Ardenské milníky: V bitvě nebylo klidných míst!

80. výročí konce bitvy v Ardenách se blíží.

V těchto dnech před 80 léty končila velice krvavá bitva v belgickém pohoří Ardeny. V našem tematickém okruhu nazvaném „Ardenské milníky“ se snažíme co nejvíce přiblížit (i když bez mnohých detailů, které prostor jedné statě neumožňuje sdělit) to nejdůležitější a také nejzajímavější, co se událo v místech, o osudu bitvy rozhodujících.

Nejsevernější úsek fronty měl podle Hitlerových plánů vázat americké jednotky.

Pro nejzazší severní úsek ardenské fronty, v prostoru, jemuž vévodí malebné městečko Monschau, situované na západním okraji náhorní plošiny s mnoha horskými slatěmi, zvané Hohes Venn, počítal Hitlerův plán celé ardenské ofenzívy s úkolem vázat zde dislokované americké jednotky, aby nemohly být přesunuty o něco jižněji, kde byl v plánu hlavní útok Hitlerovy „obrněné gardy“, 6. pancéřové armády SS, sestávající především z ostřílených pancéřových divizí Waffen SS/Zbraní SS. Samozřejmě i odtud, z prostoru Monschau, měl v den zahájení ofenzívy, tedy 16. prosince 1944, proběhnout masivní útok na americké pozice - silami 326. divize lidových granátníků. Pokud by se průlom podařil, měly v něm tyto německé jednotky pokračovat tak, aby nakonec mohly podpořit bojovou činnost výsadkové jednotky plk. von der Heidte, jejímž úkolem po vysazení z letadel bylo zachytit se v prostoru křižovatky silnic od Malméd resp. Elsenbornu ve směru na Eupen a otevřít zde cestu pro hlavní síly, tj. jednotky 6. pancéřové armády SS. Jejím bojovým zadáním bylo postoupit dále a dobýt město Liège/ Lutych, „etapový“ cíl na cestě k dobytí přístavu Antverpy.

V prosinci 1944 právě zde, v severní části Arden, na belgicko-německé hranici, v Monschau a v jeho perimetru, byla dislokována 102. jízdní průzkumná skupina, tzv. „102. kavalérie“, přibližně v síle pluku, se svými dvěma eskadronami - 38. a 102. Sousedila s některými jednotkami nezkušené 99. pěší divize, nedávno sem přisunuté ze Spojených států, na jejichž pravé křídlo navazovaly dva pluky zkušené 9. US pěší divize. Problémem všech zde dislokovaných jednotek byly mimořádně široké obranné úseky. Stejně jako o něco jižněji, v sektoru dvou spojených obcí Krinkelt/Rocherath, bráněném také částí 99. pěší divize společně s 2. US pěší divizí („Indianhead“), ani u Monschau nepřítel přes pozice 99. pěší divize a „102. kavalérie“ neprošel“. Hlavní německý úder se v sektoru Monschau ardenské fronty soustředil na pozice 38. eskadrony. I když se nepříteli v jednom místě podařilo její obrannou linií projít, vhodným nasazením lehkých tanků z tankové čety a přesně vedenou palbou 81 mm minometů se ho nakonec podařilo odrazit. Kromě útoků vedených proti hlavní obranné linii od východu se jednotky 38. eskadrony musely vypořádat i s útokem nepřátelských výsadkářů, útočících z jejího týlu. Akce německých parašutistů v Ardenách skončila jejich velkým fiaskem. 38. eskadrona obdržela za svůj boj v Ardenách vysoké uznání – Prezidentskou citaci.

Situaci při zahájení německého útoku na tomto úseku dobře dokumentuje přiložená mapka, na níž je různě širokým tmavým pruhem znázorněna tzv. „Siegfriedova linie“, resp. Západní val.

Ještě před rozbřeskem 16. prosince 1944 přestal platit „klidový režim“.

V noci z 15. na 16. prosince 1944 se i zde, jako v celém pohoří Arden, poklidná atmosféra podstatně změnila. Do prostoru, jehož obrana byla svěřena jednomu pluku „greenhornů“, tedy „bažantů“ z 99. pěší divize, nedávno sem dorazivší z USA, a „102. kavalérie“, se z jejich týlu „řízením osudu“ - navigačních chyb většinou nezkušených osádek transportních letadel Junkers 52 - sneslo na 150 německých výsadkářů. Ti měli původně v rámci „Operace Stößer“ v počtu přibližně 800 - pokud by se bývalo jejich hromadné vysazení podařilo - dále na jihozápadě obsadit jednu důležitou křižovatku, a umožnit tak hladký průnik 6. pancéřové armády SS směrem na Lutych. Osud „Operace Stößer“ si zaslouží zvláštní pozornost, kterou jí zde věnujeme:

Operaci velel jeden ze zkušených německých výsadkářských velitelů – šlechtic, plukovník Friedrich August Freiherr von der Heydte, veterán z bojů při dobývání ostrova Kréty v roce 1941. Než se stal v roce 1935 profesionálním vojákem, byl původně profesorem práva na vysoké škole v Berlíně. Na podzim 1944 se stal velitelem výsadkářské školy. Po krveprolití a ztrátách, které výsadková armáda generála Studenta na Krétě i přes její dobytí utrpěla, netoužil Hitler od té doby po žádné jiné vzdušné operaci. Německé výsadkové divize (jako součásti Luftwaffe anebo pozemního vojska – trochu nepřesně: Wehrmachtu) proto bojovaly jako pozemní jednotky (např. v Normandii, v Ardenách). Jeho rozhodnutí, provést v Ardenách tuto výsadkovou operaci, bylo tedy nouzovým řešením, k němuž byl donucen okolnostmi. Jenže kvality výsadkářů z roku 1941 a z roku 1944 se podstatně lišily!

Noví výsadkáři měli nedostatečný výcvik, málo anebo dokonce nulu bojových zkušeností. Plukovník von der Heydte si nemohl s sebou kvůli utajení vzít kádr své jednotky, protože panovaly obavy, že by její přesun mohl vzbudit pozornost nepřítele, takže byla jednotka, které měl v „Operaci Stößer“ velet, doslova „spráskaná“ z nejrůznějších zdrojů. Vojáci jeho pluku se „vzbouřili“ a nakonec si prosadili, že svého šlechtického velitele na této misi 150 nejzkušenějších z nich doprovodí. Nezkušené byly z velké části i nové osádky 112 dopravních junkersů JU-88, pocházejících částečně ještě z leteckého parku přeživšího zásobovací a transportní lety k obklíčené 6. Paulusově armádě ve Stalingradu, které měly výsadkáře dopravit nad místo seskoku. Někteří piloti při své nezkušenosti dokonce opomněli za letu nad nepřátelské území zhasnout poziční světla, navigátoři dali povel k seskoku v některých případech předčasně, takže první parašutisté seskočili již u Bonnu, více než 100 kilometrů od plánovaného místa. Silný orkán, který v době letu zuřil, mnohé z nich vrhl proti pevným překážkám, kde našli svoji smrt a byli nalezeni třeba až při jarním tání sněhu, někteří ani nevyskočili a vrátili se v letadlech zpět.

Přibližně půl druhé stovky těch, kteří se nakonec po seskoku kolem plukovníka von der Heydte shromáždili, stále ještě ne v původně plánovaném prostoru, ale v perimetru „102. kavalérie“, nebyla schopna zadaný úkol splnit. Při seskoku přišel von der Heydte o všechny vysílačky, osvědčený způsob „poslední záchrany“, vzít s sebou poštovní holuby, mu „zatrhl“ velitel 6. SS pancéřové armády generál Sepp Dietrich, údajně jako směšnou hloupost! Von der Heydtemu, zraněnému a se zápalem plic, se nakonec se zbytkem mužů, kteří nějakým způsobem nepřišli o život anebo nepadli do amerického zajetí, podařilo přes americké pozice proklouznout do městečka Monschau, kde našel se svým pobočníkem útočiště u jedné náhodně vyhledané rodiny, když zaklepali na její domovní dveře. Ostatní také přeživší příslušníci jeho jednotky se o sebe postarali podobným způsobem. Za několik dní ale von der Heydte vyslal svého pobočníka k Američanům a nabídl kapitulaci své jednotky. V roce 1947 byl z amerického zajetí propuštěn. Na fiasku „Operace Stößer“ nenesl žádnou osobní vinu, dost dobře ani nemohl odmítnout velení, kterým byl pověřen. Od atentátu na Hitlera v červenci 1944 byl v hledáčku gestapa, Hitler ho z účasti na přípravách atentátu zpočátku podezříval, nakonec ho zřejmě vzal na milost a (možná) jako vykoupení z „hříchu“ ho určil velitelem této operace. Von der Heydte měl jako zkušený výsadkářský velitel o zdaru celé operace od začátku silné pochybnosti, ale nejspíše pod dojmem hrozby, která nad ním visela, se rozhodl neodporovat a pokusit se rozkaz splnit.

Když ti nepřítel z nebe pošle občerstvení - ulov si svého parašutistu!

Nyní se nejprve vraťme ke 102. jízdní průzkumné skupině, abychom mohli co nejdříve vysvětlit i tento trochu záhadný mezititulek:

Vzpomínka velitele roty B z 38. eskadrony 102. jízdní průzkumné skupiny, por. Alfreda H.M. Shebaba: „Do poloviny prosince 1944, během 6 měsíců od vylodění v Normandii, postoupila US Army daleko na východ a ocitla se až na belgicko-německé hranici. Jedním z míst, dobytých již na německém území, bylo město Monschau, které měla za úkol bránit naše 38. jízdní průzkumná eskadrona, součást „102. kavalérie“. Obranná linie se táhla od jižního okraje města podél hřebene vrchů k severnímu okraji obce Konzen. Jednalo se o velmi široký úsek, takže velitel eskadrony, pplk. Robert O´Brien, neměl jinou možnost než nasadit do první obranné linie celou jednotku, aniž by si býval mohl ponechat něco v záloze. Velel jsem zde 3. četě roty B. Moje četa měla pouhých 30 mužů, a musela obsadit úsek v délce více než 1 km, táhnoucí se přímo před obcí Konzen.

Během listopadu a poloviny prosince byl náš úsek poměrně klidný, bez nepřátelského ostřelování těžkými zbraněmi, bohužel, až na velmi agresivní činnost pěších hlídek nepřítele, nad nimiž jsme ale díky naší obrněné technice měli jednoznačnou převahu. Tato drobná střetnutí s nepřítelem však byla velmi častá, bohužel i u nás přinášela raněné i mrtvé.

Na okraji lesního masivu jsem objevil loveckou chatu a zřídil v ní své velitelské stanoviště. Odtud jsem vysílal hlídky na průzkum. Drobná střetnutí s různě silnými skupinkami do našeho perimetru pronikajících nepřátel pokračovala až do poloviny prosince. My jsme na oplátku v noci opakovaně v malé skupině pronikali do Konzenu a na několika místech tam zanechávali výtisky našich novin „The Stars and Strips“, abychom náckům dali na vědomí, že jsme tam byli. Musel jsem tehdy být absolutní blázen! Když je ale člověk mladý, dělá věci, u nichž si později klade otázku, jak něco takového mohl vlastně přežít. Tehdy jsme ale pociťovali potřebu nezůstat pasivní a nějak nepřítele „zaměstnat“.

V noci z 15. na 16. prosince 1944 jsme náhle uslyšeli hukot svazu letadel, během chvilky již letících nad našimi hlavami. Vyběhl jsem ze své velitelské chaty, abych zjistil, co se děje. To už jsem spolu s několika okolo stojícími příslušníky své čety uviděl proti poměrně světlé obloze vyskakovat z letadel parašutisty. Skopčáci nešetřili a poslali nám je ve velké skupině. Sáhl jsem rychle po karabině a zahájil na ně palbu. Vzápětí nato se ozvaly i naše kulomety namontované na obrněných vozidlech a džípech. Pokropili jsme nebe nad námi hustou palbou. Pak jsem na povel z velitelství roty vyrazil se svým řidičem džípu a malou skupinou z čety na průzkum lesů, abychom co nejpřesněji zjistili situaci. Několik nepřátelských parašutistů se nám podařilo dostat. U každého jsme v jeho výbavě našli také velkou lahev rumu. Jakmile to po našem návratu uslyšel zbytek čety, začal jsem mít problém mužstvo udržet na místě. Každý chtěl vyrazit na lov a odchytit si „svého“ parašutistu - zásobovače. Samozřejmě, že jsem jim tu příležitost nemohl odepřít!

Příštího dne, časně zrána, začal německý útok, jehož úvodem byla dělostřelecká, raketová a minometná palba. Ukryti v našich okopech v přední linii, jsme jenom doufali, že si nás nenajde žádný přímý zásah. Komunikační linky byly palbou téměř všechny okamžitě zničeny, nikdo, včetně vrchního velení, pořádně nevěděl, co se děje. My, mladí poručíci, jsme ale měli pro strach uděláno, konečně jsme měli boj, po jakém jsme prahli. Teprve mnohem později, když jsem se začal zabývat historií, jsem si s úžasem uvědomil, jak vážné nebezpečí nám hrozilo.

Po několika hodinách začali být velmi aktivní i němečtí parašutisté v našem týlu, které se nám předtím nepodařilo ulovit. Zahájili útok proti celému úseku naší roty B. Musel jsem stáhnout z přední linie své čety část mužů k obraně proti tomuto nebezpečí přicházejícímu z opačné strany. Jakmile moji muži vnikli do lesa, dostali se do kontaktu s nepřítelem. Zatlačili ho dále na jih a přivedli i několik dalších zajatců. Proti přední linii naší eskadrony podnikal nepřítel po několik dní jeden útok za druhým. Ačkoliv dobyl některá naše předsunutá pozorovacích stanoviště, hlavní linii jsme s vypětím všech sil udrželi.

Jednoho dne přiběhl kdosi z mých mužů – „Poručíku, nevím, co se děje, ale něco se sem blíží.“ Následoval jsem ho, a za chvíli jsem ten hluk uslyšel také. Rachot náhle ustal. Z úkrytu za stromem jsem do hloubi lesa zavolal – „Kdo je tam?“. Z lesa se okamžitě ozvalo – „A kdo jste, k čertu, vy?“ Nakonec jsme se na dálku domluvili, že doprostřed mýtiny vyšle každá strana jednoho důstojníka. Tak jsme konečně po chvíli zjistili, že nám v plné „parádě“ přichází na pomoc 49. prapor obrněné pěchoty z 8. obrněné divize se svojí bojovou technikou. Měli informaci, že nás nepřítel „vymazal“ ze zemského povrchu. Teď už jsme si byli jisti, že Němci v našem úseku u Monschau neprorazí! Za obranu perimetru u tohoto města obdržela 38. jízdní průzkumná eskadrona nejvyšší možné vyznamenání: Prezidentskou citaci “.

Další cesta „102. kavalérie“ vedla až do jihozápadních Čech, přišel s ní i poručík Shehab.

„102. kavalérie“ se později zapojila i do bojů v Hürtgenském lese, z časového hlediska nejdelší bitvy amerických sil v západní Evropě. Po dvoutýdenním intermezzu, kdy bojovala v rámci VI. US armádního sboru v 7. US armádě v bitvě u francouzského Colmaru při likvidaci tzv. Colmarské kapsy, se opět vrátila do sestavy V. US armádního sboru.

Poručík Alfred H. M. Shehab, byl synem libanonských rodičů, maronitských katolíků, kterým se ale narodil již v USA. Do armády USA vstoupil v r. 1942, a později sloužil v hodnosti poručíka u průzkumné roty ve 37. jízdní průzk. skupině 4. americké obrněné divize. V září 1944 se stal velitelem čety ve 38. průzkumné eskadroně „102. kavalérie“. Mluvil plynně třemi jazyky - anglicky, francouzsky a arabsky a i díky tomu dosáhl po válce v americké armádě významných funkcí. Sloužil nejprve u „4. kavalérie“ ve Fort Knox, pak absolvoval školu pro pracovníky kontrarozvědných služeb. Již v hodnosti kapitána byl v r. 1952 vyslán do Saudské Arábie jako instruktor a poradce při zakládání první průzkumné eskadrony v její armádě. V r. 1958 byl členem VIP týmu, který pomáhal libanonské vládě při řešení vnitrostátní krizové situace. Jeho prvořadým zadáním byla spolupráce s generálem Fouad Shehabem, přímým bratrancem, který se měl tehdy stát libanonským prezidentem. Po odeznění libanonské krize sloužil podplukovník Shehab v úřadu generálního inspektora armády USA. Jistou dobu vykonával čestnou funkci vrchního velitele Vojenského řádu světových válek. (Autorská pozn.: jedná se o čestné společenství důstojníků americké armády – účastníků světových válek; zakladatelem byl v r. 1919 slavný generál John Pershing, vrchní velitel amerických expedičních sil v Evropě. Ačkoliv se název nezměnil, mohou se dnes jeho členy stát také účastníci dalších válečných misí US Army, které následovaly po 2. světové válce – např. v Koreji, ve Vietnamu, v Zálivu).

A nyní několik důležitých okolností, dokreslujících vylíčenou situaci a svědčících o tom, že i ty téměř neuvěřitelné příběhy, zdající se na první pohled být vymyšlenými, život opravdu píše:

Na konci války, v květnu 1945, přivedl nadporučík Alfred Shehab svoji jednotku v rámci 2. US jízdní průzkumné skupiny, do níž byl včleněn i slavný 2. prapor Rangers, dobyvatel mysu Point du Hoc v Normandii, až do českých Přeštic! Jeho bojovým druhem byl npor. Weldon Yontz. Spolu absolvovali celou bojovou anabázi z Normandie až do Čech. Spolu jsou také zachyceni na fotografii z osvobození Přeštic 6. května 1945. Při sepisování historie osvobození Přešticka, Dolní Lukavice a dalších míst, jsme tuto velmi zajímavou (ne jedinou) historii objevili.

Než nastoupila „102. kavalérie“ brzy zrána 6. května 1945 z místa své dislokace v Bavorsku svoji cestu k výpomoci při osvobozování Přešticka, obsadila v bavorském Hornofalckém lese vojenský výcvikový prostor Wehrmachtu v obci Grafenwöhr. (Autor. pozn.: Výcvikový prostor s vojenskou základnou zde existuje již od roku 1912 dodnes. V americké posádce tam ve své době sloužil jako voják základní služby slavný Elwis Presley. Informace o jeho pobytu přináší tamní muzeum.) Po obsazení základny zde příslušníci „102. kavalérie“ objevili největší skladiště otravných chemických látek v Třetí říši. Stále ještě zůstává nezodpovězena otázka, proč Hitler nepřistoupil k jejich použití.

Bojová cesta „102. kavalérie“ na území bývalého Československa byla cestou vítězů, kdy se jí bez boje vzdávaly jako jeden muž celé německé jednotky. Přeštice a další místa na jižním Plzeňsku osvobodila 6. května 1945 spolu s 38. plukem 2. pěší divize ("Indianhead"), s níž společně bojovala již v Normandii. Z českého území se „2. kavalérie“ do USA navrátila v říjnu 1945.

Nový velitel „102. kavalérie“.

V závěru r. 1944 se ujal velení „102. kavalérie“ po plukovníku Donaldu W. McGowanovi, který jí velel od r. 1941, podplukovník Cyrus. A. Dolf III., absolvent vojenské akademie ve West Pointu. Byl třetím z vojenské jezdecké dynastie rodiny Dolfových, osobně spřátelené s generálem G.S.Pattonem, a prvním z ní, kdo nebyl tzv. „koňákem“.

S počátkem 2. sv. války byly všechny US jízdní průzkumné jednotky přezbrojeny a přesedly z koňských sedel do průzkumných obrněnců a lehkých tanků. Všichni jejich starší velitelé, „srostlí“ s koňským sedlem, si ale svoji „koňáckou“ minulost nesli hrdě s sebou dále. Pod velením Cyruse Dolfa III. jeho jednotka přesto dosáhla své nejvyšší bojové kvality. Za své zásluhy ve velitelské funkci „102. kavalérie“ byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou/Silver star.

Jako reminescenci na svoji „koňáckou“ tradici si všechny přezbrojené obrněné průzkumné jednotky v síle přibližně jednoho pěšího pluku mohly ponechat název „jízdní“ a jako zkrácený, neoficiální název nadále pojmenování „kavalérie“. Dle svého bojového statutu se všechny skládaly ze dvou eskadron/squadron, každá přibližně v síle jednoho pěšího praporu. Do tradice jízdních kavalérií náležela i 7. kavalérie generála Custera, zničená Indiány v bitvě u Little Big Hornu.

Díky známosti rodiny Dolfových s generálem Pattonem došlo v Přešticích velmi krátce po skončení války k jeho návštěvě u „102. kavalérie“ (viz fotografie níže). I další prominentní návštěva, s největší pravděpodobností zorganizovaná samotným generálem, na sebe také nedala dlouho čekat. Společné přeštické setkání US Army a Rudé armády nedaleko demarkační linie ozdobila svojí přítomností tehdejší hvězda první velikosti – vojáky zbožňovaná herečka a zpěvačka Marlene Dietrichová (viz také fotografie níže). Autorská poznámka: Když jsme vydali naši knižní publikaci z ediční řady „Osvobození“ s názvem „Dolní Lukavice a Přešticko“, ozval se nám jeden z našich starších přeštických spolupracovníků - pamětníků, z jehož soukromého archivu jsme získali řadu zajímavých fotografií z osvobození, a toužil od nás mít kopii fotografie - získané pro náš archiv z US zdrojů - slavnostního přípitku zástupců tehdy ještě „spřátelených armád“ v přítomnosti Marlene Dietrichové, který se tehdy uskutečnil v tamní sokolovně. A od něho jsme se dozvěděli: „Představte si, ten věšák na stěně za těmi připíjejícími – ten tam visí dodnes!“

Použité prameny:

▪ Ardeny 1944 /Gryner P. H./ ISBN 80-85434-94-6

▪ The Battle of the Bulge /Cole H./ ISBN 1-568552-370-X

▪ Druhá světová válka. Úplná historie /Gilbert M./ ISBN 80-7341-933-5

▪ Sága 2. světové války /Leckie R./ ISBN 80-7214 -285-2

▪ Der Kampf um Kreta / Kurowski F./ ISBN 960-226-240-0

▪ Z Normandie přes Ardeny až k nám - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR - Úplná historie /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ Osvobození 1945. Přešticko - Dolní Lukavice, konec války pro Rangers /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-07-7