Článek
Syrský režim Bašára Asada padl. Nečekaně rychlý postup široké plejády rebelů postupujících do hlavních center moci, jak ze severu z provincie Idlíb, tak i z jihu na Damašek ukončil přes dekádu trvající konflikt s dnes již bývalým prezidentem a jeho stoupenci. Zatímco je v tuto chvíli předčasné hodnotit dopady tohoto vývoje na Sýrii samotnou, geopolitickou situaci v regionu a velmocenské soupeření na Blízkém východě a ve Středozemním moři obecně, je třeba si představit jednoho z klíčových aktérů celého dění – Haját Tahrír al-Šám (HTS) pod vedením Abú Muhammada Džuláního.
Původ organizace můžeme datovat do období arabského jara a počátku války v Sýrii. V tomto kontextu je často zmiňováno, že Džuláního organizace byla součástí Islámského státu. To je však zavádějící. Počátky HTS totiž můžeme vystopovat ke skupině, která se nazývala Fronta an-Nusrá. Ta byla v roce 2011 stejně jako pozdější Islámský stát – tehdy Islámský stát v Iráku – součástí al-Káidy. Zatímco Islámský stát byl její iráckou odnoží, Nusra byla tou syrskou. A právě spory mezi těmito dvěma organizacemi vedly ke schizmatu uvnitř hnutí, které vedlo k osamostatnění Islámského státu a vyhlášení, široce odmítaného, chalífátu. Islámský stát v čele s Abú Bakrem al-Bagdádím odmítal dělení odnoží al-Káidy na principu existujících státních hranic. Dle něj je takové dělení umělé. Naopak Džulání prosazoval toto dělení pro zajištění vlastní autonomie. Al-Káida se přiklonila k Nusře, Bagdádí společnou síť opustil a zbytek je historie.
Rozpor mezi Džuláním a Bagdádím započal sektářskou válku mezi odnožemi al-Káidy a Islámského státu a jejich spojenci na globální úrovni. Tu můžeme sledovat až do současnosti například v Somálsku, Afghánistánu či částečně v Sahelu. Samotná Nusra však v návaznosti na tento rozkol téměř zmizela z povrchu zemského. Konstantní útoky primárně ze strany Islámského státu ji marginalizovaly a již zde sledujeme první úkrok Džuláního směrem k širšímu a umírněnějšímu publiku. Nusra se spojila s dalšími organizacemi, z taktických důvodů přerušila vazby na al-Káidu, přejmenovala se na Jabhat Fateh al-Šám a Džulání dokonce oficiálně organizaci nevedl. Tento krok se ukázal jako klíčový pro další setrvání organizace jako relevantního aktéra v syrském konfliktu. Džulání tak následně provedl další podobný. Přibral ještě širší spektrum organizací, vytvořil HTS a definitivně se alespoň na organizační úrovni od al-Káidy oddělil. Ta následně poslala do Sýrie „speciální jednotku“ pod názvem Hurras ad-Din k udržení alespoň nějaké přítomnosti v zemi.
HTS se následně spolu s dalšími povstaleckými organizacemi ocitla pod faktickou tureckou ochranou v okolí města Idlíb. Jako součást dohody s centrální vládou bylo velkému množství rebelů umožněno se do oblasti stáhnout. Turecko zde následně vytvořilo nárazníkové pásmo, které jednotlivé skupiny využily k vytvoření jisté formy samosprávy. Ta pak byla HTS dominována. Vývoj z posledních dnů ukazuje, že se jí podařilo své síly konsolidovat výrazněji, než se očekávalo. Zatímco úspěch ofenzivy neleží jen na bedrech HTS, ta v ní hrála klíčovou roli. A bude rozhodně chtít hrát významnou roli i v nové syrské vládě. Novým syrským premiérem je taktéž její člen. Otázkou tak je, co od Džuláního dále čekat.
Historie ukázala, že i přes své islamistické postoje a kořeny je Džulání schopný pragmatických ústupků, změn a kompromisů. Rozhodně tak nejde o radikála stylu Islámského státu. Jednotky HTS se i v současné ofenzivě chovaly relativně ohleduplně a postupovaly spíše jako osvoboditelé než dobyvatelé. Například se ani nezapojují do bojů s jednotkami faktické kurdské samosprávy. Zároveň je však jádro organizace složeno i z jednotek, které se často netají svým příklonem k politickému islamismu, a to i v jeho extrémnější podobě. Otázkou tak zůstává, která tvář v rámci širší koalice povstaleckých skupin, která svrhla Asadův režim převáží. A jakou roli v ní bude relativně vnitřně heterogenní HTS hrát. Organizace není napojena na žádnou z hlavních globálních islamistických sítí a je tak pravděpodobné, že bude mít primárně lokální cíle. Samozřejmě v ní nalezneme extrémní elementy, avšak spojovat HTS automaticky s mezinárodním terorismem, Islámským státem, či naopak s demokratickou tranzicí a správou je předčasné a hlavně zkratkovité. Džuláního pragmatismus však skýtá určité světlo na konci tunelu katastrofického syrského konfliktu.
