K. H. Frank: „kat českého národa“ –pokus o útěk a jeho zatčení na demarkační linii v Rokycanech

Konvoj zvláštního určení

Americký nadporučík je v konvoji hodnostně nejvyšší, i když se nejedná o žádnou vysokou vojenskou hodnost, je ale vybaven velice silnými pravomocemi odpovídajícími jeho příslušnosti k jednotce MIS/Military Investigation Service/Vojenská vyšetřovací služba – v jejíž náplni práce je veškerá administrativa spojená s válečnými zajatci, včetně jejich vyšetřování, kvalifikace jejich důležitosti pro americkou armádu resp. její spojence a rozhodování o tom, do jakého zajateckého tábora budou přiděleni, anebo jak s nimi bude dále naloženo právě podle jejich významu.

V uniformě československého důstojníka jede poručík Josef Tauer. Při vstupu 9. pluku 2. US pěší divize 5. května 1945 do Kdyně dal jako tlumočník do služeb americké armády. Díky své znalosti anglického a německého jazyka je pro Američany velmi významnou posilou.

9. americký pluk vstoupil 5. května 1945 na české území Všerubským průsmykem, v dopoledních hodinách osvobodil jako první české město Kdyni a poté 6. května 1945 po vstupu do Klatov osvobodil i Rokycany. Velitelství pluku se přesunulo do Starého Plzence.

K demarkační linii u Rokycan se blíží zločinec K. H. Frank

Sem právě dorazila zpráva z americké průzkumné sekce nacházející se v Rokycanech, o tom, že se podle zprávy rokycanské protektorátní četnické stanice do města blíží „kat českého národa“, jak býval zcela oprávněně nazýván, státní tajemník Karl Hermann Frank.

Nebylo snad Čecha, který by jméno tohoto zločince neznal. Dělal všechno možné i nemožné, aby se zavděčil Vůdci Hitlerovi, od něhož za to očekával, hlavně po Heydrichově smrti, jmenování do nejvyšší funkce Protektora. Zřejmě i tato nenaplněná touha byla jedním z podnětů, které ho hnaly ke stále krutějšímu zacházení s příslušníky českého národa.

Na možné protiněmecké povstání se Frank připravoval dlouho před jeho vypuknutím, již v závěru roku 1944. Do posledních chvil byl přesvědčen, že německá armádní skupina Mitte polního maršála Schörnera, bojující s Rudou armádou na Moravě, ji do Čech nevpustí a on, že si s povstáním v Čechách snadno poradí. Ještě několik málo dní před svým útěkem z Prahy vydal rozkaz k popravě několika desítek českých odbojářů vězněných v Terezíně s odůvodněním, že by se v případě povstání stali jeho vůdčími osobnostmi. Z Prahy prchal v poslední chvíli, poté kdy se přesvědčil, že si německá branná moc s povstáním neuměla poradit.

O událostech spojených s Frankovým útěkem bylo až doposud napsáno mnoho článků nejrůznější délky a také nejrůznějšího obsahu, rozdílně vzdálených od reálné skutečnosti. Autoři některých článků s touto tématikou popouštěli uzdu své fantazie hodně „navolno“.

Podle nich došlo např. v Rokycanech k honu na Franka, který projel se svým vozem náměstím a začal být pronásledován osádkou amerického jeepu, když ji na válečného zločince upozornil shromážděný dav Rokycanských.

Jiný autor tvrdí, že K. H. Frank byl v Rokycanech vzat do amerického zajetí jako jeden z mnoha neznámých německých generálů, jehož identitu později v Německu náhodou rozpoznal teprve generál JUDr. Bohuslav Ečer.

____________________________

Autorská poznámka: generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer byl členem Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku.

V případě K. H. Franka se generál Ečer angažoval velmi aktivně. Československé úřady o tom, že je Frank v americkém zajetí ve Wiesbadenu, byly informovány, generál Ečer s nimi provedl úspěšná jednání o jeho vydání do Československa. K tomu se vázala podmínka, že Frank nesmí být v případě odsouzení k trestu smrti popraven dříve, než se vyjasní otázka, zda jej jako svědka nepředvolá mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. Franka nakonec tribunál nepředvolal. Až do okamžiku jeho předání do jurisdikce Československa zůatával zajatcem Američanů a Československo na něj nemělo žádný nárok.

_________________________________

S hodně divokou teorií přišel jiný autor, který nechal Franka prchat po výskoku z vozu, když ho nakonec zastavilo několik výstřelů do vzduchu, v jiném případě měly zastavit jízdu Frankova automobilu výstřely přímo do jeho neprůstřelného čelního skla. Také měl být podle dalšího tvrzení objeven ukrytý pod plachtou v přívěsném vozíku za automobilem.

V průběhu doby se taktéž „namnožily“ „zaručené“, od sebe se výrazně lišící vzpomínky osob, které se měly údajně účastnit jeho prvního výslechu provedeného americkou armádou v Rokycanech resp. v nedalekých Ejpovicích.

Podstatné na celém průběhu je, že oficiální zatčení (resp. vzetí do zajetí) mohl vykonat orgán vojenské správy až na území, kde byla díky své vojenské převaze funkční  – v tomto případě tedy na území obsazeném americkou armádou. Pokus o Frankovo zadržení během cesty z Prahy do Rokycan byl od počátku téměř najisto odsouzen k nezdaru. Od Prahy směrem na Rokycany se pohyboval doslova nepřetržitý proud ustupujících ozbrojenců, mnoha jedotlivců, ale také stále ještě kompaktních, plně vyzbrojených jednotek, bylo zde i mnoho civilistů - rodin německých důstojníků, německých úřednických rodin atd.

Naopak, v tomto velkém prostoru neexistovala žádná protiněmecká síla, která by bývala mohla proti Frankovi úspěšně zakročit. Každý takový pokus by zcela nepochybně býval skončil zásahem německých ozbrojenců ve prospěch soukmenovce, aniž by jim bývala musela jeho identita být známa. Prostě, bývali by bránili někoho ze svých řad. Zásah proti němu měl naději na úspěch až v místě, kde by německá síla v jeho prospěch již z větší části nebývala byla ochotna bojovat - tedy za americkými liniemi.

Zásluhy českého odboje se v celém příběhu samozřejmě vůbec neztrácejí, naopak, bez jeho přispění by se býval mohl Frank možná v Rokycanech vyhnout zadržení i následnému převzetí do „péče“ US vyšetřovacích orgánů a poté i československých, a navždy zmizet tak, jak se to nejednomu vysoce postavenému nacistovi podařilo. Předávání zpráv o jeho pohybu, které probíhalo informační sítí protektorátních četnických stanic, nenechávalo jejich autory ani příjemce na pochybách, že cílem Frankovy kolony jsou Rokycany, resp. zde probíhající demarkační linie. Četnické hlídky ve městě byly v plné pohotovosti.

___________________________

Autorská poznámka: V počátku r. 1939 působilo četnictvo na celém území dosud existující Československé republiky. Po okupaci zbytku republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se tato situace zpočátku nijak neměnila, četnictvo bylo přejmenováno na Protektorátní četnictvo se dvěma zemskými četnickými velitelstvími (ZČV) − pro Čechy a Moravu. Zemským četnickým velitelstvím byla podřízena okresní velitelství a jim na nejnižší úrovni četnické stanice. Druhou uniformovanou bezpečnostní složkou byl policejní sbor v Praze a ve velkých statutárních městech, na venkově konalo bezpečnostní službu četnictvo a obecní policie. V průběhu války bylo Protektorátní četnictvo vřazeno do sjednoceného bezpečnostního sboru tzv. Uniformované protektorátní policie. Další uniformovanou bezpečnostní složkou v protektorátu bylo profesionální hasičstvo. V Praze bylo četnictvo v květnu 1945 dislokováno na několika málo místech. Praha byla výhradním působištěm státní – vládní policie. Zemské četnické velitelství sídlilo v Karmelitské ulici čp. 2.

___________________________

Co se děje v rokycanských ulicích?

Za prokázané lze mít, že prvním českým protektorátním policistou, který v nekonečné koloně vojenských vozidel valících se od Prahy na západ k Američanům, automobil K. H. Franka v Rokycanech ze svého hlídkového stanoviště zpozoroval, byl strážmistr Štefl:

Frankův vůz kolem něj projíždí a okamžitě mu mizí z dohledu, zakrytý velkými vozy kolony SS. K zásahu okamžitě vyráží nedaleko stojící jeep s hlídkou US Army, na něž strážmistr volá. U městských jatek, na západním okraji města hlídkuje strážmistr Ranc a pozorně vyhlíží mezi vozidly kolony Waffen-SS ohlášený osobní vůz. Jakmile ho spatří, vstupuje do jeho jízdní dráhy a dává příkaz k zastavení. Stále ještě bojechtivý esesák z nejbližšího obrněného vozidla spatří osobní automobil, v němž dle jeho odhadu určitě nejede obyčejný voják, ale zajisté nějaké „zvíře“. Vyklání se a křičí na Franka, který právě v uniformě bez distinkcí otevírá dveře svého vozu, jestli má nechat zahájit palbu. Frank jenom rezignovaně mávne rukou na znamení, že je to zbytečné, protože vedle právě prudce brzdí americký jeep.

Američané se svým jeepem eskortují Frankův automobil zpět na náměstí. Hlídky z několika dalších jeepů jej tady obstupují, připraveny chránit ho před davem místních obyvatel, jehož vzrušení začíná přerůstat v otevřenou nenávist. Zanedlouho se sem přiřítí jeepy doprovázející štábní dodge. Vystupuje z něho nadporučík Werner R. Haller a současně s ním český poručík Josef Tauer. Identifikují zde Franka, umisťují ho s ozbrojeným příslušníkem vojenské policie na zadní sedadla dodge a odvážejí ho do rokycanských kasáren k prvnímu výslechu. Tři jeepy vojenské policie „prokazují“ doprovod do stejného místa osobnímu vozu, v němž kromě řidiče sedí Frankova žena se dvěma dětmi. Po prvním výslechu v kasárnách je Frank v pozdním odpoledni eskortován na vyšší americké velitelství (V. US armádního sboru) v Plzni.

Role čs. poručíka Josefa Tauera

Prozatím nejméně probádanou součástí příběhu zadržení a zatčení/zajetí K.H. Franka je role, kterou přitom sehrál styčný důstojník českého odboje u armády USA, poručík v záloze, Ing. Josef Tauer, o němž se náš níže připojený novinový článek také zmiňuje. Zastavme se u něho blíže, určitě si naší vzpomínku zasluhuje.

Josef Tauer pocházel z Kouta na Šumavě. V 80. létech 20. století proťala úzkou štěrkovou cestu, jedinou spojnici vedoucí z obce k impozantní budově „Váchalovského mlýna“, situovaného mezi Koutem n.Š. a Kdyní v zelené nivě Zahořanského potoka, tzv. „chodská dálnice“, hlavní spojnice Domažlic a Kdyně s pokračováním dále na Klatovy. Teprve tehdy se jeho domov dostal do bezprostředního kontaktu s okolním světem.

On sám se ale toužil do světa dostat už od svého mládí. Proto začal studovat na pražské vysoké škole zahraničí obchod, což mu zajistilo i znalost anglického a německého jazyka. Vysokoškolské studium už tehdy s sebou také neslo absolvování vojenského výcviku, jehož výsledkem nakonec bylo povýšení do hodnosti poručíka čsl. armády v záloze. České vysoké školy nacisté na dobu celé války uzavřeli, k dokončení studia se mohli čeští studenti vrátit až po osvobození.

5. května 1945 vstoupily do Kdyně z nedalekého Všerubského průsmyku jednotky 9. pěšího pluku 2. US divize, nesoucí na rukávech nášivku v podobě indiánské hlavy. K tomuto pluku se Josef Tauer okamžitě přidal.

Nezapomenutelné obrazy z osvobození města v podobě dobových fotografií i filmových záběrů dnes tvoří součást „zlatého fondu“ našeho nakladatelství Resonance a staly se také součástí naší knižní publikace „Kdyně. Osvobození 1945“. Je symbolické, že jediný, dnes ve Kdyni fungující fotografický ateliér „RB-Print“, je s naším nakladatelstvím v nejužším rodinném vztahu.

Navždy uzavřené přátelství

Ing. Josef Tauer, jako aktivní člen ilegální odbojové organizace R-3 NIVA, která m.j. poskytla Američanům, zdržujícím se na konci dubna 1945 ještě před státní hranicí, na bavorském území, cenné informace o německých obranných zařízeních v tomto úseku fronty, na nějž v prvních májových dnech pak zaútočili. Ihned po jejich vstupu na české území se Josef Tauer stal jejich tlumočníkem. Jeho schopností Američané plně využili, byl jmenován styčným důstojníkem mezi US Army a nově vznikající čs. státní správou i armádou. Provázel 9. pluk až do plukovního velitelství ve Starém Plzenci. Při své činnosti navázal velmi úzké pracovní i osobní vztahy se svým služebním kolegou, americkým nadporučíkem Wernerem Hallerem, členem Vojenské vyšetřovací služby (Military Investigation Serice/MIS). Fotografie z 8. července 1945 při jejich návštěvě v Tauerově domově, ve „Váchalovském mlýně“, a věnování vepsané do rodinné kroniky, jsou výmluvnými důkazy:

Věnováno Josefovi. Ať všechny vaše ideje a veškeré vaše konání dovedou vaši zemi a její lid na vrchol kultury a prosperity, jehož dosažení si oprávněně zaslouží! Tvůj přítel a rádce, nadporučík Vojenské vyšetřovací služby (9. pěší pluk), Werner R. Haller.

Kromě tohoto pamětního zápisu věnoval americký nadporučík svému českému příteli vzácný suvenýr. Je dobře známo, že na suvenýry si Američané potrpí. Co si odnesl s sebou domů jako suvenýr Werner Haller nevíme, ale Josefu Tauerovi věnoval hodiny z Frankova automobilu, které jsou dnes součástí rodinného „pokladu“, sestávající z historických artefaktů vztahujících se k činnosti Josefa Tauera na konci války.

Americké poděkování

Američané na služby, které jim Josef Tauer prokázal, nezapomněli. Dokladem je oficiální diplom, udělený jako uznání za prokázanou vynikající a neocenitelnou službu, podepsaný velitelem 9. pluku, 2. US pěší divize, plukovníkem Philippem Ginderem, (později se stal vojenským atašé Velvyslanectví USA v Československu)

s tímto textem:

Poručík Josef Tauer, Československá armáda, prokázal mimořádné a významné služby jako styčný důstojník u 9. pěšího pluku Armády Spojených států v Československu. Jeho teoretické i praktické znalosti a schopnosti při navazování a využívání důležitých vztahů a kontaktů, jeho připravenost být kdykoliv nápomocen radou při řešení nejrůznějších problémů slavného 9. pluku, jeho nesobecká oddanost k plnění úkolů, představují obdivuhodné zvládnutí vojenské profese na té nejvyšší úrovni. P.D. Ginder, plukovník, velitel 9. pěšího pluku.

Uznání od britských spojenců

Přátelské vztahy navázané ve „Váchalovském mlýně“ s osvoboditeli se dále prohlubovaly a pohostinnost zde nacházeli i američtí spojenci – Britové.

Důkazem je zápis v rodinné kronice, který při své návštěvě ve „Váchalovském mlýně“ učinil britský konzul společně s dalšími čestnými hosty. Příležitost k jeho návštěvě byla velmi významná. V roce 1040 zvítězilo ve Všerubském průsmyku, vstup do něhož je od „Váchalovského mlýna“ vzdálen přibližně 1 km, u osady Brůdek, mezi Kdyní a Všeruby, vojsko českého knížete Břetislava I. nad vojskem německého císaře Jindřicha. Na počest tohoto vítězství byl později nad obcí přičiněním českých vlastenců zbudován skromný poutní kostelík svatého Václava.

Toto slavné české vítězství bylo možné slavit teprve až za dalších pět let, v r. 1945. V čase jeho 900. výročí, t.j. v roce 1940, nepřicházela žádná oslava v úvahu. Německá okupační správa by samozřejmě žádný takový akt nepřipustila. V živé paměti ještě zůstávala celonárodní manifestace ze srpna 1939, která přivedla k poutnímu kostelu sv. Vavřince na pověstném „Vavřinečku“ nad Domažlicemi více než 100 tisíc vlastenecky smýšlejících lidí, jejíž organizátoři záhy nato putovali do německých káznic a koncentračních táborů! (Psali jsme o této události v našem článku na portálu Médium.cz „Okupace 1938-1945: Výročí, které nesmí být zapomenuto“).

Oslava na Brůdku nebyla oslavou ledajakou! Ve Všerubském průsmyku před kostelíkem sv. Václava se sešli zástupci zemí - vítězů nad nacismem, byly vydány pamětní a filatelistické listy. K oslavě byl symbolicky vybrán den 28. září, svátek sv. Václava, patrona České země. Po létech pod nacistickým útlakem měla tato slavnost zcela mimořádný význam. Bohužel, další výročí oslavy českého vítězství na Brůdku zůstávají v dnešní době bez povšimnutí veřejnosti. Věnování britského konzula v rodinné kronice „Váchalovského mlýna“ je dostatečně výmluvné:

28. září 1945 .   Jak významná, pamětihodná příležitost – den svatého Václava, patrona vaší země! Jaké potěšení, že se v tento den může setkat duch svatého Jiří s duchem svatého Václava v tomto domě tak upřímných přátel!  

Co zbývá ještě dodat?

Autor této stati poznal Ing. Josefa Tauera osobně a jeho vzpomínky měl možnost jednou vyslechnout. Josef Tauer byl vrstevníkem autorových rodičů a jejich dobrý známý. Za svoji nekomunistickou odbojovou činnost proti nacistickému režimu a pro americkou armádu, za své vztahy k západním osvoboditelům, se po r. 1948  od lidově demokratického režimu samozřejmě žádného uznání nedočkal. Naopak, jako zaměstnanec jednoho z národních podniků v nedalekém okolí, s ryze komunistickým vedením, zažíval mnohé ústrky, averzi a ponižování. To samo o sobě by vydalo na samostatnou kapitolu! S povděkem lze přivítat, že se důkazy o jeho záslužné činnosti podařilo až do dnešních dnů uchovat a že se s nimi může veřejnost nyní seznámit. Nechť se tato vzpomínka stane alespoň malou splátkou našeho dluhu vůči němu, když o příčině jeho vzniku, kterou jsme výše popsali, doposud není ve veřejném povědomí příliš mnoho známo.

Všerubský průsmyk − magické místo českých dějin

Všerubským průsmykem, v jehož ústí město Kdyně leží, kráčela historie. Po bitvě knížete Břetislava proti císaři Jindřichovi následovala staletí, kdy tady někdy příliš klidu nebývalo, kroniky zaznamenávají opakující se ozbrojené vpády Bavorů. V roce 1431 tudy před husity prchali křižáci po prohrané bitvě u Domažlic. Samotná obec Všeruby se na čas stala domovem nejslavnější české spisovatelky − Boženy Němcové. Pobyt zde ji inspiroval k napsání některých jejích děl, zde také objevila stopu, na jejímž konci vznikl román Aloise Jiráska „Psohlavci“.

Téměř sto let po pobytu Boženy Němcové zde pro tento kraj končila 2. světová válka kapitulací jedné z doposud velmi silné, bojeschopné německé jednotky – 11. pancéřové divize Wehrmachtu. Po několikadenní bitvě o Všeruby, kterou tu s ní svedla 90. US pěší divize nazývaná „Tough Ombres“, tudy kolem trosek mnohých domů jela s celým svým pancéřovým arzenálem do amerického zajetí v bavorském Kötztingu. A tudy v opačném směru, do českého vnitrozemí, vstoupily 5. května 1945 osvobozenecké americké jednotky.

Tři roky poté se stal Všerubský průsmyk koridorem, kterým se po komunistickém uchopení moci v únoru 1948 snažili přes státní hranici dostat do svobodného světa ti, kteří se s novými pořádky ve vlasti nechtěli smířit.

Pak přehradila Všerubský průsmyk na čtyřicet let „železná opona“. Dnes konečně nestojí v cestě průsmykem žádná umělá překážka. Tu jedinou, přírodní, velmi malebnou, s nádhernými výhledy do Čech i do Bavorska, tvoří jako „předsunutá stráž“ Šumavy devítikilometrový hřeben Hoher Bogen o nadmořské výšce přes 1000 m, který je nutné pro další cestu do nitra jihovýchodního Bavorska zprava anebo zleva objet. Na vzdálenějším obzoru se vypínají nejvyšší vrcholy Šumavy - Velký Ostrý, Velký Javor, Luzný, Roklan, …

Zatímco přírodní dominantu vytváří Všerubskému průsmyku hřeben Hoher Bogen, jeho architektonickou dominantou je barokní poutní chrám sv. Anny, vypínající se na vrchu Tanaberk nad obcemi Brůdek a Hájek, zbudovaný v létech 1712-1717 na místě spojovaném s řadou informací o zázračných uzdraveních.

Tam, kde v nejbližším okolí Všerub probíhaly začátkem května 1945 boje o přístup do Čech, se dnes rozprostírá modrá vodní hladina druhé překrásné přírodní zajímavosti – Dračího jezera / Drachensee - velkého biotopu, domova nespočetných hejn vodního ptactva.

Toto rozhraní Českého lesa a Šumavy má svůj specifický genius loci. I krátké zastavení v návštěvníkovi, alespoň trochu obeznámeném s historií své země, stimuluje zcela specifický pocit sounáležitosti s ní. V hektickém každodenním shonu naší současnosti si to málokdo z nás uvědomuje.

__________________________________

Využité zdroje:

„Kdyně. Osvobození 1945“, Balcar.B./ ISBN 978-80-88220-52-7;

„Z Českého lesa k demarkační linii“, Balcar.B./ ISBN 978-80-88220-12-1;

„Z Normandie přes Ardeny až k nám- Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie“, Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5;

„Na demarkační čáře. Setkání spojeneckých vojsk v květnu 1945 na Rokycansku“, Cironis P./ ISBN 80-86844-07-2;

„Karl Hermann Frank (1898 - 1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nazionalsozialisten“, Küpper R./ ISBN 978-80-257-0521-6

Wikipedia:

https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Hermann_Frank

https://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Hermann_Frank