Článek
Afrika je obzvlášť v kontextu pučů probíhajících v posledních letech zejména v pásu Sahelu vnímaná jako oblast nesvobody, kde je demokratická forma vládnutí a výměna politických elit v rámci soutěživých voleb naprosto cizím konceptem. Je pravda, že politické systémy afrických států jsou velmi mladé a často neusazené, a že na kontinentu najdeme mnoho autoritářských režimů od totalitní vojenské diktatury v Eritreji, přes absolutní monarchii v Eswatini, po de facto okupační režim ve Středoafrické republice. Nalezneme zde však i mnoho případů, které vykazují opačný trend.
V kontextu pro nás velmi významných voleb na Slovensku a v Polsku takto například úplně zapadla informace o konání prezidentských voleb v Libérii. Tento stát se v devadesátých letech dostal do širokého povědomí skrze masivní občanskou válku spojenou primárně s aktivitami později odsouzeného válečného zločince Charlese Taylora. Jak Libérie, tak i sousední Sierra Leone, která byla zasažena jak tím samým konfliktem, tak i například sdílenou epidemií eboly z před několika let, však procházejí postupným procesem stabilizace politické situace v zemi. Vzhledem k infrastrukturním problémům trvalo sčítání hlasů prvního kola prezidentských voleb velmi dlouho, avšak soutěž mezi bývalým profesionálním fotbalistou a držitelem Zlatého míče z roku 1995 Georgem Weahem, který mandát obhajuje, a Josephem Boakaiem, který je jeho hlavním vyzyvatelem, je značně vyrovnaná. Čeká je tak druhé kolo, které o budoucím držiteli tohoto úřadu rozhodne.
Relativně svobodné volby a vládu práva můžeme například dlouhodobě najít od konce apartheidního režimu v Pretorii z první poloviny devadesátých let na jihu kontinentu. JAR, Botswana, Lesotho nebo Namibie dlouhodobě udržují demokratický systém. V rámci JAR dokonce došlo k zadržení bývalého prezidenta Zumy za pohrdání soudem – něco co v méně stabilních právních systémech v podstatě nepřipadá v úvahu. Nakolik jsou však tyto systémy skutečně schopné vygenerovat mírové předání vlády v rámci soutěživých voleb je v současnosti otázkou. Historicky zde s výjimkou Lesotha totiž stále vítězí jedna „národně-osvobozenecká“ strana, která nemá potřeby výsledky nijak manipulovat. Už parlamentní volby v Jihoafrické republice příští rok mohou naznačit, nakolik si Africký národní kongres obecných demokratických principů opravdu váží. Je totiž pravděpodobné, že přijde o většinu křesel v parlamentu a za jistých, avšak nepravděpodobných okolností, může být opozicí vytlačen z vlády.
Na kontinentu však nalezneme i státy, ve kterých ke změně vlád či prezidentů v relativně soutěživých volbách dochází. Demokratická změna vlády tak zde není pouze nevyzkoušenou možností, ale žitou praxí. Příkladem může být Senegal. Zde v nedávné době došlo k masivním protestům v návaznosti na úvahy současného prezidenta Macky Salla zneužít změny ústavy k pokusu o zisk třetího mandátu. Této možnosti se však nakonec i na nátlak části senegalské populace oficiálně vzdal. Navíc došlo k soudnímu přezkumu, na základě kterého bylo znovu umožněno kandidovat předákovi opozice Ousmane Sonkovi. Zde můžeme vidět jasný rozdíl oproti státům, kde jsou volby využívány pouze jako zástěrka pro udržení autoritářského režimu u moci. V poslední době se takto „proslavil“ Gabon, u kterého volební manipulace a vnitropolitické spory vedly k provedení dalšího z pučů.
Soutěživé volby pak probíhají i v Nigérii nebo Keni. Nigérie si prošla dlouhou řadou vojenských a jiných autokratických režimů, avšak již dvě dekády dochází k relativně standardnímu předání moci mezi prezidenty. A to i přes nařčení z volebních nesrovnalostí, které se pravidelně v návaznosti na výsledky voleb objevují. To samé lze říci o Keni. Zde můžeme vidět i poměrně funkční právní systém, díky kterému může opozice napadnout jak volební výsledky, tak některá rozhodnutí vlády. V poslední době šlo například o rozhodnutí vyslat keňské jednotky na násilím zmítané Haiti.
Mezi demokratizující se státy lze řadit i Zambii. Zde i přes snahy o potlačování opozice a znemožnění předání moci nakonec došlo v roce 2021 k předání moci do rukou Hakainde Hichilemy. Naopak západoafrická Ghana dlouhodobě patří ke státům, které vykazují příklon k demokratickým hodnotám „západního“ stylu. Toto je důležité zmínit, jelikož na kontinentu nalezneme i více tradiční projevy demokracie.
Ty se dají vysledovat například v somálském prostředí. Konkrétně, vzhledem k rozpadu somálského státu a chaosu na jihu země, zde hovoříme o mezinárodně neuznaném Somalilandu. Na rozdíl od jihu zde došlo v devadesátých letech k řešení jednotlivých lokálních konfliktů na velmi otevřené bázi „konferencí“. V silně rovnostářské somálské společnosti se tímto způsobem dokázala spousta rozporů urovnat do míry, kdy Somaliland je v současnosti relativně funkční politickou entitou, kde i přes všechny ekonomické a politické problémy dochází k nepravidelným, ale svobodným a soutěživým volbám, jejichž výsledky jsou široce uznávány.
Představa Afriky jako kontinentu plně ovládaného autoritáři, kde populace nemá žádné slovo je tak lichá i pokud si jako indikátorem politických svobod pomůžeme konáním soutěživých voleb, jejichž výsledek je široce uznány. Tyto sice na kontinentu často vykazují nedostatky v podobě snah o zastrašení opozice, vyvolávání volebního násilí, či skrze počáteční odmítání volební porážky. Trend je však v mnoha částech kontinentu pozitivní. Volby navíc rozhodně nejsou jediným způsobem, kterým se mohou místní populace vyjádřit k politické situaci v jejich zemi. V mnoha státech nalezneme aktivní občanskou společnost, která umí velmi dobře formulovat své požadavky. I v Burkině Faso, před současným kolapsem v důsledku přelivu násilí ze sousedního Mali, dokázali aktivní civilisté tlačit na prodemokratické změny, které vedly k uspořádání a respektování soutěživých prezidentských voleb s uznaným výsledkem. Afrika není stát a jednotlivé politické režimy se od sebe liší i co se příklonu k demokratickým hodnotám týká.
