplo nedalo spát. Náš průvodce, bývalý člen obsluhujícího personálu, na to má autentické vzpomínky: „Studená válka pro mne a mé kolegy tam nahoře tak nikdy nebyla studená, ale zatraceně horká!“

Ještě jeden historický rozměr - Esesácká smrtka Engelchen přesídlila z Beskyd na Bavorskou Šumavu

Špionážní historie Hoher Bogenu má ještě jeden rozměr – vzniklý na konci 2. sv. války v Moravskoslezských Beskydech, kde speciální esesácká komanda vedla boj s partyzánskými oddíly, povětšinou organizovanými z místních obyvatel sovětskými veliteli a komisaři z paradesantních výsadků vysílaných sem ze Sovětského svazu.

Druhoválečná historie vyhlazení dvou horalských osad – Ploštiny a Prlova, o níž napsal ve své knize „Smrt si říká Engelchen“ slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, sám bývalý příslušník partyzánského oddílu operujícího v těch místech – má návaznost na historii nepříliš vzdálenou, a dokonce přímo na vrchol Hoher Bogenu. Jeden z civilních zaměstnanců německého sektoru tamějšího odposlouchávacího zařízení byl válečný zločinec, mající osud těchto osad na svědomí! Zde je v krátkosti jeho historie:

Jedním z protipartyzánských esesáckých uskupení působících v Moravskoslezských Beskydech byl oddíl nazývaný krycím jménem „Josef“, v němž se zástupcem velitele stal český Němec pocházející z Prahy, Kurt Werner Tutter. Měl dokonce vysokoškolské vzdělání na pražské německé univerzitě, ovládal několik jazyků. Jeho jméno se objevuje již v souvislosti s rozbíjením Československa na podzim 1938, kde se řadil do nejužšího okruhu spolupracovníků Konrada Henleina a Karl Hermanna Franka. Tuto jeho první angažovanost ve prospěch Hitlerovy Třetí říše odhalil ve své knižní publikaci „Smrt si říká Tutter“ český novinář, publicista Luděk Navara.

Tutter začínal svoji vojenskou kariéru jako zpravodaj německé kontrarozvědky Abwehr, které ve Třetí říši velel admirál Wilhelm Canaris. V roce 1944 se stal příslušníkem SS a současně členem bojového uskupení pro protipartyzánský boj v Protektorátu Čechy a Morava, který vedl Hitlerův oblíbenec Otto Skorzeny. Tutter se na Slovensku podílel na výcviku členů protipartyzánských komand. Na jaře 1945 se stal velitelem jedné protipartyzánské bojové skupiny pod krycím jménem „Josef“, která ve druhé a třetí dubnové dekádě 1945 povraždila ve dvou beskydských osadách Ploština a Prlov několik desítek jejich civilních obyvatel. Předtím se podílel na potlačování Slovenského národního povstání. Celkem bylo po jeho odhalení zjištěno na 90 osob, jejichž životy osobně ukončil.

Podařilo se mu ze Slovenska několik dní po válce uniknout do Německa. Zde ho objevili Američané a na žádost čs. úřadů ho vydali do Československa. Rozsah jeho zločinů tehdy nebyl znám, a tak byl v Bratislavě odsouzen pouze na 6 let za podíl na výcviku protipartyzánských komand. Nakonec mu byl trest zkrácen a on se vrátil domů k rodině.

V žaláři byl zřejmě kontaktován čs. státní tajnou policií a uzavřel s ní dohodu o spolupráci výměnou za předčasné propuštění. V roce 1962 se Tutter stal civilním zaměstnancem Bundeswehru jako radista u leteckého telekomunikačního pluku 72 a na základě toho se přestěhoval do Kötztingu (dnes Bad Kötzting) na Bavorské Šumavě, v okrese Cham. Začal pracovat v německém sektoru zařízení NATO na Hoher Bogenu a Československu odtud dodával řadu důležitých strategických informací.

Krytí politickými orgány ČSSR a posmrtné ztotožnění

Dnes je nepochybné, že identita velitele protipartyzánské jednotky SS „Josef“ byla orgánům Československa známa, a že se postaraly o to, aby trestní řízení zavedené proti němu svého času československou prokuraturou bylo zastaveno.

V Kötztingu se stal členem městské rady za Křesťanskodemokratickou stranu, angažoval se v sociální oblasti a byl považován za velmi váženého občana a jako takový zde byl poté, kdy 9. března 1983 zemřel, pohřben.

Jeho skutečná minulost válečného zločince byla odhalena až po jeho smrti. Zasloužilo se o to několik novinářů-publicistů: např. Roman Cílek a Luděk Navara, redaktor Mladé fronty Dnes, který případ Tutter nadále pečlivě zkoumal. V listopadu 2000 deník uvedl, že válečného zločince Kurta Wernera Tuttera léta kryli členové Čs. státní komise pro stíhání válečných zločinců Jaroslav David a Jaroslav Klíma. Luděk Navara získané poznatky zveřejnil v roce 2002 v knize „Smrt si říká Tutter“, na jejímž základě v roce 2005 Česká televize vytvořila dokumentární film.

Ztotožnění ctihodného občana města Bad Kötzting a zaměstnance strategicky významného zařízení Bundeswehru a NATO na Hoher Bogenu s válečným zločincem vyvolalo v německé veřejnosti velký rozruch a přineslo současně oběma vojenským složkám velký problém.

Budoucnost Hoher Bogenu?

Od podzimu 2014 je 75 m vysoké hlavní věži instalováno vnější ocelové schodiště a přilehlá vyhlídková plošina ve výšce 50 m. V určitých návštěvních hodinách resp. na předchozí objednávku je přístupná veřejnosti. V okolí schodiště a vyhlídkové plošiny jsou instalovány informační tabule umožňující seznámit se s historií tohoto místa. V plánu vlastníka je využít objekty jako evropské centrum setkávání. Vlastníkem areálu je společnost Hoher Bogen Mountain Resort GmbH.

K již známým atrakcím Hoher Bogenu, jeho sjezdařským tratím, dokonce s nočním osvětlením, k letní bobové dráze, turistickým stezkám i gastronomickým zařízením nyní přibyla další – ve zdejším pojmenování „NATO-Turm“ (Věž NATO). Snahy vybudovat zde muzeum „studené války“ a toto centrum jsou z velké části závislé na přísunu financí.

Záměrně jsme za název posledního odstavce naší stati napsali otazník. Doufejme, že mírumilovné využití původně válečného zařízení se v budoucnosti nebude muset nijak měnit.

***

Využité prameny a fotografie:

Archiv Nakladatelství Resonance

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plo%C5%A1tina

cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_Werner_Tutter#cite_note-:0-2

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.