Výročí, které nesmí být zapomenuto!

Letošní 70. Chodské slavnosti v Domažlicích a v jejich nejbližším okolí se opět (tradičně) vydařily. Pestré slavnostní chodské kroje prozařovaly z civilní návštěvnické uniformity. Převaha chodských lidových krojů, jak ji před mnoha léty, na přelomu 19. a 20. století, zachytil Václav Malý, přední malíř českého a moravského folkloru, na svém ikonickém obrazu pouti u kostelíka svatého Vavřince na vrchu nad městem Domažlice, od té doby již své pozice ztratila. Je to samozřejmost dnešní doby, v níž folklórní tradice musí stále více hledat své místo na slunci. Každý kroj na náměstí či v ulicích tím více potěší jako důkaz, že tradice stále žije. Přenesla se přes propast 85 let a dává podnět uvědomit si, že tehdy se tradice chodské lidové kultury stala neodmyslitelnou součástí ohromného vzepětí, prezentujícího národní hrdost a současně vzdor vůči cizácké agresi.

V závěru roku 1938 a v prvních měsících roku 1939 došlo k událostem, které jsou zapsány v českých národních dějinách černým písmem jako nejtragičtější - mnichovský diktát, vlastizrada převážné části československých občanů německé národnosti, jejich otevřená kolaborace s nacismem, odtržení pohraničních oblastí Československé republiky zvaných Sudety, zánik sa­mostatné republiky, vznik Protektorátu Čechy a Morava.

Ani Chodsko nezůstalo ušetřeno. Tato malá česká etnická enkláva, vklíněná do širokého, německy mluvícího okolí, byla roztržena vedví, jedna část připadla do tzv. Třetí říše, druhá část ještě několik málo měsíců přežívala jako součást zrazené, prodané, okradené a znásilněné republiky, aby se 15. března 1939 stala součástí Protektorátu „Böhmen und Mähren“. Do země vtrhla nacistická soldateska, zpupná, nadutá, předvádějící při každé příležitosti svoji sílu a (domnělou) neporazitelnost, jak je to patrné i z našeho titulního obrázku.

13. srpna roku 1939 tehdy uplynulo 5 měsíců od nacistické okupace české země. Nacisté za tu dobu již stačili zavést své pořádky, jejich represivní orgány v čele s nechvalně proslulým gestapem se již „činily“. A přesto v takovéto již zcela nesvobodné době se do Domažlic a odtud vzhůru na Veselou horu, k poutnímu kostelíku svatého Vavřince vypravilo více než sto tisíc poutníků z celé země, aby zde projevili své národní cítění, jednotu a současně vzdor nezvaným nacistickým „hostům“, kteří vtrhli do české země a začali v ní budovat spolehlivé zázemí pro své další plánované výpady za světovládou.

Cestu na Veselou horu k svatému Vavřinci, mnohdy velmi dobrodružnou, našli i všichni ti věrní Češi, kteří v tragickém podzimu 1938 ztratili svoji vlast, když se jejich domovy na základě ostudného Mnichovského diktátu staly součástí Třetí říše, s hranicí posunutou hluboko do českého vnitrozemí.

Vavřinecká pouť se tehdy, léta Páně 1939, stala nejmohutnějším národním projevem odporu - de facto před ústím ostře nabitých zbraní okupantů. Vždyť již pouhé tři měsíce dělily tuto demonstraci od okamžiku, kdy v tehdejší protektorátní pražské Beethovenově ulici, dnešní Opletalově, padly první výstřely do živých cílů. Ještě tři týdny před tím pokládali studenti domažlického gymnázia J.Š.Baara květiny k pomníku Svobody nedaleko Domažlické brány a statečně demonstrovali svůj vztah k české zemi a k její historii trikolórami na svých, pro tento účel zhotovených čepicích - „masaryčkách“!

Nacističtí okupanti na organizátory národní demonstrace na Veselé hoře u kostelíka sv. Vavřince „nezapomněli“! Většina z hlavních organizátorů včetně nejvýznamnější osobnosti, Msgre Bohumila Staška, dříve nebo později skončila přičiněním gestapa v nacistických koncentračních táborech. Mnozí z nich se již nevrátili.

Trvalo pak více než šest dlouhých let, než se i na Chodsko vrátila svoboda, kterou si toužebně přáli ti, jimž bylo dopřáno, aby se jí dočkali, stejně jako ti, kterým dočkat se, bohužel, dopřáno nebylo. Během těchto nekonečných šesti let zaplatila česká země včetně Chodska velice vysokou krutou daň za „ochranu“, kterou jí Protektorát Böhmen und Mähren „nezištně“ poskytoval.

Nechvalně známým místem, kam putovaly zástupy „nepřátel Říše“, byl koncentrační tábor v hornofalcké obci Flossenbürg, požírající životy vězňů mnoha národností. Věznění v něm nakonec postihlo i několik studentů domažlického gymnázia. Svobodu všem přeživším tam přivezly až džípy a tanky americké 90. pěší divize 26. dubna 1945.

Zalistujme nyní, obrazně řečeno, proti toku času v letopisech Domažlicka a připomeňme současným generacím tehdejší dobu a činy jejích protagonistů – našich předchůdců. Takto psaly o celonárodní manifestaci noviny „NOVÁ DOBA“:

Nezapomenutelný den Domažlic a kraje − 100. 000 účastníků slavné chodské pouti

Chodsko prožilo dnes svůj nejslavnější den. Na tradiční pouť u Vavřinečka putoval nejen lid z kraje, ale všemi dopravními prostředky také český lid z blízka i z daleka, až z  Podkrkonoší, Orlických hor, Českomoravské vysočiny a Moravy. Od půl šesté až do půl dvanácté přijelo na nádraží v Domažlicích na 30 vlaků, každý s 1000 až 1700 účastníky, po silnicích do Domažlicí jela motorová vozidla všech druhů a není nadsázkou, že na všech parkovištích v chodském kraji bylo včera na 10.000   motorových vozidel. Množství lidí z kraje přijelo na povozech, velocipédech anebo přišlo pěšky. Nikdy nebylo v Domažlicích tolik lidí! Celé čtyři hodiny kráčely k Vavřinečku po silnici i pěšině velké zástupy lidí. A rozhodně není přemrštěný odhad, že se slavné chodské pouti zúčastnilo na 100.000 lidí. Všechna pozornost desetitisíců byla soustředěna k řeči vyšehradského kanovníka a preláta Bohumila Staška, který svým kázáním u svatého Vavřinečka promluvil s duší do duší českého národa. Jeho působivá slova vyvolala hluboké dojetí. Když potom ono nesmírně velké shro­máždění přísahalo věrnost – byla to chvíle nezapomenutelná svou mohutností a opravdovostí. Obě sloky národní hymny „Kde domov můj!“ byly nejoduševnělejší odpovědí lidu na krásnou řeč církevního hodnostáře, jemuž všichni děkovali za mravní posilu a povzbuzení. Odpoledne soustředil se lid k ušlechtilému pouťo­vému veselí ve všech chodských vesnicích i v Domažlicích, kde projevena byla k  hostům největší obětavost a nejkrásnější poro­zumění bylo projevováno vzájemně. Na slavnou pouť 1939 nikdy v celém kraji nezapomenou. Také její účastníci zachovají si na ni vzpomínku na celý život.

Noc před poutí

To byla noc – více bdění než spaní! Mnozí účastníci pouti přijeli již v sobotu a velmi četní nenalezli již v Domažlicích ani v blízkých obcích noclehu. Také v Klatovech, ve Kdyni, ano i v Přešticích byla všechna lůžka v hotelových podnicích obsaze­na. Někteří účastníci nocovali ve Strakonicích, v Domažlicích několik set poutníků spalo na slámě. Řada hostinských v Doma­žlicích nechala svoje podniky otevřeny až do rána, aby byli lidé aspoň v místnosti. Ale ještě v noci přijížděli do Domažlic četní hosté. Spali v autech, prochodili noc a již časně ráno hučela motorová vozidla přivážející početné poutníky.

Všemi dopravními prostředky

bylo cestováno do Domažlic. O půlnoci vyjížděli automo­bilisté a motocyklisté z Hradce Králové, Jičína, Mladé Boleslavi, Mělníka, Pardubic, Olomouce, Brna, Německého Brodu a ji­ných míst. Už v sedm hodin ráno byly v Domažlicích autobusy vypra­vené z Prahy, Tábora a ještě dopoledne přijely autokary z Třebíče a Chrudimi. Od Klatov se spojovaly dva proudy moto­rových vozidel od Plzně a Prahy, pokud jejich cesta směřovala na Strakonice. Na každém motocyklu jel také tandemista. Na silni­cích bylo mnoho cyklistů, povozů a pěších.

Průvod trvající čtyři hodiny

Ráno vyjelo k Vavřinečku přes 500 aut. Ostatní byla dirigo­vána do Stráže na hlavní parkoviště a do postranních ulic v Do­mažlicích. O půl osmé se seřadil průvod před děkanským koste­lem a za vedení duchovenstva vyšlo se přes Bezděkov po silnici k Vavřinečku. V průvodu byl velký počet dívek a mnoho hochů v chodských krojích. Velmi mnoho bylo krojovaných žen a dětí, roztomilých v chodském kroji. Taktéž byly středem pozornosti. V průvodu kráčely také delegace Národního souručenství. Prů­vod, na který navazovali účastníci z vlaků a motorových vozidel, trval nepřetržitě čtyři hodiny.

Počasí Chodsku přálo.

Už před osmou hodinou ráno prorazilo slunce mlhu a vrhalo svoje světlo na větší a větší kus té svaté země chodské. Když došlo čelo procesí k Vavřinečku, zářilo slunce na všechnu tu nesmírnou krásu chodských krojů, podobající se záhonům nejkrásnějších květin. Nebylo parno. Fotografové amatéři měli nejlepší světlo a cílem jejich objektivů se staly právě chodské kroje, jejichž množství bylo rekordní, ale nemohly vyniknouti následkem rozptýlení v desetitisícových zástupech. V soutěži Národního souručenství bude jistě zachyceno velké množství fotografických snímků, které budou památkou nepomíjející. Pouťové záběry provedly ve filmu Aktualita a Ufa.

Připomeňme si alespoň některé organizátory a účastníky tohoto do té doby nejmohutnějšího protinacistického vystoupení v českých zemích.

Organizace pouti započala již v jarních měsících roku 1939. Jejím iniciátorem a hlavním organizátorem se stal tehdejší vládní komisař v Domažlicích JUDr. Otakar Kalandra, členy přípravného výboru byli např. spisovatel Jan Vrba, akademický malíř a grafik František Michl, převor domažlického augustiánského kláštera Alfons Bohumil Bébar, katecheta Petr Holub, redaktor časopisu „Posel od Čerchova“ Karel Prach, hudební skladatel a etnograf Jindřich Jindřich, učitel a lidový hudebník Rudolf Svačina, ředitel hospodářské záložny Wolfgang Sladký, stavitel Alois Procházka. V té době již v Domažlicích existovala pobočka ilegální vojenské organizace Obrana národa (ON), která se do příprav zapojila díky iniciativě JUDr. Antonína Žlábka (důstojníka čs. armády v záloze) a nadpor. Oty Bartoška z bývalé domažlické posádky. Opomenout nelze ani organizace Sokol a Junák. Na pouti se objevila řada představitelů české kultury, mezi nimi např. básník a literární kritik Josef Hora, písničkář, skladatel a režisér Karel Hašler, spisovatel a publicista Jiří Mucha, novinář a rozhlasový reportér František Kocourek, komunistický novinář Julius Fučík, šéfredaktor Lidových novin Karel Klíma, členové Národního divadla v Praze a mnoho dalších.

Závěrečná slova kázání Msgre. Bohumila Staška se stala výzvou k přísaze všech přítomných

Bratři a sestry! Takový je hlas země české! Taková je prosba a napomenutí naší matičky, drahé vlasti a otčiny. Jaký bude náš hlas? Co slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme. (Shromáždění poutníků zvolalo: „Přísaháme!“) Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV. (Shromáždění poutníků zvolalo: „Přísaháme!“) Tuto slavnou naši přísahu nechť Bůh a svatí naši patronové požehnáním svým a pomocí svou provázejí a potvrdí. Amen!

Dostačující poučení?

Je správné a žádoucí uvědomit si, čím naši předchůdci museli projít. Je to důležité i v dnešní době, zásadně ovlivněné nevyhnutelnou a ve své podstatě prospěšnou globalizací, přinášející však s sebou jako své neblahé „vedlejší“ produkty také spěch a povrchnost, mnohdy také přehlížení a pohrdání člověka člověkem, které se, bohužel, od té doby nezměnilo. Podstatně snadnější přístup ke zbraním a technologiím ohrožujícím samu podstatu lidstva, využívání a zneužívání informací, šířících se již dnes doslova rychlostí blesku, to vše vkládá nebezpečné prostředky do rukou těch, kteří − kdekoliv na světě − mají zvrhlé touhy ve jménu své ideologie svoji moc prosazovat násilím, potlačováním lidských práv a svobod.

Od dob, kdy Chodsko leželo ve stínu ideologie svastiky, ve světě v tomto ohledu bohužel příliš mnoho změn nenastalo! Naopak, svět se stal mnohoná­sobně brutálnějším a bezohlednějším, k potlačování základních práv a svo­bod člověka mnohdy i zcela hluchým a slepým.

Bylo tomu tak i v prvopočátcích oné doby před pětaosmdesáti léty, kdy se spojenci Československa domnívali, že lze hnědé bestii naši zemi předhodit, že se nasytí a dá jim pokoj. Takřka do roka a do dne ji měli u svého prahu, dokonce pak už řádila v jejich domě! Teprve prolitím vlastní krve, na vlastních lidských obětech se museli naši tehdejší spojenci přesvědčit, že takové bestii nesmí být nikdy a nikde dán žádný prostor. Platilo to tehdy, a platí to i dnes, stejně jako pro budoucnost!

Chodská celonárodní manifestace měla ještě jeden významný aspekt – konala se na ryze českém území, doslova ze všech stran obklopeném tzv. sudetoněmeckým živlem. Nacisté po manifestaci začali stále více „utahovat šrouby“. Z  Domažlic a z blízkého českého okolí si jejich téměř šestiletá krutovláda vyžádala dlouho řadu obětí, než se na náměstí objevily v dopoledních hodinách 5. května 1945 první džípy s bílou americkou hvězdou, jejichž osádky vzaly do zajetí to, co ještě zbývalo ze zpupného wehrmachtu, který sem před šesti léty drze napochodoval. I to je samozřejmě také zajímavá historie, zasluhující pozornosti čtenářské veřejnosti. Dnes ale věnujme vzpomínku událostem ze 13. srpna a 28. října 1939, na něž můžeme být stále jako příslušníci českého národa právem hrdi!

Zdroje textu:

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže (1.,2.,3. díl - sborník ), ISBN 978-80-242-3338-3, vydalo: Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, r. vydání: 1992;

▪ Život za pravdu - Památník chodského hrdinství (sborník), vydal: Svaz bojovníků za svobodu, jedota Domažlice, r. vydání 1949.

Titulní obrázek - Autor neznámý / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Takto k nám před 85 léty přišli − Chodsko - Domažlice, 1939.

Obr. 1 - Viktorie Janiurková/se svolením: archiv Muzea Chodska v Domažlicích, „Pouť na Vavřinečku“ − obraz Václava Malého, českého malíře národních a folklorních scén;

Obr. 2 - Autor neznámý / se svolením: archiv Muzea Chodska v Domažlicích, Msgre. Bohumil Stašek - sv. Vavřinec, Domažlice, 13.srpen 1939;

Obr. 3 - Autor neznámý / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Koncentrační tábor v  hornofalcké obci Flossenbürg, vzdálený vzdušnou čarou pouhých 50 km od Domažlic;

Obr. 4 - Bob Balcar / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Poutní kostelík sv. Vavřince přečkal bez úhony dobu nacismu i komunismu až do dnešních dnů;

Obr. 5 - Autor neznámý / se svolením: archiv Muzea Chodska v Domažlicích, Msgre. Bohumil Stašek;

Obr. 6a - Autor neznámý / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Předvečer 28. října 1939 V Domažlicích;

Obr. 6b - Autor neznámý / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Stateční domažličtí gymnazisté - 28. říjen 1939;

Obr. 7 - Autor neznámý / Archiv Nakladatelství Resonance - Ing. B.Balcar, Takto odcházeli - Domažlice 1945 … .