Britské padáky nad Protektorátem Čechy a Morava - Otazníky ve tmě pod nimi dále bez odpovědí

Velký ohlas na naši první stať o možná existující „druhé bombě pro Heydricha“

Když se po prvním dni, v němž se na portálu Seznam-Médium objevila naše stať o tzv. druhé bombě pro Heydricha, jak jsme nazvali naši tomu předcházející, v r. 2022 vydanou knižní publikaci, s názvem opatřeným na konci ještě otazníkem, začala rozvíjet zajímavá diskuze, a když jsme shlédli statistiku návštěvnosti této stati, začínalo být zřejmé, že na takový ohlas bude nutné ještě reagovat. Do jejího textu jsme dodatečně vložili zmínku o připravované, přinejmenším jedné další části této historie a také se pokusili na některé diskusní příspěvky individuálně reagovat. S tím, jak návštěvnosti a s ní diskusních příspěvků přibývalo, začaly se vlastně svými náměty řadit do jakýchsi pomyslných skupin.

Než dnes přijdeme s dalšími fakty, které jsme z rozborů více desítek prací „atentátem“ se zabývajících zjistili (zdá se, že my jako první, kdo je takto „sesumarizoval“ a pro seriózní zájemce o tuto historii zveřejnil), považujeme za potřebné na příspěvky do diskuze, které již zazněly, i na ty, které po této druhé části zaznějí, reagovat. Rozhodli jsme se proto třetí část, pokud k ní dostaneme na portálu Seznam-Médium prostor, vyhradit jen pro tyto diskuzní příspěvky a naši reakci na ně. Mnozí naši čtenáři jsou velmi pozorní, sečtělí, neunikají jim i ty nejmenší detaily, takže věříme, že to může být diskuze velice plodná, i s novými informacemi a podněty.

Na jednu diskuzní námitku chceme reagovat již dnes

protože vlastně zásadním způsobem iniciuje naši informaci o tom, jak vlastně naše bádání o „atentátu“ vzniklo. Parafrázovaně se jedná o diskusní námitku v tomto smyslu:

Dnes je možné, aby se kdokoliv mohl rozhodnout napsat něco ze svých osobních dojmů a vydávat to za jedinou možnou pravdu. Vydáváte se touto cestou, aniž byste měli s bádáním o historii 2. sv. války nějakou zkušenost!

Naše odpověď:

Když se v roce 2022 objevila naše knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha?“, měli jsme za sebou jako nakladatelství poměrně bohatou historii v psaní a vydávání knižních publikací z oblasti literatury faktu, zabývající se 2. sv. válkou, a tedy i dostatečně bohaté zkušenosti z bádání v tomto směru. Začátek této systematické činnosti se datuje do r. 1999, kdy jsme začali.

Téma „atentátu“ jsem nosil v hlavě dlouhá léta

Téma doposud stále málo známých faktů z nacistického odboje a z bojů na západní frontě se hlásilo stále naléhavěji. Prvním pokusem věnovat se mu literárně byla reedice dvou dílů vzpomínek spisovatele Jana Vrby „Chodský černý týden“ a „Chodský bílý týden“, v níž jsme se vrátili k době okupace a následného osvobození Domažlicka a začínali nalézat tehdy stále ještě existujících, málo známých resp. zcela neznámých informací, fotografií, artefaktů.

Když se podařilo nashromáždit dostatečné množství informací i dobových fotografií, vznikla již výše zmíněná trilogie sborníků „Chodsko ve stínu hákového kříže“ a k ní naše vlastní úspěšná publikace „Hvězdy a pruhy nad Chodskem“. Poté přišla na řadu do té doby zatím jenom v představách existující ediční řada „Osvobození 1945“, mapující závěrečnou fázi války v západní části Čech od Aše Českým lesem až po jižní část Šumavy. Jako první „vlašťovka“ vyšla publikace „Operace Cowboy“, v naší zemi stále málo známá historie záchrany bílých koní – lipicánů – ve vojenském hřebčíně v Hostouni na Domažlicku.

Nakonec se v roce vydání naší „Druhé bomby pro Heydricha?“ (2022) podařilo vydat i závěrečný, 20. svazek naší edice. K tomu ještě v mimořádné edici historii závěrečných bojů na Šumavě pod názvem „Konec války na česko-bavorském pomezí. Šumava 1945“. Nebýt covidového intermezza, byl by už na stole i její pendant „Konec války na česko-bavorském pomezí. Český les 1945“ a zcela určitě i nové vydání naší „vlajkové lodi“, pojmenované jako celý náš projekt vydávání knižních publikací, foto-video přednášek, pohlednic a věčného kalendáře s historií všech amerických jednotek, které osvobozovaly v r. 1945 západní část Československa: „Z Normandie přes Ardeny až k nám“!

Poprvé v kryptě kostela Cyrila a Metoděje

Moje první návštěva v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici mi z paměti nikdy nevymizí! Temná kobka, šero, vlhký chlad, stísňující atmosféra. Jako kdyby teprve před chvílí utichly výstřely útočníků a výbuchy jejich granátů. Velmi syrový zážitek, který už dnešní moderní, barvami hýřící expozice samozřejmě nenabídne. Už i proto zůstává černobílý, dnes již ikonický film režiséra Jiřího Sequence „Atentát“ z roku 1964 ve srovnání s pozdějšími filmovými pokusy v tomto směru nepřekonán. Měl-li by se ještě někdy nějaký český režisér k tomuto tématu vrátit, měl by to být, alespoň částečně, opět černobílý snímek, aby se atmosféra navozující tehdejší realitu, z něho zcela nevytratila.

Již v období před mojí první návštěvou krypty režimní cenzura na chvíli trochu nějak „znepozorněla“, takže v r. 1965 mohla např. vyjít kniha Jiřího Muchy „Byl jsem na západní frontě“ anebo kniha Rudolfa Ströbingera o tajemném agentovi A-54 „Stopa vede k Renému“.

Bylo to v památném roce 1968, během „pražského jara“, když jsem se  v kryptě poprvé ocitl. Tehdy se na krátkou dobu opět mohlo více mluvit i psát o západní frontě, i o nekomunistickém odboji, dokud kolem kostela Resslovkou nezačaly rachotit pásy Brežněvových tanků. Byla to doba, kdy se česká kina do posledního místečka plnila diváky hltajícími děj filmů jakým byla „Bitva v Ardenách“ nebo „Most u Remagenu“, (natáčený z velké části v tehdejším Československu), který se promítal již za přítomnosti „spřátelených armád“ a v diváckých řadách kin vyvolával nadšený potlesk, když se na silnici od Davle podél Vltavy, představující zde německý Rýn, ku Praze valily kolony obrněnců a kamionů US Army. „Dozvukem“ této doby byla knížka autorů Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka „Bomba pro Heydricha“, kterou se ještě podařilo vydat v již začínající éře „normalizace“ v r. 1970. To už se ale režim vlády „jedné strany“ začínal opět stavět na nohy a „utahovat šrouby!“

S Brežněvovými tanky se vrátila cenzura a embargo na informace o západní frontě

Po roce 1970 se tok informací o nekomunistickém odboji včetně historie desantů z Velké Británie opět zastavil. Jediným prostředkem, jak se k těmto informacím dostat, byla produkce česky psaných, v zahraničí vydávaných a do tehdejšího socialistického Československa pašovaných publikací, jakým byl např. „Pláč koruny české“ Václava Černého, vydaný v torontském nakladatelství Sixty Eight Publishers Josefa Škvoreckého.

Vzpomínky na moji první návštěvu v kryptě kostela „parašutistů“ z té doby nevybledly, zůstaly nadále velmi sugestivními, dotek té historie psané zde v roce 1942, kdy jsem ještě nebyl na světě, stále pociťuji, stále na mne dýchá něco těžko popsatelného, ale citelně působícího. Podobné, tak sugestivní osobní zážitky se často neopakují. Daly by se snad spočítat na prstech jedné ruky – hala traktorového závodu v bývalém Stalingradu (v nynějším Volgogradu), odkud sjížděly hotové tanky z dopravních pásů přímo do boje před branami továrny, vyloďovací pláž Omaha v Normandii včetně Stěny smrti na mysu Point du Hoc – kruté výzvy pro 2. prapor rangers, z ohromných žulových kvádrů postavený, dodnes dochovaný nájezd na most zřícený do vod Rýna u Remagenu, křižovatka cest mezi ardenskými Malmédami a St. Vithem, obklopená pro pozorného návštěvníka stále dobře patrnými "liščími norami/foxholes anebo zeď kostela v tamějších obcích Krinkelt-Rosherath, u níž jako kdyby ještě stály rozstřílené německé a americké tanky!

Cesty k našemu společnému dílu, „Druhé bombě pro Heydricha?“, se konečně jednou setkaly

Několik postupových os americké armády do Čech protínalo Český les a končilo na demarkační linii na Rokycansku, kde došlo za krátkou dobu po skončení války ke střídání jednotek V. amerického sboru s jednotkami XXII. sboru, z nichž některé byly dislokovány také v místě bydliště Jaroslava Kulhánka, dnes našeho kamaráda a spoluautora této knihy, kam mne pozval po přečtení románu „Prolog místo epilogu“.

Znamenalo to samozřejmě tento kraj navštívit, m.j. také symbolicky překročit bývalou demarkační linii v obci Stupno, podívat se na místo, kde stojí bývalý hostinec, v němž se občas podařilo tajně, mimo zraky velitelů, se sejít u piva americkým i sovětským vojákům. Tehdy poprvé jsem v Břasích (dříve Vranov) spatřil pamětní desku na domku, kde žila rodina radiotelegrafisty desantu SILVER A Jiřího Potůčka alias Tolara a před obecním úřadem v Břasích velmi působivý Potůčkův památník v podobě padákového vrchlíku. To je historie vzniku naší knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha?“ a několika statí s ní souvisejících, jejichž publikování umožnil portál Seznam-Médium, a které, vážení čtenáři, nyní pročítáte.

Předpokládáme, že se po přečtení dnešní, druhé statě, věnované akci „atentát“, navazující na první, v níž se zabýváme otázkou, zda nemohla akce k likvidaci Heydricha proběhnout jinak, než je oficiální verze s přítomností pouze Gabčíka a Kubiše v epicentru, rozvine ještě bohatší a asi i bouřlivější diskuze, vztahující se hlavně k otázkám, které jsme nastolili a konstatujícím existenci mnoha indicií signalizujících málo známé a málo diskutované okolnosti útoku na Heydricha v „jeho“ zatáčce, velmi diskutabilní chování jeho aktérů, vč. velmi diskutabilní přípravy z britských ostrovů sem vysílaných parašutistů atd.

Zdůrazňujeme naše vlastenecké hledisko při práci na knize i na statích portálu SEZNAM-Médium. A i když s kritickými postřehy, v některých případech dokonce souhlasícími s hodnocením nacistických vyšetřujících orgnánů – pro každého, kdo by chtěl pochybovat: neznamená to žádný náš příklon k tehdejší nacistické ideologii!

Naši plánovanou třetí, závěrečnou stať zamýšlíme plně věnovat této očekávané diskuzi, naší reakci na vznesené kritické připomínky, ale i na zvídavé čtenářské dotazy a naše odpovědi na ně.

Ještě jednou k otázce korektnosti výrazu „atentát“

Je ironií osudu, že většina badatelů i literárních autorů o Heydrichově likvidaci ze svého antinacistického hlediska informujících, se v otázce pojmenování této bojové akce automaticky přizpůsobila nacistickému hledisku, když ji označuje jako spáchání atentátu a její aktéry jako atentátníky, což bylo oficiální pojmenování, ražené režimem Třetí říše!

V ohlasech na naše statě to zajisté bude i nadále rezonovat, bude to předmětem nejenom úvah, ale i kontroverzních reakcí. I když se některým čtenářům naše stanovisko pojmenování akce cílené na Heydrichovu likvidaci nezamlouvá, rozhodli jsme se setrvat u našeho od počátku užívaného termínu"atentát". Nepoužíváme k němu onoho okupanty zavedeného slovesa „spáchat“, snažíme se užít jiných výrazů - např. „pokusit se o “ nebo "provést"… .

Naše přehledná bilance třech základních okruhů spojených s „atentátem“

Při přípravě naší knihy „Druhá bomba pro Heydricha?“ jsme shromáždili poměrně velké množství informací, které lze posoudit z různých hledisek - v první řadě samozřejmě těch protinacistických! Je ještě nutné předeslat, že i následné posouzení a hlavně vyhodnocení je vedeno naší disciplinovanou snahou o objektivitu, imperativem je nepřipustit ovlivnění žádnými subjektivními dojmy a pocity a vycházet ze zjištěného.

Z dosažitelných informačních podkladů jsme sestavili bilanci mnoha se různících, někdy dokonce vice versa se lišících, informací o třech základních okruzích problémů vztahujících se k našemu tématu likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Získali jsme tak vzorky tří základních okruhů aktivit spojených s „atentátem“. Na základě těchto vzorků se k jednotlivým okruhům nyní vraťme a pokusme se formulovat nějaké závěry.

V úvodní stati jsme sdělili, že nehodláme přepisovat historii, že se ale chceme ptát, zda se útok na Heydricha mohl odehrát jinak, než je doposud „zažitým zvykem“, jeho vylíčení přijímat. Od tohoto posouzení se rozhlédneme více do šířky a pokusíme se zareagovat i na zjištění, která jsme učinili v otázce původu myšlenky této akce. Předešleme pouze, že na každé lidské počínání lze nahlížet z různých úhlů a že hlediska jeho hodnocení jsou vždy poplatná subjektu, který hodnocení provádí. V otázce likvidace Heydricha existují dvě základní, antagonistická hlediska – hledisko nacistických okupantů a hledisko protinacistického odboje.

Přímí účastníci útoku na Heydricha a doplnění informací o možné přítomnosti dalších útočníků

▪ V naší minulé stati na portálu Médium jsme přinesli výňatek z kapitoly č. 7 naší knihy „Druhá bomba pro Heydricha?“ se vzorekem informací o tom, koho do „zatáčky“ jednotliví autoři publikací o „atentátu“ umístili. Radistu Potůčka tam jmenovitě nepostavil nikdo z nich. Předpokládejme tedy zatím, že se na akci vypravili pouze Gabčík s Kubišem.

Někteří badatelé přítomnost jiných osob v místě akce kategoricky vylučují – není zde ale vhodné položit otázku, z jakých pramenů své přesvědčení čerpají? Hlášení podávaly v první řadě okupační německé bezpečnostní orgány, takže dochované relevantní dokumenty jsou této provenience. Otázka: nebylo pro ně vhodnější, hlášením o dvou osamocených útočnících preventivně zamezit zvýšené pozornosti nadřízených berlínských složek, které by bezpochyby „zajímalo“ zjištění, že doslova před očima pražských bezpečnostních orgánů existuje celé „hnízdo teroristických nepřátel říše“? Existuje jistota, že do závěrečné zprávy byli zahrnuti všichni svědci? Tedy i ti, kteří možná viděli více, než bylo vhodné ve zprávě uvést? Lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že relevantnější zprávu, než jaká vyšla z Pannwitzovy „dílny“, Berlín dostat nemohl. Jí předcházející zpráva gestapáka Jacobiho zdaleka tak podrobná nebyla .

Mohla Heydrichova aktovka s důležitými dokumenty změnit původní plán "atentátu"?

Otázku, zda byl radista desantu SILVER A, Jiří Potůček, při akci v aktivní roli, jsme již položili v první stati a přinesli jsme i několik argumentů na podporu této teorie. V žádném případě jsme si ji ale neosvojili jako nezpochybnitelnou realitu, i když zřejmě teprve před samotnou akcí v „zatáčce“ se vynořivší šance zmocnit se Heydrichovy aktovky, mohla sehrát hlavní roli ve změně původního plánu útoku a iniciuje seriózní úvahu o tom.

Připustíme-li možnost, že se na akci v „zatáčce“ podílely další osoby, lze předpokládat, že útočné bojové úkoly měly splnit osoby vojenské, tedy příslušníci jiných desantů, zatímco event. přítomní členové domácího odboje měli plnit úkoly podpůrné. V případě účasti Jiřího Potůčka a Josefa Valčíka (původně snad v plánu i velitele SILVER A, Alfreda Bartoše) mohl být jejich bojovým úkolem útok paralyzujícími granáty, jak se o tom zmiňujeme v naší kapitole č. 3  a také v naší první stati na tomto portálu Médium.

Nyní se dostáváme k závěrečné části našich rešerší – k vyhodnocení informací, které jsme získali o tom, jak myšlenka Heydrichovy likvidace vznikla

V naší rešerši uvedené v kapitole č. 6 jsme pořídili sumář zdrojů, z nichž jsme čerpali informace o tom, kde se zrodila myšlenka Heydrichovy likvidace, kdo byl jejím duchovním otcem a iniciátorem jejího uvedení do reality, jaké důvody k jejímu zrodu existovaly a kdo k její realizaci vydal rozkaz. Na výběr zde není zdaleka tolik subjektů, jako je tomu v případě subjektů uváděných jako potenciální účastníci akce při její konkretizaci v „Heydrichově zatáčce“. Z možných autorů myšlenky jeho likvidace lze sestavit přehled, který jsme uvedli v úvodu 6. kapitoly naší knihy a taktéž nyní zde:

(Viz níže - výňatek z našeho "sumáře").

Je nad jakoukoliv pochybnost, že o akci věděla a její přípravy až do odletu řídila britská SOE. O tom svědčí kopie přípisu vypracovaného v jejích řadách a u nás zveřejněného např. v periodiku „Paměť a dějiny“, roč.2012, č. 02:

Pluralita názorů na to, kdo skutečně stál na počátku Heydrichovy likvidace, existuje, a stejně jako v otázce počtu aktérů v „zatáčce“, i v otázce o průběhu akce se v ní stoprocentní pravdy doposud nikdo nedobral, zatímco její výsledek je znám nezpochybnitelně – Heydrichův konec. Její následky (nacistická odveta) a důsledky (další politický vývoj) jsou dnes již známy také dokonale a lze je tedy takto využít k provedení reálné bilance, zatímco v otázce počtu aktérů v „zatáčce“, stejně jako v otázce průběhu akce to zatím pořád (a zdá se, že navždy) budou úvahy více či méně hypotetické. Zde přinášíme výňatek z naší knižní rešerše:

▪ V kapitole č. 8 se obdobným způsobem zabýváme informacemi o způsobu provedení útoku na Heydricha. (Viz následující příloha - výňatek z našeho "sumáře").

Autorské poznámky

1) Povšimněme si v našem „sumáři“ z knihy„Druhá bomba pro Heydricha?“ na 83. str. článku nazvaného „Tři minuty, které vstoupily do dějin“ a vyjádření aktérů na str. 46 a 98 v časopise Válka REVUE Speciál ze srpna 2022, plně opravňující naše poukazování na rozporuplný výklad mnoha aspektů akce „Atentát“ - na stále existující otazníky (viz bezprostředně výše).

2) V souvislosti s úvahami o průběhu likvidační akce se jeví jako velmi zajímavé zjištění, že badatel Mgr. Vojtěch Šustek objevil v archivu české protektorátní policie zprávu, z jejíž interpretace ve sdělovacích prostředcích lze vyrozumět, že byl po útoku na Heydricha v odhozeném Gabčíkově stengunu nalezen vzpříčený náboj. Pan Šustek nám zprávu na požádání obratem poskytl. Vyplývá z ní, že byla pořízena českou protektorátní policií v českém jazyce s tím, že je v ní konstatována informace obdržená od německých vyšetřujících orgánů a že samotná česká policie prohlídku stengunu neprovedla. Dle našeho názoru nelze takovouto informaci považovat za 100% průkazné zjištění o tom, že ke vzpříčení náboje došlo již u Gabčíka. Při všech „kixech“, kterých se němečtí vyšetřovatelé dopustli, není vyloučeno, že tuto zprávu vydali až poté, kdy někdo z prvních přítomných odhozený stengun zvedl a pokusil se s ním manipulovat tak, že se náboj vzpříčil. Tedy další otazník - kdy ke vzpříčení náboje došlo, pokud skutečně vzpříčený byl? Viděl osobně autor tohoto hlášení nebo některý jiný český protektorátní polisicta (např. styčný důstojník mezi českou policií a okupační mocí) tento vzpříčený náboj? Další otazníky!!!

Posouzení objektivních a subjektivních faktorů ovlivňujících činnost mise týmu ANTHROPOID

Pro posouzení průběhu samotného pokusu o Heydrichovu likvidaci jsme zvolili hledisko instruktorů, kteří aktéry útoku připravovali, a velící složky, která jim vydala konkrétní bojový úkol s pokynem splnit ho dle nacvičených postupů odpovídajících závaznému manuálu platnému pro tento druh operací. Vyjádřeno v komprimované formě víme toto:

▪ prošli poměrně dlouhým, tvrdým bojovým výcvikem vč. boje zblízka, který je měl naučit bez zaváhání reagovat na neočekávané bojové situace a zneškodnit přitom nepřítele s použitím různých druhů zbraní, které si v kurzech osvojili a naučili se je plně ovládat;

▪ prošli dobrou střeleckou přípravou, přičemž někteří z nich (vč. Gabčíka i Kubiše) měli zkušenosti již ze svého bojového nasazení ve Francii!;

▪ měli velmi dobrou fyzickou kondici, která jim zajistila přijetí do speciálního kurzu, kde ji samozřejmě nadále rozvíjeli;

▪ podstatně kratší a tedy slabší byl jejich výcvik seskoku padákem (snad proto, že byl v plánu pouze jejich jediný „ostrý“ seskok – „na jedno použití“)? Otázkou je, zda takováto příprava nemohla mít za následek některá jejich zranění při doskoku, vč. např. zranění Gabčíkova, rtm. Švarce; o kvalitě přípravy na činnost ihned po seskoku příliš nevíme, ale snadné nálezy (zdá se nedostatečně ukrytých) padáků a materiálu nepovolanými osobami leccos napovídají stejně, jako ztráty dokladů v doskokových místech;

▪ v  případě Gabčíka a Kubiše lze konstatovat, že byli vybaveni ke splnění konkrétního bojového zadání velmi kvalitně, hlavně zbraněmi, které dobře ovládali. V takovémto stavu se ocitli po svém seskoku na půdě své vlasti – tehdy Protektorátu Čechy a Morava.

Jaké přitom byly jejich handicapy?

▪ Subjektivním handicapem tohoto dvojčlenného týmu bylo Gabčíkovo zranění při doskoku.

▪ Objektivních handicapů, týmem neovlivnitelných, bylo více:

▪▪ prvním objektivním handicapem týmu bylo jejich vysazení v jiném místě, než bylo plánováno, z důvodu nepřesné letové navigace;

▪▪ zřejmá absence přípravy na podmínky jejich dlouhodobého života v prostředí okupované země, absence výcviku k existenci a k ilegální činnosti ve městském prostředí;

▪▪ nedostatečné vybavení nenápadnými, pozornost nevzbuzujícími oděvy (Gabčíkově postavě nápadně „nepadnoucí“ oblek, místo něhož jedině přičiněním ilegální odbojové organizace obdržel jiný, nenápadný);

▪▪ pochopitelný prvotní psychický otřes z poznání, že svůj úkol nemohou splnit bez dekonspirace a tedy bez porušení vysílající složkou vydaného zákazu navazování kontaktů s domácím podzemním hnutím ani s jinými desanty, pouze s využitím záchytných adres;

▪▪ dlouhá doba od vysazení do provedení akce – otupení pozornosti, ztráta tělesné kondice, ztráta schopnosti využít nacvičené reakce na různé situace (je dostatečně známo, že již po 3 dnech přerušené navyklé tělesné aktivity dochází v organismu k biochemickým změnám, projevujícím se snížením jeho motorických schopností – v Gabčíkově případě jeho velký problém s fyzickou kondicí při útěku před Heydrichovým řidičem, esesákem Kleinem, udržujícím se nepochybně v dobré kondici, zatímco Gabčík svoji fyzickou krizi ještě prohluboval kouřením – viz zmínky o tom, jak mu jeho snoubenka nosila cigarety; o tom, zda byl také Kubiš kuřákem, nevíme);

▪▪ dlouhá doba od vysazení – dekonspirace prohlubovaná navázáním citových vztahů s ženami; v této souvislosti vyvstává otázka, jak dalece nejenom členy tohoto desantu, ale i v ostatních, brzdily jejich problémy vznikající z takových vztahů (exemplárním případem jsou konflikty uvnitř desantu SILVER A i mezi jeho velitelem ve vztahu k podporovatelům z řad domácího odbojového hnutí);

▪▪ tyto stále se prohlubující citové vztahy, vytvářející jakýsi „podprahový“ imperativ, pokusit se své bojové poslání sice splnit, ale hlavně to v zájmu těchto citových vztahů přežít − vedoucí komise vyšetřující „atentát“, gestapák Pannwitz, ve své závěrečné zprávě m.j. uvedl, že se atentátníci během svého pobytu v Praze přizpůsobili měšťáckému způsobu života, přičemž asi nebyl daleko od pravdy;

▪▪ spontánní dekonspirace osobně praktikovaná oběma aktéry, kdy zřejmě s pocitem absolutního bezpečí mluvili o svém poslání.

Vyhodnocení aktivit v místě bojového nasazení Gabčíka a Kubiše při plnění úkolu − nacvičeným závazným postupem zlikvidovat zadaný cíl - nazíráno z jiného (t.j. našeho) úhlu pohledu.

▪ Tvrzení mnoha autorů o způsobu provedení útoku se velmi liší, někdy si odporuje sám sobě i tentýž autor: např. v určení zaujatých útočných pozic Kubiše a Gabčíka − viz naše kapitola č. 8 s odkazem na informace v časopise VÁLKA revue, srpen 2021, str. 46 a str. 98. (Viz výše kopie stránky č. 83  z naší knížky). Množina názorů a tvrzení, jak byli oba aktéři rozmístěni, nás i na těchto příkladech utvrzuje v přesvědčení, že by měla být důkladněji podrobena rozboru a vyhodnocena i jiná svědectví, t.j. i paní E. Chrbolkové o možné přítomnosti dalších útočníků. Bohužel, až doposud, jako kdyby tento zápis vůbec neexistoval!

Autorská poznámka: Jeden z renomovaných badatelů nám sdělil, že o svědectví paní E. Chrbolkové ví, stejně jako o něm věděli někteří další badatelé. Zmiňuje se ale o manželích Chrbolkových, zatímco v kontaktu s parašutisty skupiny SILVER A byla paní Chrbolková a její syn (nacisty v Pardubicích popravený). O manželu paní Chrbolkové v dostupných informačních pramenech žádná zmínka není, s manželkou a synem v jedné domácnosti nežil. Znalost tohoto badatele o vztahu E. Chrbolkové k možné „druhé bombě“ je tak poměrně dost diskutabilní. Poukazuje-li na vědomost dalších badatelů o svědectví paní Chrbolkové, rozborem jsme došli k tomu, že oni ve svých dílech nemají o jejím svědectví, týkajícím se „druhé bomby“, ani slovo!

▪ Bez ohledu na to, jak byli Kubiš s Gabčíkem rozmístěni, se ale věnujme posouzení a vyhodnocení jejich aktivit ze zorného úhlu jejich výcvikových instruktorů a zadavatelů přesně specifikovaného bojového úkolu:

● použití zbraní 

– Gabčík: nezahájena palba ze samopalu Stengun, nepoužití záložní zbraně Colt ke splnění bojového úkolu – zničení nepřítele;

- Kubiš: nepřesný hod výbušného prostředku na cíl, nepoužití záložní zbraně Colt ke splnění bojového úkolu – zničení nepřítele;

hodnocení školní stupnicí: Gabčík: 5, Kubiš: 4; hodnocení bojového týmu : 4− .

Podali-li by takovýto výkon vojáci při zkouškách v kurzu, nemohli by být zřejmě ke splnění (ostrého) bojového zadání vybráni;

● úniková cesta 

– Gabčík + Kubiš: nevhodně rozmístěné bicykly s nutností po splnění úkolu přebíhat k jejich dosažení celou šíři vozovky, hodnocení školní stupnicí: Gabčík: 5, Kubiš: 5;

● další činnost 

– Gabčík: po nesplnění bojového zadání ústup (útěk) před nepřítelem (řidič Klein), nedostatečné zničení nepřítele (pouhé zranění Kleina výstřelem do nohy);

- Kubiš: po nesplnění bojového zadání ústup (útěk) před nepřítelem, nevyužití možnosti dodatečného zničení nepřítele (Heydricha); hodnocení: Gabčík: 5, Kubiš: 5.

Faktem zůstává, že Heydrich po několika dnech zemřel a že přece jen bylo cíle bojového zadání dosaženo. Dalším faktem je, že se tak stalo, přestože útočný tým při útoku podal zcela nedostatečný výkon a bez ohledu na to, zda bylo příčinou úmrtí zranění, které Heydrich utrpěl při výbuchu, anebo zda byl příčinou způsob jeho léčení, při němž třeba mohlo dojít buďto k neúmyslnému přehlédnutí, neúmyslnému stanovení nesprávné léčebné metody anebo úmyslně, s cílem využít jeho zranění jako příležitosti k jeho odstranění (spekulace o  bezprostřední příčině smrti resp. jeho vyléčitelnosti trvají dodnes a představují také jeden velký otazník).

Jak lze činnost týmu ANTHROPOID při likvidaci Heydricha hodnotit?

Položme nyní ještě jednu otázku: jak by byl (ještě i dnes) pokus o likvidaci posuzován v případě, že by Heydrich býval zůstal naživu? Bojový úkol by v tom případě nebýval byl splněn a zcela určitě by se musely hledat příčiny. Pak by býval byl postup aktérů (buďto pouze Gabčíkův a Kubišův anebo i dalších, bývali-li by také přítomni a dočkali-li by se konce války) podroben kritickému rozboru. Tam by asi potom na stůl přišly otázky na techniku provedení útoku a poté na způsob jednání po prvním, nezdařeném útoku t.j. nepoužití náhradních zbraní a tudíž nedostatečné zneškodnění nepřítele (Heydrich, Klein) a útěk z boje! V Gabčíkově případě ještě také těžko pochopitelné jednání projevené prosbou, aby nebyl prozrazen (máme-li věřit většině interpretací jeho útěku a úkrytu v krámě řezníka Braunera). V některých armádách (určitě v německé a sovětské) by za takové jednání s největší pravděpodobností padaly nejtvrdší tresty.

V souvislosti s Gabčíkovým a Kubišovým postupem při plnění jejich bojového úkolu je vhodné si připomenout dvě jiné postavy protinacistického odboje – Jana Smudka a Oldřicha Frolíka. Nikdo z nich neměl speciální bojový výcvik, Jan Smudek dokonce za sebou pro své mládí ještě ani neměl vojenskou základní službu! Nicméně jejich vystoupení proti nepříteli mělo vysoké parametry na úrovni členů speciálních komand (viz naše kapitola č. 15 v knize "Druhá bomba pro Heydricha?")!

Některé problémy společné více desantům.

Pro naše tabulkové rešerše (v naší knize kapitoly 6,7,8) jsme hodně informací čerpali z badatelských prací Jiřího Šolce, jdoucích do velkých podrobností a obsahujících obšírný poznámkový aparát. Při vyhodnocování informací o činnosti desantů ANTHROPOID a SILVER A z tohoto zdroje a porovnáním s informacemi získanými z dalších zdrojů jsme narazili na některé situace společné více desantům.

▪ Zmínili jsme se již o vybavení příslušníků desantů zbraněmi a dalším nezbytným materiálem s tím, že v tomto ohledu byli dobře vybaveni. Podstatně horší to bylo s výběrem civilního oblečení (viz např. u J. Gabčíka). Přitom se vůbec nejednalo o nějakou banální záležitost, nad níž by se dalo mávnout rukou. Nepadnoucí oděv, vzbuzující pozornost v exteriéru, kde se musel parašutista při svých přesunech do různých úkrytů pohybovat, mohl brzy vzbudit i zájem bezpečnostních složek! Kontroloval někdo před odletem takovéto velmi důležité „banality“ ?

▪ Nedostatečné kvalitní vybavení doklady muselo být napravováno až iniciativou domácího odboje. V osobních dokladech bylo uváděno v mnoha případech shodné místo vydání – Brno, takže to velmi usnadnilo práci nacistických pátracích složek. Mohla vysílající složka při lepší pozornosti a předvídavosti tento problém předem eliminovat?

▪ Existovaly problémy, které z velké části předvídat možné nebylo:

− např. mnohé záchytné adresy, kterými byli příslušníci desantů vybaveni, byly zcela neaktuální. Jak ale byli členové desantů na řešení takových situací připravováni? Po stránce psychologické i praktické?

▪ Při tehdejší úrovni navigačních prostředků a možností navigace, které skýtaly, bylo zřejmé, že se vysazení do plánovaného místa s největší pravděpodobností nezdaří. To bylo možné předpokládat ze zkušeností, které již v té době měly bombardovací letky s navedením nad cíl v začínajícím systematickém bombardování Německa.

Otazníky, otazníky, otazníky …

▪ Byly desanty na takové případy předem prakticky připravovány záměrným vysazením nad neznámým britským územím daleko od předem naplánovaného místa seskoku s úkolem provést na zemi beze zmatku všechny nezbytné úkony (ukrytí padáků, shozeného materiálu atd.) a nalézt svůj záchytný bod? Případně i s „nepřátelskými“ pátracími komandy nasazenými proti nim v oblasti seskoku? Pokud takovýto nácvik prováděn nebyl (nemáme o něm informace), nebylo pak vysazování desantů příliš velkým hazardem s životy jinak bezpochyby skvěle fyzicky vycvičených, k boji s nepřítelem odhodlaných vojáků? Nebylo to, obrazně vyjádřeno, „vhození neplavce do vody s pokynem – buď se v té vodě naučíš plavat anebo se utop!?

▪ Otazník visí nad efektivním využitím mužů v desantech na základě jejich odbornosti, kterou si v přípravných kurzech osvojili. Nebylo mrháním jejich potenciálem, když např. specialista na destrukce byl vyslán jako kurýr s úkolem dodat ilegální skupině vysílačku – viz případ člena desantu SILVER B, Vladimíra Škachy? Zklamání, které vyjádřil, je výstižné:

„Proč lidé, kteří akci připravovali, nepočítali s eventuálním selháním adres, jež nám dali? Londýn počítal, že nám tito lidé pomohou, ale naprosto si tím nebyl jist. Proč jeden z nás nebyl zaškolen na dobrého telegrafistu? Co jsme vlastně měli v naší obsazené zemi dělat? Co od nás Londýn očekával, a proč naše vybavení bylo tak primitivní? Byl jsem výtečně zaškolen v destrukční činnosti, v kurzu jsem byl pokládán za dobrého střelce. A k čemu mi tohle vše je nyní? Nemám dekagram výbušniny, mám celkem 16 nábojů do pistole. Mám vysílací stanici, se kterou sotva umím pracovat a kterou neumím opravit.“ (Zdroj: Wikipedia.cz)

▪ Velmi málo víme o přípravě příslušníků desantů na jejich konspirační, ilegální činnost – organizování a absolvování konspiračních schůzek, budování a obsluha „mrtvých schránek“; navazování konspiračních kontaktů, sledování a také obrana proti sledování a d. Zprávy o takovémto druhu výcviku v prostředí nějakého města v Británii nemáme, tomu se zřejmě museli učit teprve „v reálu“, pod „dohledem“ skutečného nepřítele. Nemohl tak nedostatek v této přípravě některé z nich stát i život? Nebyl výcvik fyzické přípravy na úkor přípravy na ilegální činnost v týlu nepřítele?

▪ Problémem u členů některých desantů byla jejich nedisciplinovanost. Co si pomyslet o zodpovědnosti parašutisty, který si s sebou veze fotografii své dívky i s razítkem fotoateliéru z doby, než unikl do ciziny? Za tuto nedisciplinovanost zaplatil životem, s sebou ale vzal nejenom onu dívku, ale i dlouhou řadu dalších obětí z řad příbuzenstva. Zdá se, že daleko za výborným, ve vysokém tempu a nasazení jdoucím bojovým výcvikem včetně boje zblízka, střeleckým výcvikem a nácvikem dalších bojových disciplin se „belhala“ stejně důležitá, mnohdy možná ještě důležitější příprava na konspirační činnost v ilegalitě.

▪ Objevily se případy, nad nimiž doposud visí mimořádně velký otazník! Šokující je případ tří-členného desantu ANTYMONY. Jeho radista, četař Stanislav Srazil, padl do rukou gestapa a byl přinucen ke zpravodajské rádiové hře s Londýnem, nazvané Hermelín. Je neuvěřitelné, že londýnská Centrála několikrát „přehlédla“ varovné signály, které s ním před vysazením do protektorátu domluvila a které on opakovaně ze své vysílačky „Barbora“ vysílal. Z Centrály se mu ale vždy dostalo napomenutí, že své volací heslo nevysílá správně!!! „Nepohlo“ s ní ani to, když přicházely depeše, obsahující řadu germanismů, které by český radista v mateřském jazyce nikdy nepoužil. Pokus centrálu varovat ho stál život. Trvalo velice dlouho, než si někdo v Londýně uvědomil, že se jedná o německou zpravodajskou hru.

▪ Otazník visí nad tím, kdo tam tyto jednoznačné signály o tom, že je vysílačka pod nepřátelským dohledem, ignoroval. Z absolutní nezodpovědnosti anebo záměrně? Co, když se po desítkách let nakonec někde objeví doklad o tom, že se tehdy v londýnské Centrále zabydlel „krtek“? Nevíme zatím o tom, že by bylo po válce v tomto směru vedeno nějaké vyšetřování. A pokud bylo, asi s negativním výsledkem, jinak by se o tom dnes už zajisté vědělo.

Jediným slovem (kladným nebo záporným) činnost paradesantních skupin vyslaných z Velké Británie hodnotit nelze!

Otázek by bylo ještě mnohem více. Již ale z výčtu, který jsme provedli, je zřejmé, že některé desanty od okamžiku seskoku zápasily o holé přežití (na některé příčiny jsme se pokusili položit otázky výše) a jejich členové raději hrdinsky volili smrt vlastní rukou, než padnout do rukou nepřítele. Ti, jimž se podařilo zachytit a vybudovat určité pevnější pozice (např. ANTHROPOID, SILVER A) byli často limitováni kromě objektivních podmínek, v nichž museli svoji ilegální činnost vykonávat, i osobními vztahy, které navázali.

Jak tedy hodnotit konkrétní činnost desantů vyslaných z Velké Británie?

Konkrétní činnost desantů, v nichž bylo nad územím Protektorátu Čechy a Morava ve 29 týmech vysazeno celkem 86 mužů, hodnotíme z našeho subjektivního hlediska takto: při současném stavu vědomostí se u této množiny osob jednalo o velice složitý mix jejich povahových vlastností, mnohdy hodně odlišných i u členů jednoho týmu: odvahy i zbabělosti, odpovědnosti ale i velké nerozvážnosti a lehkomyslnosti hraničící až s naivitou, nerespektování základních imperativů ilegální činnosti vč. striktních zásad konspirace, přehnané sebejistoty, fanfarónství i závislosti na ženském elementu, oddanosti vlasti ale i podceňování nepřítele a - zrádcovství! Se zvyšováním počtu vysazených parašutistů tento mix samozřejmě nabýval na "objemu"!

Na stinné stránky své činnosti někteří členové jednotlivých týmů tvrdě doplatili, ponejvíce ztrátou života. S sebou bohužel většinou vzali i řadu svých spolubojovníků a podporovatelů, ale třeba i nic netušících, nijak angažovaných, pokojných občanů.

Chybí exaktní vyhodnocení vztažené k jednotlivým desantům a jejich členům.

Při provádění takovéto bilance se nabízí otázka, zda se někdy dočkáme skutečně konkrétního vyhodnocení, jaký strategický význam a přínos jednotlivé desanty měly. Nikdo zatím neprovedl podrobnou bilanci u jednotlivých desantů na způsob účetnické metody „MÁ DÁTI–DAL“ t.j.

1. exaktní porovnání položky po položce: na jedné straně zadané úkoly a na protistraně jejich splnění,

2. porovnání z vysílaček desanty odeslaných zpráv skutečně strategického významu s konkrétními výsledky dosaženými na základě využití těchto zpráv na straně jejich Centrály.

Bohužel, až doposud není známo, že by si někdo dal práci pečlivě vyhodnotit dosažené/nedosažené výsledky jednotlivých desantů a jejich jednotlivých členů a vyjádřit je taktéž numericky - např. procentem úspěšnosti/neúspěšnosti.

Náš osobní názor je, že si historie dříve nebo později již s paušálním vyzdvihováním hrdinství členů desantů nevystačí, že lakonické konstatování: desant úkol splnil, resp. nesplnil, už stačit nebude a že se konečně začne s individuálním posuzováním a hodnocením jejich činů a jejich individuálního přínosu strategickým plánům, které jejich vysazení na území protektorátu nepochybně sledovalo. Zajisté budou hlasy, které namítnou - Nechte to být, už je to passé! Těm je třeba odpovědět, že historie se podrobně zabývá výzkumem událostí mnohem starších. V případě národních dějin by počet uplynulých let při takovém výzkumu neměl být určujícím faktorem.

To, že někdo seskočil padákem na protektorátní území, by z něho ještě hrdinu dělat nemělo! Pak teprve začínala etapa, v níž se měl projevit jako hrdina anebo naopak jako osoba pro hrdinství nedospělá. Nelze přece poměřovat opravdové hrdinství, jaké prokázal např. kapitán Pernický po svém vysazení v mnohakilometrovém pochodu v třeskutém mrazu zimní krajinou s porušením základních principů konspirace, s nedisciplinovaností hraničící s primitivismem, když si s sebou k seskoku do ilegality na nepřátelské území parašutista vezme fotografii své předválečné milenky i s adresou fotoateliéru atd. I takovým ztroskotancům se třeba odhalují pamětní desky anebo se otevírají pamětní síně! Podobná selhání se táhnou historií „desantů z Londýna“ jako červená nit.

Na porušení řady zásad ilegální činnosti, hlavně přísné konspirace, doplatilo i všech sedm mužů v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje, kteří by se tam při dodržení zásad konspirace nebývali měli nikdy sejít! Své prohřešky nakonec vykoupili svým statečným posledním bojem a svými posledními slovy, adresovanými okupantům, že Češi se nevzdávají!

Důsledky byly strašné – seznamy popravených, jejich sepsané osudy, jejich fotografie, zasahující dnes člověka stejnou náloží krutosti, jakou prožívaly po desetiletí ti, kteří do tváří obětí vyobrazených v knihách už hleděli před námi, a jaký budou prožívat i další generace. Bezbřehá nacistická krutost, předvádějící „vyšlechtěné“ vlastnosti „nadlidí“!

Ruku v ruce s řáděním mstících se nacistů v Praze šla jejich bezbřehá msta v Pardubicích a v okolí. Tamější Zámeček se stal jejím synonymem. Byli v něm popraveni odbojáři z města i širokého okolí, stejně jako nevinní obyvatelé Ležáků. Všichni byli spáleni v pardubickém krematoriu, které nechali gestapáci předem „řádně rozfajrovat“ (viz vzpomínky z pardubických odbojářských podkladů). Brožurka „Zámeček“, vydaná péčí OV ČSPB, obsahuje přes svoji útlost pro čtenáře zprávy s nevyčíslitelnou psychickou zátěží. Díky statečnosti dvou zaměstnanců krematoria se podařilo řádícím nacistům odcizit část popela zavražděných a uchránit jej tak pro jejich pietní poválečné uctění. (Viz následující příloha).

Zde se opět setkáváme s jednou ze základních chyb, kterých se dopustil tým SILVER A - dekonspirace, díky níž se stejně jako v Praze mohl zrádce Karel Čurda dostat k informacím o důležitých kontaktech na další paraskupiny i domácí odbojáře. Své chyby vykoupil velitel týmu SILVER A, kpt. Alférd Bartoš smrtí z vlastní zbraně.

Následky „atentátu“ v politické rovině.

Následky v politické rovině jsou také známé. Mají společného jmenovatele – nedomyšlení toho, jak nacistický režim zareaguje. Příznačný tomu je text uvedený v anglické verzi Wikipedie, jehož podstatu zde uvádíme:

„Česká exilová vláda ani britská SOE pravděpodobně nepředpokládaly, že Němci uplatní zásadu Sippenhaft (kolektivní odpovědnosti) v takovém rozsahu, jak se stalo. Rozhodnutí o provedení „atentátu“ takové povahy je navíc obtížné učinit zcela racionálně, protože odhad pravděpodobnosti úspěchu − pravděpodobných přínosů a s tím spojené ceny, kterou bude třeba zaplatit, je ze své podstaty stěží možný. I kdyby možný byl, přínosy (v tomto případě diplomatická hodnota odmítnutí Mnichovské dohody ze strany Velké Británie) nemají hodnotu, jíž by Beneš mohl vyvážit zaplacenou cenu (ztráty v řadách českého národa).

Pokusme se o naši vlastní úvahu rozvinutím této myšlenky, otevřeně mluvící o miskách vah, na něž čsl. exilová vláda vložila pozitiva a negativa této akce. Je-li řeč o exilové vládě, pak je řeč o prezidentovi Benešovi, protože lze s velkou mírou jistoty konstatovat, že k původu akce takovéhoto kalibru byl v bezprostřední blízkosti (nejpravděpodobněji bez vědomí většiny členů vlády, možná dokonce s výjimkou ministra obrany Segěje Ingra, všech). Nelze se domnívat, že by o ní nevěděl, že by mu plukovník Moravec, SOE nebo jiná britská tajná služba takovouto akci přichystali v „dárkovém balíčku“ ozdobeném pentličkou, na nějž by překvapeně zíral! Miska vah na straně zaplacené ceny daleko převážila misku vah získaných pozitiv. Ta miska se zaplacenou cenou, představující ztráty v řadách českého národa, byla tak těžká, že po návratu z exilu o „atentátu“ nemluvil, nehlásil se k němu stejně, jako další do akce zasvěcení (šéf zpravodajské služby Moravec, ministr národní obrany Ingr, ani Jan Masaryk).

Britský zájem o československé „služby“ po zatčení A-54 významně poklesl.

Sinusoidu britského zájmu o československou zpravodajskou službu lze dobře vysledovat. Svého nejvyššího bodu dosáhla v době, kdy od ní dostávala „lukrativní“informace z „dílny“ Agenta-54. Poté, kdy zprávy od něho přestaly chodit, zájem stále více upadal. Moravcův tým už neměl příliš co nabídnout. SILVER A, kterému se povedl, dá se říci doslova „eskamotérský“ výkon, a spojení s agentem A-54 navázal, brzy ale neměl, co od něho vysílat, protože A-54 nakonec v osidlech Heydrichova SD uvízl. Londýn s ním navázal nový kontakt díky SILVERU A 14. března 1942, k jeho definitivnímu zatčení došlo již o 6 dní později! Pro Británii už prakticky žádné zprávy tak velkého strategického významu, jaké chodily od A-54/Reného, nebyly.

Britská nedůvěra v Benešovu „fair play“.

Politické kalkulace a aktivity londýnské exilové vlády nešly tím směrem, který by býval zajistil poválečnou nezávislost Československa na sovětském hegemonu.

Možná pozitiva z Heydrichovy likvidace pramenící, se zanedlouho dočkala z Benešovy strany devalvace v podobě v prosinci 1943 uzavřené vazalské smlouvy se Stalinem - k velké nelibosti a velkému zklamání západních Spojenců, především Velké Británie a jejího válečného vůdce Winstona Churchilla. Nebylo tím nakonec ohroženo to, čeho se snažil Beneš dosáhnout – „oduznání“ Mnichovské dohody – ale konkrétního, ne pouze proklamovaného?

Západní Spojenci de facto dali „do vínku“ stejně, jako v roce 1938 Hitlerovi, když dopředu počítali s československou příslušností do Stalinovy zájmové sféry, čemuž se Benešova vláda nijak nebránila – k Stalinovu velkému uspokojení z hladkého průběhu, odpovídajícího jeho plánům na geopolitické upořádání ve střední Evropě.

Po válce, i přes narůstající tlak komunistů podporovaných Moskvou, ještě jistou dobu existovala určitá šance, se z nedemokratického vývoje vyprostit, ta ale definitivně zhasla v únoru 1948. Tehdy se rozhodovalo o tom, zda se další politický vývoj v Československu bude ubírat demokratickou cestou, a zda se někdo alespoň pokusí sovětské hegemonii postavit hráz.

Pozor! Na tomto místě musíme učinit velmi důležité sdělení:

Naše kritická slova neznamenají, že naše kritika poválečného československého vývoje a konstatování hegemonického vlivu Stalinova Sovětského svazu měly mít dle našeho názoru svůj protipól v bezmezné víře v naše spasení Spojenými státy! Pravdou je, že z mohutné podpory, kterou věnovaly prostřednictvím prezidenta W. Wilsona vzniku a podpoře z 1. sv. války zrozeného Československa, zbývala na konci 2. sv. války již snad jen vzpomínka na to, že hlavní pražské nádraží neslo před nacistickou okupací jeho jméno! Své zavedené kontakty s vládními kruhy USA Československo ztratilo již v průběhu dvacátých létech 20. století. S příchodem nové, Trumanovy administrativy na konci války byla do té doby jakás takás šance na progresivní prohloubení vzájemných vztahů nadobro ztracena.

Benešova vláda nepostřehla, že Velká Británie, poskytnuvší mu azyl a prostor pro „úřadování“ jeho exilové vlády, vstupuje s blížícím se koncem války do stále hlubší propasti, z níž se jako světová velmoc přinejmenším stejného významu a stejné politické váhy, jakou mají Spojené státy, už nikdy nevyhrabe! Ztracené československé pozice v USA, budované během 1. sv. války, de facto zapříčinily, že se Spojené státy vlastně bez jakéhokoliv odporu svého vlivu na vývoj v poválečném Československu vzdaly. Benešovy „geopolitické brýle“ bohužel nedohlédly dostatečně daleko, aby tento jev včas rozpoznaly. V žádném případě tím nemáme v úmyslu litovat, že se poválečné Československo nestalo namísto vazalem sovětským, vazalem americkým!

Naším názorem je, že by mu býval slušel statut podobného „střihu“, jakého se dostalo Rakousku po skončení sovětské a americké okupace a získání trvalé neutrality v r. 1955! Existence dvou sousedících států, píšících svoji historii na základě mnohasetletého soužití ve společném habsburském „domě“, se mohla stát kladným příkladem pro podobná řešení (např. na Balkánském poloostrově). K takovému vývoji možná mohli velkou měrou přispět příslušníci nekomunistického protinacistického odboje včetně některých parašutistů.

Nacistické pomstě za Heydricha ale padl za oběť výkvět českého národa!

Postačuje přečíst si (samozřejmě neúplný, ale přesto o všem vypovídající) výčet, který udělal Václav Černý ve svém díle „Pláč koruny české“! Nekomunistický odboj byl zcela zdecimován, do konce války se již nevzpamatoval, v poválečném zápase o demokracii prostě chyběly nejen nejvýznamnější osobnosti, ale i prostí bojovníci, kteří stejně, jako neváhali nasadit a obětovat své životy v odporu proti nacistům, by je zcela určitě bývali byli připraveni nasadit i v zápase o demokracii. Jejich nepřítomnost zapříčiněná pomstou za Heydricha, tak byla citelně znát a následky se dostavily.

Nabízí se otázka: jakou cestou by se činnost ANTHROPOIDU, SILVERU A i ostatních desantů bývala ubírala, nebýt „atentátu“, nebýt tedy Čurdovy zrady a tím tedy nebýt spolu se zdecimováním domácího odboje také zdecimování desantů? Většina jejich členů byla oddána demokracii a myšlence protinacistického odporu. Dokázali to v kritických okamžicích svého života. I oni by, nebýt zničeni následky heydrichiády, bývali posílili po válce demokratické řady!

Realita po více než 80 létech uplynuvších od „atentátu“ je taková, že ve Spojeném království, v této chvíli ještě existujícím, zatím nerozpadlém odtržením historických částí, např. Skotska, o něm dnes téměř nikdo nic neví. Důkazem je m.j. údiv britských filmařů, kteří po desetiletích objevili téma „atentátu“ a natočili o tom hodně diskutabilní film nazvaný „Protektor“. Zjišťovali jsme, zda mají školní děti ve Velké Británii možnost se o „atentátu“ něco dozvědět. Dozvěděli jsme se, že ne, že se o něm neučí!

Prezident Beneš na konci války pouze smutným přihlížejícím.

Benešův obdiv k SSSR po jeho návštěvě v r. 1943, vyjádřený v jeho Pamětech“, ne nepodobný Fučíkovu obdivu popsanému v „Zemi, kde zítra již znamená včera“, jeho „klapky na očích a na uších“, znemožňující mu rozeznat, jakým směrem se poválečný vývoj vydá, se mu vrátil v podobě studené sprchy. Poznal to sám hned na prahu „svobody“ – když si musel disciplinovaně počkat s celou svojí vládou v Košicích až do poloviny května (1945), než mu Stalin „dovolí“ přijet slavnostně do Prahy!

Dlouhotrvající čekání na souhlas sovětské strany s návratem čs. letců z Británie je dalším střípkem do mozaiky. Možná, že se jednou dočkáme i nějakého dokumentu z nějakého archivu, který potvrdí domněnku, že západní Spojenci jako jakousi úlitbu Stalinovi ponechali skvěle vycvičenou, zkušenostmi veteránů z bojů u Tobrúku a z jiných míst bohatou Československou samostatnou obrněnou brigádu trčet u Dunquerku s tvrzením, že prý není dostatečně silná na to, aby se mohla v sestavě americké armády probojovat Německem k československé hranici a vstoupit do své vlasti jako její osvoboditelka – zatímco teprve po osvobození Belgie, na podzim roku 1944 narychlo sestavené prapory belgických dobrovolníků takový problém neměly a došly v sestavě Pattonvy 3. US Army až do Čech!

Nabízejí se ještě další otázky, mezi nimi i tato: Nemohlo mít daleko větší efekt pro vývoj války odstranění ministra propagandy Goebbelse? Zloducha, který do posledního dne, kdy si vzal život, Němce fanatizoval ke kladení aktivního odporu až do stavu extáze? Ten byl spolu s kardinálními spojeneckými strategickými chybami příčinou protahování války. Nebývalo by jeho odstranění možná sehrálo významnější roli a přispělo tak k rychlejšímu ukončení války, než odstranění zločince Heydricha, v nacistické hierarchii sice vysoce postaveného (autora konečného řešení židovské otázky, „řešené“ důsledně i po jeho smrti), jenže pořád jenom „odborníka na bezpečnost“, zatímco války vyhrávají polní velitelé? A s nimi potenciál válečného průmyslu! Ten německý byl sice silný (z velké části díky otrocké práci porobených národů), ale spojeneckému nemohl konkurovat! (Např. výroba tanků i letadel v Německu byla ve srovnání se Spojenci výrobou malosériovou)! Americkou (resp. spojeneckou) převahu dokumentuje tento snímek pro válečné účely potřebných, po skončení války ale okamžitě nepotřebných „létajících pevností“ B-17.

K tomu přistupuje další významný faktor − de facto neomezené lidské zdroje na straně Stalinova SSSR. Ten tak měl na výběr, co všechno si ve svůj prospěch může Spojencům nadiktovat, včetně získání Československa do své zájmové sféry!

Náš pracovní tým pro zrod knihy „Druhá bomba pro Heydricha?“

Naše „pražská spojka“ - PhDr. Jan Štolba, novinář.

Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, v letech 1973 až 1992 pracoval jako redaktor ČTK, v roce 1989 se zde stal prvním zvoleným šéfredaktorem slovního zpravodajství a významně se podílel na jeho přestavbě. Dalších 19 let působil na různých postech vydavatelství Economia (Hospodářské noviny, týdeník Ekonom). Léta 2011 až 2020 strávil v obnovených Literárních novinách a vedl jejich vzdělávací projekt Akademie Literárních novin. Obětavě zajistil kontakty k významným badatelům, (včetně předání naší knihy „Druhá bomba pro Heydricha?") jejichž reakce na otázku, zda mohla existovat nějaká taková„druhá bomba“, jsou ale až doposud velmi rozpačité, navozující spíše dojem, že svědectví E. Chrbolkové až do našeho upozornění neznali a nyní si s ním neví rady!

Naše „pardubická spojka“ - Ing. Jiří Pšenička, technik.

Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, v letech 1973 až 1994 pracoval jako technik počítačů v TeslePardubice, pak u dvou soukromých firem v Pardubicích distribuujících GNSS přístroje pro geodety v České republice. Mezi léty 1973 až 1984 působil jako cvičitel a trenér mládeže ve sjezdovém lyžování v LO Tesla Pardubice. Od roku 1982 se věnuje silničnímu i terénnímu vytrvalostnímu běhu a závodům na běžkách. V roce 2020 začal s plaváním ve studené vodě a už čtvrtou sezónu startuje v Českém poháru v zimním plavání. Odvedl maximálně obětavou práci při bádání v pardubických archivech. Bez jeho pomoci bychom se nikdy neobešli.

Spoluautor - Jaroslav Kulhánek, technik.

Pochází z příbuzenstva čs. parašutisty, člena desantu SILVER A Jiřího Potůčka – Tolara. Člen České obce legionářské. Dlouhodobě se zabývá bádáním soustředěným na konec války na bývalé demarkační linii v oblasti svého rodiště – Rokycanska a hlavně na činnost svého příbuzného, Jiřího Potůčka. Je autorem myšlenky věnovat se indiciím jeho možné spoluúčasti na „atentátu“. Strojní mechanik , absolvent střední průmyslové školy. Podrobil zkoumání účinky výbuchu / výbuchů v místě útoku na Heydricha.

Spoluautor - Ing. Bohuslav /Bob/ Balcar, tlumočník a překladatel, spisovatel.

Vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na VŠE Praha. Člen Jednoty tlumočníků a překladatelů ČR. Zabývá se historií 2. sv. války. Autor a publicista, lektor: literatura faktu, beletrie, slovníková literatura, novinové statě. Založil a vede nakladatelství Resonance. Sportovní aktivita je jeho celoživotní filozofií. Bývalý člen čs. maratónského reprezentačního týmu. Několikanásobný mistr ČR na tratích 10 km a půlmaratónu ve svých věkových kategoriích.

*