Zradil prezident Edvard Beneš své československé spoluobčany? Jestliže ano, kolikrát?

Stručný přehled nejdůležitějších historických dat vztahujících se k tomuto tématu

V roce 1946 vyšla dvoudílná autobiografická kniha „Bis zum bitteren Ende“ (v českém překladu: „Až k hořkému konci“) německého autora Hanse Bernda Gisevia, německého zpravodajského důstojníka a posléze také diplomata, který ve švýcarském Curychu udržoval kontakty německého hnutí odporu s šéfem americké OSS (Office of Strategic Services) Allenem Dullesem. Jako jeden z mála přežil Hitlerovy čistky po nezdařeném atentátu uskutečněném na něm v jeho operačním sídle Wolfschanze ve východním Prusku 20. červnce 1944. Po začátku 2. sv. války začal pracovat pro zpravodajskou službu Abwehr vedenou admirálem Wilhelmem Canarisem. Právě on ho pověřil udržováním kontaktů s Američany a také s Vatikánem. V Norimberském procesu byl svědkem obžaloby proti svému bývalému šéfovi v pruském ministerstvu vnitra a bývalému ministru letectví Hermannu Göringovi, dále proti polnímu maršálovi Keitlovi a šéfovi Říšského bezpečnostního úřadu /RSHA Kaltenbrunnerovi. Postupně sbíral pro účely pozdějšího využití při žalobě materiály na hlavní držitele moci. Jeho dvojdílná kniha líčí v 1. díle poměry v německých ozbrojených silách, ve druhém se věnuje otázce Mnichova.

Předmluvu ke knize napsal generál justiční služby Bohuslav Ečer. Po okupaci Československa odešel do exilu, stal se členem komise London International Assembly pro válečné zločiny, kde prosadil označení NSDAP, SA, SS a Gestapa za zločinecké organizace. V Giseviově knize je zřejmě poprvé dopodrobna odhaleno zákulisí „Mnichova“ jako jednoho velkého podvodu spáchaného nejenom Hitlerem, ale i vládami dalších signatářských stran, kterým bylo známo, že Hitler „blufuje“, že není na válku s Československem připraven a že se snaží o územní zisk pouhými výhrůžkami.

Vlády Francie a Velké Británie jako vědomí spoluúčastníci „mnichovského komplotu“

Generál Ečer doslova píše: „Britští Mnichované (je míněn ministerský předseda Chamberlain a jeho klika) byli před Mnichovem o Hitlerových pravých úmyslech informováni; to je historická skutečnost, doktorem Giseviem potvrzená. Ve světle této výpovědi se jejich tlak na nás, prováděný společně s Mnichovany francouzskými nejeví již jako akce státníků a politiků Hitlerem oklamaných a podvedených. Jestliže věděli před Mnichovem, co Hitler zamýšlí, pak jednali jako jeho spoluviníci. Britští i francouzští Mnichované patří tudíž také před soud! Počátek strašlivé katastrofy, kterou sotva máme za sebou, a jejíž následky ponese svět mnoho let a snad několik generací, byl dne 29. září 1938, kdy vlády Chamberlainova a Daladierova podepsaly t.zv. mnichovskou smlouvu. Daly tím volný průchod aktu nacistického banditismu proti Československé republice a útoku na evropský a světový mír!“

Dále generál Ečer dodává: „V r. 1938 nebyl Hitler ještě natolik dobře vyzbrojen, aby mohl čelit akci Evropy. Vždyť se bál naší československé mobilizace (autorská pozn.: první, květnové). Před touto mobilizací ještě couvl. V září 1938 byl již odhodlán nás přepadnout, ale jen proto, že si mezitím zjistil, že ani Francie, a tudíž ani Velká Británie nám na pomoc nepůjdou.“

Ještě jako vysvětlení k výše uvedenému je třeba alespoň v základních rysech objasnit slova dr. Gisevia o tom, že vlády Velké Británie a Francie byly informovány o Hitlerových úmyslech zlikvidovat celé Československo, že nejde jenom o sudetskou otázku (Hitler o tom opakovaně o nich jednal s okruhem nejbližších spolupracovníků). Členové německé skupiny odporu, k němuž Dr. Gisevius také náležel, se o tom opakovaně snažili Brity informovat. Dělo se tak především prostřednictvím Dr. Gördelera, vrchního starosty Lipska (autorská pozn.: popraven po nezdařeném atentátu na Hitlera 20. července 1944). V posledním varování šli spiklenci až tak daleko, že Britům dali ujištění, že odolají-li vlády Velké Británie a Francie Hitlerovým výhrůžkám, k žádné válce nedojde, protože Hitlera jejich skupina odstraní.

Benešovo kapitulantství napomohlo Hitlerovi dovyzbrojit německou armádu

Obsah knihy, zvláště jejího 2. dílu je mimořádně zajímavý ve vztahu k historii, kterou zde právě zkoumáme:

- Německo nebylo na válku připraveno, bylo nedostatečně vyzbrojeno − teprve Benešem bez odporu vydané zbraně a naplno běžící československé zbrojní továrny mu umožnily se dovyzbrojit a zahájit tažení proti západní i východní Evropě,

- vyhrůžky útokem činěné na adresu Československa a požadavek odstoupení sudetoněmeckých území bylo velkým blufováním, které nakonec československou vládu na čele s prezidentem Benešem vyděsilo natolik, že bylo ochotno akceptovat bez boje Mnichovskou dohodu čtyř evropských mocností učiněnou bez čs. účasti;

- Německo bylo v roce 1938/1939 na pokraji hluboké krize, která by bývala s vynaložením pouhého 1 % úsilí západních mocností postačila k porážce celé Třetí říše;

- že ve dnech mnichovské krize již v Německu existovalo velice sofistikovaně organizované opoziční hnutí, sestávající z generálů a důstojníků německé armády doplněné několika významnými představiteli veřejného života resp. hospodářského sektoru (finančnictví) připravené v okamžiku Hitlerova útoku na Československo provést státní převrat s cílem zbavit Hitlera a jeho nejbližší mocenskou kliku definitivně moci (sic!);

- že Benešovo kapitulantství, s nímž představitelé tohoto hnutí nepočítali, Hitlerovi umožní bez boje triumfovat a nadále si udržet náklonnost většiny Němců, která při této československé kapitulaci jakoukoliv změnu hitlerovského režimu vylučovala.

První zrada občanů Československa?

V noci 30. září 1938 rozhodl prezident Beneš o přijetí diktátu z Mnichova, během ranních hodin si ho nechal schválit v úzkém kruhu „silových“ ministrů − bez účasti Parlamentu České republiky! Připravenost většiny občanů České republiky ji bránit se zbraní v ruce byla odkopnuta. Od této chvíle se občané začali učit přizpůsobovat tomu, že s nepřítelem lze v zájmu přežití vždy nějak vyjít, i když pošlape jejich národní cítění a jejich čest. Zlomená páteř národa!

Obrazně řečeno: Beneš hrál v uplynulých létech s Hitlerem svoji soukromou šachovou partii. Byl natolik zkušeným a „protřelým“ politikem, že mohl na dlouho dopředu vyhodnotit Hitlerovy šance na získání vytoužené světovlády jako nereálné. Obětováním části republiky proti němu zahrál „dámský gambit“ – obětování dámy/královny − nejsilnější figury. Jenže nevzal v úvahu, že místo dřevěných figurek partii hraje s živými bytostmi – svými spoluobčany, které neměl pro takový tah právo zneužít!

Byla to další Benešova zrada − útěk ze stále trvajícího boje, i když se nevyvíjel pozitivně ?

Jak nazvat konání E. Beneše, který 5. října 1938 abdikoval na svoji funkci prezidenta Republiky Československé, do níž byl v souladu s její Ústavou zvolen Národním shromážděním v r. 1935, když jeho funkční období obnášelo sedm let, t.j. do r. 1942 a když 22. října 1938 odletěl s manželkou do Londýna? Předtím si tam údajně nechal převést bankovním převodem nejméně 1 milion korun v britské měně. Po příletu do Londýna se údajně snažil tajně udržovat a prohlubovat konspirativní spojení s domovem, zatímco navenek dbal na to, aby nemohl být obviněn z nedodržování závazku vymíněného britskou vládou, že se zdrží jakýchkoliv politických aktivit. Z Londýna se Beneš přesunul do Spojených států, kde od 2. února 1939 začal jako hostující profesor politických věd (soukromník!) přednášet na Chicagské univerzitě.

Svůj domov opustil, aniž by byl nějakým způsobem bezprostředně ohrožen na životě, aniž by svým československým občanům něco vysvětlil, aniž by se snažil jim do velmi nejasné budoucnosti přicházející po jeho rezignaci na jakýkoliv odpor proti uloupení části republiky, dát nějakou naději. Není známo, že by nějaký takový projev učinil. Prostě, finančně se zajistil a zmizel! Ne nadarmo ihned poté začal mezi lidmi kolovat vtip o tom, že „máme nový plán – aeroplán“ (parafrázovaně).

Benešovy snahy pasovat se do role vůdce exilového odboje, do role exilového prezidenta

E. Beneš byl od svých prvních kroků v politice v rámci tzv. exilového Prvního československého odboje ve Francii během 1. sv. války brilantním řečníkem. Tato jeho rétorická obratnost mu připisovala od počátku body i nyní, kdy zjistil, že post vůdce čs. zahraničního odboje zatím není obsazený a že by se o něj mohl začít ucházet. 18. března 1939 vystoupil s prvním politickým projevem po odchodu do exilu. V něm konstatoval, že v Evropě je válka a varoval, že „celý svět je v nebezpečí, že bude zničena všechna koncepce lidské mravnosti rozbitím všech vznešených pojmů poctivosti a slušnosti“.

V té době již objížděl československé krajany v USA, začal se pasovat do role vůdce čs. zahraničního odboje, hlavně ale vystupoval jako nadále úřadující československý prezident, jako kdyby se jeho abdikace nikdy nekonala, díky své výřečnosti a dalším komunikativním dovednostem získával jejich podporu, to se mu začalo dařit i u státníků – F. Roosevelta, W. Churchilla, u vůdce francouzského exilového hnutí odporu Ch. de Gaulla a nakonec i u sovětských představitelů, kteří tak samozřejmě mohli začít činit až poté, kdy k tomu dal odpovídající signál samotný jejich vůdce J.V. Stalin.

Vznik nově transformovaného státu se všemi atributy vyžadovanými mezinárodním právem

Jak jsme uvedli v úvodním přehledu hlavních bodů historie, kterou zde rozebíráme, po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl dne 30. listopadu 1938 Národním shromážděním Československé republiky 272 hlasy z 312 hlasů poslanců a senátorů na základě stále platné Ústavy zvolen dosavadní předseda Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Z Československa se stal federální stát Česko-Slovenská republika. Možnost, aby měl tento stát hlavu – prezidenta, nebyla Mnichovem nijak postižena, funkce prezidenta republiky zůstávala nadále v čs. státním zřízení zachována!

Stát měl nadále všechny atributy regulérního státu, jehož vedení se Edvard Beneš dobrovolně zřekl a posléze se snažil se ho opět zmocnit. Stát měl nadále svoji státní vlajku, svůj státní znak a svoji hymnu.

O svébytnosti Česko-Slovenska (zvaného také jako Druhá republika) svědčí více příkladů. Jeden za všechny ostatní: 26. prosince 1938 se prezident Hácha sešel s několika slovenskými představiteli v čele s předsedou slovenské vlády Jozefem Tisem a obvinil je, že se snaží Slovensko od republiky odtrhnout. Tiso to popřel a přislíbil, že separatisty, pokud se v jeho vládě nacházejí, z ní vyloučí. Separatistické akce však neskončily, hlavní činovníci vládnoucí Ľudové strany si očividně přáli slovenskou nezávislost a vedli o tom v Německu tajná jednání. V noci na 10. března 1939 proto prezident Hácha vyhlásil stanné právo a Tisovu vládu sesadil. Moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda. Německá okupace o pět dní později, 15. března 1939, slovenský separatismus ale umožnila.

A ještě jedna analogie se zahraničím: Po rozpadu Rakousko-uherské monarchie jako jednoho z důsledků 1. světové války získala Itálie v rámci válečných reparací na základě mírové smlouvy uzevřené v září 1919 v Saint-Germain území tzv. Jižního Tyrolska/Südtirol (dnešní část severní Itálie), jemuž dnes přibližně odpovídá autonomní oblast Tridentsko-Horní Adiže (výjimku tvoří Cortina d'Ampezzo s okolím, převedená v roce 1923 do provincie Belluno v kraji Benátsko). Oblast Jižního Tyrolska je administrativně rozdělena na dvě autonomní provincie: převážně německojazyčnou Bolzano (italsky též zvaná Alto Adige – „Horní Adiže“) /Bozen a italskojazyčnou Trento (Tridentsko). Odtržení této oblasti od rakouského historického území nijak neovlivnilo vznik a existenci Rakouska jako státu v období po 1. sv. válce.

Prezidentské schizma (ne nepodobné z historie známým „papežským schizmatům“)

E. Beneš se začal prohlašovat prezidentem ČSR v době, kdy tedy republika již svého zcela legálně, právoplatně zvoleného prezidenta měla. Takže vzniklo schizma, analogické z historie známému „papežskému schizmatu“.

Tam, kde Beneš ztratil odvahu nadále své spoluobčany vést obrazně řečeno „úskalími a řáděním živlů“, Emil Hácha odvahu osobně se pro své spoluobčany obětovat, našel! Osoba Emila Háchy si zcela určitě zaslouží podrobnější pojednání a nepochybně by si zasloužila i přehlednou bilanci negativ a pozitiv, která lze jeho jednání v nevděčné prezidentské funkci přičíst!

Lze onu dobu (od 30. listopadu 1938 do 15. března 1939), kdy Emil Hácha vykonával funkci prezidenta stále existujícího státu, majícího všechny atributy suverénního státu, odpovídající mezinárodnímu právu, nazývat dobou nesvobody a uvažovat o kontinuitě prezidentské funkce Edvarda Beneše, trvající bez přerušení od r. 1935 do r. 1942?

Anebo by to znamenalo, že jeho prezidentská funkce skutečně skončila jeho abdikací 5. října 1938 a že poté nebyla až do jeho nového zvolení po válce, dne 19. června 1946, obnovena a že jeho vystupování v roli prezidenta Československé republiky tedy bylo nelegální, když neexistoval zákonný důvod pro jeho potvrzení ve funkci (která dle takového výkladu v té době neexistovala)? Zdá se, že až doposud na problém jeho prezidentství z tohoto úhlu nebylo nahlíženo a že to tedy možná je úkol, který před ústavními právníky a historiky ještě stojí.

Zatím existuje zamítavý nález Ústavního soudu České republiky č.j. 55/1995 Sb., zabývající se návrhem navrhovatele R.D., zastoupeného advokátem JUDr. K.K., na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako účastníka řízení a vedlejších účastníků. Podle tohoto nálezu existuje kontinuita výkonu prezidentské funkce od r. 1935 do r. 1942, tedy v celé délce sedmi let, stanovené Ústavou Československé republiky. Sporným bodem, o němž Ústavní soud rozhodl v neprospěch navrhovatele je právě přerušení trvání prezidentské funkce Edvarda Beneše v období od jeho abdikace (5.10.1938) do ztráty svobody Československa zapříčiněné německou okupací (15.3.1939).

Během svého pobytu v USA tak začal podnikat první kroky k organizování československého zahraničního odboje. Zde je vhodné konstatovat, že byl prvním československým politikem, který tyto kroky začal činit. Získal tím dostatečný náskok před svými rivaly, kteří sice existovali, ale svojí pasivitou se odsoudili k tomu, že jejich šance stát se vůdci tohoto odboje postupně slábly, ačkoliv zpočátku se jevila situace opačně, v jejich prospěch. Benešovými hlavními rivaly a kritiky se stali Slováci Milan Hodža a Štefan Osuský.

Benešovy kroky zaměřené na získání vedoucího postavení v čs. exilovém odboji a hlavně ve vedení exilové vlády

Milan Hodža, od založení ČSR téměř neustále zastávající vládní funkce, naposledy, od r. 1935 do září 1938 funkci předsedy vlády ČSR, navrženého do ní E. Benešem v rámci „politického handlu“ (sic!) Ten spočíval v tom, že Emil Hodža, sice odpůrce Benešovy politiky (hlavně zahraniční) přesvědčil křídlo předsedu Agrární strany Rudolfa Berana, aby přívrženci křídla této strany, vedené R. Beranem, Beneše při volbě prezidenta podpořili. Benešovou odměnou za to byl pro E. Hodžu post předsedy vlády a ministra zahraničních věcí. Působení jeho vlády ukončila generální stávka dne 22. září 1938, vyhlášená Výborem na obranu republiky, které se v Praze zúčastnilo na 250 000 lidí. Byla svolána poté, kdy Hodžova vláda deklarovala ochotu odevzdat Německu pohraniční území, kde žilo víc než 50 % Němců. Hodžovu vládu poté vystřídala úřednická vláda vedená generálem Janem Syrovým.

Rozpory mezi M. Hodžou a E. Benešem po odchodu do exilu neutichly, naopak se stále více prohlubovaly. Nejprve se politicky angažoval ve Francii, kde založil Slovenskou národní radu jako vrcholný orgán slovenské emigrace. Úzce spolupracoval se Štefanem Osuským. Jeho vliv v exilovém prostředí byl zpočátku silný, postupně ale začal slábnout, jednoznačně k tomu přispěla porážka Francie v roce 1940 a jeho tímto vynucený přesun do Londýna.

Odmítal orientaci na Sovětský svaz, kterou se Benešovy kroky stále více vyznačovaly, a byl tedy samozřejmě i proti poválečné orientaci na Stalinovo impérium. Nadále obhajoval svoji koncepci integrace států (národů) střední Evropy, která se ale s dalším vývojem stále více jevila jako možnost pouze teoretická. Do července 1941 zastával funkci místopředsedy Státní rady Československé. Benešovi se ale nakonec podařilo Hodžu od politického vlivu zcela odstavit. Nakonec přesídlil do USA, kde v r. 1944 zemřel.

Štefan Osuský byl velice schopným diplomatem, v letech 1921-1923 zastupoval Československo spolu s Edvardem Benešem v nově vzniklé Společnosti národů, v letech 1919 a 1920 byl zároveň československým velvyslancem ve Velké Británii, od r. 1920 do r. 1939 let jako velvyslanec Československa ve Francii. V této funkci setrval i po Mnichovském diktátu, po 15. březnu 1939 odmítl vydat úřad velvyslanectví a začal ve Francii aktivně připravovat čs. zahraniční odboj, v říjnu 1939 podepsal s francouzskou vládou smlouvu o obnovení čs. armády ve Francii, jejíž někteří příslušníci aktivně zasáhli do bojů při přepadení hitlerovským Německem v r. 1940, současně začal pracovat v Československém národním výboru založeném v Londýně E. Benešem. V té době měl ale E. Beneš před svými rivaly již podstatný náskok a úspěšně spěl na všech frontách k obsazení pozice hlavy československého exilového odboje. Š. Osuský byl v červenci 1940 sice jmenován členem exilové vlády, jeho názory na vedení zahraniční politiky, odboje, ale i poválečného upořádání republiky se od Benešových stále více odkláněly. V roce 1942 měl Beneš ve svých rukách již takovou moc, že zorganizoval jeho odvolání ze všech doposud zastávaných funkcí a de facto jeho plnou izolaci od politického života.

Nová smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR

Třetí Benešova zrada?

Poté se Beneš stal de facto neomezeným pánem nad čs. exilovým odbojem. Neměl již žádného vážného protivníka, pod jehož vlivem by musel korigovat své kroky, svá rozhodnutí. Členové exilové vlády mu je vždy vcelku poslušně odsouhlasili – včetně podpisu vazalské smlouvy se Sovětským svazem v r. 1943! Podepsáním této smlouvy dopustil sovětskou rozpínavost, došlo k faktickému potvrzení sovětizace nejenom československé poválečné politiky, ale celého způsobu života řady generací. Je to jeho třetí zrada, které se na svých spoluobčanech dopustil?

Čtvrtá Benešova zrada?

V našem případě nemáme „třetici“ všeho špatného, bohužel, do čtveřice všeho špatného je nutné konstatovat, že poválečný vývoj v Československu ovlivněný sovětským diktátem, který prezident Beneš připustil ještě za svého funkčního období, nakonec zašel mnohem dále za limity touto smlouvou původně stimulované. Je to jeho čtvrtá zrada, které se na svých spoluobčanech dopustil?

Při posuzování okolností rozhodných pro vývoj československé historie od vzniku samostatného státu a hlavně ve 2. sv. válce, de facto započaté na území Československa a zde také ukončené armádami Spojenců, které sem postoupily z východu i ze západu, nelze ponechat bez povšimnutí postavu Edvarda Beneše (spoluzakladatele Československé republiky, jejího dlouholetého ministra zahraničí a posléze jejího prezidenta) jako jednoho z hlavních aktérů (výstižněji řečeno: hlavního aktéra) nasměrování československého poválečného vývoje.

Je dostatečně známo, že charakterové vlastnosti jednotlivců ve vysokých státnických funkcích ovlivňují tou nejzásadnější měrou osudy celých národů. Osud českého národa takovým způsobem ovlivnily charakterové vlastnosti Edvarda Beneše!

Ve vztahu k tématu naší stati se nelze omezit pouze na strohé konstatování, že ustoupil v roce 1938 nátlaku Hitlera a mocností, doposud na papíře Československu pomoc v případě ohrožení garantujících, že poté vedl exilovou vládu v Londýně, že se vrátil po válce opět jako prezident do osvobozené vlasti a že v roce 1948 po převzetí moci komunisty abdikoval. Pro pochopení oněch československých souvztažností, které vytvořily rámec, v němž se osvobození odehrálo, je nezbytné se problému „prezident Beneš“ věnovat blíže.

Benešovy povahové vlastnosti nedosahovaly kvalit T.G.Masaryka

V předchozím textu této kapitoly jsme se více věnovali jeho konkrétním počinům spojeným s mnichovskou krizí. Samozřejmě, že z dnešního hlediska, z odstupu téměř 80 let, je snadné hodnotit – mnohem snadnější, než situaci správně vyhodnotit a podle toho jednat v aktuálním okamžiku.

Je pravdou, že Benešovy povahové rysy se projevily tragicky v době, kdy odpovědnost ležela největší měrou na něm samotném, zatímco v době, kdy se chystal vznik samostatného Československa, nebyl jediným aktérem. Měl kolem sebe další významné osobnosti – T.G. Masaryka, M. R. Štefánika a další. Tyto přípravy se odbývaly hlavně na diplomatickém poli, v prostředí diplomatických salónů, v diplomatickém oděvu mezi diplomatickými a státnickými elitami – zde vynikal!

U státníka, který chce vést zodpovědně národ, by ale právě správné vyhodnocení situace a budoucích dopadů (i v hodně vzdálené budoucnosti!) na základě tohoto vyhodnocení učiněných kroků mělo být samozřejmostí. Tyto kroky by měly být činěny bez vlivu osobních emocí, osobních pocitů a přání! A s vědomím, že ten, kdo národ vede, svými činy charakter národa ovlivňuje a je za to zodpovědný i příštím generacím! Bohužel, povahové rysy prezidenta Beneše, tak jak se autorovi této stati jeví, to zajistit nemohly, protože Beneš zdaleka nedorostl formátu jeho předchůdce v prezidentském úřadě – T.G.Masaryka!

Benešova neznalost a nezkušenost ve vojenských záležitostech

Vojenské záležitosti na základě osobních znalostí bojiště ale správně posuzovat nemohl, neměl žádný bližší kontakt s válkou, s těmi, kdo bojovali na frontě 1. světové války, a kdo vytvořili čs. legie – de facto ozbrojený základ nového státu, který měl v budoucnu tento svobodný stát ubránit. Nepoznal dostatečně osobně pocity těchto vojáků, jejich odhodlání se pro vlast obětovat! Jeho fotografie ve vojenské uniformě, oblékané v londýnském exilu a i po návratu v r. 1945, proto dnes působí poměrně rozpačitě až tragikomicky, zatímco u prezidenta T. G. Masaryka to naopak bylo samozřejmostí – ještě větší měrou u generála M. R. Štefánika, požívajícího u tehdejších spojenců Československa velkého respektu. Nebýt jeho předčasné tragické smrti při letecké havárii, dodnes opředené nejasnostmi a dohady, mohl možná nahradit Beneše a stát se pro republiku v rozhodujících chvílích možná československým de Gaullem!

S velkou jistotou se dá dovodit, že prezident Masaryk jako vrchní velitel čs. branné moci na místě Benešově v r. 1938 by se býval k Hitlerovu nátlaku postavil čelem – tak jako vždy předtím, kdykoliv šlo o existenci národa a o budování čs. státnosti. Masaryk byl voják tělem i duší, jeho kontakty s československými vojáky – legionáři, a po vzniku republiky s příslušníky pravidelné československé armády, se neodehrávaly jenom na dálku, od zeleného stolu. Vojenskou problematiku znal dokonale z praktických zkušeností, zabýval se jí i teoreticky. Neustále o jejích úkolech a poslání přemýšlel a aktivně ji budoval s vědomím, že jedině armáda smýšlející stejně jako celý národ, prodchnutá stejnou vůlí, může čelit nepříteli. Svoji koncepci jednoty národa a armády jednoznačně formuloval ve svých spisech a také v praxi prosazoval. Zřejmě ne jinak by býval jednal generál M.R. Štefánik, kdyby mu k tomu osud býval poskytl čas. Prezident Beneš tuto koncepci opustil, zpronevěřil se jí.

Armáda nového státu, na níž drtivá národa spoléhala, byla budována na legionářských základech a principech. Ty neznaly pojem kapitulace bez boje! Když na konci září 1938 z hodiny na hodinu (o své vůli, bez projednání a schválení parlamentem!) prezident Beneš rozhodl o kapitulaci Československa, učinil tak proti vůli nejenom této armády, ale i proti vůli drtivé většiny národa, která tvořila v duchu Masarykovy koncepce pevnou jednotu. Beneš popřel to, co sám hlásal – připravenost bránit vlast za všech podmínek! Zpronevěřil se přitom tomu, co sám pomohl přivést na svět – Československo - a zradil sám sebe! Autor táto knihy je přesvědčen, že kapitulace tehdejší čs. vlády v čele s prezidentem Benešem byla zradou Masarykova odkazu, byla národní zradou! A že negativa jeho prezidentského působení bohužel silně převážila nad pozitivy a že tím popřela i jeho původní zásluhy o vznik samostatného Československa!

Benešovo kapitulantství − jeho velkou zátěží ve vztazích se Spojenci

Pro své kapitulantství, kdy dal pokyn k tomu, že nesmí proti nepříteli padnout žádný výstřel, se mohl v exilu těžko poměřovat s představiteli jiných evropských států, kteří se sem před nacistickou agresí také uchýlili, jejichž národní armády se ale agresorovi postavily se zbraní v ruce! A jak jsme již konstatovali, toto stigma kapitulantství si Beneš nesl i ve vztahu k představitelům hlavních západních Spojenců a to se pak přenášelo na celý národ. Jak velký rozdíl ve srovnání např. s Charlesem de Gaullem, který nejenom že zformoval „svobodné Francouze“, který ale i dokázal oponovat Spojencům, prosadit si u nich osvobození Paříže francouzskou obrněnou divizí, nedopustil vyklizení již dobytého Štrasburku, když se západní Spojenci museli bránit německé ofenzívě v Alsasku, navazující na ofenzívu v Ardenách! Hlavy západoevropských států ohrožených Hitlerem odcházely do britského azylu až ve chvíli svého bezprostředního ohrožení – příkladem budiž Holandsko!

Pasivita Benešova i celé jím vedené exilové vlády v zápase o poválečný charakter Československa

Beneš musel trpně přihlížet, jak vojáci a důstojníci Čs. samostatné obrněné brigády, zocelení v bojích již od Tobruku (mnozí dokonce ještě z bojů o Francii v r. 1940 a na Středním východě), se musí s hořkostí smířit s „odstavením na vedlejší kolej“, de facto ke strážní službě u dokonale obklíčené nepřátelské posádky přístavu Dunkerque, nepředstavující hluboko za frontou pro Spojence žádné fatální ohrožení! Jak dalece v tom hrály roli Stalinovy představy o „osvobození“ Československa jeho armádami, je otázka dalšího zkoumání.

I doslova záplava desantů ze Sovětského svazu od r. 1944 vysílaných do Československa ve srovnání se skrovnými počty desantů z Británie vysílaných do protektorátu (ne na Slovensko – na rozdíl od sovětských) o něčem svědčí!

Rudou armádou osvobozené Československo se okamžitě stalo rejdištěm sovětských tajných služeb - v čele stál SMĚRŠ!

A na závěr něco, co zní neuvěřitelně. Před jistou dobou jsem s tím ale byl konfrontován a nyní jsem se rozhodl se s tím svěřit. Před několika léty jsem náhle našel v bavorském pohraničí nového kamaráda. Při vzpomínkové akci spojené s odhalením restaurovaného pomníčku henleinovci zavražděného příslušníka SOS, dozorce Finanční stráže Josefa Oczka, na státní hranici na Domažlicku, se mi představil bodrý, typický Bavorák v tradičním bavorském kroji, jímž ale byl bývalý německý kriminalista z Mnichova, který vzhledem k utrpěnému zranění ve službě musel tuto službu opustit. Jako invalida se rozhodl pro klidný život v jednom malebném údolíčku pouhých několik set metrů od státní hranice. K pomníčku, který jsme zrestaurovali, vyrobil směrovky, aby přes nedaleký „zelený“ přechod projíždějící a procházející turisté jej nemohli v lesním porostu minout.

Začali jsme udržovat přátelské styky, díky němu se nám podařilo získat řadu zajímavých historických informací z druhé strany hranice. Jednou přišel s tím, že měl návštěvu z Vídně – z okruhu jednoho šlechtického rodu, jehož historie se částečně, ale velmi těsně týká i našeho českého západního pohraničí. Na tom by ještě nebylo nic natolik významného, aby o tom bylo třeba psát. Jenže pak přišlo pokračování, a to již za zaznamenání stojí. Informace z Vídně, kterou dostal, se týkala doposud stále nevyjasněné smrti Jana Masaryka!

Do řady teoretických možností, jak k ní došlo, mi tak přibyla další – jejímž protagonistou - iniciátorem měl podle ní být prezident Edvard Beneš se svým zájmem dožít jako prezident Československa a do poslední chvíle si ohlídat (jako vždy až doposud), aby mu Jan Masaryk „nepřerostl přes hlavu!“

Bohužel, více jsem se tehdy nedozvěděl, příslib dalších informací jsem sice dostal, ale osud zde sehrál svoji nekompromisní roli – několik dní po našem posledním setkání přišla od jeho manželky šokující e-mailová zpráva: kamarád Walter zemřel! Tím se tento možný zdroj podrobnějších informací z tohoto směru navždy uzavřel.

Při každé vzpomínce na něho a na tuto jeho informaci se vynořují doposud zdaleka ne 100% objasněné skutečnosti spojené se zmizením fondu na podporu československého Prvního odboje, shromážděné americkými krajany a údajně zmizelé Benešovým přičiněním, kritizovaným hlavně M.R. Štefánikem, o nichž se mělo začít jednat „až v nové vlasti“. Druhou, ještě podstatně závažnější otázkou je letecká havárie, při níž během svého návratu do vlasti generál M.R. Štefánik zahynul. Po roce 1989, zvláště ve spojitosti s prvními zřetelnějšími signály snah o slovenské osamostatnění, začaly zaznívat zvěsti o Benešově podílu na Štefánikově smrti. V dnešních diskuzích s příslušníky slovenského národa je toto přesvědčení ještě zřetelnější!

__________________________________

Využité informační premany

cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1

cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda

cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha

de.wikipedia.org/wiki/Hans_Bernd_Gisevius

cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Rastislav_%C5%A0tef%C3%A1nik

▪„Z Normandie přes Adeny až k nám − Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie“ /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.