Článek
Darwin přišel na principy evoluce tak, že pozoroval odlišnosti zvířat na od sebe izolovaných galapážských ostrovech. Zjistil, že odlišné podmínky, jako je třeba dostupnost potravy, určují to, jak jednotliví endemité, druhy žijící pouze a jen na určitém ostrově, vypadají.
Lidstvo se dostalo otevřením digitální dimenze do situace, kdy se jeho vnější podmínky života radikálně proměnily, z historického hlediska v podstatě ze dne na den, během pouhých pětadvaceti let. A tato proměna není konečná, naopak se její rychlost zvyšuje. Umělá inteligence vtrhla do našeho života před pár měsíci v podobě ChatuGPT a dnes už patří k běžné užívaným nástrojům našeho každodenního života. Kamarád podnikatel diskutuje s umělou inteligencí své pracovní otázky. Kamarád výtvarník s jiným programem na bázi strojového učení spolupracuje při vytváření svých návrhů.
Tito obyvatelé digitální džungle jsou velmi adaptabilní. Umí se v džungli orientovat, umí využívat to, co v ní najdou, pro svůj vlastní prospěch. To ale není případ společnosti jako celku. Její velká část žije mentálně hluboce někde ve 20. století a ve svých retrotopních, po minulosti toužících představách touží po návratu do pomyslných zlatých věků. Jejich iluze je postavena na skutečnosti, že tento svět, svět proměn technologií, sociálních rolí, identit i běžných každodenních rutin, se jim právě svou proměnlivostí odcizuje. Není jejich. Jejich svět zůstal někde v dobách, kdy světu dostatečně porozuměli, aby se v něm cítili „doma“, aby měli pocit dostatečné kontroly a moci.
Pro tuto iluzi jsou mnozí lidé ochotni uzavírat se před skutečností, že minulost vrátit nelze. Jdou dokonce ochotni politicky hlasovat pro to, aby se minulost vrátila (Make America great again!). Jsou ochotni se za minulost doslova prát. A jsou ochotni minulost předepisovat, vnucovat nastupujícím generacím jako modelové řešení budoucnosti.
V tomto naše společnost selhává. Minulost může přinášet modelová řešení budoucnosti pouze ve stavu neměnnosti. Nikoliv tehdy, kdy během jednoho století narostl počet lidí na planetě na čtyřnásobek a kdy klimatická změna hrozí, že se stovky milionů lidí budou muset pohnout tam, kde se dá alespoň přežít. Minulost nemá řešení pro situaci, kdy víme, že nemůžeme nadále za dané situace exploatovat fosilní zdroje, ale musíme hledat úplně nové, udržitelné cesty, které nám zajistí dostatek energie pro naši rapidně se zvyšující spotřebu. Minulost nemá řešení pro rostoucí nerovnost v lokálních i globálních podmínkách tohoto světa, protože minulost je přímo vyvolala. Minulost nemá řešení pro nárůst duševní zátěže, která zjevně přímo souvisí s otevřením digitální dimenze. Minulost nemá řešení pro stav, v němž se během deseti let totálně proměňuje ekonomika pod vlivem nepředvídatelnosti dopadů nových technologií. Minulost nemá řešení pro pokračující rozpad mezigeneračních vztahů a rostoucí neporozumění lidí různého věku, byť mluví stejným jazykem.
K tomu, abychom našli řešení krizí a polykrizí i všech dílčích problémů, které nám proměnlivost světa přináší, nám modely minulosti nepomohou. Je třeba, abychom připustili, že naše extenze, tedy technologie našich rukou, nohou a zejména našeho mozku uvedly svět do trysku, jemuž se mnoho lidí dokáže jen stěží přizpůsobit. Technologický Achilles pádí bezhlavě dál, hnán zejména dobýváním nových nik digitálního světa s vidinou astronomických zisků, zatímco želva sociální adaptace se plouží tempem neochoty a vnitřního odporu vůči tomu, že svět se mění příliš rychle na to, abychom tuto proměnu dokázali strávit.
O tom, jak sladit tempo Achilla technologického trysku a želvy sociální adaptace, je moje nová kniha Future ON! Ukazuje, k čemu směřovat ve výchově, vzdělávání a vlastním, celoživotním rozvoji, abychom se necítili tak, že se náš život odehrává pouze jako proces kontrolovaný někým jiným, ale jako smysluplně naplněný čas, který na tomto světě společně trávíme. Přináší návod k tomu, jak se vlastního života chopit a jak v něm nabývat spokojenosti. Návod postavený na zdůvodněních, příbězích a rozhovorech s lidmi, kteří se k jednotlivým kvalitám dokážou s hlubokým porozuměním vyjádřit: s psychiatrem Jiřím Horáčkem, disidentkou a bývalou ombudsmankou Annou Šabatovou, vojákem a právníkem Otakarem Foltýnem, psychoterapeutem Honzou Vojtkem, pedagogem a spisovatelem Františkem Tichým a s herečkou a psycholožkou Angelikou Kartous Sbouli. S předmluvou a doporučením farářky Martiny Viktorie Kopecké.
Budoucnost není v našich rukou, ale v našich hlavách. Pojďme o ní přemýšlet společně, protože jedině pak může být skutečně naší vlastní budoucností.
Ukázka z knihy Future ON!
“Ve 21. století chceme být šťastni, neboť okolní svět reprezentovaný obrazy sociálních sítí nám neustále ukazuje, že to je možné (jakkoliv vedle toho stále vnímáme nepřeberné množství komplikací zprostředkovaných proudem špatných zpráv, což nám navozuje již dříve zmíněnou úzkost). Pochopitelně chceme, aby byly i naše děti šťastny, což zní ve světě, v němž dosahování štěstí naráží na převratnost v samotném pociťování spokojenosti, v dosahování předpokladů štěstí, v prostředí jeho materiální i nemateriální stimulace a zároveň jeho nedostižnosti v únavě ze všech podnětů činících z našich životů dlouhou excitovanou nudu, jako contradictio in adjecto, jako protimluv.
Trpíme nutkavým pocitem úzkosti z toho, jak šťastni chceme být. Přitom život jako takový nelze vnímat jako časoprostor, z nějž lze vytěsnit smutek, samotu, nejistotu, cokoliv dalšího, co způsobuje pravý opak.
Abychom byli sami k sobě fér, pokusme se předestřít, jak ten svět budoucnosti vlastně bude vypadat. Čili udělat přesně to, čemu se vyhýbá nejen většina škol a učitelů, ale většina společnosti. Čím dál více si uvědomuji, že i pro vzdělané a sečtělé lidi je často velmi trýznivé přemýšlet o nejednoznačnosti světa budoucího. Nezpůsobuje to nejednoznačnost samotná, způsobuje to nejistota, kterou tato nejednoznačnost vyvolává. Místo dobrodružství, k němuž tato nejednoznačnost (také) provokuje, tedy volí většina iluzorní „jistotu“, setrvání v minulosti či přítomnosti, v pocitu „nějak bylo, nějak bude“. Plánování, tedy výsada vyspělé civilizace, se stalo na existenciální rovině palčivě bolestivým.
Je to paradox. Trpíme úzkostí z nejistoty, ale zároveň se jí odmítáme zbavit tím, že bychom se pokusili být trochu více prozíraví, lépe si pojmenovali hrozby a objasnili si příležitosti, což by přispělo vyrovnanosti i stimulaci prevence rizik. Zřejmě narůstající komplexita skutečnosti vede k rezignaci a ochotě se raději masově medikovat proti úzkosti a dopadům stresu než jim čelit lepším poznáním a snahou udržet si moc nad vývojem budoucnosti. Nezbývá i zde připomenout, že budoucnost je především otázkou udržení naděje a z toho vyplývajícího odhodlání pro budoucnost něco podstatného udělat. Orwellovské heslo „nevědomí je síla“ jako by dostalo svébytné podoby ve světě, který se stal příliš složitý na to, aby člověk vyvinul úsilí na to mu porozumět.
Je možné, že oním problematickým prvkem, demotivátorem, je fakt, že nemůžeme přesně konstatovat, jaký bude vývoj daný rychlým technologickým posunem. Že ta nemožnost říct přesně, co se stane, vede k celkové kapitulaci, letargii a potřebě si ji odůvodnit jako zachování „zdravého rozumu“, tedy chápání světa v jeho hrubých konturách poplatných minulosti.
Trik uvažování o budoucnosti spočívá v tom, že není cílem konstatovat, jaké funkce budou mít díky postupující umělé inteligenci a internetu věcí naše auta a ledničky a jak bude vypadat komunikační zařízení budoucnosti, ale jakým způsobem se pravděpodobně v důsledcích známých technologických trendů změní naše životy. A v tomto ohledu si můžeme dovolit mnohem větší jistoty. Proto, že můžeme tyto trendy relativně dobře odhadovat, ale také proto, že lze do takových úvah velmi dobře promítnout naději, na základě které bychom rádi budoucnost konstruovali. Přání plodí myšlenku a myšlenka konstruuje svět. Zejména ten budoucí.
Ne všechno jsme schopni změnit pouhou myšlenkou. Víme například, že technologický vývoj nezadržitelně mění pojetí sebe sama a vnímání naší bytostné role, existence, pojetí vztahů, význam práce a její důležitost pro naplnění smyslu života, mění naše bytí ve smyslu jistoty toho, kým jsme a jakých identit v průběhu života nabýváme v důsledku všeho předchozího.”
