Místo činu - Norimberk, 1945

Prolog

Píše se únor 1945 a ve výslechovém středisku Pattonovy 3. US Army v belgickém Namuru končí pro nadporučíka Waltera Horna, příslušníka speciální zpravodajské jednotky, další den naplněný rutinními výslechy německých válečných zajatců. Stejně jako jeho kolegové z této jednotky skvěle ovládá německý jazyk – vždyť je jeho jazykem mateřským! Studoval kunsthistorii na univerzitách v rodném Heidelbergu a také v Berlíně a v Mnichově, dizertační práci obhájil na univerzitě v Hamburku. Již tehdy se stal známým svými objevnými pracemi z oboru středověké architektury. Pochází z rodiny německého luteránského pastora.

Poté, kdy pečlivě prostudoval Hitlerův „Mein Kampf“ a současně dostal od svého profesora a mentora, světově uznávaného historika umění Ericha Panofskyho, vážné varování před stále více se rozpínajícím nacismem, využil příležitosti opustit Německo a začít pracovat v Německém kunsthistorickém institutu ve Florencii. Stále více se i zde přesvědčoval, že Hitlerovy vize nejsou pouhým blábolením pomateného samouka, ale že jde o nebezpečnou ideologii hrozící zkázou demokracie, a dokonce základních lidských hodnot. Proto z Florencie v roce 1938 emigroval do USA.

Zde se stal po velmi krušných začátcích, kdy byl vícekrát téměř bez finančních prostředků na základní obživu, profesorem na univerzitě v kalifornském Berkeley. Významnou roli při doporučení pro jeho činnost na této univerzitě sehrála i manželka amerického prezidenta Roosewelta Eleonore, s níž se díky jednomu ze svých kolegů zcela náhodou setkal a svými znalostmi na ni udělal hluboký dojem. Po začátku války dobrovolně vstoupil do americké armády, aby tak jako přistěhovalec z Německa demonstroval svůj pozitivní, loajální vztah ke své nové domovině. Jeho zápal, s jakým od počátku plnil své povinnosti vojáka v základním výcviku, ho předurčil k dalšímu postupu ve vojenské hierarchii, který pokračoval absolvováním důstojnického kurzu. Jeho znalosti německého prostředí a mateřský jazyk ho předurčily k činnosti v rámci armádní zpravodajské služby u 3. US Army generála G.S. Pattona, která se probojovávala od normandských vyloďovacích pláží směrem na východ, stále hlouběji do lůna nacistické Třetí říše.

V Namuru je Hornovým prvořadým úkolem pátrat za využití přesně naprogramovaných výslechů německých zajatců po stopách možného nasazení chemických zbraní německou armádou na západní frontě a samozřejmě také po podezřelých osobách – příslušnících SS, vysokých nacistických pohlavárech a podobných individuích, která se v přestrojení za prosté vojáky snažila uniknout zajetí. (Zajímavé je, že americká armáda v dubnu 1945 skutečně v prostoru vojenského cvičiště Grafenwöhr nedaleko německo-české hranice rozsáhlý areál s uskladněnými chemickými zbraněmi připravenými k použití objevila, z doposud stále nejasných důvodů k jejich použití ale nedošlo.)

Při rozhovoru s posledním toho dne vyslýchaným zajatcem, postarším, válkou unaveným vojákem z Norimberku, se nadporučík Horn od něho dozvídá o velkém podzemním úkrytu − betonovém bunkru − speciálně vybudovaném v rozsáhlém podzemí vyhloubeném již ve středověku pod norimberským hradem, dominantou Starého města. Vojákovi rodiče, obývající dům č. p. 52 v uličce Obere Schmiedgasse nad zamaskovaným vchodem do tohoto podzemí, se tam starají o bezpečné uchování mimořádného pokladu − zde ukrytého množství uměleckých skvostů nejen z norimberských muzeí, jimž vévodí unikáty z dílny norimberského umělce Albrechta Dürera, ale i uměleckých pokladů uloupených nacisty v dobytých zemích včetně skvostu světového významu – grandiózního Mariánského oltáře z arciděkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krakově, vytvořeného norimberským rodákem Veitem Stossem.

Na rozkaz samotného Adolfa Hitlera a ve spolupráci s Heinrichem Himmlerem, říšským vedoucím SS, tam jsou vedle těchto skvostů ale ukryty ještě významnější poklady – korunovační insignie „Svaté říše římské národa německého“/“ Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ“. Nadporučík Horn historii této říše dobře zná. Založená v r. 962 císařem Otou I. Velikým byla zrušena dobyvačným Napoleonem v r. 1806 poté, kdy svými vojsky pronikl až do střední Evropy. Klenoty ukryté nyní v norimberském podzemí provázely na jejich cestách všechny císaře „Svaté říše římské“.

Je dnes těžko říci, zda bylo Hornovi známo, že mezi tyto císaře svého času patřili i český král a římský císař Karel IV. a po něm i jeho syn Zikmund (husity nazývaný „Liška ryšavá“). Věděl ale s určitostí, že ke korunovačním insigniím náleží i mnoha pověstmi opředené „Longinovo kopí“, kterým podle pověsti římský setník Longin probodl bok ukřižovaného Ježíše Krista. I to mělo podle zajatcovy výpovědi tvořit součást ukrytého pokladu.

Bitva o „duši“ nacismu

17. dubna 1945 zahajují dvě pěší divize 7. US Army (3. a 45.) útok na Norimberk, baštu nacistického hnutí. Zatímco Mnichov nacisté považovali za jeho „kolébku“, Norimberk pro ně představoval místo jeho největšího „rozkvětu“. Zde se konaly bombastické nacistické sjezdy spojené s mohutnými vojenskými přehlídkami sledovanými a oslavovanými zfanatizovanými davy. Byly zde Říšským sněmem v r. 1935 vyhlášeny rasistické „Norimberské zákony“, které se staly oficiálním podkladem holocaustu. Nacisté označovali Mnichov také za „srdce“ svého hnutí. Norimberk pro ně byl jeho „duší“.

Město musí být dobyto 20. dubna 1945! Jeho dobytí právě v tento den má symbolický význam. Vždyť to je den 56. narozenin Adolfa Hitlera! Stejně tak jako tato německá bašta, padá do rukou americké armády symbolicky ve stejný den další město spojené s nacistickou ideologií – v tomto případě na území předválečného Československa – Aš.

Symbolika v případě Norimberku je důležitější než jeho vojenský význam. Nejedná se z tohoto hlediska o žádný strategicky nepostradatelný cíl. Oběma stranám je ale jasné, o co jde! Západní Spojenci potřebují jeho pád v tento den jako symbolický direkt mezi oči Hitlerovi a všem jeho stále ještě ochotným přisluhovačům, Hitler a jeho fanatičtí přívrženci zde brání to, v co neustále zatvrzele věří.

Několikadenní boj v starobylém centru města je nelítostný. To, co předtím nepřevrátily v ruiny spojenecké bombardovací svazy, se nyní stává troskami v pouličním boji za použití taktického dělostřelectva a tanků. V tomto boji o město zaznamenávají Američané oproti dosavadním zkušenostem mnohonásobně zvýšenou aktivitu civilistů – doslova dětí ale i starých lidí, kteří se v rolích průzkumníků vynořují na různých místech, aby v rychlosti zjistili pozice amerických jednotek a zase zmizeli. Zakrátko se na Američany ale snáší dělostřelecká a minometná palba. K odstranění tohoto nebezpečí musí velení divize vydat rozkaz, takové pozorovatele bez ohledu na jejich věk okamžitě likvidovat. Civilisté zde mají i velký podíl na ozbrojeném odporu v podobě palby z pancéřových pěstí.

Muži kapitána Petersona

Walter Horn sepsal o výslechu zajatce pocházejícího z domu č.p. 52 v Obere Schmiedgasse zprávu, která nezapadla. Naopak, vrchní velení v čele s generálem Eisenhowerem jí stále věnuje mimořádnou pozornost. Proto má nyní rota E kapitána Petersona z 2. praporu 180. pěšího pluku 45. US pěší divize „Thunderbird“ generála Roberta Fredericka zvláštní bojový úkol − k domu se probojovat.

Všichni vojáci Petersenovy jednotky, stejně jako příslušníci celé divize, jsou dobrovolníci z americké Národní gardy státu Oklahoma. Vylodili se pod generálem Pattonem již v roce 1943 na Sicílii, zažili boje u Anzia a Monte Cassina, probojovávali se „italskou botou“ dále na sever. V srpnu 1944 se zúčastnili vylodění na francouzském pobřeží Středozemního moře v operaci „Dragoon“ a došli až před Norimberk. Zkušenosti z dobývání takovéhoto velkého města doposud ale nemají. Do poslední chvíle proto očekávají nastávající boj s obavami.

Předtím, než zaútočí na historický střed města, se zúčastnili dobytí nacistického přehlídkového komplexu s kongresovým centrem v podobě římského Kolosea a přilehlého tábora zajatých spojeneckých vojáků. Netrpělivě očekávaný rozkaz k ukončení boje a předání dobytých pozic střídající jednotce však nepřichází. Naopak, je zde nyní rozkaz postupovat dále směrem k norimberskému hradu.

Teď již má jednotka pro svůj další postup zcela konkrétní úkol a cíl – probojovat se pod hrad, nalézt a obsadit v uličce Obere Schmiedgasse bunkr vybudovaný v prostoru vytesaném do skály, na níž norimberský hrad stojí. Petersonova rota ale při útoku přichází o téměř jednu celou četu, která se v ruinách dostala do nepřátelského obklíčení. Druhého dne nacházejí velitele čety s částí mužstva mrtvé, s nesčetnými ranami. Ztráty mají i ostatní čety v jeho rotě. Kapitán vůbec netuší, proč má velení o bunkr takový zájem a proč se za to má platit tak vysoká cena.

Hlavní problém v orientaci nastává, když je jeden ze štábních seržantů zasažen nepřátelskou střelou v okamžiku, kdy se chystal na nepřátelské pozice tvořené barikádou, vzdálenou jen několik metrů, hodit fosforový granát. Ten ale vybuchuje přímo na jeho těle. Přitom bere zasvé i na papíře načrtnutý plán postupu roty k bunkru, ukrytý v jeho náprsní kapse.

Neocenitelnou a zřejmě rozhodující pomoc Petersenově rotě prokazuje mladý jihoafrický poručík James Low, jeden z vězňů před několika hodinami divizí „Thunderbird“ osvobozeného spojeneckého zajateckého tábora. Tak vehementně se dožadoval zařazení do sestavy divize, až se mu toho nakonec u jejího velitelství podařilo dosáhnout. Zabrala jeho argumentace, že měl příležitost během otrockých prací při odklízení trosek po bombardování, k nimž byli zajatci přinuceni, naučit se velmi dobře se v rozbombardovaném středu města orientovat. Petersen jím nahradí u jedné ze svých čet jejího padlého původního velitele.

Poručík Low nyní spolehlivě naviguje Petersenovu rotu správným směrem. Do blízkosti podzemí se vojáci probojovávají tak, že výbušninou postupně vytvářejí průchody v postranních zdech těsně vedle sebe stojících středověkých domů, aby se nemuseli vystavovat palbě vedené proti nim v každé, i sebeužší uličce.

Nakonec ale přesto musí rota E na pomoc povolat tank. Jeho řidič se obratně prodírá přes haldy trosek Starého města vzhůru pod hrad, probourává se do jednoho z domů před ústím uličky Obere Schmiedgasse, a ukryt před palbou pancéřových pěstí, do ní z kanonu prostrčeného jedním gotickým oknem pálí více než desítku tankových granátů. Petersonovým vojákům tak vydatně pomáhá zlikvidovat poslední zuřivý nepřátelský odpor. Vchod do bunkru, zavalený troskami po ničivém výbuchu, který nařídil ženistům wehrmachtu několik dní předtím provést zarytý nacistický starosta Liebel, se konečně daří objevit. Kapitán Peterson má za úkol jeho obsah zajistit. V rozsáhlém podzemním prostoru je vícero chodeb, na konci každé z nich vojáci nacházejí masivní ocelové dveře. Za nimi se nalézá až doposud těžko představitelný poklad v podobě uměleckých předmětů. Ve velkém trezoru umístěném na koci jedné z chodeb jsou schránky s předměty pocházejícími z uloupené vídeňské kolekce císařských insignií „Svaté říše římské“. Ty hlavní – koruna, žezlo, jablko a dva meče (ceremoniální a císařský) však chybějí!

Nadporučík Walter Horn v roli detektiva

Krátce po tomto objevu je nadporučík Horn pověřen vrchním velením zahájit po těch nejvýznamnějších zmizelých císařských insigniích pátrání. Stává se regulérním členem Sekce památek, výtvarného umění a archivů (MFAA – Monuments, Fine Arts and Archives), zřízené v US Army s cílem provádět pátrání po nacisty ukradených kulturních statcích a postarat se o jejich záchranu.

Přijíždí proto do rozbombardovaného Norimberku, aby se tohoto úkolu zhostil. Okamžitě rozpoznává, že to bude úkol téměř nadlidský a hlavně, že se bude muset vžít do role detektiva. Při pátrání je konfrontován s mnoha neočekávanými událostmi. Většina z jeho předválečných akademických kolegů se dala plně do služeb nacistického režimu při podpoře Hitlerových teorií o nadřazenosti tzv. árijské rasy. Jednu z takových zkušeností je nucen udělat i ve vztahu ke svým nejbližším rodinným příslušníkům – ke svému staršímu bratrovi a svému švagrovi, kteří v Německu zůstali, když on emigroval. To zjišťuje při své návštěvě bratra v Heidelbergu. Sem, do rodičovského domu, se mu dokonce podaří v dobrodružné akci přivézt ze sovětské okupační zóny svoji matku, která se před časem vypravila na návštěvu Hornovy nevlastní sestry do duryňské Jeny. Ta ale přesun do americké zóny napoprvé odmítne, později sem ale přesídlí i ona.

Hornovo pátrání je časově extrémně limitováno vzhledem k blížícímu se norimberskému procesu, naráží i na zájmy kontrašpionážního sboru US Army (CIC – Counter Inteligence Corps), využívajícího pro vlastní tajné strategické cíle významné nacisty, kteří by bývali mohli o zmizelých císařských insigniích a nacistických plánech na jejich zneužití ve prospěch spiknutí vypovídat.

Nakonec se Hornovi po jeho pátrací „okružní“ cestě poraženým Německem, v níž nechybí ani pátrání v Himmlerově okultním hradě Wewelsburg, daří císařské klenoty najít v jiném podzemním úkrytu, vybudovaném nedaleko bunkru v Obere Schmiedgasse pod jednou ze školních budov, se vchodem z náměstíčka Paniersplatz. Byly sem z tamějšího trezoru přemístěny pouhých několik dní před dobytím města. Nastává problém, koho určit jejich právoplatným vlastníkem. Spojenci se o tom zpočátku vůbec neumějí dohodnout. Pak konečně padá rozhodnutí, vrátit insignie do Vídně. Tam ale ihned vyvstává otázka, zda jsou to skutečně originály. Vzniká podezření, že se jedná o kopie, zatímco originály po jejich nálezu v Norimberku někdo odcizil. Nakonec se podaří jejich pravost ověřit. Dnes lze tyto nesmírně cenné artefakty obdivovat ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu. V podzemních prostorách pod norimberským hradem otevře veřejný spolek v roce 1996 muzeum s příznačným názvem „Kunstbunker“.

Slavný oltář Veita Stosse je navrácen Polsku, již jednoznačně spadajícímu do vlivové sféry Stalinova Sovětského svazu. Předání tohoto slavného díla od počátku provázejí překážky, spojené s prvními citelnými příznaky začínající „studené“ války. Neobejde se to v Krakově bez incidentu mezi zastánci nového, sovětského“ pořádku a jeho bouřícími se odpůrci, sdruženými v hnutí „Solidarita“. Hrozí poškození anebo dokonce zničení oltáře. Nakonec se ho se přece jen daří umístit tam, odkud jej nacisté ukradli. Zprostředkování zařizuje mladý katolický kněz Karol Wojtyla – pozdější papež Jan Pavel II.

Šokující epilog

Horn při svém pátrání po císařských insigniích dochází k ohromujícímu zjištění − Adolf Hitler zamýšlel na troskách Třetí říše vytvořit novou „Říši římskou národa německého“ – patřičně poplatnou nacistické ideologii, a měl také v úmyslu stát se její hlavou – novodobým římským císařem! Bez ohledu na jeho smrt v berlínském bunkru pod Kancléřstvím existuje plán neonacistického odboje proti spojenecké okupaci Německa, orientovaný na vznik „Čtvrté říše“, kterou má vést někdo z jeho pohrobků! Pro ni měly být bezpečně uchovány hlavní císařské insignie, přemístěné proto za asistence několika fanatických spiklenců z nejužšího vedení města z bunkru v Obere Schmiedgasse do nového úkrytu.

Ačkoliv záchrana kulturního bohatství uloupeného nacisty z poválečného programu USA nezmizela, a ačkoliv Američané pozornost věnují i nebezpečí neonacistických pokusů o aktivní odpor proti okupační správě (např. organizací Wehrwolf) a o obrodu poraženého nacistického hnutí, jednoznačnou přednost s výhledem do vzdálenější budoucnosti nyní má soupeření s největším vítězem 2. sv. války – Sovětským svazem. Nejlépe to dokumentuje převzetí nacistických odborníků z oblasti raketové techniky v čele s Wernherem von Braunem a jejich využití v nastalém soupeření při dobývání vesmíru.

Zjištění, že se Hitler vážně zabýval myšlenkou, nechat se korunovat císařem, maje přitom v držení korunovační klenoty „Svaté říše římské“, anebo je ukrýt pro někoho, kdo by po něm v budování této říše podle jeho představ pokračoval, je dnes opět znepokojující! Extrémní nacionalismus, vyvolávaný až doposud vládní proimigrační politikou, necitlivou vůči vlastnímu národu, by k takovému vývoji mohl dospět!

Hornův odkaz

Hornova nálezu z bunkru přemístěných hlavních císařských insignií okamžitě ve svůj prospěch využila americká vojenská správa města. Oznámila konání tiskové konference, sezvala spojenecké novináře a filmaře, každou dostupnou osobu z mediální sféry, která nějak mohla přispět k publicitě a vylepšení pověsti okupačních správců města, s každým dalším dnem od jeho dobytí rychle upadající. O Hornových zásluhách nepadla žádná zmínka!

Vrchní americké velení na evropském bojišti (USFET) si jeho zásluh ale vážilo a hodlalo jej i nadále využít. Byl povýšen do hodnosti kapitána, od velitele „Památkářů“ (MFAA), majora Massona Hammonda, obdržel rozkaz začít pátrat po zcela mimořádné sbírce mincí, která měla obohatit Hitlerovo plá-nované „supermuzeum“ v rakouském Linci a která záhadně zmizela při vyklízení nacistického úložiště nakradených artefaktů výtvarného umění objeveného v důlním labyrintu u alpské vesničky Altaussee. Walter Horn byl úspěšný i v tomto pátrání, sbírku objevil a zachránil, podařilo se mu „ulovit“ i několik významných nacistů, kteří se snažili v různém přestrojení vyhnout zajetí.

V r. 1948 kapitán Walter Horn US Army opustil a vrátil se zpět ke své univerzitní práci. Stal se vedoucím katedry historie umění Kalifornské univerzity v Berkeley. Publikoval řadu odborných článků a studií, hlavně s tématikou středověké církevní architektury. Jeho velmi úspěšná činnost v řadách MFAA bohužel nebyla po válce náležitě oceněna. Návrh na jeho vyznamenání byl zamítnut s tím, že by to přineslo nežádoucí publicitu tématu, které v té době ještě nadlouho podléhalo nejvyššímu utajení.

V roce 1983 se o Hornově válečné anabázi dozvěděla pracovnice Metropolitního muzea umění v New Yorku Caroline Kennedyová, dcera 35. prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho, která o ní vyprávěla své matce, Jacquelině Kennedyové – Onassisové, tehdy redaktorce jednoho knižního nakladatelství. Na její popud se podařilo ve spolupráci s Hornovou manželkou zaznamenat na zvukovou stopu téměř 30 hodin Hornových vzpomínek zachycujících komplexní přehled činnosti při záchraně císařských insignií a také celé práce sekce MFAA. Málokdo z návštěvníků Kunsthistorického muzea ve Vídni, obdivujících vystavené císařské insignie, ví o cestě, kterou musely od zcizení nacisty až do svého návratu sem, podstoupit.

A zdaleka ne všichni dnešní návštěvníci opět do původní krásy a malebnosti citlivě zrekonstruovaného norimberského Starého města vědí, co vše se na této relativně malé rozloze v souvislosti s císařskými insigniemi událo. Přinejmenším souvislost mezi středověkou historií Čech a Norimberku se společným jmenovatelem – insigniemi císařů Svaté říše římské, je dobrým důvodem, proč toto krásné město s velmi pohnutou historií, povstalé z trosek a popela, včetně dnešního muzea „Kunstbunker“, navštívit!

Informační zdroje:

▪ „Hitlerovy svaté relikvie“, Sydney. D. Kirkpatrick, ISBN 978-80-242-3338-3;

▪ „Allied lootings“, Kenneth D. Alford, ISBN 978-0-7864-6053-3;

▪ „Kunstraub in Europa“, Jakob Kurz, ISBN 3-926827-25-4;

▪ „Stadtlexikon Nürnberg“, Michael Diefenbacher, Rudolf Endres, ISBN 3-921590-69-8;

▪ www.historischer Kunstbunker, ▪ www.historische-meile-nuernberg;

▪ www.austria-forum.org/af/Wissenssammlungen/Symbole/Reichskleinodien;

▪ https://www.planetacestovani.cz/wp-content/uploads/2020/05/Historicik%C3%A9-centrum-Norimberku.jpg - vyobrazení vchodu do muzea „Kunstbunker“ v Obere Schmiedgasse č.p. 52 s návštěvníky (vpravo od zeleného stromu);

▪ osobní návštěva.

Titulní obrázek:

Koruna Svaté říše římské v klenotnici v Hofburgu, Vídeň, zdroj: Wikimedia Commons, licence: CC BY-SA 3.0, autor: Zairon;

Obr. 1a Pomník A. Dürera – 1945; zdroj: veřejně přístupný poutač ve vchodu do muzea „Kunstbunker“ v Norimberku, autor fotografie: B. Balcar;

Obr. 1b    Pomník A. Dürera – 2024, autor fotografie: B. Balcar;

Obr. 2      Vchod do muzea „Kunstbunker“ v Norimberku, autor fotografie: B. Balcar;

Obr. 3      Pohled do útrob muzea „Kunstbunker“ v Norimberku, autor fotografie: B. Balcar;

Obr. 4     Norimberský hrad, autor: Art Mecanic, licence: GNU Free Documentation License, Version 1.2.