Záhada americko–německé mise z Plzně do Lázní Velichovky 8. května 1945 zůstává i nadále záhadou

Nechtěli předtím uvěřit v pozdních večerních a nočních hodinách 7. května ani povstalečtí bojovníci na barikádách v bojující Praze, ani němečtí vojáci, kteří se snažili přes Prahu dostat do amerického zajetí.

Kolona sestávala z osmi malých obrněných kolových transportérů M-8 (grayhound), několika jeepů Willys, dvou limuzin a zdravotní ambulance. Na prvním vozidle vlál bílý prapor na znamení, že se jedná o válečný parlamentářský konvoj. Ve vozidlech seděli kromě ozbrojeného doprovodu z roty B 23. jízdní průzkumné eskadrony od 16. US obrněné divize američtí důstojníci v čele s velitelem mise, podplukovníkem Robertem Prattem, pobočníkem velitele V. US sboru, jehož velitelství se od 6. května nacházelo v Plzni.

Nechyběli ani zpravodajové dvou armádních novin s korespondentem agentury Reuters. Skupina ale byla doslova mezinárodní. Hlavní postavou totiž byl vysoký německý důstojník – plukovník Meyer-Detring, náčelník plánovacího oddělení Vrchního velitelství Wehrmachtu s tlumočníkem poručíkem Verberem z 16. US obrněné divize. Skupinu podle některých informací ještě doprovázel jeden československý důstojník.

Cíl konvoje byl pro přihlížející záhadou

Předtím, než vyjel večer 7. května z Plzně, byla jeho cílem původně Praha, odtud ale bylo třeba dojet až do Velichovek, malého lázeňské městečka ve východních Čechách. V posledních dnech a doslova hodinách 2. světové války v Evropě mělo sehrát velmi důležitou roli. Nacházelo se zde totiž velitelství německé skupiny armád „Mitte“ v čele s polním maršálem Ferdinandem Schörnerem.

Armádní skupina „Mitte“ - poslední nebezpečná německá síla v Evropě

Když 8. května 1945 Německo kapitulovalo, v Čechách stále existovala dobře vyzbrojená a z velké části zcela bojeschopná skupina armád „Střed“ (Heeresgruppe Mitte) pod jeho velením. Vše nasvědčovalo tomu, že zastavení bojů a kapitulaci nemá momentálně v plánu. Jeho jednotky až doposud kladly tvrdý odpor Rudé armádě na Moravě a na východě Čech, stejná situace byla na frontě 1. ukrajinského frontu útočícího do Čech přes Krušné hory na Prahu. Klid byl zatím pouze na české západní (americko-německé) frontě. Společně s jinými ozbrojenými složkami Třetí říše (Volkssturm, Říšská pracovní služba - RAD, policejní jednotky a d.) byl stav ozbrojenců nacházejících se na území Protektorátu Čechy a Morava odhadován na počet 1 milionu.

V nereálných představách vrchního spojeneckého velení (bohužel tak nereálných, jako v řadě jiných případů během války) existovalo nebezpečí přesunu této síly z Čech jižním směrem přes Dunaj do prostoru rakouských Alp, kde prý mohla dlouhé měsíce klást odpor formou gerillového boje v tzv. Alpské pevnosti. (K tomuto fenoménu, strašícímu ve spánku i v bdělém stavu nejvyšší spojenecké velitele včetně toho nejhlavnějšího – generála Dwigta Eisenhowera – se brzy podrobněji vrátíme).

Armádní skupina „Mitte“ musí okamžitě složit zbraně!

Ze 7. na 8. květen 1945 tedy byla po poradě nejvyššího spojeneckého velení připravena zvláštní mise, jejímž posláním bylo doručit polnímu maršálu Schörnerovi informaci o bezpodmínečné německé kapitulaci a rozkaz ke složení zbraní v intencích kapitulačního dokumentu, který v Remeši 7. května 1945 podepsali zástupci spojeneckých zemí, t.j. jménem Vrchního velitele spojeneckých expedičních sil za USA a Velkou Británii (SHAEF) náčelník Eisenhowerova štábu, generál Walter Bedell-Smith, za Francii generál François Sevez a za SSSR generál Ivan Susloparov. Za kapitulující německou stranu dokument podepsal náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil, generál Alfred Jodl.

Zmocněnec Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönnitze, předá rozkaz!

Německý zmocněnec Hitlerova nástupce, velkoadmirála Karla Dönitze, plukovník Wilhelm Meyer-Detring, byl přepraven letadlem do Plzně, aby se odtud vydal v doprovodu Američanů za polním maršálem Schörnerem předat mu rozkaz ke kapitulaci. Kromě velitele mise pplk. Roberta H. Pratta byl přítomen velitel kolony, major Carl O´Dood, výkonný důstojník 16. obrněné divize. Ozbrojenému doprovodu složenému z příslušníků roty B z 23. průzkumné eskadrony ze 16.US obrněné divize velel poručík Gerard Dalton. 16. US obrněná divize byla ze všech amerických divizí osvobozujících v první vlně Československo „nejmladší“, až na 23. průzkumnou skupinu bez bojových zkušeností. Na evropský kontinent byla přisunuta až v průběhu měsíce února 1945.

23. jízdní průzkumná eskadrona – dítě Štěstěny

23. jízdní průzkumná eskadrona si tak připsala do „zlaté knihy“ své válečné historie jednu z nejpozoruhodnějších akcí závěrečné etapy války na evropském území – parlamentářskou misi do stanu vrchního velitele německé skupiny armád „Mitte“/ „Střed“, generála-polního maršála Ferdinanda Schörnera, v lázních Velichovky, východně od Prahy, ve dnech 7. – 8. května 1945. Tato součást 16. US obrněné divize má také další primát – ve dnech 2. – 5. května 1945 se zúčastnila v sestavě 86. US pěší divize „Black Hawks“ (v překladu „Černí jestřábi“) bojových akcí v jihovýchodním Bavorsku, jižně od Dunaje, v prostoru měst Ingolstadt – Erding – Dorfen – Haag − Wasserburg (podrobný popis viz naše knižní publikace „Z Českého lesa k demarkační linii. Osvobození 1945“ / Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-12-1.)

Původní cíl mise: Praha

Jak jsme se již zmínili, kolona mise do Velichovek sestávala z pěti obrněných vozidel Ford M8 (greyhound), pěti jeepů Willys, ze dvou štábních limuzín, rozhlasového a sanitního vozu. Velitelem kolony, major Carl O´Dood, celou anabázi popsal ve svých vzpomínkách.

Pro další líčení událostí je třeba zdůraznit, že nejvyšší spojenecké velení při rozhodování o misi předpokládalo, že sídlem štábu Schörnerovy armádní skupiny „Mitte“ je Praha. Teprve během cesty, při příjezdu do Prahy, se Prattova skupina dozvěděla o jeho stanovišti ve východočeském lázeňském místě Velichovky u Jaroměře.

Voda na komunistické mlýnské kolo

Komunistická propaganda běžně měnila výklad dějin v souladu s potřebami vládnoucího režimu. Toho se dočkala i „Mise do Velichovek“. Poslání mise - přimět velitele Armádní skupiny „Mitte“, polního maršála Schörnera, k okamžitému respektování bezpodmínečné kapitulace, bylo prosovětskými „historiky“ a žurnalisty vykládáno jako pokus Západu zorganizovat přechod Schörnerových armád v českém prostoru na stranu americké armády, tedy ne do amerického zajetí!

V deníku Rudé právo 4. května 1965, při příležitosti 20. výročí ukončení 2. sv. války se objevil článek odvolávající se na knihu o historii V. US armádního sboru vydanou v r. 1945 v Plzni. Jeden její exemplář zde byl krátce předtím objeven a redakce Rudého práva se s ním mohla seznámit. Již samotná existence zmínky o tom, že se mise do Velichovek uskutečnila, postačila komunistickým propagandistům k tomu, aby začali spekulovat o jejím účelu, aby naznačili, že Američané vedli za zády sovětského spojence tajná jednání s maršálem Schörnerem (s největší pravděpodobností cílená na přechod Armádní skupiny „Mitte“ se zbraněmi na americkou stranu!) a že americká armáda stojící před Prahou ze směru od Plzně ve vzdálenosti zhruba 60 km nijak nepomohla Pražskému povstání.

Tvrzení Rudého práva (viz níže v příloze): „Dne 7. května 1945 uzavřeli Američané jednostranně a bez souhlasu SSSR příměří s představiteli německé armády. Bylo uzavřeno do půlnoci 8.5. Zastavili postup svých vojsk a poslední boje v části západních Čech. Jedině u Plzně postoupili směrem na východ k Praze o 30 km.“

Spojenecký dokument pro Velichovky (viz také níže v příloze) je podepsán vedle představitelů západních Spojenců a německé armády generálem Rudé armády SSSR generálem Susloparovem! No comment!

Vyvrácení propagandistického výkladu

I když je nezpochybnitelné, že spojenectví Západu se Sovětským svazem bylo účelovým aktem (již tehdy nesoucím první příznaky „studené války“), uzavřeným mezi dvěma ideologicky zcela protikladnými systémy, s cílem porazit společného nepřítele, existuje více argumentů pro vyvrácení propagandistického výkladu. Tím nejpádnějším je existence americko – sovětské smlouvy o vstupu SSSR do války proti Japonsku krátce po skončení války v Evropě, na němž měly Spojené státy eminentní zájem. Vyvoláním konfliktu se Sovětským svazem díky převzetí německé armády bez její kapitulace, by si bývaly USA pod sebou obrazně řečeno „podřízly větev“. Eminentní zájem americké veřejnosti byl soustředěný na co nejrychlejší prážku Japonska, které veřejné mínění považovalo za prvořadého nepřítele, jehož přímé hrozby pro Spojené státy daleko převažovaly nad pocity z ohrožení území USA ze strany Německa.

Postupová trasa kolony (udávaná v dostupných pramenech)

7. květen 1945, 21:40 hod.odjezd z Plzně – Žebrák – Zdice – Beroun – Řeporyje – Jinonice – Motol – Smíchov – Bartolomějská ulice, kolem půlnoci na 8. května jednání s povstaleckým velitelstvím Bartoš, 8. květen 1945, 01:00 hod. přes náměstí Republiky do Dejvic, jednání s německým velitelem Prahy gen. Rudolfem Toussaintem, dále po trase Hloubětín - Mochov - Sadská, 06:30 hod., Poděbrady - Chlumec n.C. -Hradec Králové - Jaroměř, 08:00 hod. dojezd do lázní Velichovky, jednání skončeno v 11:00 hod.

Cesta zpět dvěma trasami: první přes Hradec Králové, druhá přes Hořice, po setkání obou částí mise u Chlumce n. C. společně dále přes Poděbrady - Sadskou - Kralupy n. Vlt. - severním obchvatem kolem Prahy na Kladno - Beroun - v Plzni v 18:00 hod. Na zpáteční cestě se kolona na mnoha místech prodírala zástupy nadšených obyvatel, kteří jejím členům připravili i bohaté pohoštění.

Dva z doprovodných jeepů měly cestou z Velichovek defekt a pět mužů jejich osádek se tak stalo svědky velmi dobrodružných událostí. Následující řádky o tom přinášejí svědectví.

Na „zapomenuté vartě“ (Podle vzpomínek desátníka Cruse Patire)

Problém nastal někde mezi Jičínem a Hořicemi. Desátníkův jeep jel náhle po prázdné pneumatice. Při její rychlé výměně vojáci zjistili, že najeli na hvězdici se třemi hroty. Takové nástrahy líčili čeští partyzáni na německá vozidla. Než se jim podařilo kolonu dohonit, stejný defekt se objevil znovu. Tentokrát již trvala oprava déle. Dejme teď slovo desátníkovi Patireovi:

V německém zajetí

“Náhle jsme se ocitli před silničním zátarasem, obsazeným asi stovkou Němců. Sháněli jsme se po velícím důstojníkovi, dopadlo to nakonec tak, že jsme doputovali od poručíka přes kapitána až ke generálovi. Nejprve nás obvinil, že jsme na jeho muže stříleli, když se právě přitom opět ozvala střelba, uznal, že to tedy asi bude někdo jiný! Náhle obrátil a prohlásil, že nás k naší koloně doprovodí. Můj spolujezdec Edward Jaszkovski si přesedl do generálovy limuzíny a ke mně přisedl německý poručík.

Mezitím nás dohonil jeep Leroy Dunkelbergera, který předtím také kdesi cestou zastavil ze stejného důvodu jako my. Seržant Widdons si vyměnil místo vedle Leroye s dalším německým poručíkem z druhé limuzíny, v níž se ocitl vedle německého plukovníka.

Uprostřed palebného přepadu

Po nějaké chvíli se opět ozval zvuk připomínající explozi pneumatiky. Bezprostředně poté ale spustila doslova přehradná palba. Nikdo na nic více nečekal a od vojína až po generála jsme naskákali do silničního příkopu. Stále jsem mával bílou vlajkou na žerdi, kterou vezl každý vůz našeho konvoje z Plzně. Kolem nás se vyrojili ozbrojenci – místní čeští partyzáni a ruští vojáci uprchlí z německého zajetí. Když jsme je přesvědčili, že jsme Američané, propuklo ohromné nadšení. Německý generál se je snažil přesvědčit, že on a jeho muži jsou našimi zajatci, ale marně, eskorta je odvedla neznámo kam. My jsme v jeepech následovali motorizované partyzány do jejich štábu ukrytého v kopcích ve velkém skalním kráteru.

________________________

Autor. pozn.: Jednalo se o rozsáhlý vytěžený lom, v dnešní době sloužící jako stálé skautské tábořiště).

________________________

Jeden z Rusů si se zájmem prohlížel hodinky na mém zápěstí. Pak se zakřenil, vyhrnul si rukáv své vojenské blůzy na levé ruce a s hrdostí mi předvedl svoji paži – až po loket samé náramkové hodinky! Jinak byl ověšen nejrůznějšími zbraněmi, sumkami a pásy s municí.

Drsný šok na návštěvě u ostroměřských partyzánů

Ubytovali nás v nádražních pokojích v Ostroměři, královsky nás pohostili. Jejich nabídku, odvézt si s sebou naše německé průvodce jako americké zajatce, jsme s díky odmítli, což je velmi potěšilo. Pak se ale začaly dít ještě mnohem nečekanější věci!

Dunkelberger byl z okna koupelny svědkem popravy 26 zajatých Němců několika Rusy, vedenými ozbrojenou ženou. Mezi zajatci rozpoznal členy našeho německého doprovodu. Dva zraněné dobili sekyrami! Dunkelberger se svezl k zemi a zvracel. Celou noc nespal.

Bitva o Ostroměř

Příští den se strhla bitva. Přes Ostroměř měla namířeno část jedné tankové divize SS. Partyzáni předtím někde ukořistili několik protiletadlových a protitankových zbraní a zničili jimi čtyři tanky, několik dalších vozidel a pobili všechny útočníky. Jak jsme se dozvěděli od poručíka Lavického, velitele českých partyzánů, Němci byli o naší přítomnosti informováni a snažili se nás „ulovit“ jako rukojmí pro svůj hladký přesun do amerického zajetí. Lavický se pečlivě postaral o to, aby se nám nic nestalo. Boj zuřil do 20. hodiny, dalšího dne jsme na mnoha místech viděli ležet spousty pobitých Němců. Partyzáni ztratili dva muže.

Přípravy na cestu zpět

Byl jsem přesvědčen, že na zpáteční cestě musíme jet s rozvinutou americkou vlajkou. Kdy ji ale vzít? Namaloval jsem barevnou předlohu a o ostatní se postaraly místní ženy z látek, které doma posháněly. Poručík Lavický se osobně ujal výroby všech 48 hvězd na každou stranu vlajky. Muselo mu to dát hodně práce! Poměr pole s hvězdami a ostatní plochou sice nebyl zcela odpovídající, vlajka ale měla i správný počet 13 bílých a červených pruhů – nad našimi jeepy zavlálo jejich skvělé dílo!

12. května jsme podle informací našich hostitelů už mohli nastoupit bezpečnou cestu zpět k našim liniím, protože nebezpečí, že by někde mezi ruskými a americkými pozicemi mohla existovat místa obsazená ještě nekapitulujícími Němci, pominulo.

Ostroměřští partyzáni s námi ale pro jistotu až do Prahy poslali průvodce. Vybavili nás na cestu jídlem, cigaretami, dostali jsme od nich na památku fotografie a jejich adresy.

Poručík Lavický nám dal česky a anglicky napsaný průvodní list, potvrzující naši přítomnost u jejich partyzánského oddílu a žádající poskytnutí všestranné pomoci k umožnění bezproblémového průjezdu k mateřské jednotce v Plzni pro tyto vojáky: seržant Joeb Widdons, desátník Cruse Patire, vojíni Edward Grozoski, Leroy Dunkelberger, Sylvestr Jaszkowsky!“

Jako návštěva z jiné planety

Výše popsané události v Ostroměři nás uvedly do tehdejší situace v celkem málo známé obci, situované 20 km od města Hořice, jímž část konvoje na zpáteční cestě projížděla. Kolem poledne 8. května 1945, ho zde, stejně jako na mnoha dalších místech (např. Hradec Králové, Poděbrady) zastavovaly, nadšeně zdravily a hostily davy českých lidí. Američané působili jako návštěva z jiné planety. V Hořicích se to samozřejmě neobešlo ani bez tradičních „hořických trubiček“, jak dokládá fotografie.

Svět je malý

Při našem bádání jsme se mohli nejprve opřít o vzpomínkovou knihu tamějšího rodáka, p. Miroslav Matouše, nazvanou „Putování rosou i prachem“ (ISBN 80-903086-5-1), z níž nám velmi ochotně poskytl výňatky (stejně jako řadu dalších zajímavých informací) starosta obce, p. Ing. Tomáš Gabriel. Autor knihy byl jeho strýcem a v době pobytu pětice amerických vojáků v Ostroměři jim dělal tlumočníka. České přísloví, že „svět je malý“, se potvrdilo i zde. Syn rodačky z Ostroměře, žijící v USA, se tam jako sběratel válečných artefaktů v roce 1992 při jedné výstavě seznámil s člověkem, který na jméno Ostroměř velmi pozitivně zareagoval. Jak by ne! Jednalo se o tehdejšího desátníka Cruse Patirea, autora výše uvedené vzpomínky!

Svědectví přímého účastníka

Nejpodrobnější informace se poté podařilo získat ze vzpomínek tehdejšího přednosty ostroměřské železniční stanice, Josefa Návesníka, který ve dnech květnového povstání jako nadporučík čsl. armády v záloze a tzv. posádkový velitel, plnil roli koordinátora bojových akcí českých povstalců a oddílu sovětských partyzánů, složeného z příslušníků Rudé armády uprchlých z německého zajetí. Jejich kooperace přinesla hmatatelné výsledky. Poté, kdy se jim podařilo ukořistit radiotechnický vlak Armádní skupiny „Mitte“ a vyzbrojit jej protiletadlovými a protitankovými zbraněmi a vytvořit z něj „obrněný“ vlak nazvaný „Jiskra svobody“, s úspěchem zaútočili na několik projíždějících nepřátelských motorizovaných kolon. Ostroměř je situována na hlavní silniční spojnici Pardubice - Hradec Králové - Hořice - Jičín, v posledních dnech války se proto stala pro řadu z nich „průchozí stanicí“. Jejich četnost se s postupem Rudé armády stále zvyšovala.

Bitva u Ostroměře

Jedna z německých kolon zřejmě sledovala specifický cíl – zmocnit se pěti Američanů „uvízlých“ v Ostroměři jako rukojmích a vynutit si tak průchod do amerického zajetí. Bitva, která se přitom rozhořela, skončila vítězstvím Ostroměřských a pro nepřítele znamenala totální krach.

Dejme slovo nadporučíku Návesníkovi: „V bojích u Ostroměře padlo celkem 1.000 až 1.1200 Němců, ponejvíce SS-manů. Pochováni jsou na různých místech na katastru obce Ostroměř a obcí okolních. Bylo ukořistěno množství vozidel všeho druhu, jízdní kola, motocykly, osobní i nákladní auta, pancéřové vozy a tanky, ale i selské povozy. Boje byly řízeny v úzké dohodě českých důstojníků s důstojníky ruskými – partyzány. Ruským partyzánům velel kapitán Pjotr Sosulin.“

Ruské představy o vedení boje

Rusové nejprve odmítli podřídit se pokynu, který při zahájení květnového povstání obdržely české povstalecké oddíly od České národní rady – vyčkat s napadáním Němců až do doby, kdy budou dostatečně silné a vyzbrojené. Než se Rusové v Ostroměři zklidnili, vyústilo to nejprve dokonce v konflikt mezi českým povstaleckým velením a ruským partyzánským velitelem Sosulinem. Touha ruských partyzánů „bít fašisty hlava nehlava“ stála i za likvidací německého doprovodu pěti zbloudilých příslušníků 23. průzkumné eskadrony včetně popravy velícího generála.

Velitelství Armádní skupiny „Mitte“ bez spojení

Závěrem je na místě uvést jednu důležitou, doposud ale bez povšimnutí zůstávající událost, v níž sehrála asi tu nejvýznamnější roli obec Ostroměř se svým hnutím odporu – ukořistění radiotechnického vlaku Armádní skupiny „Mitte“ na tamějším nádraží zřejmě znemožnilo, aby její velitel, polní maršál Schörner, mohl svým podřízeným jednotkám dále účinně velet a vydávat jim jakékoliv rozkazy – ať již k dalšímu odporu na východní i západní frontě a tím tedy de facto k prodloužení války na českém území anebo ke splnění rozkazu okamžité a úplné kapitulace v intencích dokumentu podepsaného v Remeši, doručeného misí z Plzně. Jedna z existujících skoupých informací o obsahu jednání ve Velichovkách by tuto situaci mohla potvrzovat– Schörnerovo vyjádření o ztrátě kontaktu s podřízenými útvary a o neschopnosti Dönitzův rozkaz provést. Proto zřejmě od své armády fakticky utekl, když uletěl do Rakouska, zatímco jeho štáb byl v noci na 9. květen u Žatce, při pokusu prchnout do amerického zajetí, zdecimován ruskými tanky valícími se ku Praze. O tom, kde se ve skutečnosti polní maršál nacházel, zda jej americko-německá mise zastihla ve Velichovkách anebo ne, není nikde ale žádná zmínka.

Zuřící Rusové

Sovětské velení se o misi dozvědělo až ex post – z jakési „druhé ruky“.

Jeden fotoateliér v Hradci Králové navštívili několik dní po průjezdu kolony sovětští důstojníci s žádostí, aby jim byly předloženy fotografie americko-německé mise, které se zde údajně nacházejí. Když spatřili fotografie z průjezdu mise na zpáteční cestě do Plzně, dříve než je zabavili a zmizeli, udeřil velitel skupinky pátračů zlostně, evidentně s výrazem frustrace, vší silou pěstí do stolu.

Ostroměřské události až doposud stále velmi málo známé

Také v Ostroměři způsobilo „zjevení“ pěti zbloudilých Američanů pozdvižení. Byli zahrnuti péčí a láskou, v zájmu jejich bezpečnosti byli samozřejmě co nejvíce izolováni od překotných bojových událostí, které tam krátce po jejich příjezdu nastaly a které proto vzpomínky jednoho z nich nemohou plně postihnout. I po dlouhých desetiletích si zcela určitě zaslouží větší publicity, aby se o nich dozvědělo co nejvíce našich současníků. Sdělovací prostředky je až doposud neprávem hodně opomíjely, ačkoliv patří k jednomu z významných ozbrojených vystoupení českého lidu proti okupantům, co do odvahy, statečnosti jejich účastníků, srovnatelných se stejnými vlastnostmi projevenými v Pražském povstání.

„Vedlejší“, ale velmi významný efekt mise

Vícekrát publikované informace mluví o zásahu mise při zpáteční cestě v Českém Brodě a v Kralupech nad Vltavou, kde Američané v poslední chvíli zabránili popravám rukojmích vybraných mstícími se německými vojsky z místních českých obyvatel.

Mnohé zůstává nadále záhadou

Celá mise je dodnes stále ještě zahalena málo průhledným závojem. To se týká jak počtu vozidel, zvolené trasy, českých průvodců, složení týmů vyjednávačů i samotného výsledku jednání. Zcela určitě ještě nebyly zpřístupněny všechny k tomu se vztahující dokumenty, stále leží někde v archivech. To samozřejmě přispívá k mnoha různým spekulacím a dohadům. Zcela určitě ještě nebyly odhaleny všechny dokumenty k misi se vztahující –

▪ doposud není jednoznačně známo, zda mise ve Velichovkách polního maršála Schörnera zastihla, anebo zda jednala pouze s některým z jeho zástupců;

▪ je najisto známo, že se Schörnerovi podařilo letadlem opustit území Protektorátu Čechy a Morava a ukrýt se v rakouských Alpách, kde ale byl za krátkou dobu americkými bezpečnostními orgány zatčen v převleku za civilistu;

▪ jeho přesná úniková trasa jednoznačně známa není; spekuluje se o jeho přesunu v sestavě štábu skupiny „Mitte“ z Velichovek k Žatci, kde mělo být zřízeno nové stanoviště jeho štábu, a odkud měl letadlem Storch uletět do Rakouska;

▪ druhá varianta udává, že tam odletěl již z Velichovek; zde není jasné, zda se tak stalo až po návštěvě „plzeňské“ mise anebo ještě před ní;

▪ velice přehnaně zní varianta, že měl maršál dvojníka, kterému se podařilo uniknout do Rakouska, zatímco skutečný maršál zahynul s částí svého štábu v noci z 8. na 9. květen 1945 u Žatce, kde byl štábní konvoj zdecimován sovětskými tanky generála Leljušenka ze sestavy Koněvova 1. ukrajinského frontu, postupujícími od Drážďan přes Krušné hory na Prahu, ještě fantastičtěji zní spekulace, že generál popravený ruskými partyzány na nádraží v Ostroměři byl sám Schörner. Připomínku rozbití Schörnerova štábu u Žatce nám zanechal ve svém dvoudílném velkofilmu z roku 1976 nazvaném „Osvobození Prahy“ známý režisér Otakar Vávra.

Co o polním maršálovi Schörnerovi víme?

Narozen r. 1892 v bavorském Mnichově, zemřel zde v r. 1972. Jako jednoroční dobrovolník vstoupil v r. 1911 do Bavorské armády, kterou opustil jako poddůstojník. V Mnichově, Lausane a pak v Grenoblu studoval filozofii a jazyky, protože jeho původním životním plánem bylo stát se učitelem.

Po začátku 1. sv. války byl Schörner reaktivován jako podpraporčík a důstojnický aspirant, v listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti poručíka v záloze.

1. světová válka

Zúčastnil se bojů v Rumunsku, Srbsku a také v jižním Tyrolsku, kde bojoval ve 12. bitvě na řece Isonzo/Soča. Za útok na horu Matajur obdržel vysoký německý válečný řád Pour le Mérite. Zajímavostí je, že za útok na stejnou horu, avšak z její druhé strany, obdržel toto vyznamenání také budoucí německý polní maršál Erwin Rommel. Tato situace je oba dva do budoucna v osobním životě rozdělila jako nesmiřitelné konkurenty. Byl během 1. sv. války dvakrát těžce zraněn, poprvé v bitvě u Verdunu v r. 1916, podruhé těsně před skončením války, v listopadu 1918.

Příslušníkem Reichswehru

Po uzdravení byl demobilizován, již v roce 1919 se ale stal příslušníkem paramilitantního uskupení Freikorps Epp, s nímž byl začleněn do vznikajícího Reichswehru. Jako velitel roty se se svojí jednotkou zúčastnil potlačení Mnichovské republiky rad (sovětů). Zajímavostí je, že se v r. 1923 ve funkci adjutanta generála von Lossow, velitele Mnichovského branného okruhu, podílel na potlačení Hitlerova puče (sic!)

Z Reichswehru do Wehrmachtu

V r. 1926 absolvoval kurz pro důstojníky generálního štábu, protože ale závěrečné zkoušky nesložil, nemohl práci v generálním štábu vykonávat. Vzhledem k tomu, že dobře ovládal italský jazyk, byl určitou dobu činný jako tlumočník u horských jednotek Alpini v italské armádě. Od r. 1931 vyučoval válečnou taktiku na vojenské škole v Drážďanech.

1. října 1937 se stal velitelem 98. pluku horských myslivců a v této funkci se zúčastnil v r. 1938 anšlusu Rakouska. Těsně před vypuknutím 2. sv. války, v srpnu 1939, byl povýšen do hodnosti plukovníka a se svým plukem se zúčastnil Polského tažení. V květnu 1940 převzal velení 6. horské divize.

První známky Schörnerovy krutosti a krvelačnosti

Na jaře 1941 velel 6. horské divizi na Balkáně a za proražení řecké Metaxasovy linie byl vyznamenán „Rytířským křížem Železného kříže“. Z té doby je ale také znám jeho první rozkaz k popravě řeckých válečných zajatců. Jeho krutost „osvědčená“ během celé války při zacházení s válečnými zajatci i s vlastními vojáky popravovanými podle jeho rozkazu mnohdy bez soudu jako dezertéři a zbabělci mu mezi vlastními vojsky vynesla pohrdání vlastních vojáků i důstojníků a nelichotivé pojmenování „krvavý Ferdinand“.

Východní fronta – hlavní Schörnerovo jeviště

V dubnu 1941 se stal velitelem dobytých Athén. V listopadu 1941 převzal velení XIX. horského sboru v severním Norsku. Od října 1943 zahájil svoji válečnou činnost na východní frontě. Jeho opožděný rozkaz k ústupu přes Dněpr u Nikopolu, který dlouho odmítal vydat, měl za následek, že celá jeho armáda přišla o všechny motorové prostředky. Od března do července 1944 velel 17. armádě na Krymu, pak se stal vrchním velitelem celé armádní skupiny Jižní Ukrajina. 1. srpna 1944 mu byla propůjčena generálská hodnost, o několik měsíců později do ní byl definitivně povýšen.

17. ledna 1945 byl Hitlerem jmenován vrchním velitelem Armádní skupiny „A“ s rozkazem za všech okolností udržet hornoslezskou průmyslovou oblast. 25. ledna byla tato armádní skupina přejmenována na Armádní skupinu „Mitte“. Ve své sestavě měla tyto hlavní kmenové armády: 17. armádu, 1. pancéřovou armádu a 4. pancéřovou armádu.

Schörner utvrzoval Hitlera a ministra propagandy Goebbelse (dva poslední nacisty, věřící stále ve šťastný obrat války) do jejích posledních dnů o své bezmezné oddanosti a víře v konečné vítězství. Byl pevně rozhodnut držet území Protektorátu Čechy a Morava proti Spojencům postupujícím sem z východu i ze západu ve svém přesvědčení odvozovaném z již dříve německým kancléřem Bismarkem vysloveného bonmotu: „Kdo je vládcem české kotliny, je skutečným vládcem Evropy“. Jeho úsilí v závěrečné fázi války se soustřeďovalo na co největší zpomalení postupu východní fronty na území Moravy a východních Čech, aby se do amerického zajetí mohl dostat co nejvyšší počet příslušníků německých ozbrojených sil.

Schörner dezertérem a trestancem

30. dubna 1945 jmenoval Hitler ve své politické závěti Schörnera vrchním velitelem německých pozemních sil. Nakonec ale svá vojska opustil a de facto v roli dezertéra uprchl z boje.

Poté, kdy jej Američané na jedné horské farmě v rakouských Alpách odhalili, byl deportován do Sovětského svazu, kde byl až po sedmi letech vazby v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení. Trest mu však byl později snížen na 12 let a v prosinci 1954 byl propuštěn na svobodu a poté převezen do Německé demokratické republiy. Zde mu byla nabídnuta funkce generálního inspektora lidové armády NDR (sic!) Tuto funkci však odmítl a v roce 1958 mu východoněmecká vláda umožnila emigraci do západního Německa.

Zde byl ale zatčen a obviněn z nezákonných poprav nejen německých vojáků, ale také dalších trestných činů, hlavně z poprav válečných zajatců. Byl odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení. Propuštěn byl v roce 1963 a až do své smrti v roce 1973 žil v ústraní v Mnichově.

Od Schörnerovy doby (jmenován Hitlerem do této hodnosti 5. dubna 1945) nebyla hodnost generála-polního maršála v německé armádě zavedena. Historikové za důvod věsměs považují fakt, že se stal nejbrutálnějším z Hitlerových polních maršálů, že jím byla tato hodnost znevážena a zneužita, když nechával svým rozkazem popravovat údajné zbabělce a zběhy, přičemž sám nakonec své armády opustil a dezertoval.

______________________________

Využité informační prameny

▪ „Z Českého lesa k demarkační linii. Osvobození 1945“ / Balcar

B. / ISBN 978-80-88220-12-1

▪ https://de.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Sch%C3%B6rner

▪ https://de.wikipedia.org/wiki/Heeresgruppe_Mitte

***