Článek
V následujících týdnech se pokusím narušit několik stereotypů, které jsou často s Afrikou spojovány. Prvním je pohled na Afriku jako unitárního aktéra mezinárodních vztahů. Africké státy se, obzvlášť po únoru 2022, často objevují v médiích třeba kvůli jejich postoji k ruské agresi vůči Ukrajině jako jednotný celek. Kontinent je tak často chápán jako jednotný celek, což zdaleka neodpovídá skutečnosti.
První zásadní dělení, které se bude prolínat všemi částmi této minisérie, vede podél největší světové pouště a štěpí kontinent na arabský sever a subsaharskou Afriku. Tyto dvě části jsou odděleny nejen fyzicky, pouští Sahara, ale též politicky, kulturně či jazykově. Je pravdou, že státy severní Afriky jsou členy Africké unie a zapojují se do iniciativ v rámci kontinentu, ale jejich pozice leží na průsečíku Blízkého východu, Evropy a Afriky. I přes pokusy Muammara Kaddáfího vézt panafrické hnutí z pobřeží Středozemního moře, jsou rozdíly mezi arabským pobřežím a subsaharskou Afriku ještě masivnější, než jak je můžeme pozorovat uvnitř subsaharské Afriky jako takové. Ale můžeme pozorovat alespoň tuto zmenšenou sadu států jako jednotného aktéra mezinárodní politiky?
První důkaz o opaku můžeme vysledovat z jednotlivých aktivit států a jejich politických elit vůči sobě navzájem. Súdán takto vedl v rámci novodobé historie diverzní operace vůči všem svým sousedům, kteří mu často opláceli stejnou mincí. Etiopie jako sídlo Africké unie vede značně protichůdnou politiku vůči Eritrei a přímo intervenuje v Somálsku. Navíc vede dlouhodobý spor se Súdánem, a hlavně Egyptem ohledně regulace proudu Nilu v rámci projektu Velké přehrady etiopského znovuzrození. Rwanda dlouhodobě intervenuje na východu Demokratické republiky Kongo. Zde byla vedena i takzvaná „velká africká válka“, ve které se v devadesátých letech a po přelomu tisíciletí angažovalo velké množství států z celého kontinentu. Jihoafrická republika před ukončením vlády apartheidu zasahovala v celém svém okolí, a i po změně režimu je na jihu Afriky dominantním aktérem. Pobřeží slonoviny a Mali vedly v nedávné době otevřený spor ohledně angažování Vágnerovců v rámci konfliktu v západním Sahelu.
Situace se nezjednodušuje ani při pohledu na regionální uskupení. V současnosti nejožehavější je situace v rámci ECOWAS, spojená s vojenskými převraty v Mali, Burkině Faso a Nigeru. Tyto tři státy v návaznosti na pozastavení členství v západoafrickém uskupení a výhružky ze strany primárně Nigérie vojenskou intervencí v Nigeru vytvořily společný bezpečnostní blok odhodlaný se takové intervenci bránit, bez ohledu na jejich neschopnost kontrolovat své vlastní území. SADC – Jihoafrické rozvojové společenství – tvoří relativně heterogenní členská základna rozprostírající se od Jihoafrické republiky až po Demokratickou republiku Kongo. Alespoň na jihu si však svou dominanci, jak již bylo zmíněno, udržuje právě vláda v Pretorii. Africká unie jako vrcholný orgán je pak naprosto paralyzovanou institucí neschopnou smysluplné akce. I mírové mise na kontinentu jsou primárně v rukou států, které jsou ochotné vyslat své jednotky do daných konfliktů, jak je tomu například v Somálsku či Mosambiku. Nejde tak o kontinentální úsilí o zajištění míru, ale iniciativy daných režimů. Afrického klimatického summitu ze září 2023 se pak nezúčastnili například zástupci Nigérie, Jižní Afriky nebo Etiopie, částečně i kvůli sporu ohledně mocenské a diplomatické pozice s pořádající Keňou.
Tato situace však také napomáhá k rozehrání politické hry vůči zbytku světa. Toto se jasně projevilo v rámci summitu Rusko-Afrika v letošním roce. Zde se z těžkých vah africké politiky setkání neúčastnil právě keňský prezident Ruto s odkazem na fakt, že jeho zemi zastupuje komorský prezident, v té době předsedající AU, což Keni, která je obecně orientovaná prozápadně, bohatě stačí. Pokud opomeneme vlády v Mali nebo Středoafrické republice, které jsou životně závislé na ruské pomoci, najdeme na opačné straně spektra například jihoafrickou vládu, která je ruské mezinárodní pozici značně nakloněna. Co se týká vlivu Číny, pozice je často velmi flexibilní a oportunistická. Na druhé straně pak najdeme vlády stále závislé na podpoře z Francie, jako je Čad a Gabon. Ani v případě vztahů s okolním světem tak nic jako společnou africkou pozici nenajdeme.
Pokud se tedy mluví o „africké pozici“ k jakékoliv mezinárodně-politické otázce, či například místu pro „Afriku“ v rámci mezinárodních organizací, včetně stálého členství v Radě bezpečnosti OSN, je velmi nejisté, co takové vyjádření má znamenat. Samozřejmě je v rámci kontinentu jakýsi „duch Afriky“ přítomný. Často však jde o jakýsi výraz odporu, spíše než snahu o formulování společných pozic. Pokud se tedy kdekoliv hovoří o Africe na mezinárodní scéně, musíme si být těchto limitů vědomi.
