Pravda o „střídání stráží“ US Army v Čechách 1945

Vžitá a silně tradovaná domněnka

Úvodem této stati je potřebné čtenářům vysvětlit jednu velice důležitou záležitost, týkající se až doposud vžité a silně tradované domněnky, že jednotky americké armády, které v červnu 1945 vystřídaly ty, jež se od 18. dubna do 8. května zúčastnily přímých bojových operací v severozápadní, západní a jihozápadní části Čech, byly jednotkami tzv. okupačními, nemajícími žádnou bojovou historii, proto nezasluhujícími si takový vděk a pozornost, jaké se dostávalo těm předchozím.

Skutečnost je ale jiná! I jednotky XXII. US armádního sboru pod velením generálmajora Ernesta N. Harmona, v sestavě 3. US Army geneála G.S. Pattona, byly jednotkami frontovými, prošlými boji ve Francii, Belgii, Lucembursku a Německu. Svědčí o tom jejich bojová historie, o níž zde referujeme.

Problém spočívá v něčem jiném.

Po skončení války a bezpodmínečné kapitulaci Německa začali své jednotky jako jejich první demobilizovaní příslušníci opouštět veteráni, kteří za sebou měli nejvíce absolvovaných dní v bojové linii. Demobilizace se odehrávala na základě bodového systému, v němž se body přidělovaly podle více kritérií. Nejvíce bodů bylo možné obdržet za počet dní strávených v bojích.

Za demobilizované vojáky přicházeli jejich náhradníci, kteří už si „k střelnému prachu ani nečichli.“ Jejich chování se někdy hodně lišilo od chování jejich předchůdců, skutečných frontových bojovníků, a oprávněně často vyvolávalo kritiku místních obyvatel. Kritizováno bylo u některých šmelinářství, navazování styků s tehdy ještě neodsunutým německým obyvatelstvem, nadržování jeho příslušníkům, celkově uvolněná morálka. Stejný problém by ale býval nastal, kdyby na českém území bývaly zůstaly původní jednotky, protože zcela shodná kritéria pro demobilizaci platila ve všech jednotkách americké armády.

Připoměňme si nejprve přítomnost US Army u nás:

Americká armáda v Československu 1945: operační přehled

Bryan J. Dickerson, americký publicista a spisovatel, via Anthony Vaskie, prezident Asociace 8. US AD pro archiv Nakladatelství Resonance.

Od dubna do prosince 1945 prováděla Třetí americká armáda operace v západním regionu Československa a v jeho okolí. Těchto operací se účastnilo ve 3 armádních sborech (XII., V. a XXII.) devět pěších, čtyři obrněné divize a dvě jízdní průzkumné skupiny. Československé operace spadly do tří různých, po sobě jdoucích fází: (1) operace v německo-českém pohraničí, (2) osvobození celého českého území až k demarkační linii a následující (3) pořádková služba */ při plnění okupačních povinností.

_____________________________________

Redakční. pozn.:* / označovaná někdy také jako okupace, přičemž se tento název poměrně silně vžil. Tuto službu plnily po svém příchodu jednotky XXII. US armádního sboru pod velením generálmajora Ernesta N. Harmona, které vystřídaly jednotky V. a XII. sborů, osvoboditelů celého českého území od předválečné státní hranice až k demarkační linii.

_____________________________________

Fáze (1) pohraničních operací probíhala od 15. dubna do 5. května. Během této doby se 90. a 97. pěší divize + 2. jízdní průzkumná skupina přiblížily a posléze překročily německo-československou hranici a provedly několik samostatných útočných operací, aby chránily levé křídlo 3. US Army, která se svými hlavními silami vnikla do údolí Dunaje s bojovým zadáním izolovat obávanou „Alpskou pevnost posledního národního odporu“ v jižním Německu a západním Rakousku.

Během fáze (2) osvobozovací (5. – 8. května 1945) provedly V. sbor a XII. sbor masivní útok s cílem osvobodit západní Československo od německé nacistické okupace. 1., 2., 5., 26., 90. a 97. pěší divize, 4., 9. a 16. obrněné divize a 2. + 102. jízdní průzkumné skupiny se podílely na osvobození více než 3 400 čtverečních mil Československa. Jejich postup přibližně na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice zastavil až rozkaz vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera. Češi v malých vesnicích, venkovských městech i v metropoli západních Čech – Plzni – po šest let utlačovaní nacisty, přivítali své osvoboditele velkolepými veřejnými oslavami. Osvobozovací fáze skončila kapitulací německého vrchního velení a ukončením nepřátelství.

Pořádková fáze/Okupační (3) byla nejdelší ze všech tří, trvala od 8. května do začátku prosince 1945. Během této doby zůstaly jednotky 3. americké armády v západním Československu, aby pomohly Čechům s obnovou jejich válkou zničené země, pomohly obnovit celý státní správní aparát a byly nápomocny při udržování pořádku. Američané se také postarali o statisíce německých vojáků, kteří se vzdali v závěrečných dnech války, i německých civilistů, většinou uprchlíků z oblastí obsazovaných Rudou armádou.

Pořádkové období bylo v prvních dnech spojeno s činností V. US armádního sboru, který byl v červnu vystřídán jednotkami XXII. sboru. Většina amerických jednotek V. a XII. sborů opustila Československo již do konce května 1945.

V různých obdobích sloužily v Československu při plnění okupačních povinností tyto jednotky: 2., 79., 80. a 94. pěší divize, 8. a 16. obrněná divize, 102. jízdní průzkumná skupina. Na základě vzájemné dohody se Sověty se začaly všechny americké a sovětské síly z Československa stahovat počátkem prosince 1945.

3. americká armáda sestávala ze tří sborů (III., XII. a XX.) pro fázi pohraničních operací+pro fázi osvobození k nim byl přiřazen od 1. US armády V. sbor. V Československu tak byly bojově nasazeny dva sbory: V. a XII.

III. a XX. sbor operovaly v jižním Německu a v Rakousku. 5. května měla Třetí americká armáda v 18 divizích a dalších jednotkách více než 540 000 mužů, což z ní činilo nejsilnější polní armádu, jakou kdy USA postavily. „Toto je pravděpodobně jedna z nejmocnějších armád, jaké se kdy v historii válek shromáždily …,“ napsal Pattonův náčelník štábu generálmajor Hobart Gay ve svém deníku.

XII. sboru velel genpor. S. LeRoy Irwin. Sbor měl ve své sestavě pět pěších divizí (5., 26., 90. a 97.), dvě obrněné divize (4. a 11.), 2. jízdní průzkumnou (mechanizovanou) skupinu (přibližně v síle jednoho pluku, vyzbrojené lehkými tanky a obrněnými průzkumnými vozy), řadu polních dělostřeleckých praporů, bojových ženistů, logistické podpory a lékařské péče. Na konci dubna byla 97. pěší divize převelena k V. sboru. XII. sbor v Československu působil od poloviny dubna do konce května 1945.

V. sbor genpor. Clarence Huebnera sestával ze tří pěších divizí (1., 2.,97.), ze dvou obrněných divizí (9.,16.) a 102. jízdní průzkumné mechanizované skupiny (ve stejné síle jako 2. jízdní průzkumná skupina). Skladba dalších (podpůrných) jednotek odpovídala skladbě u XII. sboru. V. sbor v ČSR působil od začátku května do poloviny června 1945.

XXII. US armádní sbor pod velením genmjr. Harmona se skládal ze 79., 80. a 94. pěší divize, 8. a 16. obrněné divize, 102. jízdní průzkumné skupiny. Tyto dvě posledně jmenované jednotky přešly do sestavy sboru krátce po skončení bojových akcí na území ČSR. Dá se říci, že na československém území „počkaly“, až se sem jeho ostatní jednotky přesunou z dobytého Německa a vystřídají jednotky V. a XII. US armádních sborů, které západní část ČSR osvobodily a postupně se odtud až do poloviny června 1945 stahovaly.

I tento sbor měl samozřejmě také řadu vlastních polních dělostřeleckých praporů, bojových ženijních jednotek, útvarů logistické podpory a zdravotnických útvarů. Působil na čs. území až do začátku prosince 1945, kdy se odtud začaly stahovat všechny spojenecké jednotky – t.j. americké (v jejich sestavě také belgické a kanadské) i sovětské (v jejich sestavě také polské a rumunské).

Generálmajor Ernest Nason Harmon

Pro Nakladatelství Resonance: Antony Waskie, prezident Asociace 8. US obrněné divize.

Ernest Nason Harmon se narodil ve městě Lowell ve státě Massachusetts 26. února 1894 jako syn Ernesta Harmona a Junietty Harmonové rozené Spauldingové. Ernest v deseti letech osiřel a žil s příbuznými ve West Newbury ve státě Vermont, kde navštěvoval střední školu na akademii Bradford, kterou absolvoval v roce 1912. Po jednom roce studia na Norwich University obdržel jmenování do Vojenské akademie West Point, kterou absolvoval v roce 1917 jako podporučík jízdy americké armády. Jeho manželkou se dne 15. srpna 1917 stala Minnie Leona Tuxbury.

Dne 17. března 1918 odešel Harmon do Francie s 2. jízdním oddílem „F Troop“, což byl jediný útvar jízdy, který byl nasazen v zámoří během první světové války. Poté sloužil v Georgii, Vermontu, Kansasu, Washingtonu DC, Texasu a Kentucky. V roce 1942 se stal velitelem slavné 2. obrněné divize, známé pod názvem „Hell on Wheels“ (Peklo na kolech) a vydal se s ní ze Spojených států do invaze do severní Afriky. Jeho hlášení a intervence na bojišti v bitvě o Kasserinský průsmyk proti německé 10. obrněné divizi polního maršála Rommela pomohly stabilizovat a reorganizovat II. sbor americké armády, který se po počátečním německém útoku ocitl v chaosu.

Harmon později velel 1. obrněné divizi během bojů v Tunisku, u Monte Cassina, u Anzia, při obsazení Říma a během postupu na sever k řece Arno v Itálii. Velitel Harmonova armádního sboru v severní Africe, generál Omar N. Bradley, o něm uvedl, že více než kterýkoli jiný velitel divize v severní Africe vynikal neustálou a geniální bojovností, a dodal, že v Evropě se měl později stát naším nejvýznamnějším tankovým velitelem. Generál George S. Patton, který Harmonovi v severní Africe dvakrát velel, řekl: „Pokud bude žádoucí mít [pro operace na evropském bojišti] obrněné vojsko, doporučuji, aby mu velel Ernest Harmon.“ Harmon a Patton byli dobří přátelé a občas trávili společně dovolenou a společně vyráželi na lov.

V roce 1944 se plukovník Harmon vrátil ke 2. obrněné divizi v Belgii jako její velitel a spolu s ní se proslavil, když prorazil Siefriedovu linii u Cách v Německu a bojoval v bitvě v Ardenách. V roce 1945 byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem XXII. US sboru, v červnu 1945 zřídil své velitelské stanoviště v obci Dýšina nedaleko Plzně.

Jedním z velkých úkolů, které před ním stály, bylo zajistit a udržovat dobré vztahy mezi americkými a sovětskými vojsky na demarkační linii. Ve svém životopise s názvem „Combat Commander“ / „Bojový velitel“ / Harmon píše: „V době, kdy jsem přijel do Československa a převzal velení 110 000 amerických vojáků, kteří stáli tváří v tvář Rudé armádě na demarkační linii protínající Česko padesát mil západně od Prahy, bylo zřejmé, že naše válečné spojenectví se Sovětským svazem se začíná rozpadat.“

15. srpna uspořádal Harmon v Plzni velkou oslavu za účasti tří pěších divizí, dvou obrněných divizí a podpůrných dělostřeleckých jednotek jeho XXII. sboru, které defilovaly před tribunou plnou nejvyšších ruských generálů a jejich štábních důstojníků i ministrů československé vlády. Ve své knize Harmon popisuje, co bylo strategickým důvodem, který ho k tomu vedl: „V našich vztazích s Rusy jsem považoval za důležité, aby měli jasnou představu o naší vojenské síle.“

V lednu 1946 převzal Harmon velení VI. sboru v Německu, který se stal americkým pořádkovým sborem. Od 10. ledna 1947 do 14. března 1947 sloužil jako velící generál 3. armády Spojených států (původně Pattonovy), poté byl od března 1947 zástupcem velícího generála pozemních vojsk americké armády až do svého odchodu do důchodu v únoru 1948. Generál Harmon, pro svůj drsný hlas často svými vojáky nazývaný „Old Gravel Voice“, byl známým a vysoce uznávaným „generálem prostého bojujícího vojáka“. Dostalo se mu mnoha vyznamenání a medailí, včetně Československého válečného kříže 1939 a Řádu Bílého lva.

V období 1950 až 1965 působil generál Harmon ve funkci prezidenta Norwich University, během něhož výrazně rozšířil univerzitní kampus a zvýšil počet studentů a zároveň zkvalitnil pedagogický sbor a posílil finanční stabilitu instituce.

Tři roky před svou smrtí napsal Harmon předmluvu pro knihu „Hell on Wheels“, která zachycuje dějiny 2. obrněné divize za druhé světové války. V této předmluvě napsal: „V životě vojáka není větší pocty, než když je mu svěřeno velení jeho vojska v boji. To je odvěká pravda a platí pro všechny organizační úrovně, od čety až po polní armádu. Velitelským postem přinášejícím největší uspokojení je však ten, který se v mapové symbolice označuje dvojitým x, tedy divize (xx). A když navíc k tomuto symbolu přidáte starý tankový pás jako označení jedné z nemnohých armádních obrněných divizí, je tento velitelský post tím nejdůležitějším ze všech. Alespoň mně tato myšlenka přišla na mysl, když jsem dne 31. července 1942 poprvé přebíral velení 2. obrněné divize „Hell on Wheels“.

Generál Harmon zemřel ve věku 85 let dne 13. listopadu 1979.

_________________________________________________

8. US obrněná divize (volací znak: „Tornado“, přezdívka: „The Thundering Herd / Hřmící stádo“ Autor: Anthony Waskie, prezident Asociace 8. US AD, pro archiv Nakladatelství Resonance.

Bojová cesta divize ve 2. sv. válce

1. duben 1942 - divize aktivována ve Fort Knox v Kentucky. Během svého působení ve Fort Knox byla divize oficiálním vojenským strážcem zlatého pokladu USA;

7. únor 1944 - zahájeno výcvikové 7 fázové období, trvající s přestávkami až do září, kdy byla divize zařazena do prioritního stupně pro přesun za oceán.

7. listopad - divize vyplouvá na 3 dopravních lodích z New Yorku;

19. listopad - vylodění v Portsmouthu a Southamptonu, přesun do kasáren Tidworth; poté přebírání vozového parku a zahájení výcviku na Salisburské pláni;

1. leden 1945 - zahájen přesun přes Lamanšský průliv, vylodění v Le Harve ve Francii;

4.-10. leden - přesun přes Francii do blízkosti katedrálního města Remeše; divize vřazena do sestavy 3. US Army generála Pattona;

12. leden - přesun 170 km od Remeše do okolí Pont-a-Mousson veFrancii v očekávání německého protiútoku na Metz;

22. leden - první bojové nasazení divize – divizní bojové uskupení CCA zahajuje útok na Nennig v součinnosti s 302. plukem z 94. pěší divize;

24. leden - Nennig dobyt za oslepující sněhové bouře a v krutém mrazu;

25. - 28. leden - 94. US ID + divizní CCA zahajují útok na Berg; po dobytí města pokračuje útok na Sinz; během těchto bojů zaznamenány první ztráty divize: 23 padlých, 268 raněných, 6 tanků zničených, 4 vyřazeny z provozu;

2.- 4. únor - 400 km dlouhý přesun do Holandska v zimě nejhorší za posledních 40 let, se zledovatělými silnicemi, zapříčiňujícími mnoho nehod divizních vozidel;

26. únor - bojové uskupení CCR vede útok s cílem dobýt Roermond v Holandsku; během operace zraněno 64 příslušníků divize;

26. - 27. únor - divize překonává řeku Roer, postupuje přes Sittard, Gangelt, Geilenkirchen, Randerath, Tetelrath, překračuje řeku Swalm, útočí dále na Wegberg; za postupu ničí nepřátelský odpor soustředěný hlavně v silničních zátarasech;

2. - 4. březen - pokračující boje na severním břehu Niersova kanálu o řadu obcí a městeček;

5. březen - útok CCB na Lintforta Rheinberg; těžké boje v Rheinbergu a okolí si vyžádalym ztrátu dalších 199 příslušníků a 41 tanků, do zajetí padá více než 500 nepřátel;

6. březen - CCB pokračuje v útoku severozápadně od Rheinbergu k Ossenbergu; oblast pojmenovaná „88 Lane“ pod přímou protitankovou a těžkou dělostřeleckou palbou, každý dům musela vyčistit pěchota;

7.- 9. březen - pokračující útoky proti silnému nepřátelskému odporu v okolí Grunthalu;

9. březen - dobyta města Ossenberg, Borth a Wallach; divizní skupina CCB ve 24:00 h. vystřídána a přesouvá se do odpočinkové zóny Venlo v Holandsku;

11.- 20. břez. - divize se stává první jednotkou, která odhalila existenci tajné záškodnické organizace „Wehrwolf“, když bylo objeveno několik důmyslně zamaskovaných bunkrů, z nichž každý obsahoval plné vybavení pro 12 až 15 bojovníků;

23. březen- divizní dělostřelecké jednotky vypálily přes 130 000 nábojů v rámci dělostřelecké přípravy před přechodem Rýna, provedeným na čele s 30. pěší divizí;

24. březen - 18. tankový prapor byl přepraven přes řeku k podpoře 30. divize; 8. obrněná divize tak překročila Rýn v oblasti 9. US Army jako první obrněná divize a napomohla při obsazení Spellemu, prvního města východně od Rýna;

26. březen - na pravý břeh Rýna již přepravena celá divize;

28. březen - obsazen Lohn a útok na Dorsten zpomalují těžké boje dům od domu; město brání německá 116. pancéřová divize; přístupy k městu silně zaminovány; odpoledne dobyt Zweckel, zahájen útok na Kirchellen; předsunutá jednotka 80. tankového praporu zde vyproštěna z celodenního obklíčení;

29. březen- ráno dobytí Dorstenu; během dne dobyt Scholven a Feldhausen; během soumraku Marl; 180. Volksgrenadierdivision a 116. Panzerdivision se stahují a vytvářejí nové obranné linie vedoucí přes pevnostní město Recklinghausen;

30. březen - divizní CCR překračuje kanál Rapphotz-Mühlen a obsazuje Buer-Hassel; divizní ženisté staví za 44 minut most přes kanál;

31. březen - divizní CCR obsazuje Kol Berlich, Westerholt a Langenbochum ve vzdálenosti 2,5 km od Recklinghausenu; současně překračují ostatní části divize řeku Lippe

CCA je pověřena útokem na Delbruck; přesun CCB k útoku na Padeborn, naráží ale na silný odpor při postupu na Neuhaus;

2. duben - postup CCB nadále blokován prudkým německým odporem u Neuhausu;

3. duben - 9 th US AF poskytuje těsnou podporu v oblasti Teutoburgského lesa; přesun CCR k Elsenu na pomoc CCB k odražení silného německého protiútoku zahájeného od Sennelagru;

4.-15. duben - divize se zapojuje do bojových akcí souvisejících s velkou obkličovací operací v Ruhrském kotli a postupně dobývá v součinnosti s dalšími jednotkami 9. US Army, hlavně s 94. US pěší divizí, města Recklinghausen, Lippstadt, Soest, Unna a d. Jedna rota 88. průzkumné eskadrony dobytím přehrady Möhne Talsparre zabraňuje Němcům v zaplavení celého říčního údolí;

11. duben - kapitulace 116. pancéřové divize v operačním prostoru 8. US pěší divize; u Langensteinu osvobozují divizní jednotky koncentrační tábor Halberstadt - Zwieberge, pobočku hlavního tábora Buchenwald. Po útoku na západ eviduje CCR 203 ztrát, přišla o 11 tanků, 3 džípy a 9 halftraků; CCA zaznamenává 198 ztrát;

18. duben - CCB dokončuje likvidaci odporu mezi Heimburgem a Derenburgem;

20. duben - zahájen útok s leteckou podporou na Blankenburg; poté vyzván starosta, aby vyhlásil kapitulaci města; do soumraku město obsazeno s výjimkou několika opěrných bodů bráněných zfanatizovanými nacisty;

22. duben - poslední organizovaný odpor skončil zajetím generála Heinze Kokotta, velitele 26. divize lidových granátníků, švagra šéfa gestapa Heinricha Himmlera;

1. květen - CCB dokončuje likvidaci odporu mezi Heimburgem a Derenburgem; přichází o důstojníka a další tři muže, když v Münchshafu zřejmě díky sabotáži exploduje sklad střelného prachu; jedná se tak o poslední oficiální válečné ztráty divize;

30. květen - divize vystřídána jednotkami britské armády, přidělena k XXII. sboru 3. US Army; začíná její přesun do regionu Plzně v Československu;

1. červen až 19. září vstupuje v platnost bodový systém pro návrat do vlasti, na jehož základě z divize odchází mnoho jejích příslušníků; řada dalších odeslána do různých výcvikových kurzů I & E (Information and Education);

19. září - divize zahajuje více než 900 km dlouhou cestu do tábora Oklahoma City poblíž Remeše ve Francii;

26. říjen - zahájen přesun z tábora Oklahoma City do tábora Phillip Morris u LeHavre;

13. listopad - deaktivace divize v Camp Patrick Henry ve státě Virginia.

Celkový počet ztrát: 2 011

počet padlých v boji: 393

počet zraněných v boji: 1 572

počet nezvěstných v boji: 5

počet zajatých v boji: 41

______________________________________________

79. US pěší divize (Přezdívka: Cross of Lorraine / Lotrinský kříž)

1. světová válka

Divize vznikla ve Fort George G. Meade v Marylandu v srpnu 1917. V červenci 1918 dorazila do Francie jako jedna z jednotek amerických expedičních sil. Tam se zúčastnila ofenzívy Meuse-Argonne, z níž vzešla její přezdívka „Lotrinský kříž“. Z řad divize pochází pravděpodobně poslední oběť první světové války, vojín Henry Nicholas Gunther. Zahynul v den skončení války, 11. listopadu 1918, při pokusu o útok na německé kulometné hnízdo. Celkem padlo během války 1151 vojáků divize a 5723 jich bylo zraněno. V květnu 1919 se jednotka vrátila do Spojených států, kde byla v červnu deaktivována.

2. světová válka

15. června 1942 byla divize přemístěna do Fort Pickett ve Virginii. V dubnu 1944 dorazila do Liverpoolu ve Velké Británii. Po dalším výcviku v Anglii vstoupila do Francie vyloděním na pláži Utah. Pod velením generálmajora Iry T. Wycheho byla divize součástí VII. sboru. Od 19. června bojovala u Valognes a Cherbourgu. V těžkých bojích o Cherbourg se divize nejprve zmocnila pevnosti Fort du Roule a koncem června pak celého přístavního města. Začátkem července musela na krátko přejít do defenzivy, aby pak mohla 8. července v boji dům od domu dobýt La Haye-du-Puits.

Po obsazení Lessay včetně letiště Luftwaffe překročila řeku Sarthe. 8. srpna vstoupila do z velké části zničeného Le Mans. Po urputných bojích o spojenecké předmostí na Seině dorazila divize do východní Francie, nyní jako součást XV. sboru. Tam 12. září, opět po těžkých bojích dům od domu, osvobodila městečko Charmes. Od 18. září se účastnila odrážení velkého německého protiútoku v Lotrinsku u Luneville. Boje v lotrinském departementu Meurthe-et-Moselle pokračovaly i v říjnu po překročení řeky Mosely. Po bojích v okolí Emberménil byla divize 24. října stažena z fronty k odpočinku, na nové nasazení na frontě čekala do 13. listopadu v dobytém Lunéville.

V prosinci a na začátku ledna následovaly boje u Haguenau a na Siegfriedově linii. Divize se také zúčastnila těžkých bojů u Hattenu a Rittershoffenu během obranných bojů při německé protiofenzívě „Nordwind“ v Alsasku a v Lotrinsku v lednu a únoru 1945. Své pozice na řece Moder, kde byl nepřátelský útok zastaven, udržovala až do 6. února 1945.

Jako součást 9. americké armády (XVI. sbor) pak divize postupovala dále do německého vnitrozemí. 24. března překročila Rýn a krátce nato kanál Rýn − Herne. Zde se 750 mužů z přiděleného 717. tankového praporu zúčastnilo operace „Plunder“ (autor. pozn.: krycí název pro překročení Rýna XXI. skupinou armád v severním Německu ve dnech 23. – 27. března 1945).Následovala účast na obkličovací operaci v Ruhrském kotli. Tři příslušníci divize obdrželi za své bojové zásluhy Medaili cti, vyznamenána jinými medailemi byla řada dalších vojáků.

Po skončení války byly jednotlivé jednotky divize převeleny k plnění okupačních úkolů do Bavorska a do západního Československa (prostor Cheb – Aš – Podkrušnohoří). 10. prosince 1945 byla divize převelena zpět do USA a 20. prosince rozpuštěna. V listopadu 1946 byla vytvořena záložní jednotka, která navázala na tradici 79. pěší divize. Dodnes existuje jako 79th Sustainment Support Command a poskytuje podporu dalším jednotkám.

Bojové ztráty v 1. sv. válce

celkem: 6 874, zabití v boji: 1 151, zranění v boji: 5 723

Bojové ztráty ve 2. sv. válce

celkem: 13 447, zabití v boji: 2 476, zranění v boji: 10 971, nezvěstní: 579, v zajetí: 1 186

_________________________________

Autorská poznámka: Velitelem 79. US pěší divize během její dislokace v Československu v červenci – srpnu 1945 byl generálmajor Anthony Mc Auliffe. Proslul jako zastupující velitel 101. US výsadkové divize, bránící se během bitvy v Ardenách v obleženém belgickém městě Bastogne, když německým vyjednávačům, navrhujícím kapitulaci amerických obránců na list papíru napsal jediné slovo: „Nuts“. Ve štábu německých obléhatelů si s tímto výrazem nikdo nedovedl poradit, takže museli být do překladu zapojeni až lingvističtí znalci v Berlíně, kteří teprve rozluštili, že se jedná o americký slangový výraz, neznamenající v doslovném překladu slovo „ořechy“, nýbrž řadu možných synonym od těch nejslušnějších, jako např. „Jděte k šípku!“ až k těm netvrdším – vojáckým, jako např. „Jděte do prdele!“. Dá se předpokládat, že generál Mc Auliffe jako správný voják měl na mysli právě tento v pořadí poslední jmenovaný výraz! Podrobněji o těchto událostech v naší stati „Ardenské milníky − Fenomén Bastoň“.

____________________________________________

80. US pěší divize (Přezdívka: Blue Ridge)

1. světová válka

Divize byla zformována během 1. světové války v září 1917. Její příslušníci pocházeli převážně z Marylandu, Pensylvánie, Virginie a Západní Virginie. V červnu 1918 se vylodila ve Francii, na přelomu srpna a září vstoupila v rámci amerických expedičních sil do bojů proti německé armádě na řece Sommě.

V bitvě u St.Mihielu tvořila část záložních jednotek. Pod vedením generálmajora Adelberta Cronkhita následovala účast v ofenzivě Meuse-Argonne. Divize se zúčastnila celé ofenzívy (26. září až 11. listopadu 1918) jako součást III. sboru, jehož jedním z bojových zadání bylo dobytí výšin severozápadně od města Cunel. Jejich dobytí v součinnosti se sousední 4. divizí (generálmajor John L. Hines), která měla dosáhnout silnice Brieulles-Cunel, bylo jedním z velkých divizních úspěchů. 1. listopadu se pravému křídlu 80. divize podařilo dobýt Imécourt a postoupit zhroucenou německou obranou až k Fontaine des Parades. 2. listopadu se sousední I. sbor probil vpřed v délce více než 9 kilometrů. Podél jeho pravého křídla se 80. divizi podařilo obsadit město Buzancy.

V závěrečné fázi války překročila 80. divize silnici Beaumont-Stonne a svým předvojem dosáhla Ferme La Harnoterie. Během 1. světové války měla divize 880 padlých a 5 149 zraněných. V tomto období také divize získala svoji náramenní nášivku a heslo „Only Moves Forward“, které údajně pochází z bojů při ofenzívě na Meuse-Argonne. Po skončení války v listopadu 1918 vstoupila divize do Německa a zůstala v oblasti Koblenze jako okupační jednotka do doby, než byla v květnu 1919 deaktivována.

2. světová válka

Divize byla oficiálně reaktivována 15. července 1942. 5. srpna 1944 se vylodila v Nor-mandii na pláži Utah jako součást 3. US Army. Zpočátku bojovala u Avranche, Argentanu, Falais, poté u Saint-Mihiel, Châlons a Commercy.

Na podzim pak vytvořila obrannou linii na západním břehu řeky Seille, kterou úspěšně bránila proti německým útokům. Začátkem listopadu se jí podařilo postoupit po boku 6. obrněné divize směrem k Saarbrü-ckenu, než byli Američané v Ardenské bitvě Wehrmachtem vrženi zpět. Po deseti dnech odpočinku již divize opět bojovala − nyní v Lucembursku a ve východní Belgii. O Vánocích 1944 se divize přes silný německý odpor a krutou zimou probojovala spolu se 4. obrnnou divizí do Bastogne k 101. výsadkové divizi a dalším zde obklíčeným jednotkám.

Počátkem roku 1945 se divizi podařilo postoupit přes německé hranice a 7. února obsadit Wallendorf. V průběhu operace „Undertone“ obsadila 20. března Kaiserslautern. O několik dní později překročila u Mohuče Rýn. Při dalším postupu na severovýchod se zapojila do bojů v okolí Kasselu.

11. dubna 1945 se divize přiblížila k Jeně, jejíhož dobytí 13. dubna se také zúčastnila. Poté se přesunula do Výmaru po boku 6. obrněné divize. Od 12. dubna pomáhali vojáci divize ošetřovat a zásobovat vězně koncentračního tábora Buchenwald, který již den předtím osvobodila 6. obrněná divize. Po četných bojích v okolí byl 12. dubna také dobyt Erfurt. 13. dubna započal divizní útok na Geru. Silný nepřátelský odpor byl nakonec s podporou dělostřelectva a taktického letectva zlomen a Gera byla 14. dubna definitivně dobyta.

21. dubna dorazila divize do právě dobytého Norimberku, aby zde pomohla s okupačními úkoly, a 27. dubna již byla v Regensburgu. Další části divize současně postupovaly k česko-slovenským hranicím a do Horního Rakouska, kde byl 6. května osvobozen koncentrační tábor Ebensee. Američtí vojáci tam našli ještě kolem 16 000 zbídačených vězňů. O dva dny později, 8. května, válka skončila. Čtyři příslušníci divize obdrželi Medaili cti a řadu dalších obdržela další vysoká vyznamenání. V sestavě XXII. US sboru zahájila divize v červnu 1945 svoji misi v Československu. V lednu 1946 byla deaktivována.

Poválečný stav

Již v prosinci 1946 byla divize reaktivována a reorganizována jako 80. výsadková divize. Do akce se však nedostala a v roce 1952 byla přetransformována zpět na běžnou pěší divizi. V březnu 1959 se z divize stala 80. výcviková. divize. V letech 1990 až 1991 se účastnila operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Od roku 1992 působila výhradně jako záložní a výcviková jednotka. Od roku 2004 působila v Afghánistánu jako podpora rekonstrukčních prací, její příslušníci se ale často museli zapojit i do bojů. Od roku 2008 působí divize jako 80. výcvikové velitelství.

Bojové ztráty v 1. sv. válce

celkem: 6 029; zabití v boji: 880,zranění v boji: 5 149;

Bojové ztráty ve 2. sv. válce

celkem: 17 007, zabití v boji: 3 038, zranění v boji: 12 484; nezvěstní:408; v zajetí: 1 077

___________________________________________

94. US pěší divize (Přezdívka: Pilgrim Division / Divize poutníků)

94. divize byla jednotkou armády Spojených států amerických již v 1. světové válce a v letech 1921 až 1942 součástí Armádního záložního sboru, ve 2. světové válce pravidelnou jednotkou Armády USA.

1. světová válka

94. divize vznikla jako provizorní v roce 1918. Původně měla být zformována jako 94. (portorická) divize se sídlem v Portoriku, složená ze španělsky mluvících vojáků. Armáda USA však neměla dostatek španělsky mluvících instruktorů pro výcvik potřebných podpůrných jednotek a jednotek technických služeb, a tak bylo rozhodnuto, že bude vytvořena jako „papírová“ divize podobně jako 93. divize. Pěším plukům byla přidělena čísla 373, 374 a 375. S koncem první světové války byla divize rozpuštěna. R. 1921 byla ale rekonstituována jako součást Organizované zálohy (OR) a nesla přezdívku „Pilgrim Division“ s odkazem na bohatou kulturní historii státu Massachusetts, kde měla své domovské stanoviště. Stejně jako ostatní divize OR, byly i stavy 94. trvale poddimenzovány, nedostávalo se jí ani vybavení a prostředků, s nimiž by mohla provádět výcvik.

2. světová válka

94. divize, stejně jako ostatní divize OR, nebyla mobilizována ve formátu kompletní jednotky. V srpnu 1940 byli důstojníci a mužstvo povoláváni do aktivní služby jednotlivě, přičemž byli rozděleni do stávajících jednotek pravidelné armády a národní gardy. Většinu důstojníků střední úrovně v americké armádě během druhé světové války tvořili důstojníci v záloze. 94. divize jako taková poskytovala velitele na všech válčištích.

Vzhledem k tomu, že prakticky veškerý personál divize odešel do války, existovala 94. divize pouze na papíře. 15. září 1942, byla divize povolána do aktivní vojenské služby jako 94. pěší divize ve Fort Custer ve státě Michigan. Zpočátku byl důstojnický kádr co do počtu pod tabulkovým stavem jednoho pluku, celý poddůstojnický kádr byl vybrán z příslušníků 77. pěší divize, v té době dislokované ve Fort Jackson v Jižní Karolíně.

Bojová kronika

Po krátkém pobytu v Anglii se 94. divize vylodila na pláži Utah ve Francii v Den D + 94, 8. září 1944, a přesunula se do Bretaně, aby vystřídala 6. obrněnou divizi a převzala odpovědnost za ostrahu 60 tis. německých vojáků obklíčených v posádkách v přístavech Lorient a Saint-Nazaire na pobřeží kanálu La Manche. Než byla 94. divize na Nový rok 1945 vystřídána 66. pěší divizí, způsobila nepříteli přes 2700 ztrát a získala 566 zajatců.

Jako součást Třetí armády Spojených států generála George Pattona byla 94. pěší divize také známá jako „Pattonův zlatý nuget“. Při přesunu na východ vystřídala 7. ledna 1945  90. pěší divizi a zaujala pozice v trojúhelníku Saar-Moselle jižně od Wasserbilligu, naproti Siegfriedově linii.

Do boje vstoupila 14. ledna, ještě téhož dne se zmocnila Tettingenu a Butzdorfu. Následujícího dne byla dobyta oblast Nennig-Borg-Wies, následovaly těžké protiútoky a právě u Nennigu se divizi dostalo od Němců přezdívky „Rooseveltovi řezníci“, protože hromadila mrtvé v domech a podél silnic a odmítala zajatce, nemajíc prostředky na jejich ostrahu a transport. Butzdorf, Borg a většina Nennigu několikrát změnily majitele, než byly dobyty s konečnou platností. Neúspěšný útok jednoho z divizních praporů proti Orscholzu vyústil ve ztrátu většiny dvou rot. Počátkem února divize obsadila lesní masiv Campholz a zmocnila se Sinzu. 19. února 1945 za podpory těžkého dělostřelectva a s leteckou podporou zahájila všemi třemi pluky útok na výšiny hřebene Münzingen, prolomila obranu spojovací trasy v Siegfriedově linii a vyčistila dálnici Borg – Münzingen.

Postupující 94. pěší divize a 10. obrněná divize zajistily do 21. února 1945 oblast od Orscholzu a Saarburgu po soutok řek Saar a Moselle. Na přímý rozkaz generála Pattona měly divizní jednotky, navzdory odporu mnoha vlastních důstojníků, okamžitě překročit ledovou a rozvodněnou řeku Saar. Pod velením podplukovníka Williama A. McNultyho ji 23. února 1945 překročil 3. prapor 301. pluku. Dvě ze tří míst zvolených k překonání řeky musela být nakonec opuštěna kvůli silné a přesné nepřátelské dělostřelecké a kulometné palbě, při níž došlo ke ztrátě mnoha mužů a materiálu.

376. pěší pluk byl po zřízení předmostí u Serrigu odvelen na pomoc 10. obrněné divizi při dobývání Trevíru. Do 2. března 1945 byla divize rozmístěna na desetikilometrové frontě od Hocker Hill na řece Saar přes Zerf a Lampaden až po Ollmuth. Těžký německý útok u Lampadenu dosáhl průlomu, linie byla ale brzy obnovena a 13. března překonala divize na čele XX. sboru brodem a přes most řeku Ruwer. Dalším postupem dosáhla divize 21. března Rýna, kde 24. března dobyla v součinnosti s 12. obrněnou divizí Ludwigshafen.

Poté se divize přesunula po železnici a motorizovaně do okolí Krefeldu. Zde 3. dubna vystřídala 102. pěší divizi a převzala odpovědnost za ostrahu západní části Ruhrského kotle podél Rýna. Po eliminaci jeho větší části v polovině dubna byly divizi v této oblasti přiděleny povinnosti vojenské správy, když zde vystřídala 101. výsadkovou divizi a převzala její správní agendu. Zde ji také zastihl 7. května 1945 konec války. Od poloviny června do konce listopadu 1945 jako součást XXII. US sboru rozmístěna v Československu, hlavně v jižních Čechách. Dne 9. února 1946 byla v Camp Kilmer ve státě New Jersey deaktivována.

Studená válka

V roce 1956 byla divize reaktivována v rámci Armádních záloh USA – ARCOM a 16. října 1963 přejmenována na 94. divizní velitelství. V roce 1967 byla deaktivována. Po zřízení 18 armádních záložních velitelství ARCOM byla opět reaktivována. V rámci 94. ARCOM sloužily ve vietnamské válce její dvě jednotky na úrovni roty.

Jednotky 94. ARCOM se po celou dobu studené války každoročně účastnily cvičení Bright Star a Reforger. Tato cvičení měla zajistit, aby NATO a armáda USA měly schopnost rychle vyslat síly do západního Německa a Egypta v případě konfliktu se SSSR.

94. ARCOM se v 80. letech 20. století zúčastnila řady mobilizačních cvičení a také operace Fuertes Caminos (Bezpečné cesty) v Hondurasu. Operace zajistila vesničanům bezpečné silnice, po kterých mohli přepravovat svoji úrodu na trh, a zároveň poskytla neocenitelný výcvik a zkušenosti ženistům, zdravotnickému personálu, logistikům a dalším.

V létě 1987 se uskutečnila operace „Severský štít“, v níž byly nasazeny jednotky 94. ARCOM na základně kanadských sil Gagetown v jižním New Brunswicku, aby simulovaly obranu Islandu proti silám Varšavské smlouvy. V létech 1990−1991 sloužilo v zahraničí více než 1 000 vojáků 94. ARCOM na podporu operací Pouštní štít a Pouštní bouře.

Po skončení studené války

Operace Nordic Shield II probíhala v létě 1992. Stejně jako před pěti lety byly jednotky 94. ARCOM nasazeny na základně kanadských sil Gagetown v jižním New Brunswicku. R. 1995 bylo 94. ARCOM přejmenováno na 94. regionální podpůrné velitelství (RSC) a přesunuto z letecké základny Hanscom do Fort Devens ve státě Massachusetts. V roce 1999 operovaly jednotky 94. RSC v Hondurasu a Guatemale, později na Balkáně.

Globální válka proti terorismu

Po 11. září 2001 nasadila 94. RSC své vojáky na podporu operací Noble Eagle, Enduring Freedom a Iraqi Freedom s místy působení v USA, Afghánistánu, Uzbekistánu, Iráku, Kuvajtu, v Africkém rohu a Guantánamo na Kubě. Její 804. zdravotnická brigáda byla mobilizována ve Fort Devens a v únoru 2003 absolvovala bojový výcvik na podporu operací v Kuvajtu (a posléze v Iráku). Do Kuvajtu dorazila v březnu 2003 a převzala velení a řízení více než 4400 vojáků z pěti zemí na podporu operace „Irácká svoboda“ a operace „Trvalá svoboda“. V prosinci 2002 přesídlila 94. RSC do svého současného stanoviště ve Fort Devens ve státě Massachusetts. Brigáda nasadila více než 20 svých jednotek s ví-ce než 2 500 vojáky na podporu globální války proti terorismu.

Nová reaktivace

V září 2008 vstoupila 94. výcviková divize pod velením brigádního generála Marka Corsona na základně Fort Lee ve Virginii do stavu pohotovosti. Je jednou ze tří hlavních divizí zastřešených 80. výcvikovým velitelstvím, třetí největší velitelskou organizací v zálohách americké armády. 17. října 2009 byla reaktivována pod velením brigádní generálky Karen LeDoux ve Fort Lee. Aktivačního ceremoniálu se zúčastnilo mnoho veteránů, kteří sloužili v 94. pěší divizi během druhé světové války.

Bojová sestava divize ve 2. sv. válce:

- 301., 302., 376. pěší pluk, 301.,356., 390., 919., prapor polního dělostřelectva;

- 319. ženijní bojový prapor, 319. zdravotnický prapor, 94. jízdní průzkumná eskadrona; - 94. kontrarozvědný oddíl, divizní orchestr

- Aktivace: 15. září 1942;

- V zahraničí: od 6. srpna 1944;

- Do 29. března 1945 divize náležela do sestavy XX. sboru, 12. skupiny armád USA;

- Bojové nasazení: Sev. Francie, Porýní, Ardeny-Alsasko, jz. Německo, Československo;

- Počet dnů bojového nasazení: 209;

- Návrat do USA: 6. února 1946, deaktivace: 7. února 1946 v táboře Kilmer v New Jersey;

Utrpěné ztráty ve 2. sv. válce:

- Celkové ztráty v boji: 6 533, z toho padlí: 1 009, zranění: 4 789, nezvěstní: 116, v zajetí: 619

__________________________________

Veškeré zdroje informací:

Z Českého lesa k demarkační linii  – Osvobození 1945, Balcar.B./ ISBN 978-80-88220-12-1:

Svoboda přišla také od západu – Osvobození 1945, Balcar B./ SBN 978-80-88220-16-9:

+ Archiv Nakladatelství Resonance