Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní podoby a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. Prvním případem, který jsem k představení tohoto tématu zvolil je Eritrea – jeden z pěti a jediný z afrických států, který hlasoval proti přijetí rezoluce Valného shromáždění ES-11/1 z druhého března 2022 odsuzující ruskou agresi vůči Ukrajině a požadující stažení ruských vojsk z ukrajinského území.
Eritrea jako nezávislý stát vznikla jako výsledek občanské války, která byla vedena od počátku šedesátých let dvacátého století až do roku 1991, kdy padl etiopský režim Derg. O dva roky později bylo novou vládou v Addis Abeba vedenou povstaleckou Tigrajskou lidově-demokratickou frontou umožněno teritoriu hlasovat o nezávislosti. Referendum dopadlo jednoznačně a výsledek byl přijat jak Etiopií, tak i mezinárodním společenstvím, díky čemuž se v polovině roku stala Eritrea plnoprávným členem OSN. Režim vedený odbojovými předáky v čele s prezidentem Isaiasem Afwerkim vystavěl stát na principech absolutní soběstačnosti a nezávislosti, což se v zahraniční politice projevilo vysokou mírou pragmatismu, ale i užitím všech prostředků včetně vojenských a ad hoc spoluprací s velkým množstvím aktérů.
Eritrea po svém vzniku vedla konflikt se všemi svými sousedy včetně Jemenu, se kterým sdílí pouze námořní hranici, a to primárně o delimitaci hranic. Mimo devastující konflikt s Etiopií z let 1998-2000, vedl režim v Asmaře ozbrojený konflikt se Súdánem v roce 1994, s již zmíněným Jemenem v roce 1995 a Džibutskem v letech 1996 a 2008. Eritrea se dále zapojila do obou konžských válek z přelomu devadesátých let minulého století a prvního desetiletí tohoto století, které navazovaly na genocidu ve Rwandě z roku 1994, případně podporovala rebely v oblastech svého zájmu, a to včetně islamistických milic v Somálsku z důvodu jejich útoků na etiopské síly v regionu. Po odstavení tigrajských předáků od moci v Etiopii pak začal eritrejský režim spolupracovat s vládou v Addis Abeba, včetně přímého podílů na vojenských operacích v Tigraji.
Eritrejská zahraničně-politická orientace se pak drží silného pragmatismu a neochoty uzavírat trvalá spojenectví, která jsou vnímána jako zranitelnost. Stát spolupracoval se západními státy, dokud cítil, že potřebuje ekonomickou pomoc při rozvoji infrastruktury zdevastované desetiletími ozbrojeného odboje vůči etiopské nadvládě, ale bez ochoty přijmout jakákoliv omezení na svá rozhodnutí. V devadesátých letech i usiloval o jistou liberalizaci ekonomiky a politického života, toto však vzalo za své po roce 2000. Stejně tak utilitárně využívá čínské investice, nebo například ochotu Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů platit za možnost využívat základny na eritrejských území a ostrovech v Rudém moři. Primárním cílem eritrejské zahraniční politiky je však vždy zajištění maximální míry nezávislosti a soběstačnosti režimu, který pro tyto potřeby vytvořil silně militarizovaný totalitní režim, masivně využívající otrocké práce branců (k tomu třeba jindy).
Vztahy Ruska a Eritrei zapadají do této logiky. Problematický vztah mezi eritrejskou guerillou a Sovětským svazem, který byl sice částečně ideovým vzorem, ale podporoval režim Derg, byl po zisku nezávislosti přetaven v pragmatickou spolupráci. K významnému navázání eritrejského režimu na Rusko nedošlo ani po utužení režimu po válce s Etiopií, který Isaiase vedla k příklonu k antiamerikanismu a odporu proti vměšování západu jako jednoho z nástrojů utužení vnitřního režimu. Ani proklamovaný odpor vůči „západnímu vměšování“ však nezabránil pragmatické spolupráci s kanadskou těžařskou společností Nevsun, která pomáhá eritrejskému státu využít bohaté zásoby nerostných surovin na jeho území a tím zabezpečuje většinu legálního vývozu ze země. Eritrea pak nejenže nevyžadovala externí ochranu Ruska při hlasování o sankcích vůči režimu v roce 2009 v návaznosti na odmítnutí stáhnout se ze sporných území s Džibutskem, ale Rusko dokonce toto hlasování na půdě Rady bezpečnosti OSN podpořilo.
Přes hlasování ruských zástupců v OSN ve věci sankcí však vidíme pragmatickou snahu prezidenta Isaiase navázat vztahy s kýmkoliv, kdo by mohl jeho režimu poskytnout podporu a nevyžadoval vnitropolitické změny. V květnu 2014 byla eritrejská delegace první oficiální návštěvou, která navštívila Ruskem nelegálně okupovaný Krym. Delegace na Krym a další okupovaná území v Gruzii nejenže poukázala na spolupráci s Ruskem, ale byla také vyjádřením odporu vůči ukrajinské zahraniční politice v Rohu Afriky, primárně proti dodávkám zbraní pro Etiopii, která byla v té době vnímána jako úhlavní nepřítel Eritree.
Ruská přítomnost v zemi měla být posílena po roce 2018 kdy došlo k podepsání dohody o výstavbě logistického centra na pobřeží Rudého moře, nejspíše v přístavu Assab, který využívá i například loďstvo Spojených arabských emirátů pro operace v Jemenu. V eritrejských přístavech pak také kotví námořní síly Íránu. Slib o výstavbě byl znovu pronesen v návaznosti na agresi vůči Ukrajině z letošního roku a podporu ze strany Eritree na půdě OSN. Jestli k nějaké výstavbě dojde je však stále otázkou a stálá přítomnost ruského námořnictva v Rudém moři tudíž taktéž.
I přes přímou podporu Ruska v rámci prvního hlasování na půdě Valného shromáždění OSN a obecně vřelé vztahy mezi oběma režimy však nelze Eritreu vnímat jako spolehlivého ruského spojence. Na rozdíl od Běloruska, Sýrie a Severní Koreji, eritrejští zástupci nehlasují konsistentně s Ruskem v otázkách týkajících se agrese proti Ukrajině. Eritrea vede velmi pragmatickou politiku založenou na snaze režimu o přežití, která se neslučuje se závislostí na externích partnerech, a to ani Rusku či Číně, kteří jsou preferování jinými autokratickými režimy. Spolupráce s Ruskem je pro prezidenta Isaiase výhodná, dokud nepovede k závislosti. Současný postoj vůči válce na Ukrajině může mimo pragmatický příklon k Rusku také částečně posílit vnitřní obraz režimu jako oponujícímu americkému a západnímu tlaku, čímž částečně legitimizuje vysokou vnitřní militarizaci společnosti. Jakýkoliv přísun zdrojů je také vítán a Eritrea je ochotna k mírným ústupkům co se týče využívání jejích přístavů státy, které nebudou vyžadovat žádné další politické změny. Tento vztah je tak čistě transakční.
Eritrea je příkladem státu, který Rusko ve svých vlivových operacích sice může využívat díky své schopnosti navazovat vztahy s autokratickými a totalitními režimy, ale který rozhodně nemůže považovat za spolehlivého spojence. Eritrea vztahu využívá účelově a její rozhodnutí se řídí primárně snahou o maximální míru nezávislosti na jakémkoliv zahraničním aktérovi. I přes pozornost, která byla přikládána rozhodnutí hlasovat proti rezoluci ES-11/1, nelze Eritreu považovat za silného diplomatického spojence Moskvy.
