Článek
Není žádným tajemstvím, že se Mali od roku 2012 zmítá v násilí. Schopnost státu kontrolovat své území byla i před tímto rokem do značné míry limitovaná, a to primárně na hustěji zalidněný jih země. Povstání z tohoto roku a události na něj navázané tento problém však dále zvýraznily. Do velmi komplikovaného konfliktu, který obsahuje širokou koalici navázanou na al-Káidu, sahelskou odnož Islámského státu, místní domobranecké skupiny nebo malijskou armádu v současnosti podporovanou ruskými jednotkami od září letošního roku promlouvá staronový aktér – sekulární tuarežské milice. Slovo sekulární je zde důležité, jelikož Tuaregy nalezneme i v rámci jednotek islamistických skupin. To zahrnuje i formální hlavu uskupení napojeného na al-Káidu Iyada ag-Ghalyho.
Historie Mali je poznamenána povstáními na severu rozlehlého státu. Tuaregové bojovali za lepší ekonomické podmínky pro jimi obývané oblasti a lepší politické zastoupení několikrát, konkrétně v šedesátých a devadesátých letech, ale také v roce 2007, kdy však boje vypukly primárně v sousedním Nigeru. Bylo to však povstání z roku 2012, které uvrhlo Mali do chaosu. V rámci něj se totiž projevily dva faktory, které předcházejícím povstáním chyběly. Za prvé to byla podpora ze strany islamistických milic, primárně skupiny známé pod jménem Ansar Dine. Za druhé to byl návrat tuarežských bojovníků z Libye. Ten byl navíc ještě podpořen přesunem velkého množství zbraní ze stejného státu na jihozápad.
Toto vedlo k masivnímu ohrožení režimu v Bamako, který, jak je dobře známo, vedl k zásahu Paříže a intervenci francouzských jednotek, které postup rebelů na jih a také vyhlášení státu Azawad na severu zamezili. Už předtím však došlo k jasnému odpojení sekulárních tuarežských rebelů od islamistických povstalců. Ti pak začali do jisté míry spolupracovat s Francií a jí podporovanou vládou, což vedlo v roce 2015 k podepsání Dohod z Alžíru. V rámci nich došlo k vymezení vztahů mezi centrem a severem Mali. K naplnění mnoha bodů však v důsledku neutěšené bezpečnostní situace nedošlo.
Důvod, proč došlo k obnovení povstání, je však jiný. V červnu letošního roku vypověděla malijská vláda ze země jednotky OSN pod hlavičkou mise MINUSMA. Jednotky OSN tak začaly postupně opouštět základny i v oblastech nárokovaných Tuaregy, které však byly následně zabrány malijskou armádou a jejich ruskými spojenci, stále ještě pod hlavičkou Vágnerovy skupiny. I vzhledem k brutálnímu vedení protipovstaleckého boje ze strany ruských žoldnéřů došlo k agresivní protiakci ze strany do té doby klidných tuarežských jednotek. Ty pak osočily centrální vládu z porušení Dohod z Alžíru. Dle interpretace tuarežských vůdců totiž měly tyto základny spravovat jednotky sekulárních Tuaregů, a nikoliv ty řízené centrální vládou.
Tuaregové začali znovu proti malijské vládě bojovat a zabírat území na severu a ve středu země. Taktéž se začaly objevovat zprávy o opětovné kooperaci s na al-Káidu napojenou nesilnější povstaleckou skupinou Jama'at Nasr al-Islam wal Muslimin (JNIM). Toto také dává smysl, jelikož organizace je složena ze značně rozmanitého množství skupin a tvoří na rozdíl od Ansar Dine více přijatelnou, i když stále krajně problematickou alternativu ke stále brutálnější malijské armádě. S Tuargey má navíc společný cíl ve vypuzení malijských vojsk. Po osmi letech tak došlo k obnovení další fronty malijského konfliktu.
V průběhu minulého týdne se objevily zprávy o úspěchu Vágnerovců a malijské armády ve středním Mali a dobytí města Kidal. Důležitou zprávou to není jen pro význam města jako takového, ale také z důvodu obsazení základny dříve využívané jednotkami OSN v oblasti. Jde tak o symbolicky důležité vítězství Ruskem podporované malijské armády v konfliktu, kde jinak od stažení evropských jednotek tahá za kratší konec. Znamená to však porážku povstaleckých skupin a specificky ukončení povstání sekulárních Tuaregů?
Odpověď zní nikoliv. Jak je již dlouho poukazováno na základě dat z konfliktu, příchod ruských jednotek vedl k masivnímu nárůstu počtu úmrtí u civilního obyvatelstva. To už tak neutěšenou situaci dále radikalizovalo, a jak se ukazuje i na příkladu Tuaregů, vede i do té doby neutrální skupiny obyvatel k pozvednutí zbraní. Tento úspěch sice představuje dočasnou taktickou výhodu, avšak dlouhodobá data poukazují na postupnou ztrátu kontroly malijských vojsk nad vlastním územím.
Dobytí Kidalu tak velmi pravděpodobně neznačí zásadní obrat v malijském konfliktu. Malijská vláda s podporou Vágnerovců jen využila stahování jednotek OSN k zabrání strategicky významných základen. Toto však vedlo k osočení vlády z nedodržení předchozích dohod a započetí nového tuarežského povstání, které ještě více zhoršuje pozici vlády v Bamako. Současné úspěchy v centrálním Mali tak pravděpodobně nepovedou k zásadní změně v dynamice konfliktu.
