Článek
Epizoda z románu Bohuslava Boba Balcara „Prolog místo epilogu“, velké ságy od časů německé okupace až po volbu prezidenta České republiky, s hlavní postavou - Bedřichem Čechem, aktivním svědkem celé této epochy.
Nebeské taxi
V roce 1940, krátce poté, kdy se završila porážka Francie, vznikla ve Velké Británii, hlavně z podnětu Winstona Churchilla, nová tajná vojenská organizace s názvem Vedení zvláštních operací, známá pod zkratkou SOE (Special Operations Executive). Měla za úkol koordinovat a podporovat hnutí odporu v evropských zemích okupovaných hitlerovským Německem a na území jeho satelitů. K jejím konkrétním úkolům patřilo organizování sabotáží a atentátů, sběr důležitých vojenskopolitických informací. Činnost SOE byla rozčleněna do jednotlivých sekcí podle dotyčných zemí. Každá sekce měla na Ostrovech své výcvikové středisko. Z něho po absolvování výcviku odcházeli do akcí agenti, dopravovaní do jejich okupované vlasti vzduchem anebo po moři. Dopravu po moři zajišťovaly ponorky, z nichž agenti přesedali do nenápadných rybářských bárek anebo k pobřeží dopluli v gumových člunech. Doprava vzduchem se děla k tomu speciálně upravené bombardovací Wellingtony. Z nich se k zemi snášely padáky s vycvičenými výsadkáři a s jejich výstrojí a výzbrojí. Poté, kdy se jim podařilo bezpečně přistát a posbírat shozený materiál, navázali spojení se svojí centrálou na Ostrovech a začínali koordinovat místní odboj. Ten samozřejmě vyžadoval další dodávky zbraní a nezbytného podpůrného materiálu. Tyto dodávky za nocí dopravovaly těžké bombardovací Halifaxy 161. squadrony z Tangenmere, ležícího na jižním pobřeží Kanálu. Nad místy vybranými k příjmu dodávek, označenými světelnými signály, shazovaly jejich posádky kontejnery s předem objednaným „zbožím“, snášejícím se k jejich „zákazníkům“ na padácích. Britská centrála SOE fungovala jako jeden velký „zásilkový dům“.
Paralelně se svojí „zasilatelskou“ činností fungovala centrála také jako spolehlivá „taxislužba“, zajišťující spojení mezi britskými Ostrovy a územím poražené Francie. SOE k této činnosti používala robustní letouny Westland Lysander MK5, maskované pro noční lety černým nátěrem. Měly pevný a stabilní podvozek, působící dojmem mimořádné mohutnosti díky typickým kamaším, které ho kryly. Jejich akční rádius se mohl podstatně zvětšit přídavnou nádrží, která se dala po spálení paliva snadno odhodit. Byly schopny přistávat i startovat na krátkých plochách, velmi snadno přizpůsobených prakticky kdekoliv na poli nebo na louce. Přistály, rychle naložily své pasažéry – pracovníky hnutí odporu, kteří letěli do Velké Británie ke koordinačním poradám, a vzápětí se svými „zákazníky“ odlétaly. Pak je zase stejným způsobem přivážely zpět.
I když mohla fungovat pouze v noci, navzdory i mnoha dalším překážkám, byla tato „taxislužba“ neustále v permanenci. Takový osamělý letoun se musel především vyhnout německým nočním stíhačům, velké nebezpečí samozřejmě představovaly i protiletadlové baterie v okolí velkých měst. Mnohdy se musel letoun vrátit pro špatné počasí na trase anebo pro špatnou viditelnost, vládnoucí přímo nad místem přistání, s nepořízenou zpět na svoji základnu. Proto se let třeba i několikrát opakoval, než se podařilo pasažéry naložit a dopravit je do místa určení.
Piloti – „taxikáři“ museli být připraveni i na to, že v místě přistání na ně mohla místo pravého „zákazníka“ čekat léčka v podobě gestapa a po zuby ozbrojeného oddílu Wehrmachtu. Proto se brzy začala ověřovat domluvená hesla ještě bezprostředně před přistáním za pomoci tzv. S-telefonů, majících dnes své vyspělejší následovníky v populárních walkie-talkie přístrojích.
„Jízdní řád“ nočních „taxíků“ určovala francouzská centrála SOE v Británii, která ho oznamovala příslušným skupinám Hnutí odporu prostřednictvím pravidelného vysílání BBC v podobě zakódovaných tzv. osobních zpráv, adresovaných různým smyšleným osobám na území Francie. Každá skupina francouzské résistance, udržující takové spojení, musela mít několik členů, kteří v domluvenou dobu relace BBC pozorně sledovali, aby jim smluvený signál v záplavě dalších neunikl.
„Taxislužba“ SOE pravidelně létala do regionů, které pro své mise z hlediska bezpečnosti považovala za nejvhodnější. Byly to hlavně pastviny kolem města Châteauroux, okolí Dijonu a Lyonu i některá místa na březích řeky Loiry. Od Dijonu přes okresní město Vesoul v departmentu Horní Sâona až do blízkosti Belfortu, známého svojí pevnostní dominantou, se úvalem mezi jižním hrotem Vogéz a severními úbočími Francouzské Jury táhne jako zelený koberec poměrně řídce osídlená krajina s mnoha pastvinami. Na jedné z nich, nedaleko městečka Lure, severně od Vesoulu, provozovala SOE příležitostně také jednu „zastávku“ své „taxislužby“.
Tady Bedřich se svojí sestrou Bertou, jako doprovod Kurta Wienera, opustili pevnou půdu evropského kontinentu. Za tmavé noci je jeden Westland Lysander jako prominentní hosty SIS nabral na svoji palubu a po necelých dvou hodinách ničím nerušeného letu je v pořádku dopravil na Ostrovy. Let byl naplánován tak, aby se uskutečnil v době, kdy bude německá protiletecká obrana i s nočními stíhači plně zaměstnána jedním z velkých nočních náletů britských bombardovacích svazů, které již od léta 1941 podnikaly útoky na obsazené území Francie i na domácí území Třetí říše. Poslední etapa Bedřichovy cesty do Anglie tak proběhla zcela stejným způsobem jako cesta jeho pozdějšího francouzského kamaráda Pierra, který tam přicestoval jen o několik týdnů dříve.
Poté, kdy byl 22. února 1942 vrchním velitelem britského bombardovacího letectva jmenován letecký maršál Arthur Harris, začaly létat britské bombardovací svazy nad německé území ještě mnohem častěji a v mnohem větší síle. Když takový svaz nabral kurz směrem na východ, byla celá německá obrana v nejvyšší pohotovosti. Černě maskované letadlo, spěchající nocí v protisměru spojeneckého bombardovacího svazu, znamenalo v takové chvíli nevýznamný vedlejší cíl, pokud by vůbec bývalo bylo nějak při letu zachyceno.
Podstatně horší situace ale pro „taxík“ SOE nastala, pokud se z nějakého důvodu jeho odlet zpět zpozdil a musel se vracet ve stejné době, kdy se vracely ze své mise bombardéry. Pak všichni letěli v jednom směru, proti kterému operovaly německé noční stíhačky, číhající na svoji kořist. Leckterý bombardér se na své zpáteční cestě s nimi musel utkat a zdaleka ne všechny bombardovací osádky pak na své mateřské letiště doletěly. Proto se piloti „taxíků“ SOE úzkostlivě snažili dodržet odletové časy i za cenu toho, že odlétali, ačkoliv se na palubu nedostavili všichni pasažéři. Jedinými důvody pro zpožděný odlet tak byly pouze poruchy na samotném letadle, na jejichž odstranění se okamžitě začínalo usilovně pracovat.
Tajemná postava nad zamrzlou hladinou Vltavy
Po příletu na Ostrovy si konečně všichni tři mohli oddechnout. Poslední úsek jejich cesty byl nejklidnější. Předcházely jí ale podstatně napínavější fáze, kdy se oba sourozenci několikrát v duchu loučili se svobodou i se životem.
Jejich anabáze z Prahy až na francouzskou pastvinu u Vesoulu byla plná napětí. Pokud to bylo možné, Kurt jim neustále šeptal uklidňující slova. Díky jeho ledovému klidu, kterým je doslova šokoval, přestáli oba vypjaté situace na jedničku. Nejprve bylo třeba svést ze stopy pražské Gestapo, aby nikoho nenapadlo, že oba sourozenci z Prahy někam prchají. Bylo nutné připravit jejich dokonalé zmizení ze světa.
Ještě na konci února dvaačtyřicátého roku bylo možné na zamrzlé Vltavě bruslit. Zima byla poměrně dlouhá a chladná. Bedřich s Bertou začali společně chodit na bruslení již v lednu. Byli viděni často na různých místech a zůstávali až do pozdního odpoledne, vědělo se, že občas v neděli jezdívají dokonce i na Vranskou přehradu. Bertě se většinou ihned po jejich příchodu na kluziště začínalo dvořit několik starších kluků. Nabídky na rande, přicházející jako na běžícím pásu, se jí dařilo odmítat s výmluvou na povinnost dohlížet na mladšího brášku.
Vltava měla i nezamrzlá místa, jímž bylo nutné se vyhýbat. Byly to splavy a propustě, kde prudký proud vodě nedovolil zamrznout. Jednoho večera se sourozenci z bruslení domů nevrátili. O desáté hodině večerní se jejich otec dostavil na policejní stanici na Schwerinově třídě nedaleko rozhlasu a oznámil to službu konajícímu strážmistrovi. Protektorátní policista projevil velký zájem a účast, nabádal zoufalého otce ke klidu a snažil se ho přesvědčit, že se děti zcela jistě objeví. Zatelefonoval kolegovi, svému známému, který, jak věděl, ve stejné chvíli sloužil v ústředně v Bartolomějské ulici a ten mu slíbil, že obtelefonuje všechny pražské nemocnice s úrazovou službou a dá vědět.
Evidentně jen napůl uklidněný otec odcházel z policejní služebny s příslibem, že se strážmistr ještě téhož večera ozve. Když se s otcem Čechem loučil ve dveřích služebny, kam ho doprovodil, prohodil ještě šeptem – „Předpokládám, pane Čechu, že nebyl žádný důvod pro to, aby se vaše děti staly předmětem zájmu zdejších okupačních úřadů!“ Samotné vyslovení slova „okupační“ bylo spojeno s velkým rizikem, které se ještě zvyšovalo pro člověka v uniformě protektorátní policejní složky. „V takovém případě bychom neměli vůbec žádnou šanci se něco okamžitě dozvědět. Naši němečtí přátelé (na intonaci tohoto slova si dal obzvláště záležet) nám takové věci většinou vůbec neoznamují! My naopak jim zmizení vašich dětí nahlásit musíme.“ Čech senior strážmistra ubezpečil, že takový důvod neexistuje a velice upřímně mu potřásl pravicí. Telefon u Čechů toho večera zvonil několikrát a vždy se strážmistr velmi omlouval, že jim nemůže dát žádnou příznivou zprávu.
V době, kdy jejich otec alarmoval protektorátní policii, Bedřich s Bertou již byli na cestě do Anglie. Za padajícího soumraku zanechali na kluzišti své věci a nenápadně se z něho vytratili. V nastalé temnotě se na led přírodního kluziště vypravila tmavě oděná postava. Došla pomalu až doprostřed zamrzlé řeky a opatrně se přiblížila k místu, kde začal led ubývat na síle, aby nedaleko splavu zmizel úplně. Pak pokrčila ruku v lokti a na slušnou vzdálenost před sebe vzorným atletickým pohybem vrhla těžkou žulovou dlažební kostku. Když prudce dopadla na okraj ledu, velký kus z něho odlomila. Okamžitě klesla ke dnu, ulomený kus ledu stáhla prudká voda do splavu. Pak stejná ruka směrem k volné vodě hodila klubko, které se v letu rozvinulo. Na ledě zůstal ležet Bertin šál, který v této době často nosila.
Druhého dne ráno našla policejní patrola na kluzišti pod Žofínem dvě opuštěné školní kabely a dvoje bruslařské boty, jedny dívčí, jedny chlapecké. Podle dokladů v jedné z kabel patrola ohlásila, že s největší pravděpodobností patří Bertě Čechové a podle školních sešitů ve druhé tašce, že s největší pravděpodobností patří jejímu bratrovi Bedřichovi. Jen kousek od olámaného okraje ledu, končícího nad splavem, byl nalezen dívčí šál. K okraji ledu nevedly žádné stopy bruslí. Pokud se sourozenci dostali na okraj ledu, který se s nimi s největší pravděpodobností probořil, stalo se tak již bez bruslí!
Oba rodiče se kolem poledne dostavili do Bartolomějské ulice, kde obě tašky i věci v nich spolu se šálem spolehlivě identifikovali jako majetek obou svých dětí. Museli absolvovat sepsání protokolu a poučení, že okamžitě musí policii vyrozumět, pokud by se děti objevily anebo, kdyby se dozvěděli cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že jsou naživu někde mimo domov. Zatím musí být vedeny jako pohřešované, i když alternativa, že za šera správně neodhadly vzdálenost k dravé vodě nad jezem, která je stáhla pod led, se jevila jako nejpravděpodobnější. Rodiče byli zdrceni tak, že jim službu konající štábní strážmistr nabídl, že je nechá domů dopravit služebním automobilem.
Únik z Protektorátu se jim mohl podařit pouze díky profesionální odbornosti, spojené s úžasnou šikovností a mimořádnou odvahou Kurta Wienera. Doklady, které dokázal vyrobit, byly tak dokonalé, že se jejich držitel s nimi mohl s pocitem jistoty vydat do každodenního provozu. Ani členové vojenských, četnických a policejních hlídek, kteří procházeli školením, zaměřeným na rozpoznávání falešných dokladů, neměli šanci. Naprázdno by vyšli i ostřílení lovci nepřátel Říše z řad Gestapa.
A tak mohla Berta s Bedřichem již v úplné tmě, jež se nad Prahu snesla, v jedné z úzkých uliček poblíž Kampy, kam po ledě přešli, přesně o půl sedmé večer a na přesně předem dojednaném místě nastoupit do černého horcha, který tam již se zhasnutými světly několik minut stál. Za volantem seděl Kurt, jenž do Prahy dorazil již hodinu předtím. I přes své skvělé krytí, které mu jeho doklady spolehlivě poskytovaly, nezůstal na jednom místě, kde by mohl hodinu stojící automobil vzbudit pozornost. Udělal proto několik zastávek, než do uličky dorazil.
Pražská protektorátní idylka
Do druhé heydrichiády byl večerní a noční život v hlavním městě poměrně čilý a obešel se bez větších razií a podstatně zesílených hlídek v ulicích. Obraz Protektorátu Čechy a Morava měl být obrazem spokojené země, užívající si blahodárné ochrany pod křídly říšské orlice, žijící životem zasvěceným plodné spolupráci chráněnce se svým ochráncem, nerušeným žádným mimořádným odporem. Odstrašovacím opatřením se stala poprava řady českých osobností ihned po Heydrichově příchodu do Prahy, nazvaná první heydrichiádou.
V kinech běžely týdeníky, v nichž se střídaly scény z vítězných bitev sváděných hrdinnými příslušníky německých branných sil s reportážemi prezentujícími pracovní úsilí obyvatel českomoravského Protektorátu ku prospěchu Říše, kterým často pomocnou ruku k dílu přiložili i vojáci Wehrmachtu.
Přímo na továrenských pracovištích, hlavně tam, kde se vyráběly strategicky důležité výrobky, sice bděl ozbrojený werkschutz, dobrou náladu a chuť do práce pomáhali udržovat známí umělci – herci, hudebníci, zpěváci. Filmové týdeníky přinášely záběry ze společných česko-německých kulturních a sportovních podniků. Filmové studio na Barrandově, palác Lucerna, čeští umělci i mecenáši v úzké spolupráci s berlínským filmovým studiem UFA, milostná avantýra šéfa německé propagandy Goebbelse s jednou přední českou herečkou! Prostě idyla spolehlivého zázemí daleko za frontou, s válečným průmyslem jedoucím na plné obrátky, pečlivě střežená bdělým gestapem s jeho hordou konfidentů a donašečů, bez nichž by se tato represivní složka téměř rovnala bezzubé šelmě!
Této idyly Kurt dokázal umně využít, aby mohl pracovat na Bedřichově a Bertině zmizení. Jen několik málo měsíců zbývalo k tomu, aby se odbojové skupině, k níž patřili Bedřichovi a Bertini rodiče a která byla napojena na ilegální vojenskou organizaci Obrana národa, jednu ze složek Ústředního vedení odboje domácího, podařilo přesvědčit odpovědné lidi ve velení československých vojenských exilových sil a jejich prostřednictvím československou exilovou vládu v Londýně, že podstatné většině národa v protektorátu opravdu stačí jen chléb a hry!
Že zde neexistují žádné podmínky k jakémukoliv spontánnímu masovému vystoupení národa, které by vyústilo ve všenárodní povstání, jak si to nedostatečně informované londýnské ústředí v čele s prezidentem Benešem pod jeho okřídleným heslem „Podpalte Československo“ ve své nevědomosti namlouvalo.
Že se aktivní odpor omezuje pouze na izolované skupinky odvážných lidí, majících k sobě daleko nejenom co do ilegálního propojení, ale i co do ideologických pohnutek, jež je k odporu vedou.
Že v každodenním všedním životě vše běží tak, jako dříve! Hrají se fotbalová utkání za velké účasti a zájmu diváků, hrají divadla i kina, herci, zpěváci a hudebníci vystupují na dobročinných akcích pro okupační síly a pro obveselení dobře placených a živených dělníků ve zbrojovkách, aby se zvýšilo jejich pracovní nadšení!
Že naopak nadšení a oddanost, s jakými byl národ v osmatřicátém odhodlán bránit vlast, se rozplynuly. Že jakákoliv násilná akce ze zahraničí, cílená na likvidaci některého vysokého nacistického hodnostáře, se stěží setká s patřičným ohlasem národa a nemá zatím žádnou šanci na rozdmýchání spontánního aktivního odporu!
Že naopak je v takovém případě třeba počítat s drakonickou reakcí okupantů, kteří si za cenu jakýchkoliv represí nenechají narušit až doposud vcelku bezproblémové zázemí, jehož se tak snadno bez boje zmocnili, v němž mají zcela spolehlivého dodavatele precizních těžkých zbraní!
Vždyť proto běží boj proti vnitřnímu nepříteli v protektorátu od počátku naplno! Proto také přišel do Prahy jako zastupující říšský protektor Heydrich! Přenesl si sem svůj hlavní stan nejvyššího šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu! V zájmu klidného, pracovitého protektorátního zázemí je pevně rozhodnut udusit jakýkoliv odpor. Vždyť výsledky jeho řádění, známé jako první heydrichiáda, se dostavily ihned poté, kdy se objevil na pražském Hradě!
Události druhé heydrichiády, následující po atentátu na něho, se staly věrným potvrzením obav českého odboje, které měla Berta spolu s Kurtem v Londýně tlumočit. Žádné spontánní vystoupení porobeného lidu, nýbrž Lidice a Ležáky, masové tryzny za Velkého muže Říše s účastí významné části národa v čele s protektorátní vládou a s představiteli kultury, stále vzrůstající kolaborantství a konfidentství, prostě zlomená páteř národa …
Kvalifikace pro Gestapo
Kurta získal pro ilegální práci ve prospěch SIS jeho vlastní otec, vysokoškolský profesor stavební deskriptivy, přesvědčením liberál a pacifista, který ještě před španělskou a habešskou válkou sám rozpoznal smrtelné nebezpečí, začínající hrozit v podobě italského fašismu a německého nacionálního socialismu, a cítil bytostnou nutnost začít proti němu aktivně bojovat.
Rodina Kurtových prarodičů ze strany jeho otce se stýkala také s několika rodinami vídeňských Čechů. Jednou z nich byli Bedřichovi prarodiče. Do Vídně je přivedla pracovní povinnost jeho děda, který byl několik let před vypuknutím 1. světové války do metropole habsburské říše vyslán jako zkušený pivovarský sládek s úkolem postarat se o hladký rozjezd nově vybudovaného pivovaru.
Vztahy prarodičů se přenesly i na Kurtovy a Bedřichovy rodiče. Ačkoliv je již dělila vzdálenost z Vídně do Prahy, udržovali čilý písemný styk a čas od času se navzájem navštěvovali. Tak vznikl základ pro pozdější ilegální spojení mezi antifašistickým hnutím ve Vídni pokořené „anšlusem“ a protektorátní Prahou. Pro Kurtovo náhlé přeložení do Prahy se tak od počátku naskytlo spolehlivé ilegální zázemí.
Ve Vídni vznikla již několik let před anšlusem tajná odbojová organizace, která se připravovala na to, že dříve nebo později dojde k německé okupaci Rakouska. Když k anšlusu opravdu došlo, byla již skupina pevně zakotvena v ilegalitě díky tomu, že byla prozíravě založena ještě v době, kdy Rakousku zdánlivě žádné nebezpečí nehrozilo, kdy dohled policejních i jiných úřadů na všechno a na všechny zatím nebyl tak důkladný.
Kurt od dětských let rád maloval, docházel po vyučování do hodin k jednomu akademickému malíři a v jeho vzdělaném příbuzenstvu se původně počítalo s tím, že se bude věnovat studiu nějakého výtvarného oboru, zřejmě malířství. Otcův vliv však zapříčinil, že se zapsal ke studiu na vídeňské technice, kam spadal i obor chemie.
Vedení vídeňské podzemní organizace, napojené na britskou tajnou službu SIS, prozíravě počítalo s tím, že ke spolehlivému krytí v ilegálním boji bude zapotřebí vyrábět nejrůznější dokumenty, formuláře, ale také bankovky, ilegální noviny. Kurt začal na vysoké škole studovat chemii a současně začal docházet do večerních lekcí grafologie. Třetí rok na technice pro něj byl nejtvrdší. Chystal se ke složení grafologických zkoušek a současně začínal navštěvovat kursy grafiky na vysoké uměleckoprůmyslové škole. Jakmile grafologické zkoušky úspěšně složil, byl přijat za člena asociace rakouských grafologů. Za dva roky nato, těsně před anšlusem, právě ukončil jako premiant svá studia chemie. Pět let tvrdé práce přineslo své ovoce.
Ihned v prvních dnech anšlusu se Kurt u Němců dobrovolně přihlásil a nabídl jim svoji práci. Nebyl přitom zdaleka jediným rakouským státním občanem. Ne všem se to ale podařilo. Po Kurtovi ale Němci pro jeho kvalifikaci a dovednosti rádi sáhli. Jeho původ nebyl pro přijetí do služeb Třetí říše na překážku. Pocházel z učitelské rodiny, zatímco otec přednášel na vysoké škole, matka byla učitelkou hudby. Navenek se jednalo o spořádanou rodinu vyšší střední třídy, která se nijak politicky neangažovala, zvláště ne levicově.
Kurt vyhověl i po stránce rasové, v jeho matričních zápisech neobjevili kontroloři rasového úřadu žádnou neárijskou stopu. Prověřování bylo brzy skončeno a vzápětí dostal nabídku pracovat jako expert na odhalování padělků osobních dokladů. Ke svému přijetí musel také složit praktickou zkoušku, při níž měl za úkol rozpoznat, které z dokladů, jež mu tříčlenná komise předložila, jsou pravé. Bez zaváhání určil tři z deseti, ostatní označil za nezdařené padělky. Právě adjektivum „nezdařené“ udělalo na komisi dojem. Komisaři totiž byli skálopevně přesvědčeni, že předkládané doklady jsou dokonale zfalšovány. Měli před sebou evidentně odborníka, který se skutečně vyzná, rozpoznali jeho vlohy. Brzy se stal uznávaným expertem na posuzování pravosti nejrůznějších dokumentů v sekci, v níž se prováděla prvotní analýza jednotlivých dokladů.
Než uplynul jeden rok, stal se šéfem celého odboru vyhodnocování dokumentů a začal jezdit po celém Rakousku s úkolem uspořádat v jednotlivých zemských služebnách gestapa odborné kurzy vyhodnocovačů dokumentů. Ihned po přijetí do služeb gestapa jako civilní zaměstnanec byl zařazen do vojenské školy SS, kterou o sobotách pilně navštěvoval. Musel takto absolvovat zkrácený základní vojenský výcvik v délce šesti měsíců a po jeho ukončení se stal příslušníkem SS s nejnižší hodností scharführera.
S tím, jak se Německo stále aktivněji připravovalo na válku, rostly snahy jeho tajných výzvědných služeb vysílat na nepřátelská území stále více špionů a diverzantů. Chystalo se jejich vysazování ve Velké Británii i ve Spojených státech. Potřeba jejich dokonalého krytí začínala a končila u dokonalých dokladů, které byly alfou a omegou jakékoliv tajné akce takového zaměření.
A samozřejmě také u peněz! Jak se dostat k těžko dostupným dolarovým a librovým bankovkám? Schopná padělatelská dílna dokáže připravit jak dokumenty, tak bankovky. Bankovek bude potřeba velice mnoho! Když se podaří je vyrobit, zaplaví jimi celý svět a položí britské i americké hospodářství na lopatky! A to vše zajistí tajná služba! Schopný a současně zcela oddaný odborník bude mít hodně práce, bude za to ale patřičně odměňován a povyšován.
Britské eso v rukávu
Také Britové počítali s Kurtem jako se svým esem. Bylo předem rozhodnuto, aby se nejprve seznámil nejen s technikou padělání dokladů i bankovek, kromě toho ale i s nejvýznamnějšími německými operacemi, při nichž mají být falzifikáty použity. Pak měl co nejrychleji a co nejhlouběji do této struktury proniknout. Až se důkladně s těmito postupy a dalšími plány seznámí, zmizí s povrchu zemského tak, aby pro ně jako jejich brilantní a oddaný spolupracovník k jejich velké lítosti přestal navždy existovat. Ve válce to šlo zařídit podstatně snadněji než v mírových podmínkách.
Svoji práci Kurt započal při hlavní úřadovně gestapa ve Vídni. Jeho zprávy pro Brity přebíral kurýr s výborným krytím, přijíždějící ze Švýcarska. Odtud zprávy putovaly do Francie a prostřednictvím „taxislužby“ SOE dále na Ostrovy. Záhy po absolvování vojenského výcviku SS byl Kurt dvakrát po sobě povýšen a povolán do Berlína. Zde působili v roli kurýrů dva dobře zakonspirovaní spolupracovníci britské SIS, mající za úkol zprávy dopravovat do tehdy již německého Štrasburku. Odtud k Britům putovaly stejnou cestou, po níž se později vydal do Anglie i sám Kurt v doprovodu Berty a Bedřicha. Zprávy od něho byly ukryty na mikrofilmech, pokud bylo třeba přepravit ukázky cestovních pasů, bankovek, razítek a dalších rekvizit, převáželi kurýři tyto zásilky v příručním kufříku opatřeném pro případ odhalení výbušným systémem. Kurýr nepouštěl kufřík z ruky a byl připraven v okamžiku, kdy by začalo hrozit nebezpečí, že o něj přijde, systém bleskově aktivovat tak, aby do několika sekund poté došlo k mohutnému výbuchu, který by zničil celý obsah zavazadla i s nepovolanou „obsluhou“. Malá prodleva mezi aktivací a výbuchem dávala samotnému kurýrovi jakous takous šanci se pokusit před ním včas ukrýt, například za odpadkovým košem nebo za lavičkou v parku, tak přežít a snad i uniknout. Pokud by se únik nezdařil a došlo by k jeho zatčení, byla posledním řešením ampulka cyankali, tvořící výplň jednoho zubu v kurýrových ústech.
Kurtovy schopnosti ho v Berlíně předurčily k přeložení do Prahy, kde měl začít řídit oddělení, zabývající se odhalováním nepřátelských agentů a domácích odbojářů na základě zkoumání pravosti jejich dokumentů. Současně měl školit nové odborníky na tuto práci. Protekktorát Čechy a Morava se pro Třetí říši stal po mnoha stránkách zcela nepostradatelným zázemím s bezvadně fungujícím zbrojním průmyslem, zdrojem životně důležitých pohonných hmot a mnoha dalších pro vedení války nezbytných produktů. Udržení klidu, pořádku a nerušené výroby pro Třetí říši bylo prioritní starostí všech okupačních represivních orgánů. Kurtovo přeložení do Prahy jeho plánovaný únik na Západ usnadnilo, i když se tím paradoxně délka jeho únikové trasy prodloužila.
Pro dobu, kterou musel Kurt ještě v Praze do svého odchodu na Západ strávit, bylo třeba rychle najít nový způsob spojení. Náhoda z druhu těch nejméně očekávaných, nejméně pravděpodobných totiž tentokrát sehrála velmi negativní roli. Při poradě v jednom z konspiračních bytů byli oba kurýři, kteří měli mezi Berlínem a Prahou pendlovat, zaskočeni nočním spojeneckým náletem. Byt se nacházel ve vile v okrajové čtvrti Berlína, na břehu jezera Müggelsee, tedy daleko od městského centra. Polomrtvá osádka jednoho ze spojeneckých bombardérů, zasaženého naplno německým flakem, ztratila nad letounem vládu a ten se i s ní zřítil na dům, v němž schůzka probíhala. Z letounu ani z domu nevyvázl nikdo živý.
Co nejrychleji musel nastoupit „druhý sled“, kterým měl být další britský agent, schopný díky bezvadnému spolehlivému krytí tolik důležité kurýrní cesty mezi Prahou a Berlínem udržet v provozu. Takový provoz ale nešlo zařídit ze dne na den. Než se tak stalo, přišla Britům velice vhod česká odbojová skupina, schopná prostřednictvím vysílačky zajistit odeslání prvních Kurtových zpráv z Prahy.
Po svém příchodu do Prahy se Kurt Wiener napojil na rodinu Čechových, k jejímž předkům měli předkové jeho rodiny velmi úzké vztahy. K prvnímu kontaktu na tuto ilegální odbojovou skupinu došlo prostřednictvím předem domluveného nenápadného inzerátu v pražském večerníku.
Láska ve stínu hákového kříže
Další komplikací se pro Kurtovy britské partnery stala láska, kterou Kurt brzy po svém příchodu do Prahy zahořel k Bedřichově starší sestře Bertě, jíž si on, nyní čtyřiadvacetiletý, pamatoval ze svých jedenácti-dvanácti let jako pětiletou upovídanou, černovlasou a okatou holčinu s copánky, neposednou, stále v pohybu. Bedřich se v době posledního předanšlusového setkání obou rodin ve Vídni teprve chystal přijít na svět.
Prostřednictvím prvního kurýra, který se z Berlína s pokynem připravit Kurtův odchod v Praze objevil, Kurt navrhl, aby ho přitom doprovodila Berta se svým mladším bratrem. Londýn jeho návrh prostřednictvím dalšího kurýra z Berlína nejprve striktně odmítl. Kurt ale nyní svým britským partnerům začal odporovat. Odvolával se přitom na ilegální zázemí Bertiny rodiny, do níž ho Britové v Praze sami nasměrovali, i na dlouholeté vřelé vztahy obou rodin, které se datovaly už od doby jejich prarodičů. Byl pro ně ale tak nepostradatelným, že nakonec na jeho plán úniku přistoupili.
Zatímco pro Němce měl Kurt za situace panující v protektorátu zcela mimořádný význam, pro Brity znamenalo jeho přeložení do Prahy podstatné omezení možností jejich velmi cenného a vysoce ceněného spolupracovníka. Praha a celý protektorát hrály pro Brity v té době ze strategického hlediska „druhé housle“, ač se Beneš se svojí exilovou vládou snažil, seč mohl, tuto situaci změnit.
Kurt stále zůstával výhradně exponentem Britů, bez jakýchkoliv jiných vazeb na český odboj, bez jakýchkoliv úkolů v tomto směru. Jeho doprovod v podobě sourozenců Čechových tedy zpočátku akceptovali jako nutné zlo. Nakonec přijali Kurtův argument, že v jejich doprovodu snadněji pronikne z Prahy až do Francie, kam se vydá jako německý důstojník, cestující se svojí mladičkou ženou a jejím bratrem na ozdravný pobyt. Jejich úniku na Západ dávalo Kurtem pečlivě naplánované krytí, včetně precizních dokladů, které osobně připravil, velkou šanci na úspěch.
Berta se tak stala jednorázovou spojkou mezi českým odbojem a jeho londýnským ústředím s jediným úkolem – předat v Londýně co nejpodrobnější zprávu o stavu domácího odboje, o stavu protektorátní společnosti a současně s tím i varování před unáhleným činem v podobě atentátu na některého vysokého protektorátního nebo okupačního funkcionáře.
Někteří nejvýše postavení členové domácího odboje se domnívali, že by se měl cílem útoku stát buďto říšský protektor von Neurath anebo K.H.Frank, státní tajemník v jeho úřadě. Po Heydrichově příchodu začalo být některým z nich jasné, že se do hledáčku dostal i on sám. To potvrzovala také informace, podle níž se v tomto smyslu snad uřekl před několika přáteli a ve společnosti dívky, kterou si po seskoku na území protektorátu namluvil, i Jan Kubiš. Když přišla jednou na Heydricha řeč, měl pronést – „To je můj džob!“
V Berlíně Kurt podléhal svým služebním zařazením vedoucího oddělení falzifikátů čtyřstupňové kontrole. Přímo odpovídal šéfovi odboru diverzních operací, nad nímž stál vedoucí „vnějších operací“ – VI. oddělení, Walter Schellenberg, kdykoliv jej ale mohl přímo kontrolovat a současně mu zadávat úkoly i sám šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich. Jeho důležité práci věnoval velkou pozornost i druhý muž říše – říšský vůdce SS Heinrich Himmler.
V Praze se Kurt stal vedoucím odboru a služebně přímo podléhal pouze samotnému šéfovi gestapa Geschkemu. Ten si ho jako svůj cenný „pracovní nástroj“ snažil udržet pro zdůraznění vlastních zásluh co nejdále od K.H.Franka. Kurtovo převelení do protektorátu bylo samo o sobě znamením, že úspěšné zvládnutí boje proti zdejšímu „vnitřnímu nepříteli“ je prvořadým zájmem nejvyšších špiček Třetí říše. Tento zájem se neustále zvyšoval, byl do jisté míry také podněcován naléhavými signály o vzrůstajícím „vnitřním nebezpečí“, které Frank do Berlína vysílal s představou, že se tak zbaví senilnějícího von Neuratha a že bude moci zaujmout jeho protektorské místo.
Nemilé procitnutí se dostavilo s Heydrichovým příchodem, znamenajícím pro něj další odklad realizace jeho protektorských ambicí. Ani po Heydrichově smrti se Frank neměl kýženého postu dočkat. Dočkal se tak až šibenice na Pankráci v květnu roku 1946. S rozdílem jen několika dní rok poté, kdy se pokusil v převlečení za obyčejného vojáka poražené wehrmacht uniknout z Prahy obsazené Rudou armádou přes demarkační čáru u Rokycan do amerického zajetí.
Kurt se v Praze stal mnohem samostatnějším a hlavně se podstatně rozšířily jeho možnosti volného pohybu. Z Geschkeho podřízenosti byl převelen do přímé podřízenosti samotného zastupujícího říšského protektora. Tak se opět se svým mocným nadřízeným setkal a měl s ním úzce spolupracovat. Heydrich si s sebou sice přivedl celý konvoj svých oddaných nohsledů, Kurta a jeho práci ale znal již z Berlína, byl proto přesvědčen, že lepšího specialistu by těžko sehnal.
Kurtova poslední stopa
Již před atentátem na Heydricha byli Němci velmi vychytralí a prověřovali kdeco. Bedřichovo a Bertino zmizení pod splavem téměř zcela zamrzlé Vltavy přitom vzali za hotovou věc a vůbec je nenapadlo dát si tuto událost do souvislosti se zmizením jejich nepostradatelného experta na osobní doklady Kurta Wienera, i když o něm věděli, že jako atletický nadšenec a amatérský běžec docházel na trénink na stadion Slávie, kde měl samozřejmě příležitost s oběma sourozenci Čechovými se vidět a případně se s nimi i seznámit.
Po atentátu v „Heydrichově“ zatáčce se na Bertu i Bedřicha zapomnělo. Ruka katů si poté ale přesto vybrala oběti i mezi atlety. Evžen Rošický skončil svoji sportovní i životní dráhu spolu se svým otcem na střelnici v Kobylisích, řada z těch starších, než byl atletický potěr, do něhož patřil i Bedřich se svým kamarádem Jindrou Lhotským, si stejně jako například známý atlet Otakar Jandera v Pečkárně zažila nelidské mučení.
Zní to velmi nepravděpodobně, ale nacističtí vyšetřovatelé se o milostném vztahu mladičké Berty a jejich experta Kurta Wienera nikdy nedozvěděli. To zřejmě zachránilo mnoho začínajících českých atletických nadějí, které by jinak bývaly skončily bez ohledu na svůj nízký věk v jejich kobkách v Pečkárně.
Poslední stopa po Kurtu Wienerovi končila u místenkové pokladny, kde si zakoupil jízdenku a místenku do 1. třídy rychlíku do Vídně. Vídeň byla ve večerních hodinách, kdy tam rychlík přijel, bombardována svazem spojeneckých letadel. Bylo mnoho obětí. Některé z nich ani nemohly být identifikovány. Němci usoudili, že jejich odborník zřejmě byl jednou z nich. Při takových náletech museli až do konce války odepisovat stále více svých drahocenných specialistů i prominentů, jakým byl třeba fanatický soudce Freisler, hlavní postava říšské justice v procesech s účastníky nezdařeného atentátu na Hitlera v červenci 1944. Při jednom spojeneckém náletu si ho odnesl snad sám Ďábel! Bohužel, dost pozdě!
Během teroru druhé heydrichiády, který po atentátu zavládl, se nakonec, aniž by to Berta s Bedřichem bývali tušili, stali jako příslušníci české inteligence jeho obětí také Bedřichovi rodiče. Český ilegální odboj tento teror v zemi, v níž byla velká část národa od prvního dne příchodu okupantů 15. března 1939 cílevědomě korumpována různými privilegii, vylepšeními a přilepšeními, předpověděl. Prostřednictvím Berty, spolu s Bedřichem doprovázejícími Kurta, se snažil exilovou vládu před provedením atentátu varovat.
Hrdinství parašutistů, kteří Heydricha odstranili, se tím samozřejmě nijak vůbec nezmenšuje! Dobrovolně se přihlásili do akce, o níž věděli, že je životu nebezpečná. Pak obdrželi rozkazy, které museli splnit. A oni je splnili!
Je však téměř jisté, že životy výkvětu národa, utracené během krvavé nacistické odvety za druhé heydrichiády, mohly národu přinést ještě během války, ale hlavně po jejím skončení, mnoho užitku. S jejich přispěním mohla povstat nová, skutečně demokratická republika, jejíž síly mohly být podstatně účinnější a mohly tak možná zabránit komunistickému puči a následujícímu dobrovolnému vazalství pod sovětským jhem.
Mnoho otázek do budoucna
Kurt, Bedřich ani Berta nikdy nepochopili, stejně jako až do současnosti nechápe mnoho dalších lidí, proč k posílení bojovného ducha českého národa a jeho odbojové morálky v protektorátu, nesáhli Spojenci k podstatně účinnějším akcím, bez fatálního dopadu na tehdejší výkvět českého národa.
Proč jejich mohutné bombardovací svazy neochromily již na počátku strategického bombardování válečnou produkci v plzeňských Škodových závodech, které chrlily těžkou bojovou techniku prakticky po celou válku, proč se tak nestalo ani s rafinériemi na severu Čech!
Proč k tomu došlo až v samém závěru války! Těch několik málo měsíců před jejím koncem, kdy byla výroba v těchto klíčových závodech konečně ochromena, nemohlo vyvážit ty nekonečně dlouhé roky, během nichž jejich produkce bezproblémově velkou měrou přispívala nejenom ke zpomalování postupu Rudé armády na Východě, ale i ke zpomalování postupu a zbytečným ztrátám spojeneckých armád v severní Africe a pak v Itálii, v Normandii, na Siegfriedově linii a posléze v samotném Německu! Dodnes to nikdo z tábora Spojenců hodnověrně nevysvětlil!
Někde v archivech, které ještě nebyly dodnes zpřístupněné, se zcela určitě klíč k této záhadě skrývá! O tom byl Bedřich přesvědčen. A nebyl to jediný otazník, vznášející se nad spojeneckou strategií! Vždyť Spojenci již dlouho před koncem války zcela jednoznačně věděli o vyhlazovacích táborech - o Osvětimi, Březince, Majdanku, Treblince …
Udělali něco pro to, aby provoz těchto továren na smrt přerušili? Vždyť ty průmyslové podniky smrti byly zcela závislé na železničních tratích, zajišťujících pravidelný přísun jejich „potravy“ z celé Evropy! Nečinnost Spojenců v tomto směru začala velmi kalit Bedřichův vztah k nim od okamžiku, kdy se po válce dostal k mnoha informacím, které předtím nemohl znát, a kdy si vše dal do souvislostí.
*
Zdroj:
Prolog místo epilogu /Balcar B./ ISBN: 978-80-88220-03-9
