Článek
Chvíli jsem zůstal sedět a zmohl jsem se jenom na několik útržkovitých, „postaru“ řečeno telegrafických, moderním žargónem vyjádřeno esemeskově krátkých vzpomínek, které mi prolétly hlavou. Čas letí! Vždyť jako by to bylo včera, když mi byl před rokem se svojí „rodinnou kapeličkou“ Chodovankou zahrát na mých „kulatějších“ narozeninách, kde se sešli moji sportovní přátelé, spolupracovníci a spolupracovnice, kamarádi a kamarádky. Popřáli jsme si s Toníkem, abychom se brzy takto zase jednou sešli. Ale, bohužel, už to bylo naposledy.
Takže, teď už mohu vzácnému člověku, kamarádovi, který nikdy nehleděl na náš věkový rozdíl a nikdy se nesnížil k nějakému mentorování z pozice staršího, jenom poslat do muzikantského nebe velké poděkování za to, že jsem měl příležitost se s ním v životě setkat, že můj život velice obohatil!
Chci mu toto poděkování poslat prostřednictvím internetu, v dnešní době pro všechny mladší generace samozřejmého média, pro nás ale v době, kdy se udála historka, kterou mu k svému dopisu „přibaluji“, zázraku, tehdy i ve snu těžko představitelného. Takže, díky internetovému portálu Médium.cz můj vzkaz:
Drahý Toníku! Každé setkání s Tebou bylo vzácným kořením, vzácnějším nad šafrán! Zůstáváš v paměti naší rodiny, a věřím, že i všech, kdo Tě znali a milovali, obdivovali Tvé muzikantské mistrovství i rozšafnost Tvých chodských „poudaček“, ve vzpomínkách s Tvojí dobrosrdečnou tváří, s Tvojí skromností velkého umělce. Velkého právě i tím, jak Tvé velké umění šlo ruku v ruce s Tvojí skromností a laskavostí. Takto pro nás stále zůstáváš mezi námi! Kamarád Bob.
P.S.
Do muzikantského nebe Ti přibaluji svoji vzpomínku na náš společný zážitek, učiněný před léty, ale v mých vzpomínkách stále stejně živý.
JAK BLEŠÍ TRH ZACHRÁNIL REPUTACI CHODSKÉ MUZIKY
Známé, slavné osobnosti má většina „obyčejných“ lidí ve zvyku považovat za jakési „nadpozemské“ bytosti. Ale oni to jsou vždy také jen a jen lidé z „masa a kostí“, jak praví české přísloví! A i jim se stávají běžná lidská nedopatření, přehlédnutí, „překlepy“. I oni mají vedle svých silných stránek, které je u veřejnosti udržují ve středu pozornosti, své slabší stránky. A právě zjištění, že nejsou ztělesněním po všech stránkách zcela ideálního, bezchybného člověka, nám je přibližuje, „zlidšťuje“. Ti z nich, kteří se se svými slabšími stránkami, se svými nezdary, různými faux pas, dokáží s humorem svěřit, podělit se o ně s námi, se pro nás stávají lidmi pochopitelnějšími, sympatičtějšími, velmi blízkými.
Toník Konrády je takovým člověkem – z jedné strany mimořádným umělcem, opravdovým světovým mistrem ve hře na české dudy, z druhé strany tím, kdo neváhá své vlastní „veselé historky z muzicírování“ dát k lepšímu i na svůj účet. Takového jsem ho kdysi poznal, takového jej znám stále až do dneška.
Až si přečte moji vzpomínku na jednu takovou situaci, určitě si vzpomene a třeba ji zařadí k těm, jimiž ve svých „poudačkách“ rozdává už po dlouhá desetiletí dobrou náladu, laskavost a výzvy k lidské vzájemnosti.
Ta vzpomínka se váže k době, kdy jsme opět jednou vyjeli šířit slávu české muziky a českého folkloru do světa. Byla druhá polovina června, začínalo léto, na žádném z vrcholů bavorských Alp, které jsme měli jako na dlani, se již nebělal sebemenší flíček sněhu. Po úspěšném koncertování v typické bavorské vesničce, které se protáhlo dlouho přes půlnoc, měli chodští muzikanti druhého dne vystoupit v rámci velkých městských oslav na náměstí v jedné z metropolí regionu Oberbayern - bavorských Alp, v Rosenheimu.
Po snídani si všichni rozvěsili své kroje v čerstvém alpském povětří na zahradách či dvorech jednotlivých stavení, v nichž je pohostinní obyvatelé Flintsbachu u sebe ubytovali. Dopoledne strávili procházkou po malebné vsi, zajeli se podívat vzhůru do hor nad vesničku na rodný dům slavných barokních stavitelů Dientzenhoferů, jejichž chrámy a paláce na mnoha místech naší země obdivuje celý svět. Po obědě následovala cesta do Rosenheimu k vystoupení. Cosi jsem ještě vyřizoval s pořadateli, takže jsem do místnosti, v níž se muzikanti před vystoupením převlékali, přišel o něco později. Sotva jsem vstoupil, zjistil jsem, že atmosféra není nejradostnější.
„To určitě není trémou před vystoupením! Vždyť tu tihle ostříleni muzikanti neznají,“ řekl jsem si pro sebe. Během několika okamžiků jsem měl jasno! Všichni již byli převlečeni do krojů, jenom Toník seděl u stolu s bradou podepřenou oběma rukama a zadumaně hleděl otevřeným oknem přes štíty malebných patricijských domů, vroubících náměstí, kamsi ke štítům alpských velikánů, pod nimiž se nacházela malebná vesnička Flintsbach, kde na prádelní šňůře jedné z usedlostí se stále ještě v čerstvém alpském povětří větral jeho zapomenutý muzikantský kroj. Muzikanti i zpěvačky byli zoufalí. Zpěvačky mi šeptem, aby Toník neviděl, s vyděšeným výrazem v očích sdělily tu hrůzu – Toník prý vybalil dudy, rozhlédl se a pronesl – „Já nemám kroj! Copa íčko, dyť sem dudák!“ Pak si sedl ke stolu a zahleděl se na hory.
Kapelu čekala ostuda! Jejich principál bez kroje! Řešení v té chvíli znal jen jeden člověk – Toník! Odtrhl svůj zádumčivý pohled od alpských štítů a už to byl opět ten správný „kapelmajstr“. Rázně vstal od stolu a ještě rázněji pronesl – „Kapelník bez kroje – jako auto bez volantu! To přece nejde! Praštěnky a vydrovku mi půjčí Honza, uklidí se ve svých civilních pěkně dozadu tak, aby na něj nebylo vidět!“ V okamžiku, kdy začal řešit otázku vyšívané chodské vesty, jsem si již vysvlékal tu svoji, kterou jsem oblékal při konferování. Konferenciér bez vesty není jako auto bez volantu! Je to jenom nepatrný detail. Teď už zbývalo vyřešit jenom otázku bílé košile. Vystoupení se blížilo, zbývala do něho poslední čtvrthodinka.
„Vždyť jsem zahlédl kdesi na náměstí plakát, zvoucí na mimořádný bleší trh“ – mihlo se mi hlavou. Za deset minut již Toník oblékal bílou košili, kterou jsem za 5 západoněmeckých marek koupil na plácku nedaleko náměstí, kam jsem okamžitě vystartoval. Reputace chodských muzikantů byla zachráněna. To ale nebylo vše!
Po velmi úspěšném vystoupení s mnoha přídavky, v nichž samozřejmě hrál prim Toník a jeho chodský „pukl“, se kapela ubírala zpět ke svému mikrobusu. Bylo žhavé pozdní odpoledne prvního letního dne, nedaleká městská plovárna byla obležena milovníky koupání fascinovaně zírajícími, jak kolem nich pochoduje skupinka oblečená do jim neznámých, tedy trochu exoticky vyhlížejících krojů včetně kulatých, kožešinou obšitých čepic – nesoucích v jedné ruce „inštrumenty“ a přidržující druhou rukou přes rameno přehozené – sjezdařské lyže!
Když jsem jim totiž svěřil, že reputaci jejich muziky zachránil bleší trh, na němž jsem pro Toníka zakoupil doslova „v hodině dvanácté“ košili, „blešák“, kde bylo stále plno nakupujících, po vystoupení také urychleně navštívili. Za neuvěřitelnou cenu pár marek na něm několik z nich zakoupilo jako vhodný vánoční dárek s velkým předstihem pár sjezdařských lyží – v tehdejším Československu velmi „úzkoprofilového“ (přeloženo pro mladší generace: velmi nedostatkového) zboží. Tak zachránil bleší trh reputaci chodské muziky „kapelmajstra“ Antonína Konrádyho a ještě přispěl o půl roku později ke spokojené vánoční náladě v některých muzikantských rodinách.
Bohuslav Bob Balcar
(Příspěvek do knihy o slavném chodském dudákovi Antonínu Konrádym, m.j. mistru světa ve hře na dudy, napsané paní Ludmilou Flieglovou, nazvané „Antonín Konrády. Hdyž pukl zabečí, hned srdce poskočí aneb Jak jsem začal pukla mačkat …“, vydané v roce 2012.)
Vzpomínka na Toníka. 20 let fotofirmy REPROBA, u jejíhož založení A. Konrády účinkoval.
