Článek
Poté, co mezinárodní trestní soud (ICC) vydal 17. března zatykač na Vladimira Putina, se ruský diktátor dostal do vybrané společnosti osob mezinárodně stíhaných za závažné a masivní válečné zločiny a další zločiny proti lidskosti. Mezi mnoha dalšími je ve stejné pozici i jiný (i když nyní již bývalý) prezident, súdánský Omar Bašír. Jeho případ poukazuje jak na závažnost případů, které ICC posuzuje, tak i na překážky, které jsou v případě takto exponovaných osob kladeny do cesty možnému souzení těchto závažných zločinů.
Omar Hasan Ahmad al-Bašír se dostal k moci v Súdánu ve svých pětačtyřiceti letech v červnu 1989 v rámci puče, který svrhl předchozí vládu Sadika al-Mahdího. Tento puč byl podporovaný, a dle některých dokonce z pozadí řízený islamistickým politikem a aktivistou Hasanem al-Turábím. Bašír po svém nástupu k moci změnil mírně liberalizační politiku předchozí vlády, zavedl centralizační, arabizační a islamizační politiky (až po jeho svržení například došlo ke kriminalizaci ženské obřízky) a ukončil jakákoliv jednání s povstalci z později se odtrživšího Jižního Súdánu. Ze Súdánu se v devadesátých letech stal na mezinárodním poli vyvrhel.
Prvním důvodem byla eskalace bojů proti povstalcům v Jižním Súdánu. Nejenže v rámci této občanské války docházelo k brutálním zásahům i proti civilnímu obyvatelstvu na jihu v té době společného státu, ale Súdán také po určitou dobu využíval služby původně ugandské Armády božího odporu (Lord´s Resitance Army, LRA) Josepha Konyho pro potřeby bojů vůči jižním rebelům. LRA proslula jak schizofrenií svého vůdce, který údajně ztělesňuje duchy mnoha zemřelých, kteří skrze něj organizaci řídí, tak i masivním využívání dětských vojáků a masakry civilního obyvatelstva. I proti Konymu a jeho okolí je ze strany ICC vydán zatykač. Súdán pak také po omezenou dobu před vynuceným odchodem skupiny do Afghánistánu hostil bin Ládinovu al-Káidu a například ve střední Evropě relativně známého Iljiče Ramíreze Sáncheze, známějšího jako Šakal, který zde pak francouzskými službami zatčen a následně ve Francii odsouzen. Existuje také podezření ohledně výroby a užití chemických zbraní súdánským režimem vůči povstaleckým skupinám. Chartúmská politická elita devadesátých let byla minimálně problematickou, avšak události tohoto období se nestaly důvodem pro vydání zatykače ze strany ICC.
Súdán pak byl mezinárodně-politickými a ekonomickými tlaky donucen k jisté normalizaci svých politik, které byly navíc spojeny s odstavením al-Turábího od moci z důvodu vnitropolitických sporů. Ty vyvrcholily na konci devadesátých let jeho přechodem do opozice a následným uvržením do domácího vězení, kde i v roce 2016 zemřel. Súdánská vláda byla navíc okolnostmi dotlačena k jednání s rebely na jihu země, které vyvrcholily v roce 2005 v podepsáním mírové dohody mezi vládou v Chartúmu a Súdánským lidově-osvobozeneckým hnutím/armádou. Ta pak vedla k referendu, na základě kterého získal Jižní Súdán v roce 2011 nezávislost.
Co dostalo Bašíra do hledáčku ICC byly události na východu země, kterou do roku 2019 z pozice prezidenta vedl. Poslední konflikt v Dárfúru vypukl v roce 2003. Nearabské obyvatelstvo regionu započalo povstání vůči centru kvůlii diskriminační a exklusivní politice vůči nearabskému obyvatelstvu. Toto se shodovalo se základními důvody pro povstání na jihu v té době ještě společného státu. Povstání v Dárfúru pak bylo potlačováno za pomocí velmi brutálních, až genocidních nástrojů. Odhady pak uvádí, že v důsledku konfliktu v regionu zemřely vyšší desítky nebo až statisíce civilistů. Nechvalně proslulými se pak staly jednotky Džandžavíd, které se podílely na mnoha zločinech páchaných režimem v regionu – jejich velitel Alí Kušayb je pak ICC v současnosti souzen. Dárfúr se stal symbolem brutality Bašírova súdánského režimu.
Zatykače ICC proti Omaru Bašírovi byly vydány v letech 2009 a 2010 v pěti případech zločinů proti lidskosti od vraždy, mučení a znásilnění přes cílené útoky na civilisty až po snahu o vyhlazení skupiny obyvatelstva. Zatímco po téměř deset let byla jakákoliv možnost vydání Bašíra v podstatě iluzorní (během své návštěvy v Rusku v roce 2017 například požádal o ochranu Súdánu před Spojenými státy), situace se změnila v roce 2019, kdy byl diktátor svržen občanskými protesty a uvězněn. I přes následný puč, částečně motivovaný i strachem části vojenských elit z postihu za jejich rozhodnutí, a podílu na zločinech v Dárfúru (Bašír není jediným představitelem bývalého súdánského režimu, na kterého je vydán zatykač ICC), však nadále probíhá soud proti Bašírovi uvnitř Súdánu.
Bašír byl nejprve v prosinci 2019 odsouzen na dva roky za korupci. Následně byl souzen za svůj podíl na puči v roce 1989, ke kterému se v prosinci 2022 přiznal. Za tento podíl mu v Súdánu teoreticky hrozí až trest smrti. Na druhou stranu však Baširovy domácí soudy do jisté míry brání jeho vydání k ICC. Civilní vláda sice nedlouho před vojenským převratem v roce 2021 slíbila vydání bývalého súdánského prezidenta ICC, avšak k tomu zatím nedošlo. Vzhledem k velmi pravděpodobnému podílu významné části vojenských elit na souzených válečných zločinech a zločinech proti lidskosti ve válce v Dárfúru je pak otázkou, jestli k vydání Omara Bašíra může za současné situace, kterou armáda značně ovlivňuje, někdy dojít. To speciálně v rámci v současnosti probíhajících jednání o možném předání moci zpět od vojenské junty k civilní správě.
Případ Omara Bašíra poukazuje na problematiku souzení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti u vrcholných politických představitelů. Bašír měl jednoznačný, minimálně politický podíl na mnoha odsouzeníhodných, v podstatě genocidních politikách súdánského státu. Právní normy však vyžadují jak jednoznačné prokázání viny, tak i předstoupení obžalovaného před soud, což v mezinárodní politice, obzvlášť v otázkách týkajících se (bývalých) hlav států, představuje zásadní problém. Vladimir Putin se svým předvoláním před ICC dostal mezi „vybranou společnost“, v rámci které však má poměrně slušnou šanci zodpovědnosti, alespoň co se rozsudku ICC týká, uniknout.
