Článek
Beletristická ohlédnutí
1. obraz – srpen 1938
Na zalesněném úbočí čerchovského hřebene, táhnoucího se nad osadou Černá Řeka až k vrcholu majestátné nejvyšší hory Českého lesa, se už také začaly objevovat první příznaky počínajícího podzimu, ačkoliv teprve končil srpen. Konec jara i celé léto panovalo velké sucho. Listnatý podrost neměl dostatek vláhy a žloutnoucí listoví o tom nyní podává své svědectví.
Jaký podzim v přírodě asi vystřídá tohle horké léto? Otázka, která nikoho nyní příliš nezajímá. Mnoho lidí ale zajímá odpověď na otázku, jaký bude podzim politický! Zpoza německé hranice se ozývá stále více řinčení zbraní, z rozhlasových přijímačů zní stále zlověstnější tón na adresu Československa. Bohužel, ve většině chalup ve vsích osídlených na československém území mnohdy až těsně ke státní hranici sudetoněmeckým obyvatelstvem, tenhle tón zní pro sluch i mysl posluchačů nadějně a slibně. České obyvatelstvo na svých přijímačích Berlín neposlouchá. Zprávy z českých vysílačů ale také nevěští nic dobrého! Německo zbrojí a květnová mobilizace v ČSR nebyla vyhlášena zbůhdarma!
A přece! Zdá se, že dva muži v lesnických stejnokrojích momentální situace v lese skutečně zajímá! Blíží se k sobě lesní cestou vinoucí se po úbočí, až se setkávají. Krátký stisk ruky a pak se jeden z nich přidává k druhému, srovnají svůj krok a vyrážejí vzhůru svahem k Čerchovu. Levá ruka jednoho z mužů se zdá být při chůzi málo pohyblivá, chvílemi ji nechává jakoby zcela bezvládnou viset podél těla. Muži se cestou občas zastaví, jeden z nich uchopí větvičku zažloutlého listnatého keře a se starostlivým výrazem ve tváři tomu druhému na jejím listoví něco ukazuje. Náhodný pozorovatel by musel nabýt dojmu, že oba lesní odborníci, podle uniforem jeden československý, druhý německý, zkoumají stav lesního porostu postižený velkým letním suchem, pro něž žádná státní hranice neplatí. Náhodný posluchač, jenž by se však musel nepozorován dostat až do nejtěsnější blízkosti, aby porozuměl velmi tlumenému hovoru obou mužů, by se ale dozvěděl více! O problému lesa doposud nepadlo ani slovo. Jejich rozhovor, vedený německy, se týká výhradně onoho přicházejícího, zřejmě velmi horkého, politického podzimu.
„Hitler se nejprve zalekl, teď už ale vycítil neochotu a zdráhavost západních spojenců Československa brát se vážně a nekompromisně za jeho zájmy. Každým dnem je to horší. Mám obavy, že brzy dojde k nejhoršímu. Určitě chce obsadit celé území, kde žijí moji sudetoněmečtí sousedé. Bohužel, většina z nich už úplně podlehla propagandě, která se šíří z Berlína a kterou tady jako tlampač zesilují Henlein s Frankem. Určitě chtějí vaše české pohraničí zabrat. Bojím se, že se to Hitlerovi podaří stejně, jako se mu na jaře podařilo dostat Rakousko! Něco se chystá. Mám novou zprávu, je věrohodná. Na pile v Nemanicích najednou nepřišlo několik chlapů do práce. A taky zmizelo ještě několik mladíků z Hutí a z Mýtnice, dokonce i několik frontových veteránů, kterým se podařilo v rakousko-uherské uniformě stejně jako mně v německé dočkat se v osmnáctém roce konce války. I když ne bez šrámů“ – mluvčí přitom ztěžka pozvedl svoji levou paži se zcela nehybným předloktím a hned svoji řeč dokončil – „Proslýchá se, že odešli do Říše do vojenského výcviku“ – do Freikorpsu, tak si říkají“ – odmlčel se, pak se několikrát zhluboka nadechl. Cesta do strmého úbočí přece jen bere dech.
Teď promluvil druhý z mužů – „Náš generální štáb má varovných signálů více. Jistě tušíte, že nejste jediným německým spolupracovníkem naší vojenské rozvědky, který nám pomáhá proti Hitlerovi. Různé varovné zprávy přicházejí i z ostatních úseků pohraničí. Tahle je ale zcela nová. Věřím, stejně jako drtivá většina mých kolegů v rozvědce i v samotném generálním štábu, že se Hitlerovi ubráníme, kdyby začal. Vždyť jsme naše bunkry a pevnosti nezačali budovat jen proto, abychom si hráli na vojáky! Květnová mobilizace přece ukázala, že jsme silní a odhodlaní. A máme silné spojence. Jakmile do toho půjdou Francouzi, podle smlouvy to musí udělat i Angličané a Rusové! Československá armáda se Hitlera nebojí! Budeme se bránit, musíme se bránit. Národ, který se vzdá agresorovi bez boje a spolehne se na to, že se s ním nějak domluví, ztrácí svůj charakter! A to si pak sebou ponese mnoho dalších generací jako cejch!“
Německý lesník si opět vzal slovo – „A teď ještě jedna důležitá informace. Předevčírem se dole ve Waldmünchenu v hotelu „U pošty“ zvečera náhle objevilo pět hromotluků s „čistokrevným“ berlínským přízvukem. Včera jsem je viděl přicházet od Waldmünchenu do Höllu se dvěma mapami v rukou. Byli sice oblečeni jako praví turisté, také se tak tvářili, ale hned mi bylo jasné, že tady jsou kvůli něčemu jinému. Jsem přesvědčen, že obhlížejí nástupní prostory pro armádní techniku.“
Opět promluvil český společník – „To je stejně závažná informace jako o těch chlápcích, kteří se najednou vypařili ze svých hnízd k výcviku. Nebyl jsem tady dnes nadarmo. Vaše zprávy se v Praze zase určitě setkají s velmi kladným ohlasem. Teď se rozloučíme. Spojení zůstane stejné jako doposud – zprávy a pokyny přes naši spojku v Domažlicích. Není důvod něco měnit. Funguje to spolehlivě. Během příštího týdne zajděte do jeho obchodu. Bude tam mít pro vás připravenou odměnu za vaše služby, určitě i s prémií za ten poslední mapový úlovek, který se vám skutečně skvěle podařil. Těch, kdo tu mapu našeho opevnění u Stříbra a na Holýšovsku s tak podrobnými údaji mohli pořídit, je u nás jen několik. Takže najít toho zrádce, co ji předal tomu agentovi ožralovi, kterému jste ji v hospodě tak šikovně vyfoukl, nebylo příliš těžké.“
„Víte ale, že to nedělám pro peníze!“ – zareagoval lesník. „O tom jsem se již přesvědčil! Je to ale zavedená praxe a moji nadřízení by vám pak dokonce ani moc nemuseli věřit. Nechme to tak, jak to je!“ – oponoval druhý muž. „Tak, lesu zdar! A hlavně mnoho zdaru ve vaší práci pro nás. Vysoce si jí vážíme! Kéž by ty lesy i nadále zůstaly tak klidné a tiché, jak je známe od té doby, kdy se tady setkáváme!“
Stejně rychle, jak se před chvílí na úzké lesní cestě československý zpravodajec objevil, tak rychle opět zmizel. Německý lesník si na levém rameni upravil pravou, pohyblivou rukou řemen své lesácké brašny a vydal se zpět přes hranici do svého bavorského revíru, s levou rukou svěšenou podél těla.
2. obraz – duben 1945
Dvě roty 3. praporu 358. pluku 90. americké pěší divize za podpory čety tanků přidělených k nim ze 612. samostatného tankového praporu, který divizi doprovází již od vylodění 6. června na pláži Utah, se probíjejí přes záseky a silniční zátarasy od Haselbachu k Sofienhütte.
Jejich cílem je osada Nepomuk, vzdálená od Haselbachu slabých pět kilometrů. Ty osady mají samozřejmě i svá česká jména, vždyť leží na území předmnichovského Československa, takže se jmenují Lísková, Černá Řeka a Capartice. Na amerických speciálkách jsou ale vedeny pod německými názvy a američtí vojáci od svých velitelů vědí, že je v těchto místech čeká převážně nepřátelsky naladěné německy mluvící obyvatelstvo, s nímž je zakázáno se „bratřit“. „No fraternity!“– tak pro ně zní tento zákaz. Vědí, že území náleží Hitlerově říši.
Roty se kryjí za vzrostlými stromy před kulometnou a minometnou palbou přicházející hlavně od mohutného silničního zátarasu, před nímž přes silnici leží silné kmeny vzrostlých jehličnanů i listnáčů. Terén po obou stranách silnice je velice těžko prostupný, od cesty se po levé straně doslova ze silničního příkopu zvedá prudký zalesněný svah, po pravici to k podobnému svahu je jenom o malý kousek dále. Ten kousek vyplňuje prudká, zurčící bystřina, jejíž hladina je v současné chvíli vzedmutá jarním táním. Je to Černý potok a tuto barvu převzala do svého českého jména i osada na jejím břehu – Černá Řeka.
Útok po obou svažitých stranách cesty se zcela zastavil. Doprovodné tanky se k pozicím zalehnuvších pěšáků příliš přiblížily. Všechny tři dostaly zásah. Dva jsou zcela nepojízdné, v pancíři jednoho z nich zejí zlověstné otvory vypálené průbojnými střelami samohybného děla zatím před zraky amerických pěšáků velice umně zamaskovaného . Druhý tank dostal zásah nejprve do pásů, takže znehybněl. Další výstřel zasáhl jeho věž. Předtím se už ale posádky obou shermanů stačily vysoukat úzkými únikovými otvory, i když zraněné a notně otřesené, zůstávaly naživu. Až na jednoho! Po zásahu prvního z tanku se stal první americkou obětí tohoto útoku. Třetímu tanku zasaženému čelně do míst, kde je pancíř nejsilnější, sice přestalo fungovat hydraulické ovládání věže a věžního kanonu, otřesený řidič na povel ještě otřesenějšího velitele rychle stačil zařadit zpětný chod a ukrýt tank z přímého dostřelu nepřátelské „samochodky“ za ústí lesní cesty přicházející do hlavní komunikace ze svahů pod čerchovským vrcholem.
V neustávajícím hluku palby se co chvíli ozve volání – „Zdravotník! Nosítka!“ Zdravotníci se přískoky s nosítky vydávají za těmito hlasy, snaží se raněné, kteří se sami nestačili ukrýt za kmeny, dostat z palby, poskytnout jim první pomoc, naložit na nosítka a opět co možná nejvíce kryti kmeny stromů s nimi rychle zmizet do týlu. Na provizorním obvazišti v budově bývalé československé celnice v Lískové/ Haselbachu rozhoduje jeden z praporních lékařů o tom, kdo ze zraněných dostane tu „přednost“, být odtransportován mezi prvními na praporní ambulanci v osadě Ast, asi dva kilometry za Waldmünchen. Několik vojáků ale už ošetření potřebovat nebude. Padli v okamžiku, kdy se ozvala od zátarasu první palba.
Pěšákům se zdá, že zátaras je nedobytný. Mají už za sebou boje v Ardenách, v německém pohoří Eifel na belgicko-německých hranicích i v Duryňském lese. Zkušenosti z těchto bojů a úspěchy v nich dosažené jim zajistily jejich nové pojmenování – „Lesní a horská divize“. Generál Patton je nazval „tvrdými chlápky“ a obě pojmenování jim skutečně „sedí“.
Co ale teď s tím „všivým“ roadblockem? Zdá se, že je silami dvou rot nedobytný. Bude zřejmě třeba se stáhnout a zapojit plukovní, snad i divizní dělostřelectvo, které do zátarasu bude bít tak dlouho, až z něho nezbyde nic , jenom třísky. Vzrostlé kmeny s letokruhy těsně u sebe budou i dělostřeleckým granátům klást odpor velmi dlouho. To ale bude evidentně znamenat podstatné zpoždění oproti původnímu diviznímu plánu a ztížení vstupu 2. pěší divize, která se sem kvapem blíží až od Lipska, aby v příštích dnech zaútočila přes Domažlicko na Plzeň a dále na Prahu! Tyhle úvahy se tryskem ženou hlavami několika zodpovědných velitelů od praporu přes pluk až na velitelství divize.
Na pravém křídle roty „K“ se náhle mihne postava v lesnické uniformě, jejíž barva téměř splývá se zelení lesního podrostu. Zjevil se jako duch a zaléhá vedle zatím nic netušícího pěšáka, který právě vystřelil ze své karabiny na něco, co se na zlomek vteřiny zjevilo nad zátarasem. Pěšák je vyjukaný, patří mezi nejnovější posilu roty, která doplnila její stav před několika dny. Hrůza ho obestře, když mu po výstřelu někdo zaklepe na rameno a zatahá za polní lopatku upevněnou na tlumoku, tvořícím na jeho zádech něco jako hrb u malého velblouďátka. Ohlédne se, ale než si stačí uvědomit, že vedle něj leží jakýsi cizí člověk se zeleným šišatým kloboukem na hlavě, tenhle cizinec na něj velmi slušnou angličtinou promluví – „Klid, kamaráde! Klid! Chci vám pomoci zdolat tu překážku. Řekni kamarádovi vedle sebe, ať poví dalšímu, a ten zase dále! Že je tady někdo, kdo vám ukáže, jak ten zátaras zdoláte. Že chce mluvit s vaším velitelem!“
Za chvíli se skutečně přískoky mezi stromy dostavuje velitel jedné z čet s radistou v patách a zaléhá vedle „lesního zjevení“. Pod takovým pojmenováním, které mu první voják dal, se o něm poručík na svém stanovišti před krátkou chvílí „tichou poštou“ předávanou ale v hluku palby od jednoho vojáka k druhému hodně nahlas, dozvěděl. V lesnické uniformě oblečený muž rychle pozdraví krátkým – „Hello!“ Pak si na předloktí levé ruky, které se poručíkovi zdá být zcela ochromené, položí do obdélníku složenou mapu a rychle srozumitelně anglicky říká – „Znám to tady kolem dokonale. Ukážu vám, kde mají svá postavení.“
Pravou rukou rychle do mapy červenou inkoustovou tužkou zakresluje pozici zátarasu, postavení jednoho samohybného děla a jednoho „panthera“, dvou minometů a linii okopů, táhnoucí se do překvapivě nevelké vzdálenosti na obě strany od silničního zátarasu. „Tudy se vaši muži mohou dostat na dostřel k oběma pancéřovým strojům“ – ukazuje. Poručík žasne. Je však stále nedůvěřivý. „Kdo, sakra, jste?“ – vypálí ostře.
„Jsem zdejší německý lesník. Chci, aby tahle válka už co nejdříve skončila. Je to zbytečné krveprolévání. Zažil jsem ho dost v první válce!“ Zdá se, že poručík uvěřil. Bere si od záhadného lesníka jeho mapu, chvilku ji zkoumá a pak si od radisty nechává podat sluchátko. Na druhé straně je velitel roty „K“. Nejprve také pochybuje, ale poručík už je přesvědčen a přesvědčuje i jeho. Dvě družstva s bazukami z poručíkovy čety pod jeho vedením obejdou německé postavení. Ostatní čety z obou rot je budou krýt intenzivní palbou.
Když se poručík rozhlédne, aby záhadného muže ještě oslovil, nikde ho už nevidí. Jak se zjevil, tak zmizel. Zakrátko se přepadový oddíl pod poručíkovým vedením vydává na obchvat „roadblocku“. Po deseti minutách už mají dva střelci z bazook se svými nabíječi ničím nerušený výhled na obě pancéřová monstra. Ničí je již svými prvními výstřely. V jednom z nich uvnitř dokonce vybuchuje munice, obránci zátarasu zděšeně prchají. Vystřelená barevná světlice dává ostatním četám a velitelům rot znamení, že je vše vyřízeno.
Nyní přicházejí ke slovu ženisté. Proti zátarasu teď vyrážejí dva obrněné buldozery. Odtlačují oba rozstřelené shermany do stran, jeden se dokonce převrací na bok. Pak odstraňují do stran mohutné kmeny ze záseku před zátarasem. Jakmile jsou hotovi, couvají zpět, aby mohli nastoupit muži s náložemi. Za chvíli je tento největší zátaras zničen a pěchota se po silnici vydává dále vpřed. Několik dalších menších zátarasů ničí palba shermanů, které nahradily ty před chvílí vyřazené z boje. I tady obránci prchají. Buldozery opět do stran odklízejí pokácené kmeny. Pěchota se citelným chladem a plískanicí konečně probojovala do stanoveného cíle pro tento den – do osady Capartice nad Baarovým Klenčím pod Čerchovem. Dveře do Čech se na tomto úseku zase více pootevřely.
3. obraz – srpen 1948
Temnotou, do níž se téměř naráz ponořilo úbočí Čerchova, spadající do údolí Černého potoka, se směrem ke státní hranici na úzké lesní cestě pohybují dvě postavy. První z nich má na sobě lesnickou uniformu, přes levé rameno přehozený řemen lovecké kulovnice. Postava za ním nese na zádech objemný těžký batoh. Lesník se zastavuje, čeká, až k němu jeho společník dojde tak, aby ho mohl šeptem oslovit. Zazněla němčina – „Odtud půjdeme v pravém úhlu vzhůru, až dojdeme k místu, kde zabíhá z louky nad Haselbachem hranice do lesa. Hlídka vašeho četnictva, tedy národní bezpečnosti, jak tomu teď u vás říkáte, nyní bude někde daleko nahoře, možná až u Malinové hory, takže přechod bude bezpečný. Já stejně půjdu dále jako první, a kdyby se přece jen někdo od nich objevil, budou mít mne. Vy byste počkal, až to s nimi vyřídím, a oni zmizí buďto se mnou nebo beze mne, a pak přejdete.“
Muž s batohem souhlasně přikývl. V tom samém okamžiku si uvědomil, že v temnotě, která na úzké lesní cestě panuje, ho jeho společník nemůže vidět. Ten ale okamžitě ve svém šeptaném sdělení pokračuje – „Za to, že jsem se vydal na vaše území za zaběhnutou postřelenou zvěří, kterou se mi nepodařilo dohledat, protože mi to znemožnil rychle padající soumrak, se mi nic moc stát nemůže. Je dobré, že zatím chodí bez služebních psů. Teď vyrazíme na poslední úsek. Držte se zase tak padesát metrů za mnou. Když nenastane nic mimořádného, zastavím až u hraničního kamene. Je už jen čtyři sta metrů od nás. Za ním už budete v bezpečí. Vyrazíte beze mne. Není vůbec žádoucí, aby mne na našem území zastihli s vámi. Dnes by mě to samozřejmě hlavu nestálo, jak to hrozilo tehdy za Hitlera před deseti léty! O publicitu, která by mne dnes u nás v Německu čekala místo tehdejší oprátky, ale taky nestojím.“
Muž s batohem opět přikyvuje do husté temnoty – „Díky! Věřím, že teď už všechno dobře dopadne. A také, že se brzy opět uvidíme. U vás! Jsem poslední, kdo odchází. Celá skupina ze zpravodajského oddělení generálního štábu už je v Londýně. Já jsem plnil ještě nějaké důležité úkoly. Bylo třeba zajistit, aby z Československa, které se definitivně stalo Stalinovým nohsledem, nás někdo do Londýna zásoboval čerstvými zprávami z nejvyšších československých kruhů. Od února jsem až dodnes žil v ilegalitě. Úkol je ale splněn, a já tedy také odcházím. Na Všerubsku je kanál, kterým jsem měl původně jít, já mu ale nevěřím, a tak jsem tady, kde to lépe znám, a kde jste vy, komu věřím. Před deseti léty by nikdo z nás dvou nebýval řekl, jak se vše otočí, že? Tehdy jsme šli proti jednomu zločineckému systému, dnes proti druhému.“
Lesník si opět bere slovo – „Uteklo to rychle, těch deset let! A byly plné událostí! Jsem rád, že jsem Vám mohl pomoci, i když to tehdy nakonec dopadlo jinak, než jsme mysleli. A nikdo z nás si nikdy nepomyslel, že to po válce u vás také dopadne zcela opačně, než jsme si přáli. Tehdy zbývalo sedm let do porážky Hitlera, doufám, že u vás ta ztráta demokracie potrvá podstatně kratší dobu a že se zase budete moci domů vrátit. Tak, zlomte vaz!“ – s těmi slovy v temnotě nahmatal společníkovu ruku. Uchopil ji svýma oběma a pravou ji pevně stiskl. Jeho levá paže byla od předloktí zcela nehybná a nebyla v ní žádná síla!
Touto malou literární fikcí jsme se pokusili navodit autentickou atmosféru prostředí pod Čerchovem, nejvyšší horou Českého lesa, od roku 1938, kdy již Československu hrozilo bezprostřední nebezpečí, kdy se ale do snah chránit republiku před Hitlerem zapojili i někteří stateční obyvatelé sousedního bavorského příhraničí. Tento kraj byl ale i na konci války dějištěm strhujících událostí – než první američtí osvoboditelé vstoupili do Klenčí, metropole Horního Chodska a dále do historických, královských Domažlic. Bohužel, tři roky poté se stal i místem, kudy odcházeli do exilu ti, kdo se nechtěli smířit s novými pořádky, zaváděnými po únorovém převzetí moci prosovětskými silami.
Bohuslav Bob Balcar, autor.
