Vzpomínky pamětníka od demarkační čáry. Tak svérázné, výstižné a bystré postřehy jsme dosud nečetli

Jak jsem se nenarodil v Americe

Mé vzpomínky ohledně USA začínají tím, jak ve dvacátých letech (1926-27) navštívil sokolskou omladinu náborčík z Ameriky, původem Čech, a nabízel jim možnost přestěhovat se do Ameriky. Jízdné, jak do Hamburku, tak do New Yorku zdarma, přidělení velkých pozemků na západě USA atd. Moji rodiče už byli rozhodnuti podepsat smlouvu, ale opatrná maminka se ještě zeptala: „Jak daleko je tam zubař?“ Dost ji totiž tehdy trápily zuby. Náborčík, duše pravdivá, jí odpověděl: „Tak asi 100 mil“. Máti si to dala přepočítat na km a pravila: „Nikam se nejede, tady doma mám zubaře kousek od domu“. A tak jsem se nenarodil v USA, ale v Plzni, 26. února 1929, v porodnici pod nádražím. V předjaří 1945 ji trefila anglická bomba.

Kancelářským poslem

Nežli se rozepíši o událostech a příhodách roku 1945, musím se zmínit o tom, proč jsem měl dostatek volna, abych se mohl pohybovavt tam, kde se mi zachtělo. To bylo tak: v září roku 1944 uzavřeli Němci všechny školy a studenty poslali do výroby, ve své tvrdošíjnosti doufajíc, že jim to pomůže odvrátit blížící se prohru. To jsem měl za sebou první ročník obchodní školy a nastoupil jsem v plzeňské Škodovce − odd. Vozidla, na klopě odznak s č. 49 585 (v oné době byla fabrika přeplněná lidmi). Měl jsem štěstí − strejda Kantner, vrchní mistr ve Velké dělovce se přičinil, abych nešel k soustruhům, ale abych dostal místo tzv. kancelářského posla. Tato funkce spočívala v tom (zapracovával mě pan Šašek z Tymákova, holič a kadeřník, totálně nasazený ve Škodovce), že jsem měl s ním místnost, služebnu, kde byl jen on a já. Výborně jsme se shodli a vzájemně doplňovali.

Měl jsem průkazku zvanou Durchweis, na kterou mě v bráně kdykoliv pustili ven z továrny. Tak jsem mohl ve velké brašně s poštou a úředními dokumenty vynášet ven řezačky na tabák a mlýnky na obilí. Ředitelství Škodovky bylo mimo továrnu (v dubnu 1945 je zničila bomba). Časově jsem nebyl nijak omezován, prochodil jsem celou Škodovku, našel jsem si čas i na návštěvu Kina Alfa, hráli od 10 hod. dopoledne. Otřesné bylo, když za kruté zimy r.1945 projížděly transporty s vězni, kteří byli nalehko oblečení a namačkáni v otevřených vagónech, jejich hlídači se samopaly v kožiších, z Vozidel viděno, jsme to měli blízko.

Ani posel nemá na růžích ustláno, zvláště, když po něm jde „nácek“

Jeden z případů mého škodováckého působení: v pasáži Kina Čas bylo řeznictví, kde prodávali (na lístky) dobrý játrový salám. Nesl jsem z Vozidel poštu pro oddělení, které ji posílalo do Říše. Cestou jsem dostal hlad, a tak pomalu se loudaje, jsem sáhl pro ten játrový salám a rohlík. Přitom jsem pár papírů zamastil − přijdu do kanceláře, za stolem na můj pozdrav zaznělo něco jako hajlh (zkomolenina Heil Hitler), dal jsem dotyčnému poštu a čekal na potvrzení příjmu. Už jsem byl na odchodu, když zazněl výkřik „halt!“ Zarazím se, otočím, a co vidím ke své hrůze − ouřada drží v ruce ten zamaštěný papír a křičí na mne něco jako: „Das ist eine Schweinerei, was bedeutet das?“ (To je ale prasečina, co to má znamenat?), potom lámanou češtinou: „Co si Vůdce o nás pomyslí, zajímá ho hlášení o Škodovce, bude to držet v rukách!“ Stál jsem celý ztuhlý, vytřeštěné oči a něco jsem blekotal, asi jakože se to už vícekráte nestane, že to snad ani není ode mne. „Jděte!“, zařval, a já s úklonou ve dveřích jsem zmizel, to mi ale játrová paštika v žaludku zhořkla! Čekal jsem suspendování z místa posla, vzteklý Němec ale nad tím nakonec mávnul rukou.

Ztráty a nálezy

Byly jiné starosti, začínaly předjarní nálety, nejprve sice nic moc, ale přece jenom nějaké ty bomby spadly. To se ještě netušilo, jak Škodovka i s okolím nakonec dopadne! Naše oddělení mělo přidělený kryt v Brance (vědecká knihovna). Šlo se hluboko dolů, schody jsou tam vysekány v pískovci. Jednou spadla bomba do hotelu Continentalu, nebyla velká, ale proletěla výtahovou šachtou. Táta mi radil, abych si vždy stoupl do oblouku dveří, tehdy to pískovcovou chodbou v našem krytu hodně otřáslo. V Continentalu to zabilo pana Vlčka od nás z Plzence, který se tam uchýlil do krytu ve sklepě.

Jinak se ve Vozidlech opravovaly i lehčeji poškozené tanky, německé i cizí výroby. Jednou jsme při prolézání tanku v něm našli botu a v ní utržené chodidlo.

Hloubkaři a bombarďáci

No, a teď vysvětlení toho, proč jsem měl tolik času na události jara i léta 1945: v březnu 1945 se fronta začala přibližovat, hloubkaři, bombardování, táta „se poradil“ s plzeneckým MUDr. Pecháčkem a ten mě uznal na spálu. Ležet, jazyk si natírat něčím červeným, a kdyby přišla nějaká kontrola, tak si rychle namočit vlasy i čelo, jako že se potím. Kdepak já, šestnáctiletý kluk, každou chvilku hloubkaři a abych se válel v posteli? Zájem amerických hloubkařů se soustřeďoval v měsících březnu a dubnu 1945 hlavně na tratě a nádraží. Přiletěli nečekaně a jejich kulometné průbojné a zápalné projektily většinou ničily lokomotivy, ale odnesly to i osobní vagony, hlavně pak nákladní, tzv. dobytčáky a cisternové. Na odstavné koleji poblíž dřevěného skladiště, kterým tolik kulek proletělo a nic!, stál velký uzavřený vagón − dobytčák. Až nyní, v „nové době“, před pěti lety vyhořelo! Po odletu hloubkařů jsem utíkal na nádraží, abych zjistil, co se tam událo a vidím, jak se víc a víc kouří z vagónu, ještě nebylo vidět oheň. Německý voják, který ho měl hlídat, seděl opřen o dřevěný sklad a hřál se na jarním sluníčku, apatický k dění kol sebe.

Co jste hasiči, co jste dělali …

Když přijeli plzeňští hasiči, tak to už se plameny prodraly z vagónu ven. Nijak s hašením nepospíchali, dávali si tzv. na čas, ale jen po dobu, než zjistili, co ve vagónu je! Začaly v něm bouchat láhve se šampaňským, vínem, koňakem, to jak na rozpálené sklo cákala studená voda. Hasiči se přestali loudat a nastal nevídaný pracovní elán. My volové, křičel pan Čížek z naší (Smetanovy) ulice, ale to už se začaly prohořelé stěny vagónu bortit. Pár hasičů přes to všechno, nedbajíce žáru a jisker, se snažilo vydolovat z ohně hlavně láhve s alkoholem. „Tu máš, Jarouši,“ volal strejda Kantner (zemědělec), „vem ji tátovi a ať mě dá za ní ňáký kafe!“. Také německý voják si přišel pro flašku a vrátil se s ní ke skladišti na sluníčko, kde měl opřenou flintu. Vagón se shořelými stěnami hořel už jen uvnitř. Hasiči nad ním mávli rukou a se stříkačkou a lahvemi, co se jim podařilo zachránit, odjeli. Já jsem tam zůstal ještě nějakou dobu, přijelo auto plzeňského gestapa, voják jim vysvětlil osud vagonu, a když gestapáci viděli, že to nebyla nějaká česká sabotáž (při hloubkařských akcích se dalo leccos zapálit, rozbít atd. a svést to na letadla), odjeli zpět do Plzně. Vzali s sebou i vojáka, který už neměl co hlídat. Tam měli úřadovnu, ještě dlouho po válce se jí říkalo Gestapo.

Krvavá lázeň ve vlaku

Ne každý nálet hloubkařů dopadl zkázou pro Třetí říši a šťastně pro české lidi. Jednoho dubnového dne napadli osobní vlak na trati z Plzně do Plzence. V jednom kupé hráli karty škodováci, vracející se z denní šichty. Přihlížela u toho mladá, devatenáctiletá, moc milá a pěkná průvodčí. Jedna dávka z palubního kulometu všem ukončila v jedné vteřině jejich životy! Ještě řadu dní potom stál zasažený vagón s loužemi krve na nádraží na slepé koleji.

Průvan ve spisech plzeňského Gestapa

Poznámka: Při jednom náletu r. 1945 shodil bombarďák sérii bomb, první spadla na Hamburg pod nádražím, druhá na městské lázně, třetí zasáhla Gestapo a čtvrtá hotel Continental. Eventuelně pátá by bývala trefila budovu u Branky, kterou naše škodovácké oddělení mělo přidělenou jako kryt. Byla to šťastná bomba, co trefila Gestapo, byla však malé ráže, budova je z betonu, proarmovaná, ale přesto udělala dobrou službu pro české vlastence – exploze vymetla všechny dokumenty rozbitými okny ven, většinou do kolem tekoucí Radbuzy, viděl jsem to po náletu na vlastní oči. Takže spousta vyšetřovacích spisů, udání atd. přišla vniveč.

Neobvyklý nález

Jedna bomba prolétla mostem U Jána, za dva tři dny, když pominulo nebezpečí jejího výbuchu, se díra „zalepila“. A bomba je tam zanořená v řece možná dodnes. Pokaždé, když tamtudy jdu, si na ni vzpomenu! Druhý den ráno jsem se přehraboval ve spáleništi po shořelém vagónu – táta mi řekl, že nějaká veličina si vezla někam ulejt věci, které někde nakradla. Byly tam zničené psací stroje, spousta rozbitého porcelánu, snad i shořelý motocykl, hodinky, kovové rámy od kdovíjak vzácných obrazů, atp. (všechno zničené ohněm). Vytáhl jsem shořelou krabici s nějakými knihami, brožurami a uvnitř jsem nalezl pár neshořelých brožur, byl na nich pod německým názvem do češtiny přeložený nápis: „Der Deutsch − angloamerikanische Sprechhelfer für Gespräche mit Kriegsgefangenen“ - „Pomocník pro rozhovory s angloamerickými zajatci“. Byl zaměřen na dorozumění při práci u zemědělců nebo v továrnách i jinde. Jednu jsem si vzal, netušíc ani, že za pár týdnů se mi hodí – to ještě nikdo nemohl odhadnout, kdo bude v Plzenci dřív, jestli Sověti, či Američané. Brožura byla vytištěná v němčině i angličtině, ze školní němčiny už jsem leccos znal, a tak se mi v příštích měsících hodila.

Skvělý výměnný obchod, ale také hnedle nebezpečí americké „nakládačky“

Jednou v květnu 1945 přišel za mnou táta, abych si vzal s sebou tu tlumočnickou kníž-ku a šel s ním k panu Baťovi (to byl obchod s obuví na plzeneckém náměstí, vedoucí prodavač se jmenoval třebas Novák, ale pro nás to byl Baťa). Přijdeme k Baťům do krámu a vidíme asi deset Amerikánů jak se všelijak nohama a různými gesty dohadují s panem Baťou. Dva, tři tam dokonce znázorňovali tanec. Na nohách měli vojenské boty − kanady. Vzal jsem si na pomoc Anglo-amerikanischer Sprechhelfer, pan Baťa mne jako tlumočníka nebral zpočátku vážně, ale vše se s mojí pomocí vysvětlilo: „Pane Baťo, ti vojáci s vámi chtějí měnit. Oni chtějí střevíce na tancování, s koženou podrážkou a dají vám za ně nové kanady.“ Pro pana Baťu to byl skvělý kšeft, vyměnil protektorátní střevíce nevalné jakosti za americké vojenské kanady! (Já je nosil spoustu let, byly k neroztrhání.)

No jo, ale nyní přijde to nejdůležitější - jak jsem se při tom tlumočení mohl dostat do průšvihu. Jeden voják si ode mne tu knížku půjčil, chvilku v ní listoval, začal při tom nadávat nakonec div mi „špráchhelfra“ neomlátil o hlavu. Vyrozuměl jsem, že mě má snad za syna ňákýho nácka či co. No, řeknu vám, že jsme všichni tři − pan Baťa, táta i já měli co dělat, abychom jim dotyčnou věc vysvětlili. Nakonec ale vše dobře dopadlo a všichni jsme se se smíchem rozešli. Při používání „špráchhelfra“ jsem si od té doby ale dával hodně majzla, už jen proto, že Amerikáni nosili kolty proklatě nízko … !

Čekání na svobodu, hlásící se duněním kanonády od Šumavy

Moji rodiče (tedy hlavně maminka) si před koncem války opatřili tři prapory. Červený (říkala mu ruský), náš a kdoví, odkud vylovila staroamerický (ještě s osmačtyřiceti hvězdičkami) a čekalo se už jen, kdy je vyvěsíme.

Rodiče byli odjakživa rusofilové, imponovala jim velikost našeho, jak říkali, velkého slovanského bratra, a že v něm máme ochranu před Germány. Také proto nikdy neříkali v různých souvislostech Sověti, ale Rusové. Tím hůře nesli zradu západu a těžce chápali německo-sovětské kontakty v prvních létech války.

Od půlky dubna 1945 se až k nám do Plzence od Šumavy nesly ozvěny dělostřelby. To vždycky večer jsme si sedli, táta, máma, babička a další na zahrádce a ony zvuky konce války poslouchali, a to s velkou jistotou, že to má fýrer Adolf spočítané. Poznámka: pár let po válce se mylně myslelo, že to ten lotr přežil − vždyť i Jan Werich po návratu z USA v rozhlase zpíval – „Die Fahnen hoch, die Reihen dicht geschlossen, kde je ten hoch s tím knírkem pod nosem, kde je ten hoch a kde jsou ty nacistický svině, říká se, že jsou v Argentýně…“

Amerikáni jsou konečně tady!

Tak tedy − 6. května v odpoledních hodinách přijeli od Černic Amerikáni! Té slávy! Příští dny jsem si všimnul, že při průjezdech Plzence a okolí odhazují prázdné kanystry do pangejtů, ale v každém je vždycky tak půl až litr benzinu. Tak jsem vyrazil pěšky ke Šťáhlavům a sléval zbytky do kanystrů tak, až byly plné! Já, šestnáctiletý kluk, sílu jak mladej bejček, jsem se s kanystry vláčel asi dva kilometry, funěl jsem jak parní lokomotiva. Už mi zbývalo k domovu asi sto metrů, když najednou džíp, který mě předjel, se vrátil a z něho vyskočila ňáká US šarže! A něco pravila – tedy, já jsem z té jeho žvejkačkovité drmoleniny vycítil, že se asi s kanystry musím rozloučit. A taky že jo! Asi si mysleli, že jsem je někde šlohl. Posádka džípu se smála, já div vztekem nebrečel.

Německé vojandy

To byly zajaté holky z obsluh světlometů, protiletadlových děl atp., které se nestačily převléknout do civilu. Šel jsem se zrovna podívat na černošské vojáky za Plzenec ke Štěnovicům a stal jsem se svědkem situace, kde asi dvacet takových zajatkyň si chtělo někam odlehčit a vysvětlovaly Amerikánům o co jde − sedaly si na bobek a dělaly „é, é, é“. To se ví, že ti mladí američtí kluci z toho měli velké potěšení, když dělali, jako že jim nerozumí. Ale pak jim dovolili, aby si šly ulevit do pangejtu u silnice a házeli jim z aut toaleťáky. Holky se řehtaly, když čůraly a kakaly a Amerikáni se přetahovali o dalekohledy.

Internační tábor

V Plzenci byl od počátku května do října 1945 velký tábor v prostorách bývalého pivovaru, kde si od roku 1942 Moraváci zřídili výrobu šumivých vín − dnešní Bohemia. Postupně se tam vystřídalo několik národností. Od 10.května tam postupně byli Němci, civilové většinou z Prahy. Byl mezi nimi objeven německý starosta Prahy Pfitzner, převlečený za ženskou. Trouba, čůral ale po mužsku, ve stoje! Oběšený společně s Frankem!

Siciliáni v táboře

Čtyři pětiny internovaných byly ženy, po Němcích tam přišli Italové − Siciliáni (ti snědli z řeky Úslavy skoro všechny škeble), byli to totálně nasazení dělníci a dělnice na práci v Reichu. Na asfaltce před lágrem jim Amerikáni dovolili se pobavit, často zpěvy a tanci − samí mladí lidé. Chodili jsme je poslouchat, jak krásně zpívají, mohli i chodit po různých pracích v Plzenci.

K nám chodil jeden mladý Sicilián, uměl česky. Prý bydlel v českém pracovním lágru asi pět let. Znal i české písničky. Psali jsme si po válce asi dva roky. Pak nic, až najednou v roce 1990 přišel dopis psaný německy. Jak jsem vyrozuměl, měl zájem o možnost dočasného úkrytu pro nějakého Siciliána. Také byly případy, že po odjezdu Siciliánů se po jednom, dvou týdnech vrátili do lágru jejich kamarádi, byli na práci třeba ve Šťáhlavech apod. Po Italech dali do lágru Poláky a Polky, nakonec tam v srpnu a září sváželi Kanaďané nákladní vojenská auta jako dar nám a Polákům v rámci akce UNRRA.

Otcův geniální nápad

Celou tuto dobu nás měli na starosti Američané. 10. května a i v následujících dnech mne několikrát vzali s sebou do Rokycan, odkud se sváželi do Plzence pražští Němci, ale i zajatí vojáci Schörnerovy armádní skupiny Mitte. Někteří byli zafáčovaní - lehká zranění, ruce, nohy, z bojů pražského povstání. Také za pivovarem − lágrem bylo pole s mladým obilím využito pro ubytování. Hodně jsem se tam pohyboval - táta mi dal foťák a filmy a řekl: „Fotografuj, všechno, co uvidíš, jednou tomu lidi ani nebudou chtít věřit!“

Z Brdů se ubíraly dlouhé zástupy německých zajatých vojáků. Kudy šli nevím, vždyť v Nezvěsticích byla demarkační čára! Rusové by je nepustili. Snad se to stalo dříve, než ji vytýčili. Zajatci byli neoholení, šaty uválené, jistě zavšivení. Plzeňskému koupališti, kde se myli, jsme se pro jistotu vyhýbali.

Vzpomínka na S. Cortése

Bylo to 10. až 15. května 1945, když velitel obsluhy protitankového kanonu S. Cortése jel s větším džípem kolem našeho domu ve Smetanově ulici č. 166, zastavil a volal na mne − stál jsem před vraty na chodníku – „Big boy (říkali mi tak), pojeď s námi“, ukazoval rukou, „a vezmi si fotoaparát“, rovněž tak mi to rukou ukazoval. Zaběhl jsem pro foťák a nasedl do džípu… U čerta, v duchu jsem si říkal, kam asi jedeme, dali mi do pusy cigaretu z krabičky, na které byl velbloud, ty měl táta rád, první cigareta v životě, mohl jsem se ukašlat, slzy mi tekly po tváři, Amerikáni − ač to zadržovali − se mohli uřehtat, i řidič…

Jeli jsme přes Letkov, na ejpovickém rozcestí mě vysadili a naznačili, abych tu na ně čekal a odjeli do blízkých Rokycan. Všude kol dokola byli němečtí zajatí vojáci − seděli, leželi, postávali. Pod mýma nohama byly kupy všeho možného, Američané jim nechali jenom oblečení, vyznamenání, hodinky, cennější dokumenty jim sebrali. Byly toho haldy… !

Nějaký sedlák nakládal s celou rodinou vojenské kožené opasky, ptám se, na co mu to bude. „Jéé, chlapče, ty se hodí do hospodářství!“ Byly tam i krabice s německými cigaretami - sondermišung. Ten strom tam stojí ještě dodnes − byl na něm zavěšen veliký obraz v krásném rámu − Ády Hitlera, a US vojáci se do něho strefovali noži, dýkami, bajonety.

A už tu byl „můj“ džíp. Nastoupil jsem a vmáčkl se mezi Němce, sice oblečené do civilu, ale kdo ví, jaké šarže tam seděly! Úkosem se strachem jsem se díval na amíky, vždyť se jejich koltů Němci skoro dotýkali. Když viděli, že se s obavou koukám od koltů na ně, tak se tlemili, byli spokojeni s US zajetím!

Jak jsem dělal průvodce americkým doktorům

Jednu fotografii z té své „válečné reportáže“ jsem udělal kolem 10. - 12. května 1945. Je na ní posádka amerického vojenského jeepu v prostorách dnešní Bohemia Sektu, od brány dolů. Posádku tvoří američtí vojenští lékaři, jejichž předkové pocházeli z Německa. V protektorátní škole jsme měli němčinu, tak jsem se s ní chtě nechtě s Amerikány domlouval. S US vojáky polského původu to šlo lehce. Hledali cestu, kudy by se dostali na luka pod pivovarem (dnes Bohemia). Prostor byl přeplněn hlavně ženami německé národnosti (právě tehdy byl mezi nimi objeven německý starosta protektorátní Prahy Pfitzner převlečený za starou ženu − později popravený společně s K. H. Frankem.)

Americký „láskystan“

Pod dnešním vchodem do Bohemie byl směrem na Sedlec byl velký stanový tábor. Zajímavé je, že jeden stan s červeným křížem byl vyhrazený pro sexuální služby Němek US vojákům. Ti před ním čekali až na ně dojde řada. Samozřejmě tam okouněly i české děti. Jedna Němka, když šla kolem 5 - 6 leté dívenky, ji před vchodem do onoho „láskystanu“ pohladila po hlavičce, smála se a řekla: „Du bist zu klein, du musst noch warten − na lásku jsi ještě malá, musíš si ještě počkat“.

Kradlo se, kde se dalo

Já jsem se vecpal do onoho jeepu a jeli jsme směrem na Sedlec, pod Chválovem jsme se stočili na plzeňské koupaliště a před ním na cestu po louce, kde hned v ony dny vznikl velký lazaret, stan Hospital. Němečtí zajatci dostali prkna a trámy, aby asi padesát metrů odtud zřídili při břehu řeky nad vodou dřevěnou plošinu pro potřeby polní nemocnice. Ta kupodivu nebyla po ukončení provozu rozkradená, ale vzala ji velká voda, pro radost Koterováků.

V květnu a červnu 1945 vysílal plzenecký rozhlas z amplionů tuto zprávu: „Žádáme všechny občany, aby všechny věci, které vzali (ukradli) ze zámku Kozel, přinesli na místní národní výbory − radnice, aby tyto odcizené věci mohly být vráceny zpět do zámku Kozel. Pokud tak neučiní, budou následovat prohlídky všude okolo zámku Kozel, tj. v obcích, které mají na zámek blízko.“

Svělý dárek pro dospívajícího muže

Hnedle bych býval zapomněl uvést, že američtí doktoři z džípu mi dali za odměnu brašnu - batoh s výbavou fáčů, mastí atd. Když jsem ho nesl domů, připadal jsem si jako ten švýcarský záchranářský pes bernardýn. Bylo tam vše možné, a mezi tím i „olagumi“ (informace pro současné čtenáře: prezervativy). K tomu i „bezpečnostní“ výbava: malá injekční tuba s nákresem, jak si má voják počínat, aby se uchránil nákazy, k tomu názorný kreslený návod k používání vč. obrázku mužského údu − mezi kamarády to vyvolalo velkou zvědavost a vzrušení.

Horské maso

Tento příběh je vzpomínkou na mé klukovské kamarády z jara a léta 1945. V Plzenci u nádraží provozoval parní pilu pan Tolar. Měl dva syny a v ohradě pro klády dal roku 1941 na jejich prosby a dovolil jim a jejich dvanácti-, třináctiletým kamarádům tady zbudovat po vzoru Rychlých šípů z časopisu Mladý hlasatel klubovnu − a to hlavní − hřiště na volejbal. A najednou tu byl rok 1945 a s ním američtí vojáci!

Bylo to v červnu a červenci, když si vojáci chodili s námi zahrát volejbal (hráli jsme v deblech dva proti dvěma). Přišlo jim to vhod v onom nudném pobytu v Plzenci. Také se díky Amerikánům zavedly boxerské mače − jak na hřišti házené v Sokolovně, tak v Liďáku na Malé Straně. To už s námi boxovali i starší kluci. Amerikáni vždycky přinesli něco na zub. Nebyly to jen žvýkačky, ale i další, pro nás neznámé pochutiny. A to hlavní byly jedna až dvě láhve vína z pivovaru − vinařských závodů. Místo německých hrdel teklo americkými a při volejbalu i našimi.

Co nám chutnalo, byly velké konzervy s rozemletými buráky a to hlavní, velké konzervy s nápisem Horse Meat (koňské maso). Říkali jsme jim horský maso. Jednou před volejbalovým kláním dostal někdo z nás nápad – „Kluci, ohřejeme si to masíčko“. Vyrobili jsme si bez kouře − to by nás pan Tolar hnal! − dostatek žhavého popela, zahrabali do něj Horse Meat a sedíce okolo čekali, až se konzerva prohřeje. Přišli dva Amerikáni, možná si mysleli, že si pečeme brambory a najednou PRÁSK, to byla pecka! Horský maso se rozlítlo na všechny strany, ohodilo volejbalovou síť, mičudu, Amerikány, nás kluky jen tak v trenkách… . Samozřejmě, že jsme se všichni lekli, ale ti kluci americký, ti se mohli uřehtat, až slzeli. Možná, že si říkali – „Ty vole, my starý fronťáci, německý kulky a šrapnely se nám vyhnuly, a teď tady po válce nás moh' zabít náš „horsmít“!

Na závěr taky ještě něco vážnějšího

Ve svých šestnácti jsem byl stejně jako moji kamarádi nadšený z našeho „amerického jara“, jak se našemu osvobození začalo všeobecně říkat. Teprve, až když je člověk starší, začne si uvědomovat širší souvislosti. Kousek od našeho Plzence probíhala demarkační linie, za níž byla ruská armáda. Už mnohokrát mne napadlo, že nebýt Stalingradu, Kurského oblouku a mnoha dalších bitev na Východě, asi bych nikdy nenapsal to, co jste si právě přečetli, protože pak také ta válka mohla dopadnout úplně jinak! Takže, díky i těm, co kousek od nás tehdy hráli na garmošku a tančili kozáčka!

Jaroslav Hrubý, Starý Plzenec, celoživotní sokol, pamětník

__________________________

Využité prameny:

- Vzpomínky p. Jaroslava Hrubého sepsané pro Nakladatelství Resonance

- Titulní fotografie: autor Jaroslav Hrubý, věnována Nakladatelství Resonance