Článek
Šok pro Spojence - Na západní frontě náhle mnoho nového - žádný klid!
Než se v sobotu 16. prosince 1944 rozbřesklo, začaly na americké pozice na belgicko-německé hranici dopadat první dělostřelecké granáty a po této krátké, ale mohutné předehře se daly v jenom velmi pomalu ustupující temnotě do pohybu kolony před spojeneckým průzkumem doposud dobře zamaskovaných těžkých tanků a samohybných děl, doprovázené obrněnými transportéry, plnými odpočatých a dobře nakrmených, vysoce motivovaných německých vojáků. Sjížděly po klikatých horských cestách německého Eifelu, aby zakrátko zdolaly silniční průsmyky protilehlého pohraničního hřebene belgických Arden.
Konec vytouženého spojeneckého klidu.
Dlouhotrvající klid na západní frontě přestal existovat. Za americkými liniemi, táhnoucími se Ardenami v délce více než jednoho sta kilometrů, Američany většinou jen slabě obsazenými, vysadily německé letouny i parašutisty, kteří měli za úkol vpadnout jim do zad a připravit tak cestu obrněným jednotkám.
Postup těmto útočícím kolonám měla svojí záškodnickou a diverzní činností usnadnit také komanda složená z vybraných dobrovolníků, ovládajících americkou angličtinu, jejichž úkolem bylo proniknout v ukořistěných amerických uniformách na ukořistěných vozidlech ještě před zahájením útoku chabou americkou frontovou linií a rozsévat v americkém týlu chaos, vzájemnou podezřívavost a nejistotu, na některých místech se postarat o zajištění postupových tras útočících jednotek.
Průběh ofenzívy byl naplánován až do Antverp, tvořících stěžejní logistický bod na zásobovacích trasách spojeneckých armád bojujících na hranicích Třetí říše, někde, jako ve starobylém císařském městě Cáchy, či jižněji v Hürtgenském lese, již dokonce i na jejím území. Obsazení antverpského přístavu by tyto životně důležité spoje přerušilo, odvrátilo by hrozící proražení pevnostního pásma Západního valu, tedy Siegfriedovy linie, a zabránilo by tak přenesení pozemní války na území Německa v plném rozsahu. Významným „benefitem“ úspěšného německého tažení by se bývalo stalo vražení klínu mezi dosavadní americko – britské spojenectví, jehož konečným výsledkem by se bývalo mohlo stát uzavření separátního míru na Západě. Hitlerovi nebyly existující rozpory mezi Spojenci neznámé. Úspěch ofenzívy by mu umožnil rozvázat si ruce na Východě, kde již Rudá armáda bojovala za původní hranicí Sovětského svazu − na území Východního Pruska, v Polsku před Varšavou a v Maďarsku u Budapešti.
Američané, chystající se k oslavě blížících se Vánoc, které chtěli mnohde strávit na pozvání svých nových pohostinných belgických přátel v jejich příbytcích, byli nečekanou ofenzívou dokonale zaskočeni a dezorientováni.
Americká zpravodajská služba zklamala podobným způsobem, jako před třemi léty, kdy ji Japonci zaskočili v Pearl Harbouru. Tam se japonská flotila letadlových lodí, nesoucích na svých palubách stovky hbitých stíhaček Zero a palubních bombardérů se znakem vycházejícího slunce na křídlech, dokonale ztratila všem americkým zpravodajským tykadlům v širém, nepřehledném Pacifiku. Jeho ohromná rozloha byla tehdy jedinou polehčující okolností při selhání americké zpravodajské služby.
V zasněženém německém pohoří Eifelu, předpolí belgických Arden, se německé obrněné kolony k útoku sešikovaly Američanům takřka před očima. Na některých místech čítala vzdálenost německého nástupního prostoru jen několik málo kilometrů od amerických linií. Přespolní běžec by ji v tempu přibližně shodném s rychlostí postupu tankové kolony v takovém terénu překonal za slabou půlhodinu.
Německá obrněná vozba byla najednou všude. Americký odpor byl v průběhu prvního dne německého útoku nedostatečně koordinovaný, mnohde nastal chaotický ústup, jinde se Američané rovnou vzdávali. V předsunutých pozicích krátkého horského hřbetu Schneeeifel/Sněžný Eifel se najednou vzdaly celé dva pluky neostřílené 106. pěší divize, před krátkou dobou přisunuté ze Spojených států. (Tato událost je považována za největší hromadnou kapitulaci v dějinách armády USA). Americkou čest v prvních hodinách prudké německé ofenzívy zachraňovalo několik statečných jednotek, které se raději nechaly obklíčit a přijaly tak boj na všechny strany, než aby ustoupily.
Na jeviště 2. světové války vstoupila bitva v Ardenách, jedna z jejích největších bitev na území západní Evropy, která si během šesti týdnů, než skončila jednoznačným vítězstvím spojeneckých armád, vyžádala na obou stranách desetitisíce obětí v podobě mrtvých, zraněných a pohřešovaných.
___________________
Autorská poznámka: Údaje o ztrátách obou stran v ardenské bitvě, skončené v závěru ledna 1945, když „výduť“ ve frontové linii „splaskla“, se rozcházejí. Historik Martin Gilbert uvádí 19.000 padlých amerických vojáků a 40.000 německých. Robert Leckie píše, že v bojích padlo 15 600 amerických vojáků, na německé straně 25 000, 75 000 jich Američané zajali.
___________________
Zavádějící výklad bitvy dodnes přetrvává.
Průběh bitvy je až doposud většinou vykládán odlišně od jejího skutečného průběhu, když je její těžiště téměř ve všech informačních materiálech situováno do jižní části „výběžku“, který se německou ofenzívou na území belgických Arden a jejich západního podhůří vytvořil. Do velmi značné míry je až doposud tento výklad poplatný ději amerického velkofilmu z konce šedesátých let minulého století nazvaného „Bitva v Ardenách“ (viz obrázek).
Těžištěm se stala Bastogne, sice malé město v jižní části podhůří belgických Arden, ale velká silniční křižovatka. Jeho hrdinná obrana v té době tam právě přítomnými částmi různých amerických divizí a na poslední chvíli, těsně před uzavřením obkličovacího kruhu dorazivší americkou 101. výsadkovou divizí, se stala námětem nejenom tohoto filmu, ale i dalších kinematografických počinů, o nichž je nutné sdělit: velmi rozdílné kvality! Z těch kvalitních a nejvíce odpovídajících realitě jmenujme alespoň jeden, zasluhující pozornosti: 6. díl velmi úspěšného televizního seriálu „Bratrstvo neohrožených“.
Bohužel, i díla literatury faktu řady badatelů resp. historiků soustřeďují pozornost čtenářů hlavně na dění kolem Bastogně v jižní části výběžku vzniklého německou ofenzívou. Událostem v jeho severní části, majícím od počátku pro celý průběh ardenské bitvy hlavní význam, je neprávem věnována podstatně menší pozornost. Přitom právě díky nim dostal ardenský výběžek na mapách onen známý tvar, který je zaznamenám i na našem plánku v závěru této statě. Je z něj patrno, že se německý útok v severní části fronty „zasekl“ již po zhruba 20 kilometrech od německé hranice, zatímco útok 5. pancéřové armády Wehrmachtu vedený ve směru na Bastogne dospěl až téměř na východní břeh řeky Maas/Meuse/Mázy u města Dinant, tedy zhruba 120 km od belgicko - německé hranice.
Při tomto srovnání je ale nezbytné všimnout si také časového hlediska. Fronta v severní části ardenského bojiště se zastavila - bez jakékoliv šance na další postup směrem na západ - již po třech dnech nepřetržitých bojů. Tanky 5. pancéřové armády generála Hasso von Manteuffela se probojovaly do blízkosti Dinantu až 24. resp. 25. prosince 1944, tedy de facto o týden později, kdy chtěl Hitler již být díky Dietrichově 6. SS pancéřové armádě v Antverpách! Od Dinantu mu k tomuto cíli „zbývalo“ ještě 120 km! V té době již měli Spojenci za řekou upevněné pozice přichystané čelit případným německým útokům. Pro ně se již Hitlerovi nedostávalo sil. Překážka, která se mu postavila do cesty v severní části ardenské fronty byla příliš pevná!
Pevná hráz v Ardenách.
15. prosince 1944 večer obsadily ve vší tichosti pluky německé 277. divize lidových granátníků (Volksgrenadierdivision) pevnůstky a bunkry Západního valu, tzv. Siegfriedovy linie, na německo-belgické hranici. V 05.00 hod. v neděli ráno 16. prosince, ještě ve tmě, se za mohutného hřmění snesla na pozice 99. US pěší divize, dorazivší krátce předtím z USA, ohnivá smršť v podobě dělostřeleckých granátů nejrůznějších kalibrů.
Prostor belgického a lucemburského horského terénu Arden byl až do té chvíle spojeneckým velením mylně považován za prostor vhodný k odpočinku jednotek vyčerpaných po krvavých bojích v Hürtgenském lese (např. tam z velké části vykrvácené 28. pěší divize, v jejích šťastnějších dnech přehlídkové divize, pochodující na ikonické fotografii pod pařížským Vítězným obloukem) anebo za „závětří“ vhodné pro „aklimatizaci“, jakými byly např. americká 99. a 106. pěší divize.
Po těžké dělostřelecké přípravě se v ranním šeru, pomalu ustupujícím pošmournému dennímu světlu, objevily před pozicemi prvních hlídek 99. US pěší divize na okraji Rocherathského lesa šedozelené pláště lidových granátníků. Jejich úkolem bylo připravit cestu tankům 12. divize ze 6. pancéřové armády SS, jíž velel Hitlerův nohsled a oblíbenec, vyučený řezník, později jeden z prvních nacistických partajníků, Josef „Sepp“ Dietrich. Jeho armáda měla od Hitlera „čestný“ úkol - prorazit na Lutych a pak dobýt životně důležitý přístav Antverpy. Její postupová trasa byla nejkratší, nejpřímější.
Pro příslušníky 99. US divize to byl jejich první kontakt s opravdovým nepřítelem. Bez ohledu na to granátníkům dlouho vzdorovali, a těm se jen za cenu vysokých ztrát dařilo velmi pomalu se probojovávat lesem ve směru na i dnes ve světě stále známá vesnická „dvojčata“ Krinkelt a Rocherat. Jedná se skutečně o dvě zcela propojené vsi, z nichž každá v té době měla kolem 400 obyvatel. Ti ale byli na podzim 1944, po příchodu americké armády, odsunuti dále do belgického vnitrozemí. V obou obcích, stejně jako v některých dalších v těsné blízkosti hranice, zůstalo jen pár pastevců k péči o ustájený dobytek.
Německým granátníkům trvalo celých 24 hodin, než se lesem a vysokým sněhem probojovali na dohled obou vsí. To už se od severu, od německé hranice, z prostoru osady Wahlerscheid, urychleně stahovaly dva pluky 2. US pěší divize (9. a 38.), které tam na křižovatce silnic, nazvané příznačně „křižovatkou utrpení“, zahájily 11. prosince útok proti německým pozicím Západního valu, hájícím přístupy k přehradám na řece Rur/Roer.
_______________________
Autorská poznámka: Nezaměňovat s řekou Ruhr, tekoucí dále na východě, po níž je pojmenována mamutí průmyslová oblast Porúří! Dnes jsou na oné „krvavé“ křižovatce k nalezení už jenom tu a tam do země zapuštěná, z betonu prefabrikovaná jednomístná střelecká hnízda zvaná „tobruky“ a na první pohled stěží identifikovatelné zbytky železobetonových opevnění, před nimiž, stejně jako na minových polích a zátarasech krvácela řada příslušníků 2. pěší divize i dalších amerických jednotek.
_______________________
Těsně před německým útokem v Ardenách dostali vojáci 2. pěší divize, zvané podle rukávové nášivky indiánské hlavy „Indianhead“, vánoční poštu z domova. Většinou to byly balíčky s dárky od nejbližších. Nestačili je ani rozbalit, když přišel rozkaz k okamžitému přesunu. Zavěsili si je tedy na opasky nebo na hlavně svých zbraní a vyrazili na pomoc bojovým druhům z 99. pěší divize, kteří se již u Krinkeltu-Rocherathu bránili. Jak uvádějí zápisy z divizních memoárů, a jak vzpomínali mnozí jednotliví vojáci, budila situace spíše dojem, že se jednalo o sraz pošťáků!
Část 2. US pěší divize (23. pluk) byla v té době dislokována v záloze na asi 2 km vzdáleném Elsenbornském hřebenu, kde budovala obranné pozice. Oba další pluky „Indiánské“ divize dorazily právě včas, aby pomohly „zelenáčům“ z 99. odrazit další útoky, do nichž se již zapojila i 12. pancéřová divize SS.
Od jihovýchodu, z tzv. Losheimské průrvy (Losheimer Graben), široké terénní brázdy, usnadňující vstup z německého pohoří Eifel do Ardenského lesa, se na obě vsi od počátku valily síly 12. divize lidových granátníků. Postupně útočilo na americké pozice v prostoru obcí Büllingenu a Krinkeltu-Rocherathu 5 německých divizí. Kromě 277. + 12. divize lidových granátníků a 12. pancéřové divize SS to byly také 1. pancéřová divize SS, 3. divize pancéřových granátníků Wehrmachtu, převelená pro ardenskou ofenzívu do sestavy 6. SS pancéřové armády, a část 3. divize výsadkářů. Útoky trvaly až do půlnoci. Byly ale jeden po druhém odraženy. Brzy ráno 18. prosince posílil německý útok 502. prapor těžkých stíhačů tanků jagdpanther. Vzduchem hřměl souboj amerického a německého dělostřelectva.
Němcům se sice nakonec podařilo vniknout do obou vesnic, zde se ale jejich těžké tanky a samohybná děla dostaly v úzkých uličkách mezi domy a stodolami do pastí, v nichž skončily rozstřílené a vyhořelé. Američané za to ale platili vysokou daň. Boj byl zcela nelítostný. Žádná z bojujících stran v těchto chvílích nebrala zajatce!
Z 18. na 19. prosince se americkým obráncům z obou divizí podařilo od nepřítele se odpoutat a ustoupit do obranných pozic na nedalekém Elsenbornském hřebenu. Jejich statečná obrana v Krinkeltu–Rocherathu dala čas zaujmout pevná obranná postavení 1. a 9. US pěším divizím. Přitom se vyznamenal zvláště 26. pěší pluk „Velké rudé jedničky“ (1. US pěší divize), který udržel své postavení na jižním styku s 2. a 99. divizemi u Büllingenu, dokud se tam nezkompletovala celá divize. Tím byl útok 6. pancéřové armády SS na severním úseku fronty – hlavní hrot německé ardenské ofenzivy (tzv. „Bitvy o výběžek“) – definitivně zastaven a takto znemožněn průnik Hitlerovy „pancéřové gardy“ nejbližší cestou na Antverpy. Skončily zde jeho naděje, že na západní frontě Německo Spojence dále nepustí a že se s nimi naopak spojí ke společnému boji proti Sovětům a zcela tak změní průběh 2. sv. války!
Kampfgruppe Peiper se při svém výpadu do nitra Belgie své „mateřské“ armády nedočkala.
K tomu je ještě nezbytné doplnit, že bojový odřad z 6. pancéřové armády SS, tzv. Kampfgruppe Peiper, pod velením bezohledného esesáka, plukovníka Jochena Peipera, veterána z východní fronty, měla prvořadý úkol – proniknout co nejrychleji k strategickým zásobám amerických PHM, uskladněným v různých skladištích, mj. i volně v terénu podél komunikací, zmocnit se jich a zajistit tak pro postup ostatních jednotek 6. pancéřové armády SS dostatek paliva pro hladký postup až do Antverp. Peiper dostal při přípravě své bojové skupiny přímo od Hitlera, jehož byl oblíbencem, volnou ruku ve výběru bojové techniky, takže do sestavy skupiny mohl zařadit i ty nejmodernější, a přitom nejvýkonnější tanky - téměř 70 tun těžké „královské tygry/Königstiger“, opatřené osvědčenými 88mm kanóny. Nevýhodou německé pancéřové techniky, a „královských tygrů“ především, bylo že hltaly pohonné hmoty po hektolitrech, takže to, co z Kampfgruppe Peiper nakonec po bojích na její trase postupu zbylo, zůstalo „na suchu“, a Peiper s hloučkem přeživších nastoupil pěší pochod zpět k německým liniím.
Anabáze této bojové skupiny od překročení německo-belgické hranice v průsmyku Losheimer Graben, přes incident u městečka Malmédy, kde za ní zůstalo na osmdesát postřílených amerických zajatců a řady popravených civilistů na dalších místech, až k jejímu zničení u osady La Gleize po neúspěšném pokusu obsadit sklady amerických PHM, vydá na samostatnou kapitolu.
Faktem je, že i kdyby se bývalo Peiperově skupině podařilo pohonné hmoty ukořistit, nebýval by měl komu je poskytnout. Hlavní síly 6. pancéřové armády SS se v té době marně snažily probít se dále přes pozice amerických pěších divizí u Krinkeltu - Rocherathu a u Büllingenu. Jejich neúspěch nakonec Hitlera přiměl k tomu, aby celou Dietrichovu pancéřovou armádu z ardenské fronty stáhl. Přesunul ji do Maďarska, kde měla čelit ofenzívě Rudé armády ve směru Budapešť a Balaton. Po ústupu odtud čelila sovětskému útoku na Vídeň a její zbytky pak padly do sovětského a částečně i do amerického zajetí dále v Rakousku.
V této souvislosti si nelze nevšimnout zarážejícího faktu, svědčícího o německých schopnostech zvládat velice úspěšně krizové situace a současně o spojeneckých chybách svědčících o tom, že nebýt jich, mohla válka při nejmenším v Evropě skončit podstatně dříve. Dokumentujeme to na přesunu této pancéřové armády přes půl Evropy, z Arden na východní frontu do Maďarska, úspěšně uskutečněným, aniž by byl znemožněn spojeneckým letectvem, které v té době již mělo absolutní vzdušnou nadvládu.
Křest ohněm pro „šachisty“.
Pro příslušníky 99. divize, zvané „Checkerboard Division“, nosící jako divizní znak na rukávové nášivce obraz šachovnice, to byl jejich první kontakt s opravdovým nepřítelem. Bez ohledu na to útočícím lidovým granátníkům i tankům SS dlouho vzdorovali. Za svůj postup platily útočící německé jednotky vysokými ztrátami. Část 99. divize vzdorovala stejně statečně také na nejsevernějším úseku německé ofenzívy a společně s 9. US pěší divizí ubránila město Monschau, kde na sebe jejich pozice vzájemně navazovaly. Účinně jim tam přitom poskytovala podporu 102. jízdní průzkumná skupina. Ta pomohla 6. května 1945 osvobodit m.j. Přeštice a okolí.
Za svoji statečnost projevenou v Ardenách si 99. pěší divize vysloužila láskyplný název „Battle babies“, zvěčněný i na jejím pomníku před kostelem v Rocherathu. Jeho volný překlad by mohl třeba znít „benjamínci-bojovníci“. Již ostřílená 2. US pěší divize zde využila svých bojových zkušeností nabytých od vylodění během tažení Francií. Pod velením generálmajora W. M. Robertsona osvobodila na počátku května 1945 velkou část západních Čech – od Domažlicka přes Holýšovsko, Klatovsko a jižní Plzeňsko až na Rokycansko.
Vstup do síně válečné slávy
Každá válka je strašná a neměla by být! Jestliže už k ní dojde, je na místě, aby ti její účastníci, kteří v ní bojují za spravedlivou věc při obraně lidských svobod, nebyli zapomenuti. Každá bojová jednotka má ve své historii nějakou osudovou chvíli, v níž se její válečná sláva dotkne hvězd, anebo naopak bude odsouzena k tomu, aby se ve zprávách o ní psalo jako o jednotce neúspěšné. 2. US pěší divize spolu s 99. se zde potkaly se svým osudem a čestně obstály! V amerických pramenech k této bitvě lze najít velmi zajímavou informaci – když američtí zpravodajští důstojníci vyslýchali zajatého vysokého důstojníka 6. pancéřové armády SS, chtěl vědět, jaké jednotky proti elitě SS stály. Sotva uslyšel jméno 2. US pěší divize, uznale pokývl hlavou a řekl, že je mu jasné, proč jednotky SS na severním úseku neprošly. Když ale uslyšel, že tam byla spolu s ní také 99. pěší divize, nemohl dlouho uvěřit, že tato nezkušená divize mohla něco takového dokázat!
Generál Hasso von Manteuffel, velitel 5. tankové armády, útočící na středním úseku ardenské ofenzívy, o situaci na severním křídle fronty prohlásil, že tam německé jednotky „marně bily hlavou o zeď, která se pro ně ukázala být příliš pevnou“! Urputnost bojů na tomto rozhodujícím úseku bitvy se nijak nelišila od bojů známých z popisu stalingradské bitvy.
Názvy obou vesnic se nezapomenutelně vryly do paměti jejích příslušníků, a i dnes jsou stejně živé v myšlenkách těch nemnohých z nich, kteří ještě žijí; nedají i po tolika létech spát ani jejich potomkům, kteří jako „Přátelé 2. US pěší divize – II. sv. válka“ shromažďují všechny dostupné podrobnosti o jejím boji, vyměňují si vzpomínky svých otců a dědů.
Jeden z veteránů divize, tehdy štábní seržant 1. praporu jejího 38. pěšího pluku, James Branch, nám napsal tuto svoji vzpomínku – „Při našem přesunu od Wahlerscheidu zpět do Krinkeltu-Rocherathu zahynul v dělostřelecké palbě velitel naší roty. Její poručík byl zraněn, když střílel na německý tank z pistole! V jedenácti lidech jsme v Rocherathu obsadili jeden dům, v němž jsme se bránili německým tankům, dokud nedorazí naše posily. Sotva jsme zničili jeden tank bazookou a pobili jeho posádku, objevilo se asi 30 Němců. Nachystali jsme se na kruhovou obranu, když se ozval pronikavý hvizd píšťalky a nepřítel se okamžitě stáhl. Ráno kolem 6. hodiny byli ale Němci zpět. S takovou nenávistí, s jakou přišli, jsem se nikdy předtím ještě nesetkal. Boj zuřil všude kolem nás. To pokračovalo další dva dny. Pak jsme se stáhli na Elsenbornský hřeben, kde jsme museli začít hloubit zákopy v zmrzlé zemi náložemi dynamitu.“
O statečném boji „Battle babies“ podává svědectví např. tento úryvek z knihy nazvané „Ardeny 1944“ spisovatele Petera H. Grynera - „Proti dvěma německým divizím stálo pouhých pět praporů nezkušené 99. americké pěší divize. Kritickým sektorem se stala oblast ponurého jehličnatého lesa, který se rozprostíral na předních svazích Elsenbornského hřebenu, před vesnicemi Krinkelt a Rocherath. Tíhu útoku nesla rota „K“ třetího praporu 393. pěšího pluku. První dva prapory německých granátníků se na předprsni amerických zákopů objevily tak rychle, že obrana ani neměla čas zareagovat. Z roty „K“ se zachránila jediná četa. Spolu se zbývajícími dvěma rotami se stáhla zpět na úroveň velitelství praporu a vytvořila novou obrannou linii. Tyto zbylé části 3. praporu statečně odrážely německé pokusy o průlom a zatarasily přístup k jediné silnici vedoucí na západ. Zůstaly nakonec obklíčeny praporem SS granátníků, utrpěly těžké ztráty, ale nevzdaly se.“
Jména Krinkelt a Rocherath se stala synonymem bitvy, v níž vstoupily obě divize do síně slávy. Obětovaly zde mnoho krve, mnoho životů! Jejich obrana severního úseku ardenské fronty je válečnou epopejí, až doposud bohužel nedostatečně doceněnou – jak jsme již napsali výše, je neprávem zastíněna, hlavně díky velkofilmu „Bitva v Ardenách“, druhou, proto podstatně známější bitvou – v jižní části Ardenského výběžku – uhájením města Bastogne. I ta si samozřejmě také zaslouží uznání! Úspěšná americká obrana v samém počátku bitvy na severním úseku ardenské fronty, měla pro konečný výsledek německé ofenzívy ale ten nejzásadnější význam! Přiložený plánek bitvy o výběžek to dostatečně jasně dokumentuje.
Ztrátu dynamiky útoku nebylo možné nijak obnovit
Překážka, která se německé ofenzívě postavila do cesty u Krinkeltu-Rocherathu, stála na té nejkratší a nejpřímější trase německého útoku, jehož konečným cílem byl přístav Antverpy! Důležitost této nejkratší trasy potvrdil Hitler tím, že na ni nasadil to „nejlepší“, čím pro útok disponoval – 6. pancéřovou armádu SS! Teprve, když bylo po třech dnech jasné, že je tato překážka nepřekonatelná, byl hlavní hrot útoku přesměrován na důležitou křižovatku mnoha cest – Bastogne, od vytčeného cíle „Antverpy“, vzdáleného ale ve srovnání se vzdáleností od Krinkeltu-Rocherathu při tehdejším stavu silniční sítě o desítky kilometrů! To znamenalo prodloužení útočných tras a Spojencům (Američanům a posléze i Britům) dávalo možnost postavit mezitím do směru útoků nové síly. Jejich obranné pozice na řece Maas/Máza se tak mezitím stále více upevňovaly. Dobytí jediné významné křižovatky, městečka Sankt Vith, které americké letouny poté i s jednotkami okupantů vybombardovaly, tak pro Němce žádným velkým strategickým přínosem nebylo. Stalo se tak poté, když počasí umožnilo starty amerických letadel k útokům na nepřátelské pozemní cíle a k zásobování obklíčených jednotek ze vzduchu.
Když se generálu Pattonovi k tomu o Vánocích podařil jeho proslulý „majstrštyk“ − útok tankových jednotek jeho 3. US Army, provedený sestavou německé 7. armády Wehrmachtu, z Lucemburska směrem na sever, k vyproštění Bastogně z obklíčení, byl debakl celé Hitlerovy ofenzívy (v amerických pramenech často nazývané Rundstedtovy ofenzívy – podle jejího vrchního velitele, polního maršála Gerda von Rundstedta) jenom otázkou času, i když Hitlerova zatvrzelost a neschopnost reálného hodnocení situace měly za následek její zbytečné prodlužování spojené na obou stranách s enormními ztrátami, za něž již Německo nemělo adekvátní náhradu.
***
Použité prameny
▪ Ardeny 1944 /Gryner P. H./ ISBN 80-85434-94-6
▪ The Battle of the Bulge /Cole H./ ISBN 1-568552-370-X
▪ Druhá světová válka. Úplná historie /Gilbert M./ ISBN 80-7341-933-5
▪ Sága 2. světové války /Leckie R./ ISBN 80-7214 -285-2
▪ Z Normandie přes Ardeny až k nám - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR - Úplná historie /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5