Článek
Epizoda z románu „Prolog místo epilogu“, obšírné ságy od časů německé okupace až po volbu českého prezidenta, s hlavní postavou Bedřichem Čechem, aktivním svědkem celé této epochy.
Americká studená sprcha v Ardenách.
Do rána bylo všechno jinak! Než se v sobotu 16. prosince 1944 rozbřesklo, začaly na americké pozice na belgicko-německé hranici dopadat první dělostřelecké granáty a po této krátké, ale mohutné předehře se daly v jenom velmi pomalu ustupující temnotě do pohybu kolony před spojeneckým průzkumem doposud dobře zamaskovaných tanků a samohybných děl, doprovázené obrněnými transportéry, plnými odpočatých a dobře nakrmených, vysoce motivovaných německých vojáků. Sjížděly po klikatých horských cestách německého Eifelu, aby zakrátko zdolaly silniční průsmyky protilehlého pohraničního hřebene belgických Arden.
Dlouhotrvající klid na západní frontě přestal existovat. Za americkými liniemi, táhnoucími se Ardenami v délce více než jednoho sta kilometrů, Američany většinou jen slabě obsazenými, vysadily německé letouny i parašutisty, kteří měli za úkol vpadnout jim do zad a připravit tak cestu obrněným jednotkám.
Cestu těmto útočícím kolonám měla svojí záškodnickou a diverzní činností usnadnit také komanda, složená z vybraných dobrovolníků, ovládajících americkou angličtinu, jejichž úkolem bylo proniknout ještě před zahájením útoku v ukořistěných amerických uniformách a vozidlech chabou americkou obrannou linií.
Trasa útočících jednotek byla naplánována až do Antverp, tvořících stěžejní logistický bod na zásobovacích trasách spojeneckých armád bojujících na hranicích Třetí říše, někde, jako ve starobylém císařském městě Cáchy či jižněji v Hürtgenském lese, již dokonce i na jejím území. Obsazení antverpského přístavu by tyto životně důležité spoje přerušilo, odvrátilo by hrozící proražení pevnostního pásma Západního valu, tedy Siegfriedovy linie, a zabránilo by tak přenesení pozemní války na území Německa v plném rozsahu.
Uzavření separátního míru na Západě, vynuceného úspěchem ardenského tažení, by Hitlerovi rozvázalo ruce na Východě, kde již Rudá armáda bojovala za původní hranicí Sovětského svazu, na území Východního Pruska, před Varšavou a v Budapešti.
Američané, chystající se k oslavě blížících se Vánoc, které chtěli mnohde strávit na pozvání svých nových pohostinných belgických přátel v jejich příbytcích, byli nečekanou ofenzívou dokonale zaskočeni a dezorientováni.
Americká zpravodajská služba zaspala podobným způsobem, jako před třemi léty, kdy ji Japonci zaskočili v Pearl Harbouru. Tam se japonská flotila letadlových lodí, nesoucích na svých palubách stovky hbitých stíhaček Zero, bombardovacích a torpedových letounů se znakem vycházejícího slunce na křídlech a trupech, dokonale ztratila všem americkým zpravodajským tykadlům v širém, nepřehledném Pacifiku. Jeho ohromná rozloha byla tehdy snad jedinou polehčující okolností při jejich selhání.
V zasněženém německém Eifelu, předpolí belgických Arden, se německé obrněné kolony k útoku sešikovaly Američanům takřka před očima. Na některých místech čítala vzdálenost německého nástupního prostoru jen několik málo kilometrů od amerických linií. Přespolní běžec by ji v tempu přibližně shodném s rychlostí postupu tankové kolony v takovém terénu překonal za slabou půlhodinu. Mnohde nasávali k útoku se chystající Němci lačně kouř z amerických cigaret, přicházející k nim s vanoucím větrem od nepřátelských předsunutých hlídek ze vzdálenosti třeba jen několika desítek metrů.
Když nastala hodina H, německá obrněná vozba byla najednou všude. Americký odpor byl v průběhu prvního dne německého útoku nedostatečně koordinovaný, mnohde nastal chaotický ústup, jinde se Američané rovnou vzdávali. Jejich čest v prvních hodinách prudké německé ofenzívy zachraňovalo několik statečných jednotek, které se raději nechaly obklíčit a přijaly tak boj na všechny strany, než aby ustoupily.
Na jeviště 2. světové války vstoupila bitva v Ardenách, jedna z jejích největších bitev na území západní Evropy, která si během šesti týdnů, než skončila vítězstvím spojeneckých armád, vyžádala na obou stranách desetitisíce obětí v podobě mrtvých, zraněných a pohřešovaných.
„Táta“ major Smith a jeho benjamíci.
Jako jeden z mála vyšších i nejvyšších důstojníků, informovaných už v časných ranních hodinách o zahájení německé ofenzívy, byl major Smith,v civilu profesor lingvistiky, nyní velitel celého SAIU u V. sboru, přesvědčen, že se nejedná pouze o nepřátelský pokus průzkumu bojem či o odlákání pozornosti před hlavním útokem na zcela jiném místě. Jiným to trvalo celé dlouhé hodiny, než to pochopili. Na SHAEF, vrchní velitelství spojeneckých sil v západní Evropě, došly první kusé zprávy o útoku až večer 16. prosince a ani zde hned zpočátku nepochopili, že se skutečně jedná o masivní nepřátelskou ofenzívu na široké frontě, jejíž skutečné cíle zatím halila hustá nízká oblačnost nad celým územím Arden.
Jakmile se major Smith o německém útoku dozvěděl, na nic dále nečekal. Nechal se prostřednictvím komunikačních uzlů 1. a 7. armády okamžitě spojit se svým kolegou u VI. sboru ve Štrasburku, vynutil si na něm příslib, že co nejrychleji zařídí vyslání kurýrního letounu do Spa a zajistí, aby na jeho palubě byl mladý Bedřich Čech, kterého tam před několika dny vyslal na výpomoc jako zdatného tlumočníka z ruštiny pro výslech několika vysokých vlasovských důstojníků, kteří dobrovolně přešli do zajetí VI. sboru. Potom stejnou spojovací cestou v ubikacích 7. armády „vytáhl“ Bedřicha z postele a přikázal mu, aby se okamžitě nechal odvézt na letiště, kde na něho bude čekat letoun do Spa.
S rozbřeskem nového dne tak ze Štrasburku odstartovala kurýrní Cesna a za dvě hodiny poté již Bedřich seděl v džípu, který pro něj velitel Smith na letiště ze svého stanoviště SAIU V. sboru v Malmédách poslal. Když mu zde Bedřich hlásil svůj příchod, bylo znát, že si velmi oddychl. Měl teď v bezpečí alespoň jednoho ze svých tolik důležitých a ceněných benjamínků. Kojil se přitom nadějí, že podle jeho výslovného rozkazu jsou už na cestě zpět i ostatní tři, které „zapůjčil“ nováčkovské 106. pěší divizi k zaškolení jejich komanda SAIU do Sankt Vithu. Byl přesvědčen, že jeho hoši nejsou určeni do boje s karabinou či samopalem v ruce, nýbrž do neviditelného boje, který daleko více než dobrou mušku vyžaduje vysoký stupeň inteligence. Proto je chtěl mít co nejdříve v bezpečí.
Udělal přitom ale dvě chyby, které však nemohl předvídat. První spočívala v tom, že i přes správně vyhodnocené nebezpečí neodhadl vysoký stupeň zmatku, jenž v Sankt Vithu, sídle velitelství 106. divize, i v jeho okolí nastane a který způsobí, že Bedřichovi kamarádi budou na čísi rozkaz posláni spolu s lidmi z různých týlových jednotek do obranných pozic za humny městečka. Týlové součásti divize tak po vydání tohoto rozkazu velmi prořídly. Nejméně byla tímto „odvodem“ postižena kuchařská část týlu. Ten, kdo rozkaz vydal, se zřejmě řídil heslem, že dobrý voják je sytý voják a že chytrý velitel by měl vždy s jídlem myslet i na sebe. Neznalý pravého významu a poslání jednotek SAIU, zařadil „klukovské“ komando mezi ty, jichž nebylo podle jeho mínění v týlu vůbec zapotřebí, a hnal je do bojové linie.
Druhou Smithovou chybou bylo, že Bedřichovi nevydal jednoznačný a výslovný rozkaz nevzdalovat se z místa, kde se mu po příletu hlásil, a kam měli ze Saint Vithu také dorazit jeho kamarádi, protože ho nenapadlo, že by mohl někam zmizet.
Bedřich tedy vlastně žádný rozkaz neporušil, když odchytil první náklaďák jedoucí do Sankt Vithu, přemluvil jeho řidiče, aby ho vzal s sebou a vydal se naproti kamarádům pomoci jim odvézt zpět celou jejich „kancelář“, sestávající z psacích strojů, různých potřebných kancelářských drobností a také objemných cizojazyčných slovníků. Odpoledne byl na místě a začal po svých kamarádech pátrat. Našel je až po čtvrté hodině, když už se začínalo stmívat, v jednom z mělkých okopů, prokřehlé a nic moc nechápající. Z východní strany k nim neustále doléhalo dunění tankových děl a nad stále temnějším horizontem jakoby zuřila letní bouřka s nespočtem křížících se blesků.
Takřka současně, kdy se Bedřich objevil v okopu, k nim dorazila spojka od velitele tohoto obranného úseku s rozkazem, aby se jejich komando SAIU okamžitě přesunulo zpět do městečka a co nejrychleji nastoupilo s celou svojí „kanceláří“ cestu zpět do Malméd, na stanoviště SAIU V. sboru.
Když se major Smith totiž po svém prvním rozkazu, poslaném do Sankt Vithu, jejich návratu nedočkal, vynaložil veškeré své úsilí, aby zjistil, proč tomu tak je. Nakonec se mu přece jen podařilo kluky konečně vystopovat a zařídit na velitelství divize, aby byli okamžitě odesláni ke své „mateřské“ SAIU.
Zpět do budovy svého přechodného působiště dole v městečku se kluci dostali prázdným studebakrem, který do obranného postavení jejich narychlo dohromady shoufované týlové jednotky přivezl sendviče a teplou kávu. Hoši z týlového personálu, vyslaní ke svému nemilému překvapení do přední linie, ani zde nezapřeli své zkušenosti týlových složek a postarali se, aby ti šťastnější z nich, kteří zůstali dole v městečku, na ně nezapomněli a posílali jim nahoru do jejich bojových pozic pokud možno pravidelně stravu, jíž si až doposud tam dole dostatečně užívali.
Když ve stále více houstnoucím šeru kluci vyskákali z korby náklaďáku, zjistili, že všude panuje hrozný zmatek. Jeho projevem bylo kromě jiného i to, že jejich dodge i willys, se kterými sem před deseti dny dorazili, jsou pryč. Zůstal jen přívěs za willys, na němž si s sebou přivezli část své „výbavy“. Marně se po vozidlech dlouho sháněli. Prostě se pod nimi slehla zem! Teprve večer, krátce předtím, než diverzní komanda speciální německé jednotky Otto Skorzenyho 150. brigády SS, oblečené do amerických uniforem, přerušila většinu spojovacích linek mezi americkými jednotkami nejrůznějších úrovní až po velitelství armád, podařilo se klukům s pomocí seržanta Stana Dunowskiho, jehož oblíbenci a chráněnci se zde od samého počátku stali, spojit se konečně se svým velitelstvím SAIU u V. sboru v Malmédách a problém oznámit.
Major Smith stále zuřil. Na velitelství 106. divize se mu poštěstilo prostřednictvím štábu V. sboru zařídit, že kluci hned ráno dostanou dva džípy a ozbrojený doprovod v podobě jednoho obrněného grayhoundu M8, aby v pořádku dojeli zpět do Malméd.
Jízdu ve tmě, v níž hrozilo nebezpečí střetnutí se záškodnickými komandy či německými výsadkáři, o jejichž přítomnosti za americkými liniemi už kolovaly ty nejdivočejší fámy, nechtěl Smith riskovat.
Časně ráno tedy byli kluci připraveni vydat se na cestu ke svému „tátovi Smithovi“. To už ale útočící nepřítel začínal městečko z obou stran pomalu ale ,jistě obcházet. Do prvního bojového křestu se tak brzy dostala i obranná linie, v níž své kamarády minulého dne Bedřich našel.
Cesta „domů“.
Spojení s armádním sborem už nefungovalo, o ozbrojeném doprovodu v podobě grayhoundu nikdo na divizním velitelství nic nevěděl. Kluci byli rádi, že dostali alespoň teplou snídani a dva džípy willysy. Naskládali na ně celé své vybavení včetně „kanceláře“, za jeden připojili čtyřkolový přívěs, který jim jako jediný kolový prostředek zůstal stát na dvoře, a jako mimořádný „nadstandard“ ohodnotili to, že jim ve stále větším zmatku, jenž se už zmocnil téměř všech a všeho, přišel velitel divizní SAIU poděkovat za práci, kterou odvedli.
Seržant Stan Dunowski, zástupce velitele divizních skladů, se s nimi rozloučil originálním způsobem z vděčnosti za to, že mu hned po svém příjezdu přeložili do francouzštiny dlouhý milostný dopis, jímž chtěl překvapit svoji velkou lásku, Pařížanku Michèle, s níž se seznámil po osvobození Paříže při slavnostní přehlídce na Champes Ellysées, než byl později přeložen od 28. „pěší“ k „zelené“ 106., která dorazila v pozdním podzimu na evropský kontinent. Kluci se při překládání dopisu hodně pobavili a pojali tuto činnost jako příležitost k „učené“ diskuzi o nejvhodnějších francouzských ekvivalentech seržantových milostných vět a jako příjemné vybočení z každodenní práce při zkoumání a třídění ukořistěných nepřátelských dokumentů.
Než vyjeli ke svému „tátovi Smithovi“, přiběhl k nim a nasměroval je k jednomu ze „svých“ skladišť. Tam od něj dostali několik balíků sladkostí a k tomu speciální prémii - do každého džípu obdrželi několik ukořistěných německých panzerfaustů.
„Moje Michèle už určitě zírá, jak jsem jí vyznal lásku ve francouzštině! Uvidíte, že si ji po válce odvezu domů jako svoji ženu! Fakt jste mi moc pomohli a jsem vám vděčný“ - rozplýval se chválou. „Oslaďte si pořádně život, a kdyby bylo potřeba, tak si ho těmi rourami ochraňte! Germáni je vymysleli opravdu dobře, tyhle úplně nový maj´ dostřel sto metrů a my vlastně na ně nemáme adekvátní odpověď. Třeba se vám budou hodit, i když vám nepřeju, abyste je museli použít!“
Statečná obrana amerických jednotek soustředěných na perimetru města po odjezdu „komanda bažantů“ bude ještě dlouho odolávat německé přesile, až se podaří dále na západ od města 82. americké výsadkové divizi velmi mladého, nicméně velice schopného generála Gavina vytvořit novou obrannou linii, za níž se jednotky od Sankt Vithu stáhnou. Úporná obrana města, i když až doposud nezaslouženě v historii ardenské bitvy opomíjená, se stane jedním z hlavních pilířů konečného amerického vítězství, když se nepřítel, zastavený na severním úseku fronty, pokusil prorazit zde. Až později, při své protiofenzívě, Američané opět město dobudou, bude ležet téměř celé v troskách po jejich leteckých úderech a dělostřelbě.
Kluci seržantovi Dunowskimu poděkovali se stejným přesvědčením, jaké vyslovil on, a potom už rychle vyrazili do zasněžené a promrzlé ardenské krajiny. Dojet do Malméd ke své jednotce se jim, všem čtyřem, ale toho dne bohužel nepodařilo.
Právě vyjeli z lesa do volného, zasněženého prostoru. Dorazili na jednu z křižovatek silnic a silniček, jimiž je tato část Belgie velmi hustě protkána. Motor druhého džípu, v němž jel Bedřich společně s Jacekem, začal náhle vysazovat, několikrát škytl, vozidlo přitom vždy trochu poskočilo, aby se pak úplně zastavilo asi dvacet metrů před křižovatkou, tvořenou jejich silnicí, vedoucí na Malmédy a vedlejší silničkou, přicházející od severovýchodu. Pierre s Erichem to zpozorovali teprve, když křižovatkou projeli. Okamžitě nacouvali zpět a ještě stačili zaslechnout jednu z Jacekových jadrných polských kleteb, kterými stávkující džíp častoval.
Kluci si stále ještě nebyli schopni uvědomit nebezpečí, které se na ně a na celou ardenskou frontu právě z tohoto směru valilo. Ze Sankt Vithu, kde se jim velmi líbilo, neujížděli před nepřítelem, odjížděli na rozkaz. I svůj včerejší nástup do bojové linie nad městečkem brali spíše jako cvičení, jakých již zažili bezpočet. Místo toho, aby hleděli co nejdříve z místa své nedobrovolné zastávky zmizet, začali nahlas, jeden přes druhého, uplatňovat své názory na to, jak situaci s jankovitým džípem vyřešit. V žádném případě se jim nechtělo zanechat na pospas komukoliv část věcí, které s sebou vezli. Pro čtyři osoby a celý náklad z vadného džípu však ve druhém vozidle prostě místo nebylo!
Nakonec věc vyřešil Pierre jako jejich oficiálně nejbližší nadřízený, ale hlavně jako uznávaný „vůdce smečky“. Bedřich s Jacekem zůstanou u svého džípu a ohlídají naložené věci, on s Erichem dojede do Malméd a tam sežene nějaké vozidlo, které pro ně přijede. Rozhodnutí bylo učiněno a Pierrův džíp vystartoval, aby jim brzy zmizel z dohledu, když se vnořil do dalšího lesa.
Bedřich v té chvíli ještě nemohl tušit, že tak, jako Londýn či Štrasburk, dokonce najednou hned dvě křižovatky cest na této zasněžené silnici v belgických Ardenách, vzdálené jen pár kilometrů od sebe, pro něho sehrají další osudovou roli. Za pouhých několik desítek minut se však o tom měl přesvědčit.
Ráno bylo mrazivé a větrné. Odkrytý džíp jim příliš ochrany před ostrým větrem neposkytoval. Rozhodli se natáhnout plátěnou střechu, aby byli alespoň trochu před jeho ostrými noži kryti. To, že zatím neseděli uvnitř, jim zřejmě zachránilo životy. Téměř ve stejném okamžiku, kdy zaslechli z pravé strany hukot tankového motoru, uletěl jim jejich džíp doslova před očima ze silnice a převrátil se s nízkého náspu na bok. Stáli oba otočeni zády ke zdroji onoho hluku a v bouřlivém větru, přicházejícím ze západu, neměli tedy šanci hluk německého panthera, přijíždějícího spolu se dvěma dalšími ze severovýchodního směru, od Losheimské průrvy, dříve zaslechnout.
„Tykadla“ Peiperovy SS Kampfgruppe.
Tank byl jedním ze tří průzkumných obrněnců bojové úderné skupiny Kampfgruppe SS Peiper, jejímž posláním bylo v roli předvoje hlavního německého útočného hrotu co nejrychleji zajistit americká skladiště pohonných hmot a probojovat se až na břeh řeky Maas a zde pro hlavní útočné síly připravit nástupiště k obsazení Lutychu jako odrazového můstku pro dobytí antverpského přístavu.
Postup Ardenami ale od samého počátku nebyl tak jednoduchý, jak to německý hlavní stan naplánoval. Jednotky, které měly Peiperově bojové skupině prorazit koridor americkými liniemi, to nezvládly tak rychle, jak se předpokládalo. Komplikací byl odpor jednotlivých amerických jednotek, zpočátku sice nedostatečně organizovaný, ale přesto účinně zdržující tempo postupu. Více než stovka středních a těžkých tanků a samohybných děl, desítky obrněných transportérů a kamionů, celkem více než čtyři tisíce ozbrojenců - to byla pro ardenské horské silničky příliš velká zátěž. Úzkým hrdlem, tvořeným na belgicko-německé hranici horským průsmykem, Losheimskou průrvou, se v tomto úseku dralo do belgického vnitrozemí příliš mnoho jednotek najednou.
Cestu pro obrněnou skupinu standartenführera Jochena Peipera měly za úkol otevřít jednotky jeho „domovské“ 1. pancéřové divize SS a pustit ji vpřed. Včas se ale z úzkých komunikací neuklidily a tím mu vlastně připravily první překážku. Dopadlo to nakonec tak, že si Peiperovi esesáci na silničkách hráli na přetlačovanou s ostatními esesáky 1. pancéřové divize. Pokud se jim její jednotky včas neuklidily z cesty, bez milosti povozy svých „druhů ve zbrani“ odklízeli s cesty do příkopů silou svých obrněnců.
Esesák Peiper měl proti původnímu časovému plánu velké zpoždění. Nejvíce byl nervózní z toho, že jeho tanky zbytečně spálily spousty pohonných hmot, když se snažily o cestu vpřed na ucpaných silnicích. Jakmile si uvědomil, že se mezitím Američané vzpamatovávají a že tak úder jeho bojové skupiny ztrácí moment překvapení, popadal ho šílený vztek. Vyslal vpřed od Büllingenu, kde nějaké pohonné hmoty ukořistil a nechal zajaté Američany jimi naplnit již hodně vyschlé nádrže, několik průzkumných skupin po třech tancích, které měly propátrat terén před jeho hlavním úderným uskupením, směřujícím k největšímu spojeneckému skladišti pohonných hmot na evropském kontinentě u Stavelotu. Pokud by je jeho kampfgruppe včas obsadila, měla by německá ofenzíva v Ardenách zcela zajištěný další postup svých obrněných a motorizovaných jednotek k vytčenému cíli.
Italské intermezzo.
Několik týdnů před zahájením německého útoku v Ardenách se udála v podzemní muniční továrny u Plzně, v městečku Holýšově, epizoda, která měla mít pro Bedřichův další život zásadní význam. Továrna, v níž pracovali nevolníci svezení do místního koncentračního tábora, pobočky nechvalně proslulého koncentráku ve Flossenbürgu, z mnoha okupovaných evropských zemí, také vyráběla tankovou munici. Na jedné z linek, kde se do nábojnic vsazovaly rozněcovače, pracovalo několik francouzských žen a dva muži – bývalí vojáci Mussoliniho italské armády, které Němci zajali na řeckém ostrově Kefalonia poté, kdy jim tato armáda po Mussoliniho zajetí vypověděla poslušnost a odmítla na jejich straně dále bojovat. Jeden z nich se jmenoval Antonio, druhý Luciano.
Při krátké pauze, která jim byla během vyčerpávajících pracovních směn dopřána, měli sotva čas odskočit si na primitivní záchod, vybudovaný stejně jako všechny pracovní dílny v prostoru vylámaném ve skalním podloží. Když stáli na pisoáru vedle sebe, všiml si Luciano, že se Antonio chová nějak divně. Znali se již dlouho, vždyť byli v jedné jednotce, spolu se dostali do zajetí a i do tohoto lágru. Osud k nim byl ve srovnání s mnoha jejich kamarády ještě vcelku milosrdný. Ti méně šťastní padli pod výstřely německých trestných oddílů vyslaných proti nim po vypuknutí vzpoury anebo se stali obětí útoku německých střemhlavých štuk, které se na jejím zlikvidování také podílely.
Teď se tedy Lucianovi v příšeří páchnoucího pisoáru zdálo, jakoby si jeho druh Antonio močil přímo do dlaně. Pošťouchl ho proto loktem a šeptem se udiveně zeptal – „Mamma mia, co to provádíš?“ Byli zde sami dva. Zatím se sem žádný z německých dozorců za nimi nikdy nevypravil. Přesto se Antonio obezřetně podíval za sebe, aby se přesvědčil, že jsou opravdu sami.
„Vymyslel jsem dnes v noci recept, jak těm sviním tedesci alespoň trochu uškodit. Kdyby to mělo zachránit život jedinému spojeneckému vojákovi, tak to stojí za to! Prostě, načůrám jim do rozněcovače, granát sice vyletí na cíl, ale nevybuchne. Bude to vlastně jen středověká kamenná koule! To je proti tříštivotrhavému granátu přece jen nějaký rozdíl! Capisci?“
Luciano šťouchl kamaráda ještě jednou pod žebra a ohromeně zašeptal – „Capisco!“
Od té doby každodenně, až do okamžiku, kdy těsně před koncem války podzemní fabrika přestala fungovat, odcházelo z pracovní linky několik tankových granátů s roznětkami provlhčenými na jednom z jejích pisoárů hned ze dvou zdrojů.
Během války zavlekl osud do holýšovského lágru více italských zajatců. Pět z nich nakonec Němci za vzpouru krátce před osvobozením popraví. Po válce jim bude na nádvoří továrny vybudován pomník, který noví majitelé po převratu v r. 1989 budou chtít odstranit. Vzedme se taková vlna odporu zaměstnanců továrny, že to raději „zabalí“ a z Holýšova zmizí.
Ring volný.
Velitel celé průzkumné hlídky v prvním tanku, stojící v jeho věži, zabalený do kožešinové kapuce natažené přes tankistickou kuklu jako chránič proti řezavému proudu ledového vzduchu, spatřil ve vzdálenosti asi čtyř set metrů na vyvýšeném náspu silnice jakési vozidlo.
V příštím okamžiku se mu podařilo dalekohledem rozpoznat, že se jedná o americký džíp Willys se závěsným vozíkem, stojící asi pětadvacet až třicet metrů od silniční křižovatky. Interkomem dal povel k přípravě na palbu. Nabíječ podle jeho rozkazu v nábojové komoře nacvičeným pohybem rychle vyměnil průrazný náboj, připravený pro případ střetnutí s americkým obrněncem, za tříštivotrhavý, aby v příštích několika málo vteřinách sprovodil americký džíp i s jeho posádkou ze světa. Antoniova a Lucianova „práce“ zde ale předvedla své opodstatnění a změnila osud. Granát vyletěl z hlavně, očekávaná exploze se však nedostavila. Velitel sice v dalekohledu zahlédl, jak se džíp nadzvedl a spolu s vozíkem uletěl za násep, kde zmizel, žádný výbuch ale nezaznamenal.
„Scheisse!“ zařval do interkomu. „Co jste to tam naládovali? To je snad dřevěná atrapa! Vražte tam hned další, ale předtím pořádně zkontrolovat, aby to byl tříštivotrhavý! A taky okamžitě připravit k palbě kulomet!“
Zda další granát, který měl z ústí panthera vyletět, také pocházel z Antoniovy a Lucianovy holýšovské muniční dílny, už ale nikdo nikdy zjistit nemohl. Jakmile džíp uletěl i s vozíkem s náspu dolů, Bedřich s Jacekem se instinktivně vrhli do vysokého sněhu v silničním příkopu za ním. Džíp, spíše hromada plechu, která z něho zbyla, byl zapasovaný do příkopu koly vzhůru, závěsný vozík, do něhož jako poslední náklad uložili darované panzerfausty, ležel na boku. Obávané „louskáčky tanků“ se přitom vykutálely z jeho pomačkané korby a čouhaly ze sněhu jako mnohokrát zvětšené makovice. První se vzpamatoval Jacek, prohrabal se sněhem na okraj příkopu a zpoza kamenného kilometrovníku se snažil zjistit, co se vlastně stalo. Průzkumný tank Peiperovy obrněné kampfgruppe se k „jejich“ křižovatce řítil v pravém úhlu a byl vzdálen už necelých dvě stě metrů. V závěsu ho následovaly dva další obrněné kolosy.
„Jsou tady tři germánské tanky!“ zvolal na Bedřicha, který se už mezitím také stačil vyprostit ze záplavy sněhu a právě zaléhal vedle něho.
„Co kdybychom je zahnali těmi panzerfausty?“ – křikl kamarádovi do ucha a na nic více nečekaje, překulil se kolem podélné osy svého těla přímo k jedné velké makovici. Vytáhl ji ze sněhu, silně foukl na mířidla, aby z nich odstranil sníh, bodákem od pasu jej rychle vyškrábl z otevřeného konce odpalovací roury. Sníh byl přemrzlý, prachový, takže vyčištění zbraně nebylo žádným problémem. První tank se na postranní silnici mezitím již přiblížil natolik, že délka odvěsny, po níž k němu měla dráha střely směřovat, činila asi čtyřicet metrů.
Zatímco Bedřich čistil mířidla, vytáhl Jacek ze sněhu druhou pancéřovou pěst a nyní ji, zalehnut opět vedle svého kamaráda, také rychle čistil. Bedřich, se ještě předpisově přesvědčil, jak se tomu naučili při mnohokrát opakovaných, a proto všemi nenáviděných cvičeních s bazookami i těmito jejich úspěšnými německými „příbuznými“, že bude mít zpětný raketový oheň z konce roury volnou cestu. Pak hbitě vysunul zbraň nad silniční krajnici, zamířil na korbu tanku, který s věží natočenou do směru, kde před chvílí zmizel jeho veliteli džíp z dohledu, před křižovatkou již značně zpomalil. Přes mířidla zahlédl vytřeštěný pohled velitele tanku, který jej právě zpozoroval. Jeho rozkaz obsluze tankového děla už zůstal nesplněný. Zanikl v mohutné detonaci, která následovala takřka vzápětí po nárazu hlavice pancéřové pěsti do korby obrněnce. Kumulativní nálož ji přesně zasáhla v místě, kde byly v interiéru uloženy tankové granáty. Exploze, k níž uvnitř došlo, vymrštila věž tanku do výše jako pingpongový míček, aby vzápětí dosedla několik metrů od jeho podvozku. Tlaková vlna smetla ze silnice před oběma kamarády všechen sníh. Gejzír střepin podmalovaný žlutorudým plamenem se rozletěl do všech stran jako obrovská květina z ruky kouzelníka, jehož dlaň předtím divákům předvedla obyčejnou kouli papíru.
Zcela ohlušen výbuchem, neslyšíc vlastního slova, křičel Bedřich na Jaceka – „Střílej taky na komoru! Jestli to dostane jen do pásů, rozseká nás tady na cucky!“
Druhý tank, nacházející se asi dvacet metrů za vybuchlým kolosem, jeho explozí zřejmě nedotčený, se snažil na silnici natočit tak, aby mohl palbou svého kulometu účinně pokrýt místo, odkud přišla zkáza prvního obrněnce. Tanková věž mezitím dokončila posun do shodného směru palby.
Třetí tank se po výbuchu prvního také okamžitě zastavil. Jeho osádka zřejmě ještě nestačila zaregistrovat, odkud zkáza prvního tanku přišla, a tak musel velitel křičet do vysílačky, aby mu jeho kolega z druhého tanku udal směr palby. Ten byl ale zaměstnán vydáváním povelů pro vlastní palubní střelce, takže třetí tank mohl pouze se zpožděním „okopírovat“ manévr ocelového obra před sebou a otočit se téměř v pravém úhlu.
Z koncového ústí Jacekovy pancéřové pěsti vylétl také dlouhý ohon raketového ohně. Zásah druhého tanku byl stejně zdařilý jako Bedřichův. Pouze jeho výsledek byl trochu jiný. Trvalo snad jen o pouhou vteřinu déle, než došlo po nárazu střely uvnitř tanku k odpovídající reakci. Pak se pod těžkou tankovou věží celá korba roztrhla jako papírový sáček a udělala jí tak místo, aby do ní plnou vahou dosedla. Tlaková vlna a mohutnost výbuchu si ale s explozí prvního tanku v ničem nezadaly. Třetí tank se na místě otočil o dalších devadesát stupňů a na plný plyn se hnal zpět tam, odkud před chvílí přijel. To již Bedřich oběma rukama svíral dřík třetího panzerfaustu a chystal se jej očistit od sněhu.
Teď se ozval Jacek – „Nestřílej už! Ať raději zmizí! Kdybys ho na tu dálku nedostal naplno, zůstane nám tady trčet a začne na nás pálit. To by bylo zlý!“
Bedřich si náhle uvědomil, že před momentem stejným způsobem nabádal on sám Jaceka. V zápalu boje na tuto zásadu úplně zapomněl. Upustil pancéřovou pěst zpátky do sněhu a zalehl opět k Jacekovi. Společně pozorovali plápolající zbytky obou obrněnců, ubezpečujíce se přitom, že z jejich osádek nezůstal nikdo, kdo by je ještě mohl ohrozit. Dech a s ním i srdeční puls se jim jen velmi pomalu vracel do normální frekvence. Třetí obrněnec mezitím plnou rychlostí mizel za blízkým horizontem. Z jejich džípu byly jen trosky, zůstaly jim ale ještě další německé panzerfausty.
Usoudili, že jediným správným řešením bude vyčkat pod ochranou silničního náspu na příjezd pomoci, kterou, jak doufali, Pierre s Erichem od Malméd přivedou. Krycí plachtu barvy khaki ze závěsného vozíku rozprostřeli na silnici, aby si jí posádka každého vozidla musela všimnout a zpomalit. Mezitím snad rozpoznají, zda se jedná o vůz americký či nepřátelský.
Vítězství se slzami v očích.
Ta slabá čtvrthodina, než se ze směru od Malméd ozval zvuk motoru těžšího vozidla, jim připadala jako věčnost. Z lesíka, do něhož naposledy viděli mizet Pierrův džíp, se vynořil americký grayhound a za ním jeden dodge. Několik metrů před rozprostřenou plachtou obě vozidla zastavila. Chvíli se nic nedělo, pak z vozů vystoupili dva vojáci ozbrojení karabinami. Bedřich se samopalem, připraveným ke střelbě, vyšplhal z příkopu na vozovku a zavolal na ně. Jacek pro jistotu na grayhound stále z úkrytu za patníkem mířil panzerfaustem. Po krátké slovní výměně bylo jasné, že přijíždějící našli právě ty, kteří jejich pomoc očekávali. „Táta“ major Smith nechtěl nic dalšího ponechat náhodě, takže jim brzy ráno vyslal vstříc „dodžku“ s několika ozbrojenci a greyhound.
Voják z dodge se držel trochu zpět, ozbrojená hlídka zůstala v korbě, seržant, velitel grayhoundu, se rozhlédl kolem sebe, přejel očima trosky džípu v příkopu a pak se zahleděl na dohořívající zbytky obou tanků. S ležérností nefalšovaného Texasana, jehož hned tak nějaká ta přestřelka nevyvede z míry, prohodil – „Koukám, ste těm zelížroutům ale pěkně nakopali prdel!“ Pak si ale náhle uvědomil, že před sebou má dva mladé zajíce, kteří si poradili s Goliášem, a tak ještě uznale pokýval hlavou a na znamení, že je považuje za „jedničky“, přimhouřil pravé oko a vztyčil palec ze zaťaté pěsti.
Z převráceného závěsného vozíku přestěhovali do dodge vše, co se zdálo být ještě použitelné, včetně zbývajících pancéřových pěstí. Teprve uvnitř se od osádky dozvěděli šokující zprávu, že našla džíp s jejich kamarády, kteří ale bohužel neskončili tak šťastně jako oni dva. Jeden je zraněný, i když ne těžce, ten je sem za nimi poslal, druhý je ale bohužel, mrtvý!
„Padli do léčky německému komandu převlečenému do našich uniforem. Bohužel jsme přijeli o několik minut později. Toho vašeho kámoše jeden z nich podřízl nožem“ – pronesl zachmuřeně velitel vozu. Kdo je oním zachráněným a kdo tím mrtvým, jim ale nedokázal říci.
Zakrátko se ocitli v místě, které jim velitel vozu označil za dějiště incidentu. Bylo vzdáleno necelé tři kilometry od „jejich“ křižovatky. V silničním příkopu ležel na boku druhý z jejich dvou džípů, sníh na krajnici, rozdupaný mnoha vojenskými botami, byl temně rudý. Nic jiného k vidění nebylo. Kdo z jejich dvou kamarádů, zda Francouz Pierre nebo Erich, rodák z německého Furth im Walde, zde ztratil život, se nedozvěděli. Zmocnila se jich ještě silnější deprese. Cesta do Malméd se tak pro ně stala i přes vítězství nad smečkou německých tanků hrozným utrpením s mlčky polykanými slzami stékajícími po jejich tvářích.
*
