Ardenské milníky: „SS Kampfgruppe Peiper“ vyhrát Hitlerovi bitvu v Ardenách nestihla

V tuto roční dobu, přesně před 80 léty zuřila v belgických Ardenách ještě bitva, v anglosaské a americké historii ponejvíce známá jako „Bitva o výběžek/Battle of the Bulge“. Je tedy stále ještě příhodná doba vzpomenout vedle dění na severním úseku fronty i kolem legendární Bastoně dalších významných momentů, které se do historie bitvy nesmazatelně zapsaly.

SS Kampfgruppe Peiper.

Vzdálenost, kterou nabízí kterýkoliv program pro vyhledávání automobilových tras, činí z výchozího bodu Peiperovy bojové skupiny SS, všeobecně známé jako „SS Kampfgruppe Peiper“, do bodu jejího definitivního zániku u obce La Gleize, přibližně 60 km a vyhledávačem udávaný čas jízdy je přibližně 60 minut, vezmou-li se v úvahu uzší venkovské komunikace, i když dnes, po 80 létech samozřejmě v podstatně lepším stavu, než byly v době, kdy se po nich řítila Peiperova bojová skupina, čítající na 80 tanků včetně nejtěžších 70 tunových Tigrů II, populárních jako "královské tygry “ resp. Königstiger/King Tiger, obrněných transportérů a kamionů, obsazených kolem čtyřtisícovky všehoschopných a ke všemu odhodlaných esesáků.

Peiperova bojová skupina nebyla prvním bojovým uskupením tohoto typu ve „druhosvětové“ válečné historii pod jeho vedením. Ve válce na území Sovětského svazu velel jednomu granátnickému (tedy obrněnému pěšímu praporu) 1. SS pancéřové divize, nesoucí název „Leibstandarte Adolf Hitler/Tělesná stráž Adolfa Hitlera“, ve zkratce nazývaná „LSSAH“. „Proslul“ tím, že na obrněné transportéry svých granátníků nechal namontovat plamenomety a v divokém nájezdu s nimi zlikvidoval celou jednu velkou vesnici. Od té doby se jeho jednotce neřeklo jinak, než „plamenometný prapor“. Většinou nebral žádné zajatce. Na stovky zabitých, včetně civilního obyvatelstva, vykazoval pouhé jednotky zajatých.

Po převelení na italskou frontu „úspěšně“ pokračoval ve své vojenské kariéře. Do válečné historie se zapsal válečným zločinem v obci Boves v Piedmontu jako velitel „Kampfgruppe Peiper“, když nechal povraždit téměř tři desítky civilistů. Poté se opět objevil na východní frontě, kde nahradil ve funkci u 1. SS pancéřového pluku jeho padlého velitele. Jeho fanatismus, s nímž nebral ohledy ani na své vlastní podřízené, často zapříčinil, že sice dosahoval v boji proti Rudé armádě vítězství, ale většinou ve frontálních útocích vedených bez jakékoliv předběžné přípravy, spočívající v průzkumných akcích. Ztráty na živé síle i materiální ztráty při jeho frontálních útocích stále stoupaly a vůbec nic si nezadaly se způsobem boje, který zvláště v prvních létech „východní“ války vedly sovětské armády, takže se začalo mluvit o Peiperových „Pyrrhových“ vítězstvích. Po jednom měsíci bojové činnosti vykazoval jeho pancéřový pluk pouhých 12 bojeschopných tanků! Byl proto na konci r. 1943 ze své velitelské funkce "uvolněn"a převelen do štábu 1. SS pancéřové divize. Jeho „kvality“ ale dobře rozpoznala Goebbelsova propaganda, takže jeho bojový fanatismus povýšila nad jeho destrukční „zásluhy“ a postarala se o to, aby od Hitlera obdržel vysoké vyznamenání dubovými ratolestmi k železnému kříži.

Během obranných bojů v Normandii, kam byla „LSSAH“ převelena, a při nichž ztratila v bojích kolem Caen své veškeré tanky a čtvrtinu svého bojového stavu téměř 20 tis. příslušníků, utrpěl Peiper nervový šok a musel podstoupit léčení, které absolvoval v Paříži a v rekonvalescenci v Bavorsku u jezera Tegernsee, v jehož blízkosti žila jeho rodina.

Do služby se vrátil v říjnu 1944. Jeho 1. SS pancéřový sbor byl po doplnění bojového stavu odeslán do Kolína nad Rýnem k výpomoci při záchranných pracích po spojeneckém kobercovém bombardování. Hlavně noví rekruti byli zcela šokováni při odstraňování masy mrtvých, zohavených těl. Touhu po pomstě si on i jeho podřízení s sebou vzali do bitvy v Ardenách.

Peiperova kampfgruppe obdržela pro tuto bitvu prostřednictvím nadřízených „prestižní“ bojové zadání, pocházející od samotného Hitlera. Traduje se, že plán celé operace nazvané „Wacht am Rhein/Stráž na Rýně“ začal vymýšlet v posteli, když se zotavoval po atentátu, kterému v létě zázračně unikl ve svém bojovém velitelství Wolfschanze ve východním Prusku. Jeho oblíbenec Peiper se svojí kampfgruppe pronikne jako nůž máslem americkými pozicemi nejnižším místem Arden, tzv. Losheimskou průrvou (cca 10 km širokým průsmykem na německo-belgické hranici).

Peiper dostal úkol, na němž de facto byl celý Hitlerův plán postaven - proniknout touto průrvou ihned za útočným hrotem prvosledových jednotek a zmocnit se na území západní Evropy největšího spojeneckého skladiště pohonných hmot a mazacích olejů, které by útočícím jednotkám zajistilo bezproblémový postup do Lutychu a s další zdejší kořistí v podobě potravin a jiných nezbytností úspěšný útok k dobytí životně důležitého přístavu v Antverpách. Do „výbavy“ pro úspěšné splnění svého poslání Peiper obdržel do sestavy své kampfgruppe 85 středních a těžkých tanků typu Panzer IV a Panther V, prapor samohybných houfnic 105 mm, prapor samohybných protitankových děl, 80 obrněných transportérů vezoucích prapor pancéřových granátníků, průzkumnou rotu a dvě útočné roty ženistů. Jako „přidanou hodnotu“ obdržel 501. prapor těžkých tanků Tiger II, tzv. Královských tygrů. Složení bojové skupiny navrhl náčelník Dietrichovy VI. SS pancéřové armády, generál Fritz Krammer. Vyzval Peipera, aby šel bezohledně za splněním úkolu, kterým ho pověřuje sám Vůdce, přičemž tvrdá bezohlednost musí nepříteli nahnat strach a odradit od kladení odporu.

Společně s Peiperovou bojovou skupinou do akce vyrazila také „SS-Panzer-Brigade 150“ pod velením Hitlerova oblíbence Otto Skorzenyho, v rámci Operace Greif. Byla zformována specielně pro účast v plánované ofenzívě v Ardenách, během níž měla za úkol obsadit a udržet do příchodu hlavních sil některé mosty v plánovaných směrech německého útoku. Jednotka čítala na 2.500 mužů, skládala se z příslušníků různých složek ozbrojených sil vč. 500 mužů od bojové složky SS (Waffen SS).
Její součástí byla i jednotka „Einheit Stielau“, složená z dobře tzv. americkou angličtinou hovořících Němců, kteří za sebou většinou měli různě dlouhý pobyt v USA. Byli navlečeni do amerických uniforem, jeli většinou v jeepech, do „výbavy“ obdrželi dvě desítky pantherů „přestrojených“ dřevěnými nástavbami, s odpovídajícím nátěrem a s insigniemi, za stíhače tanků M-10. Měli za úkol působit zmatek za americkými liniemi, dirigovat nesprávným směrem americké jednotky, přerušovat jejich komunikační linky, zabraňovat ustupujícím americkým jednotkám v ničení mostů atd. Až doposud nejednoznačně potvrzené zprávy udávají jako úkol jedné části této jednotky dorazit až do Paříže a zlikvidovat vrchní spojenecké velení v čele s generálem Eisenhowerem. (Autorská poznámka: Beletristicky je tato epizoda skvěle zpracována např. v knize Marka Frosta „Přísně tajný cíl“.

Jednotce Stielau se skutečně podařilo hlavně v prvních dnech útoku vnést do řad Spojenců nepředstavitelný zmatek. Každý americký voják najednou viděl v jiném vojákovi, kterého osobně neznal, přestrojeného nepřítele. I vysocí američtí velitelé najednou měli velké problémy při silničních kontrolách, které kromě dokladů kontrolovaly i vědomosti z amerických reálií, takže neznalost např. posledních sportovních výsledků v americkém fotbalu, nebo velikosti poprsí některé z filmových hvězd, mezi vojáky právě populárních z promítaných filmů a čerstvých tiskovin dovážených nepřetržitě ze Států, byla dostatečným důvodem pro jejich zadržení. Mnohé ze skutečných diverzantů se podařilo odhalit proto, že neovládali americkou vojenskou „hantýrku“, takže např. nevěděli, že pro označení roty v amerických jízdních průzkumných skupinách se používá výrazu „troop“. Neklamným znamením pro vznik silného podezření byly také jejich přesuny v jeepech obsazených čtyřmi muži, zatímco v amerických jednotkách jezdily většinou jeepy obsazené dvěma, maximálně třemi muži. Docházelo i ke groteskním situacím, když člen kontrolující hlídky zadal např. otázku na hlavní město některého ze států Unie, a ačkoliv dostal od kontrolovaných osob správnou odpověď, byly nekompromisně zadrženy, protože „kontrolor“ sám zeměpis dobře neovládal a  jejich odpověď považoval za nesprávnou. Skorzenyho 150. brigáda slavila se zasetím chaosu a obav do amerických řad podstatně většího úspěchu, než se jí to dařilo v přímém boji. Přestrojení do amerických uniforem pro zadržené diverzanty automaticky znamenalo „voucher“ pro cestu ke zdi nebo k popravčím kůlům v doprovodu vojenské policie MP.

Zatímco diverzantské části, jednotce „Stielau“ se podařilo dostat se za americké linie, hlavní část „150. Panzer-Brigade“ uvízla hned na počátku ofenzívy v dopravní zácpě v Losheimské průrvě, z níž se jí podařilo vybřednout až po 48 hodinách. Poté obdržela rozkaz obsadit Malmédy. Údajně po varování jednoho německého dezertéra se Američanům podařilo na útok se dobře připravit, takže ztroskotal brzy po svém zahájení v husté americké dělostřelbě. 28. prosince byla Skorzenyho 150. brigáda (který sám utrpěl zranění) stažena z fronty zpět.

Od počátku nejde nic podle plánu!

Průchod slabě bráněnou Losheimskou průrvou měli pro Peiperovu skupinu zajistit výsadkáři 3. výsadkové divize Luftwaffe. Za 24 hodin měl být Peiper již u řeky Másy. On sám ale o proveditelnosti plánu skrytě pochyboval. Týden před útokem provedl v tanku Panther-V zkušební jízdu v délce 100 km, což byla vzdálenost z Losheimské průrvy do Lutychu. Jízdu sice v plánovaném čase absolvoval, ale měla daleko do srovnatelnosti s reálem, v němž bude hrát roli přesun celé kampfgruppe, počasí - a s tím existující povrch silnic - a samozřejmě přítomnost nepřítele!

Výsadkářům Luftwaffe se proti neočekávaně silnému odporu amerických jednotek cestu pro Peipera dále z Losheimské průrvy uvolnit nepodařilo. Musely nastoupit tanky a obrněná pěchota jeho „mateřské“ LSSAH. To už ale měl 24 hodinové zpoždění!

Jednotky LSSAH, se mu z úzkých komunikací včas nestačily uklízet, a tím mu vlastně připravily první vážnou překážku. Dopadlo to nakonec tak, že si Peiperovi esesáci na silničkách hráli na přetlačovanou s esesáky ze své vlastní divize. Pokud se jim její bojová vozidla včas z cesty neuklidila, bez milosti povozy svých „druhů ve zbrani“ odklízeli s cesty do příkopů silou svých obrněnců.

Peiper nabíral proti původnímu časovému plánu stále větší zpoždění. Nejvíce byl nervózní z toho, že jeho tanky zbytečně spálily spousty pohonných hmot, když hledaly cestu vpřed na ucpaných silnicích. Jakmile si uvědomil, že se mezitím Američané vzpamatovávají a že tak úder jeho bojové skupiny ztrácí moment překvapení, popadal ho šílený vztek. Vyslal vpřed do Büllingenu předvoj, který zde obsadil skladiště PHM, o němž měl od zpravodajců informace. Část amerických obránců přitom padla, část musela vypomoci při plnění Peiperových žíznivých strojů. Odtud, z Büllingenu se datuje první z válečných zločinů při této Peiperově operaci. Některé z bezbranných zajatců zde jeho esesáci postříleli.

Malmédský masakr.

Peiperovým hlavním cílem bylo městečko Stavelot, nacházející se sice pouhých 37 km (sic!) od Losheimské průrvy, přičemž ale pro něj tato vzdálenost nyní představovala výzvu, o níž stále více pochyboval. Když se jedna z jeho postupových kolon přiblížila ke křižovatce silnic u samoty Baugnez s výletní restaurací, narazila na americký konvoj 285. praporu dělostřeleckých předsunutých pozorovatelů. Odtud se datuje historie tzv. Malmédského masakru. Do zajetí Peiperových esesáků padl celý konvoj, z něhož esesáci na místě postříleli 84 mužů. Uprchnout se podařilo jen několika šťastnějším, kteří o tom přinesli zprávu do amerických pozic. Teprve po zahnání nepřítele od bran městečka Malmédy se přistoupilo k ohledání místa činu a k vyzvednutí ostatků postřílených zajatců. Zprávy o masakru se ale začaly mezi americkými jednotkami šířit okamžitě, výsledkem bylo na několika místech „konečné řešení“ s německými zajatci, jako např. v obci Chenogne.

Peiper se nechtěl přibližovat do těsné blízkosti amerických pozic u městečka Malmédy, které měl za úkol se svojí „150. Panzerbrigade“ obsadit Otto Skorzeny. Svůj postup na Stavelot proto směroval přes obec Ligneuville, kam postupovaly části jeho kampfgruppe od Büllingenu a Bütgenbachu odděleně dvěma směry. Jedna trasa vedla přes obec Waimes, po níž postupovala část kampfgruppe, která se na křižovatce Baugnez střetla s americkými dělostřeleckými pozorovateli, druhá část postupovala na Ligneuville trasou položenou jižně od Waimes. Americké sklady PHM jsou vyznačeny směrem S a SV od Stavelotu (viz mapa níže).

Na křižovatce Baugnez je dnes jedno z největších muzeí s tématikou bitvy v Ardenách a samozřejmě s podrobnou historií masakru. Několik panelů znázorňuje její jednotlivé etapy:

Malmédský masakr byl po válce samozřejmě vyšetřován. Z esesáků, kteří se po debaklu kampfgruppe (viz dále) vrátili zpět za německé linie a padli do zajetí na konci války, resp. z těch, kteří se stali zajatci v bojích bezprostředně následujících po masakru, bylo obžalováno 37 jejích příslušníků. Byli souzeni v jednom z procesů s válečnými zločinci, které po válce běžely v bývalém koncentračním táboře Dachau (viz v závěru této statě).

Další postup kampfgruppe.

Peiper se potřeboval nutně dostat ke zdroji životně důležitých PHM pro celou útočící 6. pancéřovou armádu SS, a přinejmenším alespoň i pro část 5. pancéřové armády generála Manteuffela, které byly uloženy v nekonečných depech, většinou pod širým nebem, podél silnic směrem na Frankorchamps a dále ve směru Spa (viz mapka).

Jenže! Mapy, kterými ho nadřízení vybavili, byly zastaralé. Dokonce byl donucen vyptávat se na cestu místních obyvatel. Jeho vztek se stupňoval s tím, jak se nález skladů PHM stával stále více pouhou chimérou. I to bylo možná důvodem pro další válečné zločiny, kterých se příslušníci jeho jednotky dopouštěli. Následující fotografie jsou toho zcela výmluvnými svědky.

Cesta zarúbaná.

Ve Stavelotu se sice nepodařilo včas vyhodit do vzduchu jediný most, který se tam pro Peipera nabízel, on ale učinil jedno z mála rozhodnutí, která neodpovídala jeho naturelu brát všechno frontálním útokem bez ohledu na ztráty. Dalekohledem sledoval kolony amerických kamionů na druhé straně řeky Amblève, které vyhodnotil jako koncentraci amerických bojových sil - příliš velké sousto pro svoji stále ještě nekompletní skupinu, když jeden z proudů kampfgruppe doposud postupoval (s enormním zpožděním) k Stavelotu. Rozhodl se tedy vyčkat do rána. Zde se dopustil chyby, která ho definitivně zbavila možnosti depa PHM ukořistit. Americké kamiony na druhé straně řeky nevezly posily, nýbrž se snažily dostat ke skladištím PHM a před Peiperem je začít odvážet do bezpečí. Druhý den již bylo pozdě. Během noci darazily do Malméd posily z 1. US Army, jejíž velení se obávalo, že nepřítel nepohrdne příležitostí město dobýt. Severně od Stavelotu, na přístupech k hlavním depům již byly rozmístěny posily z 30. US pěší divize, 82. US výsadkové divize a další jednotky. Jednomu posilovému odřadu, který byl vyslán jako předsunutá obrana do Stavelotu, velel major Paul Solis. Ráno, když Peiper zaútočil, se rozhořel u mostu prudký boj. Američané byli překvapeni, stále ještě nezvládli most zničit. Zanedlouho podlehli přesile a most byl v Peiperových rukou. Americký odpor ale trval i za ústupu do kopců nad městečkem. Německý útok však stále sílil. Major Solis přišel o svá protitanková děla, z boje se dokázala odpoutat pouze jedna četa. Za této situace se Solis rozhodl k snad jedinému nouzovému řešení, které zbývalo. Se zbývajícími bojovníky dorazil k prvnímu předsunutému skladišti PHM situovanému v kopcích nad Stavelotem. V místě hlubokého zářezu silnice, nedávajícím nepřátelským tankům žádnou možnost k obratu a k cestě zpět, nechal na vozovku vylévat pohonné hmoty, které za chvíli zapálili. Nakrmili oheň více než 100 000 galony. Improvizovaná silniční uzávěra tak definitivně znemožnila Peiperovi se k pohonným hmotám dostat. (Autorská poznámka: tato významná epizoda se stala předlohou pro obdobnou situaci v ikonickém filmu „Bitva v Ardenách“ s Henrym Fondou v jedné z hlavních rolí.)

Protože Peiper nechtěl riskovat návrat po své ose postupu, kde předpokládal již zesílené americké síly, vydal se stále v naději, že sklady PHM nalezne, dále vpřed k soutoku řek Salm a Amblève v obci Trois Ponts, odkud zamýšlel dostat se konečně k řece Máse. Proti byli ale američtí ženisté pod velením podplukovníka Davida Pergrina, v civilu strojního inženýra, absolventa vysokoškolské vojenské přípravy při studiu na Pensylvania State University. Jako tvrdý sportovec, hráč amerického fotbalu, měl blízko k tvrdým řešením. Úspěšně prošel se svým 291. bojovým ženijním praporem celým tažením v Normandii a nyní se postaral dovedným rozmisťováním svých ženistů, kladoucích Peiperovým eseesákům do cesty cokoliv, co je mohlo zastavit nebo zpomalit, o to, že cesta zpět do Stavelotu i kamkoliv jinam, kromě hlubokého údolí řeky Amblève před nimi, táhnoucího se k obci La Gleize, se pro ně stala cestou „zarúbanou“.

La Gleize - Peiperova "labutí píseň"!

Peiperovy kolony dorazily do prostoru La Gleize 19. prosince. S sebou transportovaly všechny své zraněné i několik desítek amerických zajatců, které během svého postupu vzaly do zajetí a prozatím nepopravily (snad jako určitý ochranný štít?). V té době se již začala zvedat nízká oblačnost a americké letectvo oživlo. Průzkumná letadla objevila Peiperovy kolony a „zařídila“ brzké útoky bitevníků. Samotná obec utrpěla velké škody. Před obávanými jabos (Autor. pozn.: původem z německého jazyka - Jagdbomber) se snažilo všechno ukrýt, kde to jen bylo možné. Při několika náletech vedle Peiperových esesáků bohužel přišli o život jak civilní obyvatelé La Gleize, tak někteří z amerických zajatců. Dva nešťastné nálety se uskutečnily 24. a 25. prosince. Tehdy si americké letectvo dokonce spletlo La Gleize s Malmédami. Zahynula zde přitom řada civilních obyvatel a bohužel také 37 příslušníků americké 120. pěší divize!

Během několika dní se do prostoru La Gleize přesunuly části 30. US pěší divize, 3. US obrněná divize i části 82. US výsadkové divize. Po několika střetnutích v okolních obcích, hlavně u Stoumontu, došlo k rozhodující bitvě 25. prosince několik set metrů před obcí v údolí řeky Amblève a nakonec i přímo v obci.

Na boj v La Gleize vzpomínal jeden z důstojníků 30. US pěší divize, která obec dobyla: Osvobodila přitom kolem 170 svých druhů ve zbrani, někteří se osvobození bohužel nedočkali, když zahynuli při americkém bombardování a ostřelování obce. Mnoho zajatých esesáků mělo na sobě zcela nové americké vojenské boty a také nové vlněné kalhoty, zatímco mnohým americkým zajatcům držely jejich boty i kalhoty sotva pohromadě. Esesáci se evidentně někde zmocnili amerického vojenského skladu. Takže nastala nedobrovolná výměna. Nastoupení esesáci museli vyzout boty a svléci kalhoty a předat je svým potřebným nepřátelům. Než si mohli nazout a obléci jejich obnošené věci, byli přinuceni pěkně dlouho dobu postát ve sněhu na mrazu. Pamětník vzpomíná, jak se z před chvílí ještě arogantních, povýšených nacistických obličejů všechny tyto rysy začaly vytrácet, a jak začínali ronit slzy, které doposud byli zvyklí s potěšením vídat jen na tvářích svých obětí.

Peiperovy tanky byly na suchu a on obdržel rozkaz odpoutat se od nepřítele a vrátit se za německé linie, které se jeho „mateřská“ 6. SS pancéřová armáda snažila alespoň dočasně posunout co nejblíže k jeho pozici. S přibližně 800 zbývajícími, pochodu schopnými muži se noční tmě z 25. na 26. prosince vydal pěšky na cestu, která pro ně skončila úspěšným dosažením německých linií. Úspěch Hitlerova plánu, za pomoci Peiperovy kamfgruppe otočit kormidlo válečného osudu na pro něho šťastnější stranu, se ale nekonal.

Peiper byl po svém návratu ale oslavován jako hrdina, jenž se nezalekl nepřátelské přesily. Masakr u Malméd, spáchaný jeho jednotkou, byl vykládán jako úspěšné zniče ní americké zásobovací kolony. Jeho nadřízený, velitel sboru, generál Mohnke jej navrhl na další vyznamenání - tentokrát to byly meče k železnému kříži.

6. SS pancéřová armáda se přesunula vcelku bez obtíží, které by jí bývalo mohlo přivodit americké letectvo, ze svého neúspěšného působiště v Ardenách přes stovky kilometrů k Budapešti, k obraně proti postupující Rudé armádě. Zúčastnila se obou tamějších operací proti, nazvaných „Operace Jižní vítr“ a „Operace Jarní probuzení“. Po neúspěchu ustoupila do Rakouska, kde se 8. května 1945 na řece Enns vzdala americké armádě.

„Královský tygr“ č. 213. Obchod jdoucí přes hranice století!

Kdo navštívil La Gleize, jel tam zajisté proto, že se dozvěděl o „pamětihodnosti“, pro níž se malá vesnička stala doslova „poutním místem“ známým v celém světě všem, kdo se alespoň trochu o druhoválečnou historii zajímají.

Tank č. 213 byl jedním ze strojů 501. praporu těžkých tanků Königstiger (Tiger II), přidělených Peiperově kampfgruppe pro jeho misi k zajištění pohonných hmot pro tažení na Antverpy. Od svého nasazení na podzim 1944 se v jeho věži vystřídalo několik velitelů. Posledním z nich byl Obersturmführer W. Dollinger. 21. prosince 1944 zaujal ještě s tankem Tiger II, č. 221 Untersturmführera G. Hanutsche a s jedním tankem Panzer IV obrannou pozici na nedaleké farmě Verimont. Kolem poledne se k ní přiblížilo několik tanků 3. US obrněné divize. V nastalé tankové bitvě dostaly německé tanky několik zásahů, tank č. 213 přitom přišel o část své hlavně 88mm kanónu. Osádky německých tanků utrpěly zranění a šly do zajetí.

V červnu 1944, jakmile vyschly všechny cesty v terénu, začali američtí ženisté transportovat z prostoru ardenských bojů veškerou nepojízdnou těžkou techniku k sešrotování v železárnách v Lutychu. Na řadu přišel i tank č. 213. Když ho na přepravníku vezli kolem zdejší hospůdky, vyběhla ven manželka hostinského, paní Jenny Geenen-Dewez a přesvědčila ženisty, aby s ní uzavřeli výměnný obchod. Ti se nenechali dlouho přemlouvat a tank složili u radnice. Obchod byl velmi výhodný pro obě strany. Paní Jenny se postarala o to, že se její vesnička La Gleize stala „malými Lurdami“, kam proudí každoročně zástupy návštěvníků k shlédnutí tanku a k návštěvě přilehlého „Muzea Bitvy v Ardenách“, Američané si s sebou odvezli velkou láhev výborného francouzského koňaku. Tank prošel důkladnou „ozdravnou kúrou“, včetně navrácení ustřelené části hlavně, i když ta pochází z německého panthera, ze Skorzenyho 150. Brigade, skoleného v okolí Malméd.

Návštěva La Gleize určitě stojí zato! Předchozí virtuální prohlídku lze absolvovat takto: http://www.decemer44.com/en/info.htm

Peiperův definitivní konec.

Odhaduje se, že Peiperova kampfgrupe měla na svědomí během svého tažení Ardenami celkem 362 amerických zajatců a 111 civilistů. Proces s údajnými vrahy amerických zajatců začal v pozdním létě 1945 v bývalém koncentračním táboře Dachau, dějišti celé řady procesů s válečnými zločinci, pro něž „nezbylo“ místo na „hlavní scéně“ v norimberském justičním paláci, kde se kromě hlavního Norimberského tribunálu uskutečnila také řada procesů s dalšími nacistickými zločinci.

Kvůli stížnostem na neférovost procesu, např. s poukazováním na vynucení výpovědí mučením, byl trest smrti oběšením u Peipera a dalších šesti obviněných změněn na doživotní žalář a později zmírněn na 35 let vězení. Peiper byl nakonec v roce 1956  propuštěn na svobodu. Zůstával nadále horlivým nacistou a nevybíravě kritizoval poměry v poválečném Německu. Jeho sousedům jeho minulost, o níž byli informováni, velmi vadila.

Zkoušel pracovat jako manažer v koncernu Porsche, ale odbory donutily firmu, aby jeho pracovní poměr ukončila. V 60. letech byl znovu obžalován z válečných zločinů, a to v Západním Německu i v Rakousku, ale oba případy byly zastaveny pro nedostatek přímých důkazů. V roce 1970 se odstěhoval do města Traves ve Francii, kde pracoval jako soukromý prodejce pro automobilku Volkswagen. Zde byl v červenci 1976 usmrcen. Předtím obdržel výhružky s textem:"Peipere, dojdeme si pro tebe 14. července!"

Na místě činu, ve vyhořelém domě bylo nalezeno spálené torzo jeho těla s useknutýma nohama i pažemi. Podle některých zpráv byl také střelen do hlavy, jiné zprávy uvádějí, že žádné stopy po střelných zraněních jeho tělo nevykazovalo. Mstitelé si pro zločince opravdu došli, jak slíbili. Jeho smrt se udála v den francouzského státního svátku na počest dobytí Bastilly - 14. července 1976.

*

Použité prameny

▪ Ardeny 1944 /Gryner P. H./ ISBN 80-85434-94-6

▪ The Battle of the Bulge /Cole H./ ISBN 1-568552-370-X

▪ Druhá světová válka. Úplná historie /Gilbert M./ ISBN 80-7341-933-5

▪ Sága 2. světové války /Leckie R./ ISBN 80-7214 -285-2

▪ Z Normandie přes Ardeny až k nám - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR - Úplná historie /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5