Článek
Občanská válka v Súdánu zůstává i po více jak roce jedním z nejvíce devastujících konfliktů současnosti. Mediálně přehlížený mocenský boj mezi súdánskou armádou v čele s gen. Burhánem and Jednotkami rychlé podpory (RSF) gen. Dagalem (Hemedtim) rozpoutal v zemi nepředstavitelnou katastrofu. Z domovů byly vyhnány miliony lidí, velká část populace trpí nebo je na hraně hladomoru, rozsáhlé oblasti včetně hlavního města Chartúmu jsou zdevastovány, dochází k masivním etnickým čistkám a hromadnému znásilňování. Naposledy byl vyhlášen stav hladomoru v utečeneckém táboře Zamzam v Dárfúru. V něm přebývá asi půl milionu osob.
Súdán je příkladem státu, ve kterém i přes občanské války a humanitární katastrofy dlouhodobě spíše nedochází k mezinárodní intervenci, a to nejen v její vojenské podobě. Problematika intervencí je většinou přibližována na těch případech, které proběhly. V africkém kontextu se řeší příčina neúspěchu misí OSN v Somálsku UNOSOM I a II v devadesátých letech. Velmi oblíbenou je pak kritika zapojení států NATO na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN v Libyi proti Muammaru Kaddáfímu. Súdán však dlouhodobě poukazuje na dilema, které je v rozhodnutí (ne)intervenovat přítomno a které bylo zmíněno například při letošních připomínkách třiceti let od vypuknutí genocidy ve Rwandě.
V období po skončení studené války jsou současné boje třetím významným vnitropolitickým konfliktem, který na území Súdánu probíhá. Tím prvním byl dlouholetý spor mezi Chartúmem a dnešním Jižním Súdánem, který vedl k odtržení jihu v roce 2011. Zde došlo k řešení konfliktu z velké části i kvůli tlaku části států v čele s USA na vyřešení bojů. Diplomatický a ekonomický tlak tak sice vedl k vyřešení tohoto specifického sporu, ale ne ke stabilizaci situace v Jižním Súdánu, který se téměř okamžitě ponořil do občanské války, která již byla z velké části mezinárodně ignorovaná. Vyřešení jednoho sporu vedlo k započetí války na jiném místě. Neproběhla žádná stabilizace, ani pokus o pomoc s vybudováním nového státu.
Druhým významným konfliktem byla genocidní válka v Dárfúru, která mnohým súdánským představitelům v čele v Omarem al-Bašírem vynesla obžalobu u Mezinárodního trestního soudu. Zde se zase ukázaly limity naprosto oddané víře neintervenovat ve vnitřních záležitostech ze strany Číny. Peking v Súdánu již od devadesátých let budoval infrastrukturu pro těžbu ropy (která se nachází primárně na území dnešního Jižního Súdánu) a jejího převozu na sever. Súdán se díky tomu stal jedním z významných exportérů ropy do Číny. Peking nakonec díky svému vlivu byl do značné míry hnán k odpovědnosti za genocidní chování chartúmského režimu a následně přestal vetovat rezoluce na půdě Rady bezpečnosti OSN ohledně Dárfúru včetně umožnění přítomnosti společné mise OSN a Africké unie UNAMID. Rozhodnutí nevměšovat se se totiž rovnalo faktickému krytí súdánského režimu a jeho chování na západě země.
Na dilema, jestli a jak intervenovat, narážíme i nyní. Boje v zemi jsou jednoznačně umožněny a udržovány i zapojením externích států. Hemedtiho síly jsou podporovány ruskými paramilitárními jednotkami (Vágenrovci). V zemi probíhá zástupný konflikt mezi Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Ruské ministerstvo obrany a zahraničí je čím dál tím více aktivní v podpoře súdánské armády, čímž Moskva efektivně podporuje obě strany konfliktu. Naopak Číně její pasivita přinesla devastaci investic do ropné a železniční infrastruktury, pro Evropu pak přinesla významnou destabilizaci na jejím jižním křídle, které je již tak silně ohroženo konfliktem v Mali, Burkině Faso a Nigeru.
Toto neznamená, že by vojenský zásah situaci vyřešil. Rada bezpečnosti OSN evidentně není ochotná zásah autorizovat, Súdán není prioritou pro žádného významného hráče mezinárodní politiky a stát by už vzhledem ke své rozloze pro jakoukoliv efektivní stabilizaci potřeboval vyslání obřího množství jednotek. Unilaterální zásah ze strany EU, Číny či USA je iluzorní, ruské působení je pak značně destruktivní. Avšak ani iniciativy na nižší úrovni zapojení nevedou k zisku dostatečného množství prostředků Na to upozornil dosavadní neúspěch iniciativy směřující na zisk asi dvou a půl miliardy dolarů, které měly zajistit prevenci hladomoru v zemi. Ten v současnosti ohrožuje většinu obyvatel v zemi.
V Súdánu vidíme drastický dopad kombinace domácích a regionálních mocenských sporů. Obří utrpení, ale i geopolitické výzvy, které tato kombinace přináší znovu poukazují na dilema, se kterým je jakékoliv rozhodnutí o mezinárodní intervenci spojeno. Zásah nikdy nepovede k naprostému vyřešení situace a bude, mnohdy legitimně, kritizován. Ignorování problémů pak znamená nejen masivní utrpení, ale i riziko rozšíření konfliktu do dalších oblastí. Rozhodnutí nevměšovat se, či naopak intervenovat, není nikdy černobílé.
