Nevypořádané resty 2. světové války: Vyhlazení Drážďan

Problém spojeneckého bombardování Německa.

Rychlým postupem spojeneckých armád do Německa, bohužel neuskutečněným, podstatně přibrzděným velkými strategickými chybami západních Spojenců, by bývaly mohly být také ušetřeny životy desítek tisíc obyvatel německých měst, na něž se z nebe ve dne v noci řítily tuny bomb z letounů spojeneckého strategického bombardovacího letectva.

Původně plánovaný rychlý postup do „útrob“ Třetí říše se „zasekl“ hned na několika místech: − po dobytí Paříže v srpnu 1944 nevyužitým, protože nerozpoznaným, kolapsem německých sil na západní frontě,

- voluntaristickou operací Market-Garden v září 1944, prosazenou britským maršálem Montgomerym,

- opožděným (také jeho zaviněním) uvolněním antverpského přístavu pro zásobování západní fronty,

- neefektivním dobýváním průchodu pohořím Hürtgenského lesa k Porúří, průmyslovému srdci Německa,

- dopuštěním koncentrace nepřátelských sil pro spuštění Operace Wacht am Rhein, resp. Herbstnebel (útoku na Antverpy pohořím Arden).

Problém jménem Harris.

Britskému strategickému bombardovacímu letectvu velel polopříčetný (jak se zdá na základě dnes dostupných informací) maršál Arthur Harris (přezdívaný „Bombarďák“, ale také „Řezník“), který bezohledné bombardování civilních cílů v německých městech prosadil. Jeho odhad, že ničivými nálety dojde ke zlomení odporu celého německého národa, nevyšel. Takové bombardování paradoxně utužilo morálku a soudržnost německého národa, na druhé straně spojeneckému letectvu odčerpalo významnou část jeho kapacit (letounů, jejich posádek, výroben a skladů PHM, bomb atd.) pro ničení strategických cílů! Ministru propagandy Goebbelsovi dal do rukou velice pádný argument pro utužování morálky německého lidu potřebné k „čelení hordám z Východu i ze Západu“, nerozpakujícím se barbarsky ničit světové památky.

Symbolem nezlomnosti „německého ducha konečného vítězství“ se staly Goebbelsem propagované papírové vlaječky se svastikou, rozdávané ve velkých množstvích obyvatelstvu, aby jimi mohlo na znamení občanské nepoddajnosti vůči nepříteli zdobit každodenně přibývající trosky ve svém okolí. Obyvatelé německých měst to nepřijali z lásky k Hitlerovi, kterého již tehdy měli „plné zuby“, nýbrž z prostého lidského instinktu, který jim velel nepoddat se fenoménu opakujícího se bombardování, jenž se pro ně po jisté době stal něčím jako „přírodní katastrofou“ -jevem, jemuž se ve své bezmoci snažili alespoň tímto gestem dát najevo svůj elementární lidský vzdor!

V zaměřovačích navigátorů a bombometčíků - Drážďany - „Florencie na Labi“.

Kromě jiných německých měst zřejmě mohla být bombardování ušetřena i metropole Saska – Drážďany, totálně zničená v rámci na Jaltské konferenci údajně vznesené sovětské žádosti o likvidaci německých dopravních uzlů. Měla tím být do jisté míry usnadněna příprava Viselsko-oderské operace Rudé armády, tedy vlastně již první fáze útoku na Berlín?

Není účelem této stati informovat o pravých příčinách výběru tohoto nešťastného místa pro jeho likvidaci, o číslech obětí v Drážďanech, o množství na město svržených bomb, o počtech nasazených bombardovacích i doprovodných letadel atd. Tyto informace lze získat v elektronických vyhledávačích resp. v různých tiskovinách velmi snadno. Naším cílem je na základě dnešní znalosti širších souvislostí sdělit, jak zbytečná, nic neřešící, tato akce byla! Přinesla zmar kulturnímu dědictví a  samozřejmě s tím spojené masové zničení velké části civilní bezbranné populace.

Staré historické centrum města, doslova nabité architektonickými skvosty, v sobě neukrývalo jediný vojensky strategicky významný objekt, vyžadující takovouto bombardovací smršť! Kdo ještě dnes tvrdí, že systematické, během těch několika málo dní přesně dávkované vybombardování historického centra Drážďan nebyl válečný zločin, by se měl konečně probrat! Co dalšího by se bývalo mělo ještě stát, aby odpůrci kvalifikace zničení historického centra jako válečného zločinu připustili, že se skutečně udál? A dočkáme se alespoň my, po tolika desetiletích exaktní statistiky, která by konečně přinesla údaje o tom, kolik strategicky důležitých objektů, továren a jiných zařízení, situovaných v okrajových částech města či v jeho blízkém okolí, bylo skutečně vyřazeno z provozu, aby nemohlo nadále sloužit válečným účelům?

Problém spočíval v tom, že maršál Harris jako kdyby snad měl svoji funkci „vrchního bombometčíka“ dědičnou a nemohl být z ní odvolán, i když o výsledcích jeho způsobu vedení letecké války pochyboval mezi jinými i samotný britský ministerský předseda W. Churchill – jinak jeho stálý zastánce, držící nad ním stejně jako nad Montgomerym svoji ochrannou ruku − viz jeho kritické výhrady k bombardování Holandska: „800 až 900 ztrát na straně Němců a 20 000 v řadách Holanďanů – udělat něco takového je strašné!“ Při sledování filmu o bombardování Německa: „Cožpak jsme zvířata? Nezacházíme příliš daleko?“ („Ve vichru války“ / Roberts A./ ISBN 978-80-7335-255-4, str. 494). Jenže - zůstalo pouze u prázdných slov! A tak po „vzoru“ řízené zkázy italského kláštera Montecassina byla v Německu vybombardována řada historických, starobylých městských center, nemajících žádný strategický význam - např. ve Würzburgu, zvaném někdy „malou Prahou“, plném barokních chrámů, v nedalekém, kouzelném hrázděném městečku Rothenburg ob der Tauber a mnohde jinde!

Zdá se, že zásluhy „vrchního bombotečíka“, maršála Harrise, nejsou dnes ani v jeho vlasti, v samotné Británii, oceňovány jako 100% úspěch. Před časem neprošel návrh na jeho posmrtné povýšení do šlechtického stavu, kontroverzním tématem se stalo dokonce i postavení jeho pomníku!

Montgomery a Harris, Churchillovy trumfy pro to, aby se mohla Velká Británie prohlásit hlavním vítězem války na západě, selhaly. Jejich málo zasloužená sláva nakonec ani nedosáhla málo zasloužené slávy generála Eisenhowera. Všem, kdo se proti takovému hodnocení ohradí, jsme samozřejmě připraveni naše důvody, které nás k takovému hodnocení vedou, kdykoliv přiblížit!

V porovnání se zaplacenou cenou bylo spojenecké bombardování málo efektivní!

Po Dni D měli Američané v úmyslu soustředit své největší úsilí spíše na nálety, jejichž terčem by byly zásoby syntetického benzínu. Harris se postavil proti tomu. Prosadil svou a RAF od října 1944 až do konce války shodily více než 40% pum o celkové váze 344 000 tun na velká města místo na ryze vojenské cíle! Systematické kobercové bombardování německých měst, které dostalo stejnou prioritu jako zásahy proti dopravní a výrobní infrastruktuře, přitom mělo z hlediska oslabení německé válečné síly pramalý účinek. Neničilo dostatečně důmyslný systém železniční dopravy zajišťující ještě na počátku r. 1945 úspěšné přesuny vojsk!

Na příkladu rychlého přesunu stále ještě silných jednotek 6. pancéřové armády SS po jejím neúspěchu v severní části ardenského bojiště na kritická místa sovětsko-německé fronty v Maďarsku lze dokumentovat, že jakkoliv vysoká byla letecká převaha Spojenců, narušení německé logistické struktury neprobíhalo dostatečně efektivně! Jak se mohlo za drtivé spojenecké převahy ve vzduchu jinak stát, že se tato tanková armáda v řádu dnů na své nové bojové působiště vůbec dostala?

V době, kdy německá ardenská ofenzíva zkrachovala ve své druhé fázi na absolutní vzdušné převaze Spojenců, schopné doslova pro ně „beztrestně“ napadat soustředění nepřátelských jednotek, celou železniční i silniční síť, nebyli přesto schopni takovému přesunu zabránit. Bohužel, ani později nezabránili dalším a dalším strategickým přesunům německých ozbrojených sil!

Místo toho, aby ještě ve větší míře útočili na nepřátelskou logistickou síť, výrobní a opravárenské závody, a ničili je, doslova plýtvali letadly a jejich drahocennými posádkami při náletech na civilní cíle, nemající žádný vojenský strategický význam!

K tomu se váže dodnes nezodpovězená otázka, proč místo neefektivního vybombardovávání německého obyvatelstva nebyla alespoň část spojenecké bombardovací kapacity zacílena na přerušení železničních koridorů, kterými proudily dlouhé vlaky sestavené z dobytčích vagonů do vyhlazovacích táborů v Polsku - o nichž byli Spojenci z více zdrojů dobře informováni! Tyto spojenecké chyby výrazného strategického dopadu nelze přejít jen stručným konstatováním, že se, bohužel, staly! Vyžadují mnohem podrobnější rozbor a posouzení!

Obrazy zkázy a zmaru!

Zničení Drážďan má svůj odraz m.j. také v literatuře. Za všechny publikace touto událostí se zabývající, jmenujme alespoň knihu amerického spisovatele německého původu Kurta Vonneguta „Jatka č. 5“, která se stala jednou z nejúspěšnějších amerických knih 20. století. Jako příslušník 106. US pěší divize (ze 2/3 Němci zajaté) padl při německé zimní ofenzívě v Ardenách také do německého zajetí, přežil jako jeden z mála amerických zajatců držených v objektu městských jatek bombardování Drážďan a byl pak donucen pomáhat při sběru jeho obětí, naložených a spalovaných na otevřených prostranstvích na kolejnicích a nakonec i plamenomety.

Po sjednocení Německa nastal v starobylém centru Drážďan stavební ruch, nemající do té doby žádné paralely.

Vrcholem obnovy Drážďan se stala evangelická katedrála Frauenkirche, obnovená jako poslední z nejvýznamnějších historických objektů ve Starém městě - s využitím dochovaných původních kamenných kvádrů (na fotografii tmavé barvy) doplněných novými, světlými, kdy pro moderní počítačové programy bylo jako podkladů využito i skvělých maleb dvorního malíře saských kurfiřtů Bernardo Bellotta, zvaného Canaletta, působícího zde v 18. století, v době největšího rozkvětu města.

***

Použitá literatura:

Dějiny 2. světové války /Hart L./ ISBN 80-7217-117-8; Der 2. Weltkrieg II. Magazin für Geschichte GEO EPOCHE /ISBN 978-3570-19909-1; Druhá světová válka na vlastní oči /Cawendish.M./ ISBN 978-80-206-1085-0; Guns At Last Light /Atkinson R./ ISBN 978-0-8050-6290-8; Luftkrieg 1939-1945 /Piekalkiewicz J./ ISBN 3-45301502-9; Ve vichru války /Roberts A./ ISBN 978-80-7335-255-4; Z Normandie přes Ardeny až k nám. Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie. /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5.