Operation Cowboy – žádná story z Divokého západu, ale sotva uvěřitelná story českého Západu 1945

Poslední bitva o Hostouň

Odřad kapitána Verryho ze 42. eskadrony, vracející se na svoji základnu do bavorské obce Eslarn z Hostouně od jednotky poručíka Quinlivana, kam jí přivezl posilovou jednotku a potřebné zásoby, se náhle dostává do palby. Snáší se na něj vějířovitě z okraje lesa, v němž lze zamaskovaného nepřítele jen tušit. Vojáci vyskakují ze sedadel džípů, v kotoulech se snaží krýt za jejich koly či za nejbližšími terénními nerovnostmi.

Dva „grayhoundy“ na útok velmi rychle reagují a v mžiku se z jejich těžkých kulometů valí směrem k nepříteli odvetný úder. Veliteli odřadu, kapitánu Verrymu, je z toho, co vidí a slyší zřejmé, že padli do léčky německých zbraní těžšího kalibru. Svědčí o tom i výbuchy minometných střel, které se salvu po salvě nebezpečně přibližují k pozicím jeho jednotky. Sílu nepřítele nelze zjistit, určitě se ale nejedná o nějakou bludnou skupinku válkou unavených a po klidu amerického zajateckého tábora toužících strejců, které Hitler navlékl jako svůj poslední „kanonenfutr“ do šedých uniforem. Je to dobře připravená léčka a ti, kteří na jeho jednotku střílejí, lační po jejím zničení! Verry nechává rádiem vyslat zprávu o přepadení a žádost o podporu. Ze současného stanoviště eskadrony v Eslarn to je sem podstatně dále než z Hostouně nebo z Újezda sv. Kříže. Za okamžik radista hlásí, že posila z Újezda vedená kapitánem Stewartem je již na cestě.

Kapitán Stewart se po svém příjezdu na místo střetnutí přesvědčuje o tom, co Verryho vojáci, čelící zde zákeřnému přepadu, již dobře vědí a zakoušejí na vlastní kůži. Jejich nepřítel je silný a má i těžší zbraně! Stewart proto vydává seržantovi Walkerovi příkaz, aby se se svým řidičem, kterému vojáci neřeknou jinak, než „Radar“, co nejrychleji dostal na výšinu nad tím všivým údolím, kde se nebudou moci už dlouho bránit, a aby rádiem přivolal další pomoc. Z Újezda sv. Kříže už není koho vyslat, posila z Hostouně od jednotky poručíka Quinlivana sem může dorazit nejdříve za slabou půlhodinu. Do té doby se tady budou muset udržet! Že by je nepřítel mohl zcela, do jednoho zničit, si oba kapitáni vůbec nepřipouštějí.

Stewart dalekohledem sleduje, jak od zadních kol „Radarova“ džípu odlétávají kameny, když se žene vzhůru do kopce. Těžký kulomet, který si „Radarův“ džíp z okra-je lesa vzal na mušku, má složitou práci. Džíp se řítí nahoru úvozem lemovaným vzrostlými smrky stojícími od sebe ve vzdálenosti asi deseti metrů. Jen se mezi nimi míhá. Do výše volantu jej přitom dobře kryje vysoká hrana úvozu, tu a tam se zjeví jeho větší část, když nadskočí na nějakém balvanu, který se mu plete do cesty. V takové chvíli je vidět „Radarova“ hlava krytá přilbou. Obsluha kulometu pálícího z okraje lesa zřejmě nemá dostatečnývýhled, a proto úhel, pod nímž střílí, je příliš rozevřený, takže se za sprintujícím džípem z korun smrků nad ním k zemi snáší clona větviček a šišek kosená přívalem kulometných projektilů. Jejich déšť neustává, naopak, spíše houstne!

Džíp je konečně na návrší nad údolím. Seržant Walker se náhle prudce vztyčuje ze sedadla. Stewart nahlas křičí – „Ne! To ne!“ Jeho myslí se řítí prosba a současně příkaz Osudu – „Žádná střela ho přece nemohla zasáhnout! Cožpak nestačilo, že už před několika dny si tahle proklatá válka vybrala jednu ze svých posledních krutých a nesmyslných daní, když nechala z nachystané léčky u nedaleké sudetoněmecké osady Walddorf zákeřně zabít za volantem náklaďáku nejprve vojína Johanessena, poté stejně zákeřně v osadě Rosendorfu vojína Manze, a ještě těžce zranit seržanta Sattona? I přes okamžitý transport do norimberského vojenského lazaretu tam včera svému zranění podlehl!“

Kapitán Stewart má starostí o oba své muže v džípu stažené hrdlo. Ne! Díky, Osude! Walker není zasažen! Vždyť on oběma rukama mává! Kapitán si uvědomuje, že střelba utichá. V téže chvíli přestává Walker mávat a ukazuje směrem k lesu, odkud se ještě před chvilkou řítil příval olova. Z lesa vybíhají s rukama nad hlavou postavy v typických německých helmách. Pět, deset, patnáct, dále už je kapitán nestíhá počítat. Rozeznává typické runy Waffen SS.

Za okamžik se na okraji lesa objevují americké uniformy. Je jich stále více, během chvilky naplňují celý okraj lesa. Kapitán rozeznává na jejich rukávech nášivku s hlavou Indiána. Tak konečně je tady to, co kapitán ví už od včerejšího dne! Druhá americká pěší divize střídá na česko-německém pomezí 90. a 97. pěší divizi, má vystřídat i „2. kavalérii“. Ta se přesune podél hranice dále na jihovýchod. S tím pro vojáky kapitánů Verryho a Stewarta přichází vysvobození z další léčky, kterou nepřítel nastražil, když se nemohl smířit s faktem, že 42. eskadrona před několika dny bez boje obsadila Hostouň spolu s hřebčínem plným vzácných koní, ukrytých zde před válečnou vřavou, mezi nimiž se jako perla nejvyšší kvality vyjímají chovní bílí lipicáni – to nejvzácnější, co patří ke slavné Španělské jezdecké škole ve Vídni, šířící svoji slávu již třetí století.

Takto jsme literární formou zpracovali vzpomínky jednoho z hlavních přímých účastníků této spektakulární, legendární akce US 2. jízdní průzumné skupiny / mechanizované - (2nd Cavalry Reconnaissance Group – Mech. resp. 2nd CRG), známé již od svého vzniku pod téměř oficiální přezdívkou „2. kavalérie“.

Co vlastně znamenala „Operace Cowboy“?

Nejvýstižněji to vyjadřuje text pamětní desky instalované na hlav ní budově bývalého hostouňského hřebčína:

Rozvědka „2. kavalérie“ odvedla jako vždy, během celého tažení z Normandie, skvělou práci

26. dubna 1945 obdržel kpt. Ferdinand P. Sperl ze zpravodajského oddělení 2. CRG, zaznamenávající velké zpravodajské úspěchy díky své perfektní němčině, informaci, že se nedaleko za frontovou linií nachází přechodné útočiště vysokého nepřátelského štábu, přesunujícího se s velmi cennými dokumenty z Berlína do jednoho alpského úkrytu. Nabídl se, že štáb zajme a dokumenty přitom ukořistí. Vybral z německých zajatců jednoho průvodce domovem v nedalekém okolí, obeznámeného dobře s terénem, a pronikl přes pozice jedné jednotky Waffen-SS složené z běloruských příslušníků SS. Přesvědčil německého generála, aby se vzdal jeho úderné jednotce, která tam během krátké doby pronikne, a zajistil předání dokumentů v neporušeném stavu. Při té příležitosti se od generála dozvěděl o existenci hostouňského hřebčína. Dojednal s generálem, že ho v jeho dočasném sídle navštíví velitel 2. jízdní průzkumné skupiny, plukovník Reed. To se také stalo, plukovník vzpomíná, jak jej generál brzy ráno přijal v loveckém zámečku (autor. pozn: zřejmě v dnes zaniklém Walddorfu, nedaleko Bělé n.R.) a jak spolu přátelsky posnídali. Pak se generál s celým svým štábem i s cennými dokumenty vzdal a všichni byli Reedovou jednotkou přetransportováni za americké linie. Poté začaly přípravy na zásah v Hostouni. Ten si samozřejmě vyžádal spolupráci s velením tamějšího vojenského hřebčína. Potud citace z pamětí sepsaných plukovníkem Reedem.

Druhá informační linka

Podle jiných informací, které se ale navzájem se vzpomínkami plukovníka Charlese Reeda nevylučují, existovalo nedaleko Hostouně pozorovací - meteorologické a varovací stanoviště německých vzdušných sil Luftwaffe, jehož velitel v přesvědčení, že válka je již prohraná, hledal cestu, jak si co nejvíce ulehčit svůj zajatecký osud, který ho nevyhnutelně čekal. Podařilo se mu navázat kontakt s kapitánem Sperlem a mj. mu předat informace o hostouňském hřebčíně plném vzácných koní, a kromě toho i o skladu, v němž se nacházelo několik set zbrusu nových leteckých motorů. Zprostředkoval kapitánův kontakt s dvěma veterinárními důstojníky z hřebčína, kpt. Krollem a kpt. Lessingem.

_______________________________

Autorské poznámky: Informace o tom, jak se plukovník Reed, velitel 2. jízdní průzkumné skupiny (2. kavaérie), velký milovník koní, skvělý jezdec, dozvěděl, že v hostouňském hřebčíně jsou ukryti velmi vzácní koně z různých zemí Evropy, se rozcházejí. Stejně tak se různí i informace o dalším vývoji celé akce. Jinak podávají informace americké zdroje, jinak zdroje německé. Do současnosti se „Operace Cowboy“ stala námětem mnoha písemných, beletristických i populárně naučných útvarů, dokonce i tématem diplomové práce. Každé toto dílo se od těch ostatních v některých detailech liší. Pro nás jsou podstatné vzpomínky samotného velitele plukovníka Reeda, kpt. Stewarta - zpravodajského důstojníka zajišťujícího provedení akce v Hostouni, a filmový záznam vylíčení událostí kapitánem Sperlem, tehdejším zpravodajcem „2. kvalérie“.

Ani ostatní díla, touto historií se zabývající, se neliší v popisu její základní osy - nejprve navázání kontaktů mezi americkou a německou stranou, vniknutí bojové skupiny „2. kavalérie“ přes linii fronty do Hostouně a udržení obsazeného prostoru až do skončení válečného stavu, tj. 8. května 1945; poté transfer části stáda z Hostouně přes státní hranici do Bavorska.

______________________________

„2. kavalérie“ v Čechách

O prvním bojovém vystoupení „2. kavalérie“ informujeme na portálu Médium.cz v naší stati o dobytí prvního města na československém území - Aše. Tam zájemci naleznou i informace o celé dlouhé historii této jednotky, datující se až z 19. století. Po dobytí Aše se 2. kavelérie" přesunula podél předválečné německo - československé hranice Hornofalckým lesem a do 30. dubna 1945 opět vstoupila na čs. území několika přechody v Českém lese - v Rozvadově, Železné (Eisendorfu), 1. května 1945 i na Šumavě - v Železné Rudě a Gsengetu nedaleko obce Prášily.

________________________________

Autorská poznámka: O posledním bojovém vystoupení 2. kavalérie ve 2. sv. válce, které se uskutečnilo na Šumavě, a v němž měla své poslední padlé příslušníky, přineseme informace v brzké době.

________________________________

„2. kavalérie“ v Hornofalckém lese

Velitelským stanovištěm plukovníka Reeda se po přesunu od Aše nejprve stalo městečko Playstein v Hornofalckém lese, tedy na bavorské straně Českého lesa. V prostoru nedalekých obcí Schönsee, Stadlern a Eslarn operovala 42. eskadrona jeho „2. kavelérie“. Městys Eslarn se stal jejím velitelským stanovištěm. V okolí českých městeček Bělá nad Radbuzou a Hostouň, vzdálených odtud 20, resp. 25 km (hlavně přímo v Hostouni), se odehrála nejslavnější a nejznámější bojová akce Reedovy „2. kavalérie“, nazvaná „Operation Cowboy“, o níž zde referujeme. „2. kavalérie“ se tady „potkala“ se svým nejslavnějším osudem. Bylo jí přisouzeno vstoupit do dějin jako ochránkyni významné součásti evropského kulturního dědictví–plemenného stáda bílých lipicánských koní ze slavné „Španělské jezdecké školy“ ve vídeňském Hofburgu, ukrytých zde před válečnými událostmi stejně, jako řada dalších vzácných koní např. z donských stepí.

„Pattonovi duchové“

Za svoji rychlost a odvahu, s níž uskutečňovala nenadálé přepady nepřítele, si ve 2.sv. válce „2. kavalérie“ vysloužila pojmenování, vystihující její charakter: „Patton´s ghosts“, v českém překladu „Pattonovi duchové“. Věrna této pověsti děsila nepřítele od Normandie až do Čech. Jedna bojová skupina z její 42. eskadrony (rota A) se takto 28. dubna 1945 zjevila i v Hostouni na Domažlicku. Musela přitom překročit linii fronty, svést ostrý bojový střet se stále ještě existujícími zfanatizovanými německými silami, aby pak Hostouň za linií fronty udržela až do konce války, tedy do 8. května 1945. Toto bojové vystoupení a to, co pak následovalo v dalším týdnu, vstoupilo do válečné historie jako „Operace Cowboy“, a stalo se dokonce námětem typicky amerického „happyend“ velkofilmu z hollywoodského studia Walta Dysneye pod názvem „Zázračná záchrana bílých hřebců“, vysílaného již také několikrát i v České televizi.

Obavy o osud koní nebyly plané!

Další dějství operace se uskutečnilo ve spolupráci s veterináři hřebčína v Hostouni, kapitány Wehrmachtu dr. Lessingem a dr. Krollem. Je třeba zdůraznit, že i oni dva v té době začínali hledat možné cesty, jak zajistit, aby se v posledních dnech války koním nic nešťastného nepřihodilo. Byli přesvědčeni, že nejjednodušší cestou je navázání kontaktu s blížícími se Američany. Nakonec se tedy ty hlavní cesty pokusů vedoucích k ochránění stáda protnuly.

Nebezpečí, že by mohlo stádo koní být případnými válečnými událostmi zdecimováno a snad zcela zničeno, bylo poměrně reálné, protože bezprostřední vývoj bojové situace v kraji kolem Hostouně se tehdy jevil velmi nejasně, stejně nejasné byly i záměry stále velké a velmi bojeschopné nepřátelské síly, 11. pancéřové divize Wehrmachtu, která se za ústupových bojů stahovala ze západu do české kotliny, takže její bojové vystoupení na Domažlicku (k němuž skutečně došlo) mohlo velmi vážně ohrozit dosavadní klid hostouňského hřebčína a zapříčinit i jeho zničení.

„2. kavalérie“ tuto divizi z bojů ve Francii, hlavně v Lotrinsku, velmi dobře znala. Původně se zdálo, že se měla stát součástí skupiny armád „Mitte“/„Střed“ vedené generálem polním maršálem Ferdinandem Schörnerem, dnes víme, že jejím zadáním byl přesun až na německo-rakouskou hranici, kde se měla pokusit o zastavení postupu Rudé armády od Vídně. Nakonec i do jejího osudu zasáhla „2. kavalérie“. Její zpravodajské službě v čele s kapitánem Sperlem se podařilo přesvědčit dosavadního velitele 11. pancéřové divize Wehrmachtu, generála von Wittersheima o zbytečnosti dalšího boje. Tak došlo k tomu, že se 5. května 1945 větší část divize (2 její pluky + velká část podpůrných a doplňkových jednotek) vzdala bez dalšího boje ve Všerubském průsmyku, na rozhraní Českého lasa a Šumavy, 90. US pěší divizi.

O dva dny později ji následoval i zbývající pluk, který se pod velením generála Treusch von Buttlar-Brandenfels mezitím již stačil přemístit podle rozkazu nejvyššího německého velení do jižní části Šumavy - na Vimpersko. Kapitán Sperl vzpomíná na celou akci od jejího samotného počátku až po transfer koní do americké okupační zóny v Bavorsku, pouhých několik kilometrů za státní hranicí ve Všerubském průsmyku, v autentické nahrávce na DVD.

Protože v té době ještě nebyl znám průběh demarkační linie, spekulace o tom, že až na Domažlicko, tedy i do Hostouně, by mohla dorazit Rudá armáda, nebyly nijak přehnaně fantastické. Obavy, že by koně mohli skončit v kotlích ruských polních kuchyní, asi nebyly zcela plané. Dr. Lessing, tehdejší hostouňský veterinář Wehrmachtu, ve svém článku, zveřejněném po válce v listě Frankfurther Allgemeine Zeitung uvádí, že se tak skutečně stalo v jednom známém hřebčíně u Torgau na Labi, na území bývalé NDR, který i dnes stále existuje a těší se velké popularitě. Při našem pátrání jsme byli dnešním vedením tohoto hřebčína ujištěni, že k takové události u nich nedošlo, že naopak Sovětský svaz pomohl s poválečným rozvojem hřebčína, nicméně že stádo koní, které se tam na konci války nacházelo, odvezli Rusové do Sovětského svazu (viz faximile dopisu).

Je pravděpodobné, že Dr. Lessing o nějaké podobné situaci slyšel a po létech ji situoval do tohoto hřebčína, vždyť poplašné zprávy o počínání některých jednotek Rudé armády na dobytých územích v Německu takové obavy mohly navodit i v případě Hostouně. Přinejmenším hrozilo, že s tím, jak bude na osvobozeném čs. území postupovat přebírání moci československými úřady, mohlo by se stádo stát obětí nejrůznějších manipulací a nezákonných majetkových přesunů a dojít tak svého rozkradení.

Co hostouňský vojenský hřebčín ukrýval?

Vždyť se v celém stádu jako mnohakarátové diamanty mezi jinými drahokamy skvěli bílí lipicánští bělouši ze slavné Španělské jezdecké školy ve Vídni, jejichž jméno se odvozuje od názvu obce Lipica ve Slovinsku, kde má toto plemeno svoji „kolébku“! Úžasné výsledky jejich drezúry ohromovaly již více než dvě století generace nadšených diváků.

Před válečnou vřavou byla nejvzácnější část vídeňských lipicánů, plemenní hřebci a březí klisny, záruka pokračování tohoto slavného plemene, odtransportována na dvě bezpečnější místa – do rakouského Pieberu u Sv. Martinu a do Hostouně, kde již z dob Rakousko-Uherské monarchie fungoval pro potřeby její armády hřebčín, který po vzniku ČSR přešel pod správu čsl. armády. Vzácní koně zde byli ukryti již během 1. sv. války před blížící se frontou z východu, ohrožující jejich hřebčíny v Bukovině a Haliči.

Společnost vídeňským lipicánům zde v průběhu válečné doby začali dělat i koně z jiných ušlechtilých chovů – např. lipicáni z Polska, kozáčtí kabardinští koně, které s sebou přivedla skupina ruských kozáků pod velením knížete Amasova, bojující až doposud, stejně jako vlasovci a mnoho dalších Stalinových odpůrců z různých národů Sovětského svazu, na straně Němců proti svým krajanům z Rudé armády. V ohradách kolem Hostouně se mezi stovkami vzácných, již na první pohled ušlechtilých koní dokonce také proháněl osobní kůň jugoslávského krále Petara. Zde, v relativním poklidu, daleko od válečných událostí, se o ně vedle německého vojenského personálu staraly desítky spojeneckých válečných zajatců, umístěných v Hostouni a v blízkém okolí, jejichž pobyt zde byl zřejmě jedním z mála těch, kde se spojenečtí zajatci neměli nejhůře. Plukovník Reed charakterizuje ve své písemné vzpomínce jejich pobyt v Hostouni tak, že čtenář nabývá dojmu, že se spíše jednalo o tábor pro starší skauty. Někteří ze zajatců již měli za dlouhou dobu, kterou zde trávili, známosti s místními ženami a údajně měli být někteří z nich dokonce otci několika tamějších dětí.

Nepřátelská strana

Velitelem hostouňskéhé hřebčína ve vlastnictví Wehrmachtu byl sudetský Němec, Dr. vet. Hubert Rudofsky, pocházející z Horšovského Týna, z tamějšího prestižního lékařského rodu, jemuž se Hubert Rudofsky jistým způsobem „zpronevěřil“, když se dal na studium veterinářské medicíny. Jaho láska ke koním ho přivedla do armády rakousko-uherské monarchie, po vzniku Československé republiky přešel do její armády a po záboru československého pohraničí na základě mnichovského diktátu se stal příslušníkem Wehrmachtu a v hodnosti plukovníka velel nyní tedy německému vojenskému hřebčínu. Také jeho, stejně jako oba veterinární důstojníky trápily obavy, aby vzácní koně nedošli zkázy, byl přitom ale vnitřně zcela rozpolcený. Jeho celoživotní láska ke koním ho přivedla do armády, aby u nich nakonec zůstal i poté, kdy ČSR přestala existovat. Na jedné straně tedy stála jeho loajalita k berlínským chlebodárcům, na druhé straně vážné obavy o živý poklad, který měl v Hostouni na starosti.

Jeho životní dráha byla až do konce války dráhou vojenskou, poté se usadil v západoněmeckém Darmstadtu. Tady trochu předbíháme, aby byl text k jeho životní dráze vyjádřený následujícími fotografiemi kompletní:

Generál Patton zavelel

I další vývoj celé hostouňské historie má více verzí. Jedna z nich uvádí, že se o zdejších lipicánech velitel 3. US Army George Patton poprvé dozvěděl teprve na zámečku St. Martin v horním Rakousku, kam zanedlouho poté, kdy sem byla část Španělské školy z již bombardované Vídně přesunuta, také dorazily americké jednotky. Pro Američany bylo připraveno vystoupení těch nejlepších koníčků, které Pattona velmi nadchlo.

Podle některých amerických pramenů, a hlavně podle scénáře velkofilmu „Zázračná záchrana bílých hřebců“, měl právě tehdy oslovit a o pomoc při návratu koní z Hostouně do jejich původního domova požádat vojenský velitel vídeňské Španělské jezdecké školy, plukovník Alois Podhajsky, také nadšený „koňák“. Byl účastníkem letních Olympijských her konaných v Berlíně v roce 1936, kde jako reprezentant Rakouska získal bronzovou medaili v drezúře. Po válce Podhajsky opět převzal vedení vídeňské Španělské školy a film o bílých koních z Hostouně pojednává hlavně o něm.

Podle vzpomínek plukovníka Reeda se ale generál Patton o hostouňských lipicánech dozvěděl nejprve od něho samotného. Reed si samozřejmě k akci na jejich záchranu musel vyžádat souhlas nadřízeného velitele, s nímž ho poutalo velké osobní přátelství. Když Patton Reedovu zprávu o stádu obdržel, zareagoval přibližně takto: „Na nic nečekejte! Zachraňte je! Tvoje skupina právě dostala nový bojový úkol!“

Stejně jako plukovník Charles Reed, byl i Patton velkým milovníkem koní, věnoval jim celý svůj život. Po ukončení vojenské akademie ve West Pointu byl zařazen do posádky ve Fort Myer ve státě Virginia. Zde proslul jako výborný jezdec steeple-chase. Byl účastníkem Olympijských her 1912 ve Stockholmu v tehdy poprvé zavedeném moderním pětiboji, jízda na koni byla jeho nejoblíbenější disciplínou (na těchto Hrách v ní skončil na 6. místě) a záchrana vzácných koní se pro něj stala zcela prestižní záležitostí. O tom, co pro něho kontakt s koňmi znamenal, svědčí jeho všeobecně známá otázka, položená ošetřujícímu lékaři ihned po automobilové nehodě v prosinci 1945, na jejíž následky po krátké době v Heidelbergu bohužel zemřel: „Doktore, jakou mám naději, že budu opět jezdit na koni?“

Směr Hostouň!

S „posvěcením“ nejvyššího velitele se plukovník Reed mohl pustit do další akce. Ta spočívala v přípravě samotného obsazení Hostouně a poté v transportu koní za americké linie. Oba hostouňští veterinární důstojníci v tom sehráli svoji velkou roli – v té chvíli ještě proti vůli svého nadřízeného plukovníka Rudofskyho – kteří se aktivně postarali o příjezd kapitána rozvědky Thomase Stewarta (syna tehdejšího senátora ze státu Tennessee) ze štábu „2. kavalérie“ do Hostouně, aby se mohl seznámit na místě se situací. Část své dobrodružné výpravy do Hostouně absolvoval kapitán Stewart za noci v sedle jezdeckého koně.

Z toho, co dnes z více pramenů víme, se zdá, že loajalita plukovníka Rudofskyho k německé branné moci zpočátku v jeho činech vítězila a že na rozdíl od něho byli rozhodnuti stádo před možnou zkázou ochránit především členové jeho štábu – oba veterinární lékaři. Kapitán Stewart ve svých pamětech Rudofskymu žádné výtečné vysvědčení v tomto směru nedává, vzpomíná na roztržku, kterou s ním v Hostouni při vyjednávání na počátku měl, a na to, že by se de facto bývali rozešli v nedobrém. Když byl nakonec i Rudofsky hlavně díky svým oběma veterinářům o nevyhnutelnosti vyměnit loajalitu k Wehrmachtu za podíl na záchraně stáda přesvědčen, nastala zcela neočekávaně další komplikace.

Do Hostouně dorazil vojenský oddíl složený z nejrůznějších ozbrojenců – příslušníků německé domobrany Volkssturmu, Hitlerjugend a Wehrmachtu pod velením jednoho generála. Ten nejprve začal „dělat pořádek“ a chystat obranu Hostouně. V jedné chvíli, když se zřejmě od nějakého zrádce dozvěděl o tajném vyjednávání s Američany, hrozil plukovníku Rudofskymu „postavením ke zdi“. Kapitán Stewart nakonec generála přesvědčil, že každý odpor by byl zbytečný, že by bylo lepším řešením, aby souhlasil s obsazením Hostouně americkou armádou. Když ho „ujistil“, že nepotrvá dlouho a do Hostouně z Bavorska vtrhne skvěle vyzbrojená a po boji stále toužící „2. kavalerie“, o níž už zajisté také slyšel jako o jednotce „Pattonových duchů“, generál na nic více nečekal, sbalil si vlastnoručně svá zavazadla, opustil své podřízené a z Hostouně zmizel.

Kapitán Stewart si nakonec mohl prohlédnout i část hostouňského „pokladu“. Po jeho návratu na velitelství 42. eskadrony byl vypracován plán výpadu do Hostouně.

Byla sestavena bojová přepadová skupina (Task force) jejímž velitelem byl jmenován major Robert P. Andrews, jeho zástupcem kapitán Stewart. 28. dubna v ranních hodinách začal z úseku 2. jízdní průzkumné skupiny krátký palebný přepad, pod jehož krytím pronikla bojová skupina německými liniemi na české území až do Hostouně. Posádka v Hostouni složila disciplinovaně zbraně. Zde je třeba dodat, že v těchto dnech již v oblasti jižní části Hornofalckého, resp. Českého lesa žádná souvislá německá obranná linie neexistovala. Zbývající, alespoň trochu bojeschopné německé jednotky byly soustředěny k obraně hlavně v místech, kde byl americký útok nejpravděpodobnější.

Bylo však jasné, že koně zatím nelze za americké linie transportovat. Jednalo se o příliš velké stádo a stále trvala válka, německé obranné linie se náhle mohly uzavřít a stádo by mohlo být ohroženo. V Hostouni proto zůstala část bojové skupiny pod velením nadporučíka Quinlivana, nazpět se vracela druhá část, s níž na nákladních autech odjížděli někteří spojenečtí zajatci. Druhá část bojového uskupení, které akci „Operation Cowboy“ zahájilo, se rozmístilo na zámečku v několik kilometrů vzdáleném Újezdě sv. Kříže.

Bojovat a vydržet!

Nadporučík William Quinlivan byl velmi energický velitel, v Hostouni zavedl přísný pořádek a nedopustil žádnou anarchii, k níž se údajně mezi místním obyvatelstvem (v drtivé většině sudetoněmeckým) začínalo schylovat. V každém případě zůstala část bojové jednotky „2. kavalérie“ v Hostouni od své základny v Bavorsku odříznuta a musela být připravena na obranu, pokud by se v závěru války ještě nějakému zfanatizovanému nacistovi zachtělo boje. Nadporučík Quinlivan svoji jednotku posílil i částí spojeneckých zajatců, kteří byli ochotni se pustit do boje, a jimž proto přidělil zbraně. K přímému napadení Hostouně sice nedošlo, boji se nakonec vojáci 42. eskadrony přece jen nevyhnuli. Na dvou místech trasy mezi Hostouní a základnou v bavorské obci Eslarn došlo k napadení jejích příslušníků, kteří tam z Hostouně jeli.

Bojové střetnutí, kdy se Američanům do cesty postavila jednotka SS, chystající se na Hostouň zaútočit, popsal ve svých pamětech kapitán Thomas Stewart a naše literární zpracování je zařazeno v úvodu této stati. První bitva se odehrála v místě dnes zaniklé vsi Rosendorf/Růžová, nedaleko Bělé n.R. ve směru k hraničnímu přechodu Železná/ Eisendorf. Američané si zde nakonec s nepřítelem poradili, při střetu však měli své oběti. Svobodník Raymond F. Manz padl, druhou obětí se stal seržant 5. techn. tř. Owen Sutton. Podlehl svému zranění v US vojenské nemocnici v Norimberku. Jejich památce jsou věnovány pomníčky instalované po roce 1989 v Růžově a v Bělé n.R.

Velký logistický úkol

15. května 1945 se v ranních hodinách vydala z hřebčína na cestu směrem do Bavorska dlouhá kolona. Na nákladních autech jely březí klisny a hříbata, většina koní vytvořila dlouhé stádo. Doprovázely je džípy plně obsazené ozbrojenými příslušníky Quinlivanovy jednotky. S kolonou se vypravila i řada civilních osob, hlavně německých běženců z území již obsazených Rudou armádou, kteří až doposud v Hostouni našli svůj přechodný domov a také někteří osvobození spojenečtí zajatci spolu se svými partnerkami a dětmi, které si stihli během svého zajateckého pobytu v Hostouni pořídit.

Přesun kolony takových rozměrů byl sám o sobě logistickým oříškem i husarským kouskem. Vše ale probíhalo bez problémů až na československo-německou hranici. Tady čelo kolony zastavili příslušníci podél celé čs. německé hranice po 8. květnu narychlo zformovaných bezpečnostních pohotovostních oddílů. Jejich chování nebylo přátelské a dávalo najevo, že jsou rozhodnuti kolonu dále nepustit. Teprve, když zezadu dorazil velitelský grayhound a nadporučík Quinlivan nechal namířit jeho velkorážní kulomet na budovu malé dřevěné boudy sloužící jako celnice s tím, že napočítá do tří a pak spustí palbu, nahlédli ozbrojenci, že nemají šanci a kolona mohla pokračovat. I při tomto incidentu zůstalo stádo pohromadě, z několika set kusů utekli pouze tři koníci. Všichni ostatní koně v pořádku dorazili do městečka Furth i. Wald. Byli rychle rozmístěni do připravených stání – hlavně v blízké osadě Schwarzenberg, část přímo v městečku a část v Kötztingu.

___________________________________

Autorská poznámka: Při pátrání po nejpravděpodobnější trase postupu kolony jsme došli ke zjištění, že místem přechodu státní hranice byl dnes tzv. „zelený“ turistický přechod zvaný „U topolu“, situovaný při pohledu ve směru z Česka do Bavorska vpravo nad údolím Teplé Bystřice. Snahou bylo, aby kolona nemusela použít hlavní komunikace s hustším provozem vyvolaným nejrůznějšími přesuny po ukončení válečného stavu. Proto byla zvolena trasa z Hostouně na Poběžovice, odtud přes Horní Chodsko a Českou Kubici mimo hlavní hraniční přechod ve Folmavě.

____________________________________

Dvě etapy „Operace Cowboy“

Jak jsme se zmínili již výše, z časového hlediska měla „Operace Cowboy“ dvě etapy. První byla zakončena 8. května 1945, kdy skončila válka, a nebezpečí ohrožení stáda válečnými událostmi pominulo. Druhou etapou byl transport stáda přes státní hranici do Německa. Zde se samozřejmě již nejednalo o jeho ochránění před válkou! Týden po jejím ukončení nadále existovala demarkační linie a Hostouň se nacházela v americké zóně, současně již bylo zřejmé, že americká armáda v Československu příliš dlouho nezůstane. Přesun hostouňského stáda do Německa lze stěží vysvětlit nevhodnými podmínkami v Hostouni, kde měl hřebčín dlouhou tradici, byl zaběhnutý a bez přerušení stále v provozu. Důvod tedy byl jiný – a byl nasnadě! Bylo jasné, že po odchodu americké armády zůstane Československo ve sféře Stalinova vlivu. Tento osud si do značné míry samo předurčilo. Pro Západ v té době nebylo zajímavé, což generál Eisenhower jednoznačně demonstroval rezignací na postup do nitra Čech a bezvýhradným akceptováním požadavku generála Antonova, šéfa Generálního štábu Rudé armády, aby US Army zůstala na levém břehu Vltavy!

Transport hostouňského stáda do Německa tak lze přičíst již tehdy existující a stále vzrůstající vzájemné nedůvěře mezi západními a východními Spojenci - k prvním náznakům začínající „studené války“. „2. kavalérie“ v ní po celou dobu jejího trvání sehrála významnou roli, jejíž popis vydá na samostatnou kapitolu, kterou pro zájemce chystáme.

Poválečné osudy koní z Hostouně

Po transportu stáda přes hranice do Bavorska v Hostouni koně stále zůstávali . Jednalo se především o ty, které sem přivedli ruští kozáci, bojující proti Stalinovi. Prohlédli je veterináři Rudé armády a ty, které shledali vhodnými odvezli. Osudy zbývajících byly různé, většinou se nějakým způsobem stali soukromým majetkem. Hřebčín jako chovná stanice postupně zanikal, nakonec se přechodně stal místem ustájení těžých pracovních koní státních statků.

Osud koníčků přetransportovaných za německou hranici byl jiný. Hlavní část lipicánského stáda - chovné klisny a chovní hřebci spolu s „mládeží“ se vrátili do Vídně. Někteří lipicáni, vycvičení k předvádění nevídaných „kousků“ z drezúry se dokonce podívali až do Ameriky. „Operation Cowboy“ tam měla velkou publicitu a v jejím rámci probíhala v některých městech i lipicánská show. Máme svědectví bývalého příslušníka „2. kavalérie“, který se svojí jednotkou zajišťoval útok na Hostouň, slyšel tehdy o lipicánech, ale teprve na takové show ve Státech poznal, so tehdy pomáhal ochránit. Po úspěšných vystoupeních se lipicáni také vrátili do Vídně.

Pfingstritt v Kötztingu

V městečku Kötzting (dnes Bad Kötzting) existuje již několik staletí tradice Svatodušního jezdeckého procesí, zvaného Pfingstritt. V červnu 1945 hrozilo její přerušení - všechny kokně „spolkla“ válka. Tehdy vypomohla americká armáda a do procesí zapůjčila část koní z hostouňského stáda ustájených zde v městečku. Na tuto výpomoc se tady stále s velkým povděkem vzpomíná.

Poválečné osudy hlavních aktérů

S kolonou odešli i oba veterinární důstojníci, krátce poté přesídlili do USA, kde nadále vykonávali své povolání. Plukovník Rudofsky v Hostouni zůstal i přes nabídku plukovníka Reeda, aby také odešel. Jistou dobu po válce se zde setkával s problémy. Svými sudetoněmeckými krajany byl označován za zrádce, byl pronásledován čs. úřady (jistou dobu strávil i ve vězení a přišel o veškerý majetek). Nakonec přece jen na Západ odešel a usadil se v Darmstadtu. Zde se těšil velké pozornosti sdělovacích prostředků a mohl konečně opět také vícekrát navštívit Vídeň a sledovat bravurní umění lipicánů v obnovené Španělské jezdecké škole. V hollyvoodskéme filmu o záchraně hostouňských koní jeho postava ale chybí, do popředí je vystaven její velitel, plukovník Alois Podhajsky!

Plukovník Charles Hancock Reed, velitel 2. jízdní průzkumné skupiny, bývalý kariérní důstojník americké armády, byl skvělým jezdcem. Již jeho funkce instruktora ve Škole amerického jezdectva to vyžadovala. Kromě toho byl ale Reed v té době, na počátku 30. let, také členem Armádního jezdeckého týmu, který byl proslaven svými výsledky v drezúře. Po válce demobilizoval, odešel do zálohy, a kromě jiného po dlouhou dobu vykonával funkci předsedy správní rady jedné banky. Zakoupil si jednoho z potomků koní, které ochránil, a téměř 30 let na něm každý den ve stylu rodea trávil svůj volný čas.

Záchrana hostouňských koní vyžadovala velké nasazení, současně ale také s sebou přinesla i velká rizika. Pouhým zápalem pro koně, z lásky k nim by bylo bývalo stěží možné takovou akci podniknout. Plukovník Charles Reed to vysvětlil zcela lapidárně: „Byli jsme již tak unaveni neustálým ničením a smrtí. Prostě jsme toužili a museli vykonat něco mírumilovného, humánního!“

Zpět z historie do naší současnosti

Historie 2. jízdní průzkumné skupiny s koncem 2. sv. války neskončila! Jak jsme se již zmínili výše, „2. kavalérie“ se krátce po skončení války přesunula zpět na německé území, kde začala plnit úkoly pohraniční a pořádkové policie, později se stala již jako úderný pluk předsunutou jednotkou americké armády, střežící území západního Německa, členského státu NATO, u jeho hranice s členskými státy Varšavské smlouvy – ČSSR a NDR, této více než 40 let existující „frontové linie“.

Jednotka je i nadále součástí ozbrojených sil USA. Svoji domácí základnu má v Severní Karolině, tu evropskou v městečku Vilseck nedaleko bavorského Weidenu. V současnosti nese název 2. jízdní úderný pluk (2nd Stryker Cavalry Regiment – 2nd SCR) a sestává z pěti eskadron. Je to stále bojová jednotka v plné pohotovosti, její příslušníci se zúčastnili bojových misí m.j. v Perském zálivu, a byli neustále nasazeni v Afghánistánu.

Přítomnost „2. kavalérie“ v Česku se po 70 létech opět stala skutečností. Kromě nyní již tradičních návštěv jejích reprezentantů při vzpomínkových oslavách v Hostouni a Bělé n. R., a při štafetovém běhu projel v r. 2015 první konvoj jejích bojových vozidel přes území České republiky, vítán všude nadšenými davy – z pobaltských republik přes Polsko na domovskou základnudo bavorského Vilsecku v rámci operace s názvem „Atlantické odhodlání/Atlantic Resolve“ jako demonstrace americké podpory novým státům NATO (bývalým sovětským satelitům) v souvislosti s ruskou anexí Krymského poloostrova a událostmi na východní Ukrajině.

Součástí základny ve Vilsecku je dnes také „Muzeum plukovníka Charlese Reeda“ nejslavnějšího velitele „2. kavalérie“, který se „Operací Cowboy“ zasloužil o její zápis do historie.

Aby se tato operace konečně stala známým pojmem také u nás, o to se stará vedení obou měst, která v ní sehrála hlavní roli – Hostouně a Bělé n. R. K nim se před časem připojilo také vedení soukromého hřebčína ve Svržně – ve vísce mezi oběma zmíněnými městy, v níž zdejší hřebčín úspěšně obnovil dlouholetou hostouňskou tradici chovu koní, jenž se v roce 2015 „dožila“ rovných 100 let! K této významné příležitosti přijeli pogratulovat svým úžasným vystoupením i sněhobílí lipicáni z jediného chovu na území bývalého Československa – ze slovenských Topoľčianek.

Konečně důstojné vzpomínání

Teprve od roku 1989 lze o „Operaci Cowboy“ konečně mluvit a psát bez problémů. Až tehdy u nás došlo k jejímu „objevu“. Každoročně se v době výročí slavné události v Hostouni i v Bělé nad Radbuzou scházejí občané z Čech i z Německa, aby si spolu s delegací nástupců slavné Reedovy jednotky, dnešního 2. úderného jízdního pluku (2nd Stryker Cavalry Regiment), umístěného na základně v nedalekém bavorském Vilsecku, účastníka mnoha misí posledních dvou desetiletí připomněli onu i dnes stále až mysteriózně působící událost.

Vzpomínkové oslavy „Operace Cowboy“ se v r. 2014 aktivitou autora této statě rozrostly o štafetový běh z bavorské obce Eslarn, odkud tehdy „2. kavalérie“ do akce vyrazila přes Bělou n. R. do Hostouně.

Závod nese název „Po stopách operace Cowboy“ a účastní se jej štafety z míst na obou stranách hranice, jimiž v r. 1945 bojová cesta „2. kavalérie“ vedla – od Aše až po Nepomuk a Žinkovy, kde měl v tamějším zámku plukovník Reed své poslední velitelské stanoviště ne území Československa.

Samozřejmě nechybí ani štafeta nástupnické jednotky „2. kavalérie“ z její základny v bavorském Vilsecku. „Operace Cowboy“ se po dlouhých desetiletích cenzury dočkává důstojného a zaslouženého uctění.

Když si podali „ve vyšším zájmu“ ruce aktéři proti sobě bojujících stran

Nikdo z aktérů na obou stranách fronty tehdy zřejmě netušil, že tato akce, kdy si „ve vyšším zájmu“, stojícím pro ně nad zájmy stran, za něž bojovali, podali ruce, jednou vstoupí do historie 2. světové války, že se dokonce stane i námětem hollywoodského filmu z ateliérů Walta Disneye „Zázračná záchrana bílých hřebců“ a že se postará o to, aby se jméno městečka Hostouň, ležícího v předhůří Českého lesa na Domažlicku, známého ve světě spíše pod názvem Hostau, vyskytujícím se i na tehdejších mapách americké armády, stalo známým doslova po celém světě – také díky malíři Donu Stiversovi, autoru řady obrazů hlavně s výjevy z období tzv. Indiánských válek.

„Operace Cowboy“ naši vzpomínku a úctu si plně zaslouží! Vždyť se stala demonstrací úžasného lidského vzepětí proti válce a jejím hrůzám, když se ve společném „vyšším“ zájmu dokázali spojit příslušníci doposud proti sobě válčících stran.

Věřme, že obě česká města, Hostouň i Bělá nad Radbuzou, budou odkaz tohoto ušlechtilého vzepětí lidské solidarity uchovávat již napořád!

Zcela na závěr

Zde by měli zpozornět ti, kdo si neradi nechávají ujít příležitost vstoupit do diskuze a „střílejí své příspěvky od boku“, aniž by si článek pozorně přečetli a nejprve se nad jeho jednotlivými částmi zamysleli. Také ti, kdo po přečtení okamžitě tvrdě zaútočí obviněním z amerikofilství, resp. germanofilství anebo z obhajování krádeže z hostouňského stáda. Nic z toho neplatí! Přinesli jsme informace o vzedmutí úžasné lidské zájemnosti bez ohledu na státní příslušnost, národnost - v zájmu ochrany vzácných živočichů. To nemá s nějakým nekritickým obdivováním jakékoliv národnosti, resp. státního zřízení nějakého státu nic společného!

Převedení části hostouňského stáda přes hranice do Bavorska/Německa je zřejmě zachránilo. V nastalých poválečných turbulencích by se zřejmě bývalo stalo cílem zlodějů, „zlatokopů“ a jiných živlů, kterých se okamžitě vyrojily celé zástupy. Příklady rozkradených, zničených drahocenných sbírek v zámcích, škody na zařízení velkých závodů i malých továrniček, selských usedlostí v československém pohraničí obývaném sudetoněmeckou populací, to dodnes dokazují!

*

Použité prameny:

Operation Cowboy, Balcar B. / ISBN 978-80-905193-0-5

Z Normandie přes Ardeny až k nám. Balcar B. / ISBN 978-80-88220-01-5

wikipedia.en:https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Cowboy

wikipedia.de: https://de.wikipedia.org/wiki/Operation_Cowboy