Rangers –„zachránci vojína Ryana“ – a jejich nesmazatelné stopy v Čechách

Náš exkurz do historie amerických Rangers, dobyvatelů „Stěny smrti“ v Normandii a filmových „zachránců vojína Ryana“ na portálu Seznam Médium.cz dnes chceme obohatit o poutavé vyprávění autora spojeného s Dolní Lukavicí u Přeštic − vískou sice rozlohou a počtem obyvatel malou, avšak významnou svým místem v historii.

Dolní Lukavice spojená s hudebním světem

Důkazem jsou každoroční koncerty pořádané nejenom v Dolní Lukavici, ale i v jiných místech na Plzeňsku, jako „Heydnovy hudební slavnosti“ - na počest skladatele Josepha Heydna, jenž spojil jednu etapu svého života (jako kapelník hraběcího orchestru a učitel hudby) s historií zdejšího zámku, náležejícího šlechtickému rodu Morzinů. Jeho okouzlení prostředím bylo takové, že mu věnoval i svoji první symfonii, nazvanou „Lukavická“. Zde složil i své Vánoční oratorium a také melodii, která se dostala až k habsburskému císaři Františku II, jenž ji určil hymnou pro celé Rakousko.

Dolní Lukavice spojená s lety do vesmíru

Nelze zapomenout ani na jednoho z amerických kosmonatů, Jamese Arthura Lovella, Jr., který má do Dolní Lukavice příbuzenské vztahy (narodila se zde jeho matka). Navštívil obec dvakrát, poprvé v r.1997, podruhé v doprovodu českého kosmonauta Vladimíra Remka v r. 2000, kdy zde obdržel titul čestného občana obce.

Dolní Lukavice spojená s legendárními bojovníky Rangers

V květnu 1945 se zámek stal velitelským stanovištěm 2. praporu amerických Rangers, bojovníků od „Stěny smrti“ v Normandii a filmových hrdinů ikonického snímku režiséra Stevena Spielberga „Zachraňte vojína Ryana“.

Z doby pobytu Rangers v Dolní Lukavici pocházejí ony dva následující příběhy pamětníka, dolnolukavického rodáka Ing. Jaroslava Kasla, které ani po tolika desetiletích neztrácejí nic ze své zajímavosti - a dojemnosti.

Jmenoval se John Shobey. Zúčastnil se 6. června 1944 invaze v Normandii. Jako příslušník americké speciální jednotky Rangers bojoval při vylodění v úseku Omaha. Konec 2. světové války ho zastihl v Plzni, pak se přesunul do Dobřan a nakonec 16. května 1945 zakotvil se svoji jednotkou Rangers v Dolní Lukavici.

Bylo mu 26 let, ale vypadal mladší. Uniforma zdůrazňovala jeho štíhlou postavu. Zpod světlého obočí se blýskaly veselé oči, ve kterých bylo takové zvláštní šibalství. Byl to sympatický kluk se stále rozcuchanou čupřinou vlasů. Místním děvčatům se líbil, ale nevěděla, jak si ho získat. Zdenička o něho nejevila zájem. Zdál se jí starý, a bylo zde tolik mladších!

Při zábavě, kterou pořádali američtí vojáci před místním zámkem, požádal John Zdeničku o tanec. Maminka usoudila, že jim to spolu sluší a pozvala Johna na návštěvu. Jak se spolu domluvili, bůh ví! Zdeničce ještě nebylo 16 let, a tak láska bylo něco nového, co ještě nepoznala.

Námluvy skončily v slzách

John si zvykl na návštěvy v Zdeniččině domově. Se zájmem pozoroval, jak se koncem června vesnice připravuje na svoji první mírovou pouť. Všude se uklízelo, pekly se koláče, domky se oblékaly do slavnostního hávu. John byl moc zvědav na tu „pauť“. Pomáhal Zdeničce, která v té době pracovala v Plzni. Pouťové přípravy jsou v plném proudu. Maminka s babičkou perou na dvorku ve starých neckách záclony. Maminka vidí, že na zemi leží jakýsi drát, vedoucí od branky k domu. „Kde se tu vzal ten nepořádek?“ – pomyslí si. Jen se drátu dotkne, klesá s výkřikem k zemi. Babička spěchá na pomoc, ale i ona padá do trávy dvorku. Kromě obou žen v domku nikdo není. Sousedé zaslechnou výkřiky a spěchají na pomoc. Vyhledají Johna, ten přijíždí s ambulancí a s vojenským lékařem. Naděje stále ještě žije! Doktor se sklání nad ležícími ženami. Pomalu se narovnává a z jeho tváře je znát, že jakékoliv naděje právě skončily! Zdenička zůstala na všechno sama. Sotva odrostla dětským střevíčkům, krutý osud uťal bezstarostný čas. Musela se nyní postarat o domácnost, o tatínka i o bratra. Vařila, prala, starala se o malé hospodářství. John těšil, pomáhal. Znal válečné řemeslo, ale mírumilovnou kozičku podojit neuměl. Kdo nezažil, těžko uvěří! Spíš neuvěří! A život šel dál. Proud času pomalu hojil rány. Osud nové rány připravoval.

Konec pobytu v Dolní Lukavici a dopis z USA

Pobyt Johnovy jednotky Rangers v Dolní Lukavici končil a 6. srpna se vojáci přesouvali do Holýšova. Zdeničce odcházel přítel nejbližší. John za ní několikrát přijel na kole. Ale osud pracoval ve strojovém rytmu. Vojáci se vraceli do Států. Zůstaly jen vyměněné adresy a vzpomínky. Čas ubíhal. Zdenička přivykala tomu, že John na ni zapomněl. Ale on nezapomněl! Napsal dlouhý dopis adresovaný Zdeniččině tetě. Měl důvod, že nepsal přímo jí. Po přeložení dopisu se dozvěděli, že se vrátil do Clevelandu ve státu Ohio k manželce a dvěma dětem! A že pracuje v obchodě, který vede jeho manželka. Omlouval se, že jim tuto skutečnost nesdělil dříve a nabízel přátelství. Zdenička i tuto zprávu nesla statečně, tuto nabídku neodmítla. Odepsala a následovaly další dopisy. John psal, že obchod nevynáší a že přešel pracovat do clevelandských oceláren. A pak mu jednou Zdenička odepsala, že se vdala.

A život šel dál …

V roce 1950, v době války v Koreji, se jí zúčastnil po dobu 16 měsíců také John Shobey. Korespondence pokračovala, v obou rodinách probíhal normální život. John potom i nadále pracoval v ocelárnách. V roce 1962 stačila malá chvilka nepozornosti a těžký lis vzal Johnovi čtyři prsty na levé ruce.

V roce 1964 Shobeyovi prodávají svůj starý dům a kupují nový. Splátky jsou vysoké, John přijímá druhé zaměstnání. Přiblížil se rok 1966 a John s manželkou Thelmou přijeli ke Zdeničce a její rodině na návštěvu. Na oplátku pozvali Zdeničku a jejího manžela k návštěvě USA. Situace v Československu se lepšila, ale Zdenička odvahu k cestě ještě nenašla.

Rány osudu

A osud ani nadále nehodlal být milosrdný! V roce 1977 zemřela Johnovi manželka Thelma. Zůstal sám se synem a dcerou. Skoro každý následný rok přijížděl do Dolní Lukavice. Bojoval proti smutku. Při návštěvě v roce 1980 ho doprovázela dcera Sandra. V roce 1981, po 27 letech těžké práce v ocelárnách, v necelých 62 letech odešel do důchodu. Ani po tolika letech však nechtěl být osud milosrdný!

V roce 1986 přijíždí John opět do Dolní Lukavice. Netuší, že doprovodí manžela Zdeničky na jeho poslední cestě. Čas ale hojí i velmi tvrdé rány osudu. Životním krédem Johna Shobeye vždy bylo: „A better day will come!“ – „Přijde lepší den!“

O rok později se Zdenička prvně vydala do USA. Pak následovaly další návštěvy. John byl dobrým hostitelem i průvodcem. Ukázal Zdeničce celý sever Spojených států. Nabídl jí společný život v Americe. Avšak Zdenička se vždy ráda vracela do Čech ke svým dětem a vnoučatům. Mnohokrát se ale vzájemně navštívili. V roce 1991 přebral John od primátora Plzně historickou pečeť města.

Po šestapadesáti létech si řekli „ano“

Přiblížil se den velkého rozhodnutí. John přenechal v roce 2001 svůj dům dceři Sandře a téhož roku se v USA konala svatba. Do společného manželství vstoupili: Američan John Shobey a Češka Zdeňka Kohoutová. John obdržel povolení k desetiletému pobytu v České republice. Jak sám říkal: „To je dost, to mi stačí.“ Doléhaly na něho různé neduhy stáří. Špatně se mu dýchalo, ledacos ho bolelo. Často v bezesných nocích si John myslel, že na něho hledí jeho vlastní osud. Přiznal se, že kdyby nebylo Zdeničky, už by tu dávno nebyl.

Bývalý americký ranger John Shobey již není mezi námi. Zemřel 3. března 2003 ve věku 84 let. Je podle svého přání pochován na novém hřbitově v Dolní Lukavici.

Dovětek

John Shobey jednou stručně sepsal své vzpomínky.

Po přesunu ze Států do Británie nás ve Skotsku cvičili britští Commandos. 6. června 1945 se naše jednotka vylodila pod útesem Pointe du Hoc, navazujícím na pláž Omaha. Ze 225 mužů nás nakonec zůstalo 95 bojeschopných. Za boj o tuto 30m vysokou skálu jsem obdržel francouzské válečné vyznamenání.

Přes Francii, Belgii, Lucembursko a Německo jsme nakonec došli až do Dolní Lukavice. Naše jednotka zde čítala 325 mužů. Byli jsme vyzbrojeni karabinami M1, puškami Garand a pistolemi. Každé družstvo mělo dva kulomety browning. Jedním z nich zlikvidoval náš vojín Kohl osádku německého vozu, v níž byl také generálmajor Gustav Feller. Z jeho uniformy jsem si odnesl cenné trofeje – jeho vyznamenání a insignie.

Při jedné bojové akci ve Francii, kdy naše jednotka bojovala po boku 2. US pěší divize, jsem ve vodě, obtěžkán municí do minometu, téměř přišel o život. Nerad vzpomínám na boje v zimě. Promrzlé boty jsem musel ohřívat zapalovačem. Z mnoha těžkých bojových střetnutí s nepřítelem, která naše jednotka během své bojové cesty absolvovala, mi v paměti zůstalo hlavně jedno, které se odehrálo v dubnu 1945 u Norimberka.

Nakonec jsme válku zakončili v Československu – v Dolní Lukavici. Tady jsem se seznámil se Zdeňkou Kohoutovou. Nakonec, po dlouhé době jsme se stali manželi, střídavě žijeme ve Spojených Státech a v Čechách, v Dolní Lukavici.

Podle vlastních vzpomínek sepsal Jaroslav Kasl, Ostrov n. Ohří

***

Už jí bylo osmdesát let, když přijela do naší vesnice. Cestovala přes moře parníkem. parníkem.Velice si považovala, že na lodi byla nejstarší občankou a tancem ji poctil sám kapitán. Psal se rok 1939. Evropa žila v napětí, co přinesou příští měsíce, roky. Hovořilo se o tom, že bude válka. Nedala na sebe dlouho čekat. V září téhož roku se rozpoutaly válečné boje na polském území a pak se válečný požár rozhořel po celé Evropě.

Stará paní se zabydlela u svých známých. Jedna událost v té době stíhala druhou, všude bylo plno informací, a paní k tomu měla divné americké jméno, kdo by si ho pamatoval! Obyvatelé vesnice ji tedy jenom vzali na vědomí. Prostě to byla Američanka!

Dáma vzbuzující respekt

Vysoká, štíhlá, pro někoho snad i hubená. Nosila dlouhé černé šaty, které se skoro dotýkaly země. Z asketické tváře se dívaly černé oči. Vlasy měla také černé, trochu prokvetlé, stočené do drdůlku. A to všechno bylo schováno pod takovým zvláštním kloboučkem. U nás ve vesnici nikdo takový klobouček nenosil. No, Američanka byla jiná a vzbuzovala respekt. Zvláště u nás – kluků.

Bylo-li příznivé počasí, obyčejně když svítilo sluníčko, stará paní chodila na procházku do zámeckého parku. Kráčela pomalu, rovná jako svíce, lehce se opírala o tenkou hůlčičku, nahoře zahnutou, dole opatřenou kovovým bodcem. Nikdy nespěchala, kráčela pomalu. Vážná, jen trochu lehký, trochu zasmušilý úsměv se někdy mihl na její tváři. Po písčité cestičce obešla zámek a opět velice pomalu se vracela domů. Ale čas válečný se řítil velice rychle. Každý den přinášel nové a nové události. V tom strastiplném čase přešlo několik válečných roků.

Tenkrát ve čtyřicátém pátém

Konečně tu bylo jaro pětačtyřicátého. Na obloze se stále častěji objevovaly pruhy, které za sebou zanechávaly americké bombardovací svazy. Hloubkaři ovládali nebe a vrabci na střeše si cvrlikali, že válka se blíží ke konci. Jak čas ubíhal, přinášel každý den něco zcela nového, zajímavého. Na starou paní si v té době nikdo ani nevzpomněl. Pravda, bylo už několik slunných dnů, ale Američanka na oblíbenou procházku nevycházela. Povídalo se, že polehává.

Události náhle nabraly nevídané tempo. Prvního května ráno se objevila na vysoké triangulační věži, která stála na pokraji lesa Háj, československá státní vlajka. Minulo několik dnů, bylo 5. května a od úst k ústům šla zvěst: ,,V Praze vypukla revoluce, je po válce!" Pro nás kluky to byla událost prvního stupně. A což potom druhý den, když se do naší vesnice nahrnuly tanky, auta, džípy a na nich – Američané! Nadšeně jsme je vítali. Nerozuměli jsme ani slovo, ale to nebylo tak důležité.

Štáb americké vojenské jednotky se ubytoval v zámku, vojáci postavili své stany v zámeckém parku. Ve vesnici to bylo jako ve včelím úlu. Pletli jsme se mezi auty a mezi vojáky, kteří stavěli stany. No, co vám mám povídat, byl to takový radostný zmatek. Ale zmatek v armádě? To by nešlo! Vojáci uzavřeli zámecký park, na přístupové cesty postavili stráže a civilnímu obyvatelstvu byl vstup zakázán.

Příhoda z parku

Jedna ze stráží měla stanoviště při vstupu do zámeckého parku, nedaleko zámecké budovy. Za několik dnů se začala vesnice uklidňovat a život se vracel do normálních kolejí. My, kluci jsme se tak rychle neuklidnili. Byli jsme pořad nablízku amerických vojáků a navazovali jsme kontakty. Zvláště jsme si oblíbili stanoviště na okraji zámeckého parku. Nedaleko byl takový malý plácek, na kterém jsme hráli fotbálek. Vzhlíželi jsme k vojákovi na stráži v očekávání, že od něho něco dostaneme. Tu nás zavolal, dal nám žvýkačku nebo čokoládu, někdy i nějakou tu cigaretku!

Zjevení v parku

Na starou paní jsme opravdu ani nevzpomněli. Až jednou! Bylo takové ospalé květnové odpoledne. Vojáček na strážním stanovišti se kolébal na židli, pušku měl opřenou o malý stolek, přilba se mu svezla hluboko do očí. Dnes to nevypadalo, že něco dostaneme, a tak jsme se věnovali fotbálku. Najednou jsme zpozorněli. Na samém počátku písčité cestičky se objevila černá postavička a velice pomalu kráčela do zámeckého parku. Zanechali jsme hry a pozorovali, co se bude dít. Voják u stolečku se nepřestával kolébat na židli, zřejmě si příchozí ještě nepovšiml. Stará paní se blížila k jeho stanovišti. I my jsme šli blíže. Tu se voják pohnul, posunul si přilbu, aby lépe viděl, ale ještě se nevzrušoval. Pomalu se postavil. Stará paní se blížila. To již voják u stolečku stál, v jedné ruce držel pušku a druhou příchozí osobě naznačoval, že dál nesmí, že se musí vrátit. Stará paní už byla jenom několik kroků od něho. Uchopil pušku do obou rukou, položil si ji vodorovně na prsa a pohyby vpřed a vzad naznačoval: Zpátky, dál se nesmí! Stará paní přistoupila těsně k němu. Ten jí začal vysvětlovat, že nemůže pokračovat do parku, že je to zakázané, a on že je tady na stráži. Byl jistojistě přesvědčený, že stará paní mu stejně nerozumí. Ta se na vojáčka, jak jsme viděli, pobaveně dívala, a když skončil, pohlédla mu přímo do tváře.

Ranger jako „Alenka v říši divů“

Čistou „amerikánštinou“ mu začala vysvětlovat, že už tudy chodí několik leže je to její pravidelná vycházka a že jí nemá co zakazovat. Tak to asi povídala. Vše jsme slyšeli, ale nerozuměli ani slovo. Zato vojáček rozuměl všemu. Vytřeštěně na starou paní zíral. Zdálo se nám, že je náhle trochu menší. Pušku stále svíral vodorovně na prsou a nevěřil vlastním uším – vždyť ta stařenka mluví jeho mateřštinou!

Stará paní skončila. Zvedla hůlčičku a špičkou jemně bodla vojáka do prsou. Ten, ještě v šoku, poodstoupil o krok dozadu a stará paní pokračovala ve své procházce směrem do parku. Voják za ní ještě několik okamžiků zíral, pak se rychle otočil, opřel pušku o stoleček a začal rychle točit kličkou polního telefonu. Podával hlášení, až mu hlas přeskakoval. Zvědavostí jsme ani nedýchali. Zajímalo nás, co bude následovat. Stará paní pokračovala v procházce.

Tu se najednou otevřela těžká, dřevěná vrata zámku a skulinou vyhlédli dva američtí důstojníci. Rozhlédli se a namířili si to přímo ke staré pani. Salutovali, něco povídali, pak vzali starou paní mezi sebe a všichni tři se vydali k zámku. ,,Tak, a teď ji zatkli", prohodil někdo z nás. Na nic jsme nečekali a tuto velkou novinu jsme běželi rozhlásit po celé vsi.

Čestnou návštěvou pro Rangers

Udělali jsme chybu! Jak jsem se později dozvěděl, věci se odvíjely úplně jinak. Starou paní přijal velitel americké vojenské jednotky, sešli se ostatní důstojníci na náhodné, ale zajímavé besedě. Pak všichni starou paní vyprovodili až k jejímu domovu.

A co bylo dál? Od této chvíle mohla stará paní chodit do zámeckého parku jako dříve. Vojáčci na strážním stanovišti se usmívali, a co víc, vždy staré paní salutovali. Pro všechny americké vojáky to byla čest, se starou paní promluvit několik slov v jejich mateřštině anebo ji jen tak pozdravit.

A co ten první, se kterým se potkala toho ospalého květnového odpoledne? Bylo to pro něho jistě největší překvapení, které zažil na konci své dlouhé válečné cesty Evropou v západočeské vesnici Dolní Lukavice.

Život píše romány

„Američanka“ se narodila v Dolní Lukavici v čp. 51 asi okolo roku 1855 pod dívčím jménem Marie Hrubá. Do Ameriky odjela pravděpodobně okolo roku 1880. Jak a s kým se mně nepodařilo zjistit. V Americe se vdala a přijala jméno Jursíková. Ze Spojených států se periodicky, vždy na několik měsíců, vracela do Dolní Lukavice. V roce 1925 nebo 1926 si zde nechala postavit od svého synovce Josefa Hrubého domek, který doposud stojí a má čp. 161. Je zajímavé, že to byl první dům v Dolní Lukavici, který má brizolitovou omítku. Pokud paní Jursíková v domě nebydlela, sloužil v zimním období jako vyvařovna polévky pro místní školáky, až do roku 1938, kdy se stará paní naposled vrátila ze Států do Dolní Lukavice.

Podle vlastních vzpomínek z dětství sepsal Ing. Jaroslav Kasl, Ostrov n. Ohří

***

O svém domově, Dolní Lukavici, napsala a vydala několik velice zajímavých knižních publikací historička, Mgr. Eva Horová, m.j. členka zastupitelstva obce. Jedna z nich pojednává o průběhu II. světové války a osvobození: „Dolnolukavicko a části jižního Plzeňska během II. světové války a na cestě ke svobodě“ - vyšlo v roce 2022. Zde také publikovala obě dojemné statě. V našem nakladatelství Resonance jsme vydali knižní v edici Osvobození 1945 v r. 2016 publikaci „Přešticko. Dolní Lukavice - Konec války pro Rangers“, v níž se věnujeme celé válečné anabázi slavného 2. praporu amerických Rangers, a v níž jsme také tyto dvě nádherné vzpomínky zaznamenali. Bohuslav Bob Balcar

_________________________________

Využité prameny:

▪ „Přešticko, Dolní Lukavice. Konec války pro Rangers. Osvobození 1945“ / Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-07-7

Archiv Nakladatelství Resonance; https://cs.wikipedia.org/wiki/Doln%C3%AD_Lukavice_(z%C3%A1mek) .

▪ Veškeré fotografie resp. grafická vyobrazení cizích resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.