Válečné osudy uměleckých památek: Adolf Hitler v roli zachránce české národní kulturní památky

Slavný německý malíř Albrecht Dürer, norimberský rodák a navždy norimberský občan, jej namaloval v Benátkách, v období let 1505-1507, během jedné ze svých italských cest − na objednávku ve městě usazených německých kupců pro tamější chrám sv. Bartoloměje. Hlavním zadavatelem díla byl tehdy jeden z nejvýznamnějších německých bankéřů a zakladatel celé rodinné dynastie, odvozující svůj původ od bavorského algavského města Augsburgu, Jakub Fugger. Prvním vrcholem jeho snažení se stalo v r. 1511 povýšení do šlechtického stavu Svaté říše římské, druhým jmenování říšským hrabětem v r. 1514. Během svého italského pobytu bydlel Albrecht Dürer v jeho benátském paláci a zde také obraz maloval.

Motiv obrazu

Ústředním motivem obrazu je na trůně sedící Panna Maria s Ježíškem na klíně. Nad hlavou jí drží dva vznášející se andílci královskou korunu, třetí jí sedí u nohou a hraje na loutnu. Anděla si autor „vypůjčil“ z obrazů Giovanniho Belliniho, aby tak složil hold velkému benátskému malíři, který jej fascinoval svým lyrickým malířským stylem jako zakladatel benátské renesanční malby. Jeho obrazy jsou výrazem obdivu k přírodě i mistrovstvím ve vykreslování jednotlivých postav a detailů jejich tváří, svědčícím o jeho velkých znalostech anatomie. Mytologická tematika jeho obrazů se stala předobrazem pozdější vrcholné tvorby Gioriona a Tiziana.

Po obou stranách trůnu klečí před Pannou Marií dvě mužské postavy. Na pravé straně mladý císař Maxmilián I. (jehož dvorním malířem s doživotní rentou se Dürer později stal) je korunován Pannou Marií, za ním stojí světské osobnosti německé komunity v Benátkách vedené zadavatelem zakázky, podnikatelem Fuggerem. Po levé straně klečí papež Julius II. Je korunován Ježíškem, za ním stojí církevní hodnostáři vedení kardinálem Gromanim, kterého růžencem korunuje svatý Dominik, původce této růžencové pobožnosti. Ostatní postavy na obraze korunují růženci poletující andílci. Vpravo, šikmo vzhůru za klečícím císařem, přímo nad ním na pozadí obrazu umístil Dürer svou vlastní postavu a postavu svého přítele Pirkheimera. Albrecht Dürer zde drží v ruce listinu sdělující, kdo je autorem obrazu.

Technické parametry díla

Rozměr obrazu: 162 × 192 cm, olejomalba na dřevěné desce z topolového dřeva. Protože při jeho vzniku neměl Dürer v Benátkách poruce vybavení své dílny, musel pracovat s tím, co bylo k dispozici, takže ani kvalita barev neodpovídala jeho zkušenostem a zvyklostem. Od počátku tak byla barevná stabilita obrazu nižší, než bylo obvyklé, což se v průběhu věků projevilo na několika místech opadáváním barevných vrstev. I přesto obraz zůstává již více než 500 let jedním z vrcholných děl světového malířského umění.

Díky císaři Rudolfu II. se obraz objevil v Praze

Habsburský císař Rudolf II. vlastnil na Pražském hradě, který se stal jeho oficiálním císařským sídlem, největší sbírku Dürerových děl. O získání jeho stěžejního díla dlouhá léta usiloval. Nakonec se mu podařilo obraz od Benátských za astronomickou částku 20 tis. zlatých koupit. Rozkázal, že nesmí být do Prahy dopraven povozem, aby se nepoškodil, takže jej zavinutý v koberci a zavěšený na tyčích z Itálie přes Alpy až do Čech pěšky v doprovodu ozbrojené stráže transportovaly dva střídající se páry nosičů. Obraz se podařilo uchránit před všemi třemi vpády Švédů během třicetileté války. Bohužel ale ne další díla z Rudolfovy galerie, kterými se dnes Stockholm chlubí.

Nastává konečně čas žádat Švédsko o navrácení uloupených pokladů?

Zde učiňme krátkou, leč důležitou odbočku od hlavního tématu: Nenastává už konečně doba, kdy by se mělo začít uvažovat, jak tento válečný lup co nejvýstižněji kvalifikovat a hlavně, jak jeho pro historii naší země katastrofické dopady minimalizovat? Vedou-li se dnes vážné diskuze o koloniálních válkách, o kolonialismu všeobecně a o nápravě jeho do naší současnosti se promítajících důsledků, proč by se neměly stát tématem diskuzí loupeživé výpravy švédských panovníků a vojevůdců do našich zeměpisných šířek a vyloupení mnoha uměleckých sbírek, mezi nimiž ta pražská, Rudolfova, zaujímá pozici nejpřednější?

Jen díky velkému úsilí se obraz nestal kořistí loupící švédské armády

Při prvním švédském vpádu byl obraz odvezen do Českých Budějovic, podruhé až do Vídně. Při třetím vpádu, r. 1648 byl na poslední chvíli ukryt ve sklepení jednoho domu na pražském Hradě. Během vynucených transportů velmi utrpěl. Když skončil na půdě jednoho z hradních domů, sloužil tam dokonce jistou dobu jako záklop jakéhosi okénka! Když byl konečně po dlouhém hledání nařízeném vídeňským dvorem nalezen, byl natolik poškozen, že byl prodán za dvacet dukátů premonstrátskému klášteru na Strahově, kde dlouho visel bez povšimnutí. Až po létech jej nechal nový převor kláštera celý zrestaurovat. Obraz musel být během staletí kvůli značnému poškození zrestaurován několikrát. Rozsah přemaleb byl značný, jak vyplývá ze srovnání se starými kopiemi díla, které se dochovaly. Za zvláště necitlivou je považována oprava průměrným malířem Johannem Grussem v 19. století.

Po vzniku obrazu bylo pořízeno několik různě zdařilých kopií, díky jimž lze usuzovat na jeho zcela původní podobu, která se bohužel nedochovala, protože ji nenávratně zlikvidovalo několik více či méně zdařilých pokusů o jeho restaurování. Na jednom se podle některých dochovaných signálů měl podílet i významný český malíř Karel Škréta. Velice problematickým byl zásah litoměřického lokálního malíře Johanna Grusse. Ten m.j. také odstranil mouchu, namalovanou Dürerem z žertu (po vzoru antické malby) na madonině koleně. Účelem této „hrátky“ bylo diváka hledícího na obraz přesvědčit, že se jedná o skutečný hmyz, který se na obraze usadil a je třeba ho odehnat. Kromě kopií obrazu vzniklo i více jeho napodobenin, kopírujících Dürerův styl. Na jedné z nich, nazvané „Madona s kosatcem“ (také exponát Národní galérie) lze takovou mouchu spatřit.

Velké majetkové manévry

Pak byla Růžencová slavnost uložena opět ve strahovském klášteře. V roce 1928 započala první jednání o možném prodeji československému státu. Jednání nakonec skončila úspěšně a československý stát obraz definitivně získal v roce 1934, když jeho cenu, odhadnutou na více než 15 mil. Kč řádu premonstrátů splatil v naturální podobě – převodem zemědělských pozemků a velkostatků, které byly v rámci pozemkové reformy zkonfiskovány rodině šlechtickému rodu Metternichů. Jednalo se o výměru cca 20 tis. hektarů z jejich panství v Kynžvartu a Plasích. Po záboru československého pohraničí na základě Mnichovského diktátu řád premonstrátů o tyto pozemky přišel, protože staly součástí Třetí říše. Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla ve Strahovském klášteře ukryta část sbírek Českomoravské zemské galerie (dnes Národní galerie v Praze), včetně „Růžencové slavnosti.“

Hitler se opravdu postaral o záchranu jednoho z děl českého národního kulturního bohatství, samozřejmě ale ne z lásky k českému národu

Takto se obraz „dočkal“ až německé okupace Prahy. Hitler měl o jeho existenci v Praze dokonalý přehled, stejně jako o mnohých dalších uměleckých skvostech po celé Evropě, z nichž většinu zamýšlel jednou instalovat ve svém dlouho plánovaném ¨ Führermuseu v rakouském Linci. Předpoklad, že jedním z vrcholných exponátů jeho sbírek měl tvořit Dürerův obraz, není žádnou nepodloženou domněnkou, nýbrž téměř stoprocentní jistotou.

Hitler odolával opakovaným žádostem starosty Norimberku, Wilhelma Liebela, současně vysokého nacistického funkcionáře – vedoucího hlavního úřadu ministerstva zbrojního průmyslu, instalovaného sem Hitlerovým hlavním architektem a zbrojířem Albertem Speerem, aby byl obraz darován městu, v němž se Dürer narodil. Marně se Liebel odvolával na to, že si obraz již jednou, v r. 1928, během retrospektivní výstavy Dürerova díla svoji norimberskou premiéru s velkým úspěchem odbyl, když ho tam československý stát tehdy zapůjčil.

Liebel argumentoval i tím, že má pro obraz již připravený speciální rám. Ani takové naléhání Hitlera nepřesvědčilo a neobměkčilo. Přitom Liebel náležel do Hitlerova nejbližšího okolí. Byl m.j. nejblíže i tak mimořádné události, jakou byla příprava výstavby obrovského norimberského sportovního stadionu, jehož stavba započala v roce 1937 slavnostním výkopem během konání jednoho ze stranických „partajtágů“ NSDAP . (Foto: společná fotografie pořízená 22. března 1938 při shlédnutí zkušebního modelu tribun – zprava doleva: A. Hitler, architekt Albert Speer - říšský ministr zbrojení a válečné produkce, zcela vlevo v uniformě Willy Liebel). Stadion měl vzniknout podle Speerova plánu v bezprostřední blízkosti přehlídkového norimberského areálu a svojí velikostí plánovanou pro 500 tis. diváků měl dalece překonat tehdy na světě největší Masarykův stadion v Praze na Strahově pro 250 tis. diváků. Měl se stát místem sportovních utkání pořádaných Hitlerovou partají NSDAP a také místem konání dalších Olympijských her. Na místě, kde měl vzniknout, je dodnes existující hluboké jezero vzniklé zatopením výkopové jámy.

Hitler Lieblovi navrhl, že nechá pro Norimberk zhotovit kopii, na originál ať ale zapomene! Tak se obraz nestal ani kořistí Švédů, ani předmětem nacistického rabování, ani zkázy v totálně rozbombardovaném Norimberku a s jistou nadsázkou lze konstatovat, že se díky svým vlastním záměrům s „Růžencovou slavností“ Hitler opravdu postaral o záchranu jednoho z děl českého národního kulturního bohatství.

(Autorská poznámka: Willy Liebel jako starosta Norimberku sehrál m.j. klíčovou roli v případu Korunovačních klenotů Svaté říše římské národa německého, ukrytých před Spojenci v podzemí norimberského hradu. O této doslova detektivní historii píšeme v naší stati „Válečné osudy uměleckých památek: Místo činu Norimberk 1945.“)

Lieblův konec

Další Lieblův osud se příliš neodlišil od osudu Hitlerova, který Liebla přežil pouze o několik dní. Lieblova smrt dodnes není zcela objasněna. Oficiální zpráva hovoří o tom, že 20. dubna 1945 spáchal v právě dobytém, v trosky proměněném Norimberku, sebevraždu. Druhá verze mluví o vraždě, kterou měli spáchat Lieblovi partajní soukmenovci, gauleiter Holz resp. šéf policie Martin, od počátku prosazující provedení Hitlerova rozkazu provádět demolice na území Třetí říše (tzv. Nerobefehl) a kladení odporu nepříteli do posledního okamžiku. Liebel byl v provádění tohoto rozkazu zajedno s ministrem Albertem Speerem a provádění rozkazu se snažil bojkotovat. Připravoval se údajně také na vydání města útočící americké armádě. Tyto rozpory v nacistickém vedení ale nic nemění na jeho odpovědnosti za organizování transportů židovské populace do vyhlazovacích táborů, takže pokud by býval zůstal naživu, býval by také zřejmě skončil na lavici obžalovaných v některém z po sobě jdoucích norimberských procesů.

Novodobý osud „Růžencové slavnosti“

Po zásahu STB proti kněžským řádům v r. 1950 byl obraz převeden do depozitáře Národní galérie v Praze. Po r. 1990 se stal předmětem soudních sporů mezi Českým státem a řádem premonstrátů. V konečné etapě zůstal v majetku Národní galérie jako jeden z jejích vrcholných exponátů.

Dílu byla u příležitosti pětistého výročí vzniku věnována výstava ve Valdštejnské jízdárně, která podrobně líčila i jeho osudy.

Od r. 2019 je obraz součástí expozice „Staří mistři“ ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze.

Použitá literatura:

▪ „Hitlerovy svaté relikvie“, Sydney. D. Kirkpatrick, ISBN 978-80-242-3338-3;

▪ „Stadtlexikon Nürnberg“, Michael Diefenbacher, Rudolf Endres, ISBN 3-921590-69-8;

▪ „Prag“, Günter Wachmeier, ISBN 3-17-005634-4;

▪ „Bayern, Nördlich der Donau“ - Reiseführer, Heinz Schomann, ISBN 3-8112-0586 -2;

▪ Wikipedia.de.