Válečné osudy uměleckých památek

Válečné osudy uměleckých památek.

2. světová válka není ani dnes zcela uzavřenou historickou kapitolou.

Skandál a ostuda v úřadě spolkové kancléřky.

V lednu 2013 přinesl prestižní německý časopis Spiegel zprávu, která ani trochu nepotěšila spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou a způsobila velký poprask doslova v celém světě! Kamenem úrazu se stal velký gobelín instalovaný ve vládním reprezentativním luxusním komplexu na výšině Petersberg nedaleko bývalého hlavního města Německé spolkové republiky Bonnu, v němž se i dnes přijímají zahraniční státnické návštěvy, které se zde i ubytovávají, u bájného německého veletoku Rýna tráví nezapomenutelné chvíle. Jako prominentní státní hosté sem svého času zavítaly postavy světového významu jako např. britská královna Alžběta II., etiopský císař Haile Selassie, íránský šach Mohammad Reza Pahlavi, američtí prezidenti Kennedy, Nixon, Bush, sovětští představitelé Brežněv, Jelcin a Gorbačov, francouzský prezident Mitterand, palestinský předák Jasir Arafat, Nel-son Mandela, svoji svatbu zde měl svého času fenomenální Michael Schumacher …

Nikdo z prominentních hostů spolkové vlády netušil, že nocuje pod jednou střechou s uměleckou památkou, jejíž osud zcela mimořádným způsobem změnila 2. světová válka. Byl jím gobelín z 18. století, nazvaný „Na břehu zátoky s vodním ptactvem“, vyrobený v Královské gobelínové manufaktuře založené pod patronací krále Ludvíka XIV. a jeho ministra financí Jean-Baptiste Colberta ve francouzském městečku Aubusson.

Časopis Der Spiegel nastavil zrcadlo do neočekávaného úhlu.

Každý státník, i menšího formátu než spolková kancléřka, si potrpí na co nejzářivější vybavení vládních reprezentačních prostor. Jenže ne každému se stane takové faux pas. Časopis Der Spiegel totiž odhalil, že nádherný gobelín za sebou má ne už tak nádhernou minulost – pochází totiž ze sbírek říšského maršála Hermanna Göringa, jednoho z nejvyšších představitelů hitlerovské Třetí říše! Tyto drahocennosti tenhle bezohledný nacista sprostě naloupil, někdy pod pohrůžkou uplatnění své moci „výhodně nakoupil“ ze soukromých sbírek bohatých židovských majitelů, ale i ze sbírek veřejných muzeí a galerií v evropských zemích dobytých německou armádou.

Záležitost vzácného gobelínu však nebyla ojedinělým případem, kdy se podařilo, i když po dlouhých letech, alespoň částečně osud uměleckého díla odhalit. Charakterizuje problém vzniklý ještě před vypuknutím 2. sv. války, když se v Německu v r. 1933 chopili moci nacisté, a který je ale stále aktuální i v dnešní době! Mnoho jimi uloupených uměleckých předmětů již bylo původním majitelům vráceno, řada z objevených ale doposud svého původního majitele nemá, mnoho ukradených uměleckých děl na své nalezení v ještě neobjevených nacistických skrýších stále čeká. Problém se přitom netýká pouze umění ze soukromých majetků, ale i z vlastnictví různých institucí a států! Z těch dosud neobjevených v této kategorii jmenujme alespoň dva: Jantarová komnata uloupená nacisty v letní rezidenci Kateřiny I., manželky cara Petra Velikého, v Carském Selu (dnešní Puškino) u Sankt Petěrburgu (tehdejšího Leningradu) již krátce po útoku na SSSR, a insignie pražské Karlovy univerzity zmizelé v posledních dnech 2. sv. války.

Nacistickým státem organizované krádeže uměleckých děl.

S příchodem Hitlera k moci začalo prakticky okamžitě pronásledování jejich politických odpůrců a také osob židovského původu. Zabavování jejich majetků včetně uměleckých děl nesmírné hodnoty formou tzv. arizace, vyvlastnění, vynucených prodejů resp. „darování“ se stalo státem organizovaným aktem násilí. Ze zemí dobytých nacisty proudily do Německa dlouhé vlaky s ukořistěným uměním, které mělo především rozšířit Hitlerovy a Göringovy sbírky.

V závěru války, resp. bezprostředně po jejím skončení přišla další vlna přesunů. Postaraly se o to především tzv. trofejové brigády Rudé armády, pátrající na dobytých územích po kulturních statcích a šmahem je transportující do Sovětského svazu. Na některých místech jim k tomu dopomohly i dodatečné změny v průběhu demarkační linie ustanovené mezi západními Spojenci a jejich východním partnerem. Výmluvné svědectví o tom přinesl úspěšný americko-německý film „The Monuments Men“ ("Památkáři") v němž se v roli scenáristy, režiséra, producenta i v hlavní herecké roli představil George Cloony. Díky úsilí západních Spojenců se podařilo jejich sekci „Monuments, Fine Arts, and Archives - MFAA“, složené převážně z kunsthistoriků povolaných za tím účelem do armády USA, objevit v Německu a Rakousku na 1500 různých úložišť uloupených předmětů kulturní povahy! Někdy se objeviteli a zachránci dokonce staly i spojenecké prvosledové bojové jednotky, jak se to např. poštěstilo 90. US pěší divizi z Pattonovy 3. US Army v případě nacistického úložiště v duryňském solném dole u obce Merkers (viz titulní foto).

Pátrání po odcizeném umění, nalézání a navracení.

Západní spojenecké země nastartovaly s koncem války proces shromažďování a navracení odcizených uměleckých děl původním majitelům. Za tímto účelem vzniklo v bavorském Mnichově sběrné středisko „Munich Central Collecting Point“, zanedlouho následovaly jeho pobočky na mnoha dalších místech v západním Německu, do nichž proudily všechny nalezené a zachráněné umělecké předměty. Nastala fáze jejich prvotní katalogizace, pátrání po původních majitelích a navracení jim odcizených artefaktů. Do r. 1951 byli Spojenci shromažďováním a navracením kulturních památek doslova zahlceni. V tomto roce jejich Collecting Points svoji činnost uzavřely. Zbývající, stále ještě doslova záplava „bezprizorných“ předmětů, byla předána do správy Německé spolkové republiky. Během této správy zřejmě došlo k umístění i onoho „kancléřčina gobelínu“ do vládního reprezentačního objektu v Petersbergu u Bonnu. Časopis Der Spiegel v roce 2013 uvedl, že se v té době ve skladištích spolkové vlády nachází ještě na 20 tisíc uměleckých předmětů pojištěných na 20 mil. eur! Kromě nich se mnohá díla nejasného původu mají nacházet v německých muzeích. Spravování celého fondu „bezprizorných“ uměleckých předmětů s sebou neslo i řadu nepravostí, často toho nejhrubšího zrna. Již jen popis tohoto dění by vydal na samostatnou kapitolu. Nezanedbatelná část artefaktů kulturního dědictví padla za oběť krádežím uskutečněným jednotlivými příslušníky vítězných spojeneckých ozbrojených sil.

Meryl Streepová a James Woods stiskli spoušť „startovací pistole“.

Televizní stanice NBC uvedla v roce 1978 na obrazovky seriál nazvaný „Holocaust“, v němž oba herci, představující zde židovský manželský pár, podali vynikající výkon. Ohlas v demokratickém světě byl zcela mimořádný a teprve tehdy se začalo mluvit o holocaustu jako o do podrobností naplánovaném zničení židovského obyvatelstva Evropy. Bylo to období prezidentství Jimmyho Cartera, z jehož podnětu se také začalo uvažovat o vybudování Muzea holocaustu ve Washingtonu, které se nakonec podařilo otevřít 22. dubna 1993, kdy zahajovací projev pronesl prezident Bill Clinton. Expozice muzea až doposud shlédlo již téměř 50 milionů návštěvníků! Seriál vyvolal řadu znepokojujících otázek i směrem k osudu nakradeného bohatství − a také enormní zájem o jeho řešení.

Trojí rozměr problému ukradeného bohatství.

Holocaust se od této chvíle stal každodenně skloňovaným pojmem. Již k poměrně hodně známým podrobným informacím o nacistických vyhlazovacích táborech se nyní začaly přidávat stále obšírnější a konkrétnější informace o krádežích majetku obětí holocaustu. A tento ukradený majetek nakonec nabyl trojrozměrné dimenze! Prvním rozměrem (okruhem) se staly odcizené finanční prostředkya zlato, druhým nevyplacené dlouhodobé pojistky u pojišťovacích institucí, odcizená umělecká díla začala představovat okruh třetí. A na řešení ještě čekala temná kapitola otrocké práce!

Stále více bylo zřejmé, že k zcizovatelům bohatství obětí holocaustu zvláště z jeho prvního a druhého okruhu nenáleželi pouze nacisté! Investigativní sdělovací prostředky jednoznačně ukázaly v první řadě na banky a pojišťovací společnosti ve Švýcarsku. V roce 1996 zažalovaly přeživší oběti holocaustu hlavní švýcarské banky u newyorkského soudu o částku 20 miliard dolarů.

Třetí okruh odcizeného bohatství − umělecké artefakty – se od obou předchozích zásadně liší. Zatímco odcizené finanční prostředky a zlato i nevyplacené pojistky jsou de facto anonymní, vypovídající o sobě pouze výší hodnoty, kterou představují, ukradené umělecké předměty mají svůj „rodokmen“, historii svého vzniku, většinou jsou známi i jejich tvůrci, mají svůj jedinečný vzhled – svoji „tvář“.

Vyhledávání a navracení se nezastavilo, je to ale proces s výhledem do nekonečna.

Je mimořádně zajímavé stále probíhající vývoj dohledávání odcizeného bohatství sledovat. Ještě před koncem 20. století se podařilo poskytnout všem jeho třem dimenzím jistou oporu v podobě několika mezinárodních konferencí, přičemž z té nejvýznamnější, uskutečněné v r. 1998 ve Washingtonu, vzešla „Washingtonská deklarace – zásady ve vztahu ke kulturním dílům uloupeným nacisty“, pro její signatáře bohužel postrádající punc závaznosti. Celý proces s sebou od počátku nese mnoho zcela jedinečných, a také velmi překvapivých a nečekaných odhalení, často vyžadujících detektivní praxi. A nadále platí jednoznačné zjištění: 2. světová válka není v tomto ohledu ani dnes uzavřenou kapitolou!

Zdroje textů:

Der Spiegel, č. 5, r. vyd. 2013; Jakob Kurz: Kunstraub in Europa 1938-1945, ISBN:3-926827-25-4; Stuart E. Eizenstat: „Nedokonalá spravedlnost. Uloupený majetek, nucené práce a nevyřízené účty 2. světové války“, ISBN: 80-7260-148-2.

Titulní obrázek: Vrchní velení Operace „Overlord“, generálové D.D.Eisenhower, G.S.Patton a O.N.Bradley u nacistického úložiště v duryňském dole Merkers; autor foto/ zdroj/licence: Lt. Moore, U.S. Army/ Public domain via Wikimedia Commons/ Creative Commons CC0 License;

obr. 1.  Petersberg v Königswinteru u Bonnu se spolkovým návštěvnickým palácem a hotelem; zdroj: Wikipedia, autor: Thoma; užití dle: GNU- Free Documentation License, version 2;

obr. 2.  Jeden z gobelínů z Manufacture d’Aubusson – „Le lion amoureux“; zdroj: Wikipedia, autor fotografie: Daderot; užití dle: Public domain via Wikimedia Commons/Creative Commons CC0 License;

obr. 3a,b Propagační postery filmů „Holocaust“ a „Monuments Men“; zdroj: Wikipedia, The Free Encyclopedia; užití dle: Fair Use under the Copyright Law of the United States.