Článek
„Afričané neumí budovat státy.“ „Africké společnosti jsou postaveny na úplně odlišných principech a stát zde nemůže fungovat.“ „Jediný, kdo budoval politické instituce v Africe, byli kolonialisté.“ Toto jsou některá vyjádření, která se často objevují v diskuzích o kontinentu. Je však pravdou, že v Africe nedochází k budování států nad úroveň zde zanechanou z období kolonialismu? Není. Tato představa totiž vychází jak ze zkreslených představ o současné situaci na kontinentu, tak z idealizace koloniální minulosti u části evropských populací.
Je pravda, že na většině kontinentu do období dekolonizace nebyla kontrola nad územím zásadní hodnotou. Významnou výjimku v tomto ohledu však například tvořily náhorní oblasti dnešní Etiopie. Zde vzhledem ke specifickým klimatickým podmínkám docházelo k budování usedlých komunit v podobném stylu, jako tomu bylo v Evropě. Jinde však obvykle velmi bohatá fauna a flóra nebo naopak podmínky nutící kočovný způsob života ve spojitosti s nízkou mírou hustoty zalidnění tvořily podmínky, ve kterých nebyla kontrola území tak klíčovou hodnotou. To hlavně v porovnání s Evropou, kde se po devastujících válkách vytvořila silně teritoriální a agresivní instituce státu.
Koloniální správa na africkém území vytvořila geograficky často velmi špatně kontrolovatelné celky. Pokud se podíváme na mapu států jako Namibie (konkrétně Capriviho pruh) nebo Zambie, všimneme si prvních nelogičností. Státy Sahelu pak například mají kontrolovat velmi řídce obydlené oblasti saharské pouště. Středoafrická republika má také nízkou hustotu zalidnění a rozsáhlé území. K tomu s výjimkou úplného jihu kontinentu s pro kolonisty příznivým klimatem nedocházelo k budování fyzické ani politické infrastruktury. Ta se zaměřila na schopnost s co nejmenšími náklady vyvážet co nejvíce surovin. Éra kolonialismu tak na kontinentu rozrušila tradiční formy správy, přenesla mezinárodně chráněné, avšak často nelogicky nakreslené hranice a nevybavila nově vzniklé celky pro správu tohoto území.
Nově vzniklé státy pak vznikly v mezinárodně chráněných hranicích, které nevyžadovaly vojenskou ochranu. Jejich režimy byly navíc často podporovány jednou ze supervelmocí. To dále umožňovalo přežít i neefektivním systémům, které se však často po konci studené války zhroutily. To vyvolává dojem, že v Africe nemůže instituce státu uspět. Bez ohledu na to, že například občanská válka v USA proběhla asi 90 let po vyhlášení státu, čehož většina afrických států, jak upozorňuje expert na africkou státnost Jeffrey Herbst, ještě nedosáhla, najdeme na kontinentu úspěšné příběhy.
Při pohledu na data věnující se různým měřením státnosti nalezneme několik případů, které vykazují hodnoty, které je řadí mezi úspěšnější případy budování státu. Takovými jsou například Senegal, Ghana, Namibie, Keňa, Tanzanie, nebo Jihoafrická republika. Tyto případy ukazují možnou cestu, jak lze vytvořit fungující státy i v případě jejich umělé demarkace a chybějícího vnějšího ohrožení.
Jedním takovým příkladem je i Botswana. Stát byl v šedesátých letech v době své dekolonizace velmi chudý a teprve po zisku nezávislosti došlo k nálezu zásob minerálů, hlavně diamantů, které státu přinesly finance nutné pro rozvoj. Na rozdíl od mnoha jiných států však nebyly zisky z těžby rozkradeny elitami, ale použity pro rozvojové aktivity ve státě. Politické elity nově vznikajícího státu dokázaly uzavřít dohodu s místními tradičními vůdci ohledně sdílení zisků z těžby, díky čemuž mohl stát vybudovat nutnou infrastrukturu. Díky tomu došlo k masivnímu rozvoji životní úrovně ve státu a ten dokázal vybudovat pro své občany nutné služby.
Stejně tak Senegal nebo Ghana budují postupně se rozvíjející politickou a fyzickou infrastrukturu, která zlepšuje kapacity obou států spravovat své území a nabízet obyvatelům potřebné služby. Ghana tak například cílí na podporu menších těžařů, čímž by se zvýšil praktický přínos těžebního průmyslu pro obyvatele. Toto jasně poukazuje na snahu o širší rozvoj, a ne pouze zneužívání ekonomiky politickými elitami. Senegal v nedávné době obnovil železniční spojení mezi Dakarem a městem Saint-Louis. Toto znovu ukazuje na snahu rozvinout kapacity státu a přinést další služby jeho občanům.
Eritrea je v tomto kontextu unikátním případem. Stát v Rohu Afriky vznikl v kontextu velmi podobném budování státu v Evropě. Entita, která byla nejdříve volně spravovanou periferií Habeše a následně italskou kolonií bojovala v podstatě od padesátých let o nezávislost, které dosáhla díky porážce režimu Derg v Etiopii roku 1991 respektive 1993. V Eritrei je tak národní cítění vybudováno na základě odporu vůči vnějšímu ohrožení a značně inkluzivní. Po roce 1998 a devastující válce s Etiopií však není tento potenciál využíván k rozvoji státu, ale k utužení vojenské totalitní diktatury, která stát spravuje. Eritrei se proto přezdívá Severní Korea Afriky – znovu tedy ne neefektivní a rozpadlý stát.
Státy v Africe jsou velmi mladé, často vytvořené v uměle, a ne příliš citlivě nakreslených hranicích. Navíc vznikly často s naprosto chybějící fyzickou a politickou infrastrukturou nutnou pro jejich fungování. Kontext studené války dále v mnoha částech kontextu pomohl udržet u moci neodpovědné režimy, které necílily na rozvoj státních kapacit, ale udržení sebe sama u moci. To však neznamená, že Afrika neumí budovat státy. V mnoha částech kontinentu vidíme pozitivní posun, ať už to je dlouhodobě u států jako Botswana, Namibie nebo Senegal, nebo například v návaznosti na politické změny jakou byla výměna na pozici prezidenta/ky v Tanzanii. Afrika sice vyniká vysokým množstvím slabých a zhroucených států, ale to by nás nemělo vést k zobecnění těchto procesů na celý kontinent.
