Článek
Nigerská junta, která se k moci v zemi dostala v polovině loňského roku, provedla na konci minulého týdne další kroky směrem ke konsolidaci jak převratu samotného, tak i nastaveného protizápadního a proruského kurzu. V prohlášení navazujícím na návštěvu americké delegace v zemi pučistická vláda vypověděla vojenskou smlouvu se Spojenými státy, která umožňovala americké armádě udržovat přítomnost v zemi – primárně na základně u města Agadez, kterou využívala k protiteroristickým operacím v regionu. Washington tak neuspěl se svou snahou udržovat s pučistickou vládou pragmatické vztahy, které vedly k opatrné reakci na události z loňského července.
Zatímco pro Spojené státy by vypovězení ze základny znamenalo umenšení už tak velmi limitované přítomnosti v subsaharské Africe, pro nigerskou juntu by šlo o další krok směrem k napodobení politického a bezpečnostního směřování Mali a Burkiny Faso, které si prošly podobnou trajektorií vývoje již dříve. To vše v kontextu ukončení sankcí, které na Niger vloni uvalila sousední Nigérie a ke kterému taktéž došlo minulý týden. Byl to přitom současný nigerijský prezident Bola Tinubu, který původně pučistům v Niamey vyhrožoval nejen sankcemi, ale i přímou vojenskou intervencí jednotek pod hlavičkou regionálního uskupení ECOWAS. K ní však i kvůli odporu politických zástupců ze severu země, kteří zastupují část společnosti, která je s Nigerem historicky, etnicky a ekonomicky provázaná, nakonec nedošlo.
Vypovězení spolupráce s USA pak navazuje jak na podobný krok ve vztahu k francouzským a šířeji evropským jednotkám, tak i na navození proruských vazeb v oblasti. Základna USA byla dle junty v zemi nelegálně. Je však pravděpodobné, že za rozhodnutím ukončit platnost smlouvy u působení americké armády v zemi je spíše odpor Spojených států k možné užší spolupráci mezi Nigerem a Ruskem (Niamey s Moskvou podepsalo dohodu o obranné spolupráci v prosinci loňského roku), případně Íránem (Niger je například významným vývozcem uranu).
Problémem vazeb nově vytvořené Aliance sahelských států na Rusko však je, že v nich ve skutečnosti dochází k dalšímu zhoršování bezpečnostní situace, tedy procesu, který se původně stal záminkou pro převzetí moci armádami jak v Nigeru, tak i předtím opakovaně v Mali a Burkině Faso a navázání vztahů na Moskvu. Počet útoků v regionu masivně roste, ruský personál ze zemí vyváží nerostné bohatství a zajišťuje pouze limitovanou ochranu režimům. Jedná se tedy o model, který v dobách studené války a v mnoha státech i po jejím skončení prováděla právě tolik nenáviděná Francie.
Případné vypovězení americké přítomnosti by nás mělo zajímat ještě z jednoho důvodu. Město Agadez je totiž historicky uzlem, přes který se organizovaly migrační toky směřující přes Saharu na sever k pobřeží Středozemního moře a dále do Evropy. Zvýšená kontrola Ruskem podporovanými režimy nad těmito trasami může dále destabilizovat migrační problematiku, což povede jak k nárůstu úmrtí mezi migranty právě v oblasti Sahary, tak i zvýšenému přesunu osob přes Středozemní moře. To následně vyvolává uvnitř evropských společností velmi polarizující spory ohledně přístupu k otázce migrace.
Niger byl do roku 2023 sice chudou, ale relativně stabilní a demokratickou zemí. I přes množství útoků ze strany sahelského Islámského státu nedocházelo k masivnímu rozmachu teritoriálních aktivit Islamistických skupin, jak to vidíme v Mali či Burkině Faso. Převrat však postupně směřuje tento sahelský stát na podobnou destruktivní trajektorii jako u jeho dvou sousedů a případný přeliv násilí bude mít zásadní negativní dopady jak na stát samotný, tak i širší region. Jedním z dopadů je už v současnosti absolutní zesměšnění akceschopnosti ECOWAS, které se v bezpečnostní rovině ukazuje jako bezzubé. Stejně tomu je i u pozice regionální velmoci, Nigérie. Rozšíření nestability dále na východ Sahelu je problémem jak pro celý širší region, tak i pro Evropu. Současný krok nigerské junty k naplnění tohoto scénáře jen přispívá.
