Článek
Neocenitelný úlovek britské tajné služby
Dne 9. května 1943 přistál na vojenském letišti v severoskotském Dyce dvoumotorový německý noční stíhač Junkers 88, vybavený zcela nově zavedeným palubním radarovým systémem „Lichtenstein BC“, umožňujícím v noci na velkou vzdálenost rozpoznat letící cíle. Měl nahradit dva až do té doby používané německé palubní radarové systémy „Würzburg“ a „Freya“. Zavedení tohoto nového radarového systému do všech nočních stíhacích perutí německé Luftwaffe hrozilo velkými ztrátami ve spojeneckých bombardovacích svazech decimujících již řadu měsíců území Třetí říše.
Pilotem nočního stíhače byl jistý mladý nadporučík, syn bývalého vysoce postaveného sociálního demokrata ve Výmarské republice. Otec odešel s příchodem Hitlera k moci do ilegality a svého syna přesvědčil ke spolupráci s britskou tajnou službou SIS. Ten na svoji příležitost čekal do doby, kdy jeho akce bude moci přinést skutečně zásadní prospěch. To se stalo právě v době, kdy byl radarový systém „Lichtenstein BC“ zaveden. Britové naplánovali akci precizně.
Nadporučík dostal rozkaz vystartovat k večeru 9. května nad Severní moře a pokusit se přinutit ke změně kurzu nad Němci obsazené dánské území anebo sestřelit britský kurýrní letoun mosquito, letící na trase z Anglie do Švédska. Britská tajná služba čekala na vhodný okamžik, a jakmile se od nadporučíka dozvěděla, že na jeho osádku toho dne připadne bojová pohotovost, „přihrála“ tajnými kanály své německé „konkurenci“, jakoby nedopatřením uniklou informaci, typ na tento „úlovek“. Reakce Němců na sebe nenechala dlouho čekat.
Je okamžitě nařízen start nadporučíkova letounu, těžkého nočního stíhacího letounu Junkers JU 88 C-6/R-1 vybaveného novým typem radaru, s „tykadly“ ne nepodobnými paroží kapitálního jelena „šestnácteráka“, umístěnými na přídi. Na palubě jsou s nadporučíkem ještě dva muži – palubní radista a mechanik. S oběma již delší čas létá v jednom týmu a oba se mu již podařilo přesvědčit ke spolupráci.
Těžký noční stíhací letoun Junkers JU 88
Palubní radista náhle hlásí německému pozemnímu středisku na Jutském poloostrově požár jednoho motoru a nutnost okamžitého nouzového přistání na hladinu. Řídící středisko ihned vysílá záchranný letoun, který však již objevuje jenom prázdný jednomístný záchranný člun. Německá Luftwaffe bude muset posádku i letoun jednou provždy odepsat jako oběti moře.
V té době je ale nadporučíkův junkers již na cestě směrem ke skotskému pobřeží. Zde ho objevuje plánovaně hlídkující spitfire Britského královského letectva. Junkers mu dává mezi piloty všeobecně známými signály najevo, že nebude útočit a že se chce vzdát. Kromě toho dle předchozí domluvy vypálí nazdařbůh několikrát dávku červenými signálními projektily. Spitfire ho doprovází na nejbližší vhodné, předem určené letiště.
Záchrana pro mnohé spojenecké bombardovací svazy
Britům tak padá do rukou zcela nové zařízení, k jehož „neutralizaci“ je nakonec po provedených pokusech objevena velmi jednoduchá cesta, spočívající v použití systému „Window“ − staniolových vláken vypouštěných z letícího letadla, protože po řadě pečlivě provedených zkoušek se zjišťuje, že nový německý přístroj lze takto „oblafnout“ stejně, jako až doposud u německých nočních stíhacích eskader používaná radiolokační zařízení „Würzburg“ a „Freya“.
Tuto metodu objevil již v roce 1937 Dr. Jones, jeden z nejlepších britských radarových specialistů. Pod jeho vedením byla okamžitě s „Lichtensteinem BC“ zahájena série pokusů. Ty také prokázaly, že britské bombardéry, jejichž páteř tvořily halifaxy, sice nemají v přímém kontaktu s německými nočními stíhači šanci je setřást, ale při správném použití systému „Window“ a manévru nazvaného příznačně „zátková vývrtka“, spočívajícího v prodlouženém krouživém střemhlavém letu, nemá noční stíhač příliš velkou šanci na pronásledovaný cíl dobře zamířit své palubní zbraně.
Je třeba ještě dodat, že testy probíhaly opravdu důkladně. Junkers dostal nový „kabát“ v podobě kompletního nástřiku a imatrikulačních znaků v barvách Britského královského letectva, aby „neprovokoval“ ke střelbě neinformované protiletadlové dělostřelectvo a letecké síly RAF. Pak začaly jeho pokusné souboje s britskými bombardéry halifax. Ty probíhaly s takovým nasazením a zaujetím, že se v jednom případě podařilo zabránit srážce obou strojů doslova v posledním zlomku sekundy.
Kromě toho Britové získali dokonalý přehled o celé organizaci německé noční hlídkové činnosti nad Severním mořem a informace o tom, jak nejlépe před nočními stíhači Luftwaffe ochránit bombardovací svazy svého Bomber Command, nyní již útočícího na nepřátelské území téměř každé noci.
Akce nadporučíka Luftwaffe, agenta SIS, tedy nebyla samoúčelná. Naopak! Přinesla mimořádné výsledky strategického významu a opět potvrdila, že operace tajných služeb (zdařilé i ty nezdařilé) mnohdy rozhodují výsledky bitev, které na základě jejich přínosu pak vybojují bojové jednotky, a to ať již na souši, ve vzduchu nebo na moři. Díky této akci se podařilo snížit ztráty v řadách spojeneckých bombardovacích svazů, které by jinak bývaly zajisté dosáhly ještě hrozivějších čísel, než těch, které bohužel musely do konce války zaznamenávat.
Paralely ze „studené války“
Účelové spojenectví Východu a Západu orientované na porážku v té době největší hrozby pro lidskou civilizaci – německého nacismu a japonského šovinistického militarismu, bohužel nevydrželo po skončení 2. sv. války dlouho. Již na konci 40. let 20. století procházela od severu k jihu celým evropským kontinentem podle prorockých slov Winstona Churchilla „železná opona“ a začínala „studená válka“. Ta se stala bezesporu ještě větším kolbištěm tajných služeb, usilujících m.j. i o získání informací o tajných zbraních protivníka. V některých případech jim spadly vytoužené informace do klína dokonce bez jejich jakéhokoliv vlastního přičinění, protože je předešel sám hlavní aktér.
Takovým případem, majícím ale základní paralelu s uneseným JU 88, je přistání tehdy supermoderního sovětského přepadového stíhacího letounu MIG 25 v Japonsku na ostrově Hokkaido. 6. září 1975 jej sem zcela spontánně, na základě svého vlastního promyšleného rozhodnutí, bez vlivu tajných služeb, unesl jeho pilot, Viktor Ivanovič Bělenko. Pro západní svět to byla senzace č. 1 a američtí odborníci letoun označili za zcela mimořádný stroj.
Stíhací letou Sovětského svazu MIG 25.
Došlo k velké diplomatické zápletce, stroj byl nakonec (samozřejmě po důkladné prohlídce a zadokumentování všech součástek) do Sovětského svazu vrácen. Jeho pilot Bělenko obdržel azyl ve Spojených státech. Pro Sověty snad mohlo být jedinou útěchou (určitě ale hodně hořkou), že na téměř všech součástkách zanechali američtí experti provádějící zkoumání a dokumentaci, fixou psané hodnocení – „good“ resp. „very good“!
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že sovětský pilot-dezertér Viktor Bělenko měl svého předchůdce, a svého předchůdce měl i jeho unesený MIG 25. V roce 1953, krátce před koncem krvavé „Korejské války“, uletěl se svojí stíhačkou MIG 15bis severokorejský jednadvacetiletý pilot No Kum-sok na jihokorejské území se stejnými pohnutkami jako Bělenko. Ani zde nehrály svoji roli tajné služby. Oba piloti jim ale svým činem ušetřili mnoho práce, protože až do doby únosu obou letadel se marně snažily jakýmkoliv způsobem je získat anebo alespoň opatřit jejich technickou dokumentaci.
***
Použité prameny:
Luftkrieg 1939-1945 /Janusz Piekalkiewicz/ ISBN 3-453-01502-9
A MIG 15 to Freedom/Kenneth H. Rowe (No Kum-sok)/ ISBN 0-7864-0210-5
Mr. MIG: And the Real Story of the First NIGs in America/Paul T. Entrekin/ ISBN 978-147-71329-7 - 5.
Tajné operace 2.světové války/Bohuslav Bob Balcar/ časopis Rozhled 9/2019
