Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. Súdán si v posledních čtyřech letech prošel bouřlivým vnitropolitickým vývojem započatým úspěšnými prodemokratickými protesty proti vládě Omara Bašíra pokračujícím ustanovením provizorní vlády po armádní puč, který ale taktéž nakonec nejspíše směřuje k jisté demokratizaci systému. Tento vývoj výrazně ovlivnil vztah této dominantně arabské země a Moskvy.
Súdán získal nezávislost na Spojeném království a Egyptu v roce 1956 a od té doby jde o zemi poznamenanou dominancí centra a jejího převážně muslimského, arabského obyvatelstva a rebeliemi na periferních oblastech. Vyhrocená islamizační politika je pak spojena od konce osmdesátých let hlavně s vládou Umara al-Bašíra a jeho „pravé ruky“ z devadesátých Hassana al-Turabiho. Bašírova vláda nejenže vedla konflikt s povstalci na jihu země, který se táhl v několika vlnách již od padesátých let dvacátého století, ale také v Dárfúru na západě země. Kvůli způsobu vedení války v Dárfúru byl na Bašíra dokonce uvalen zatykač Mezinárodní trestního soudu v Haagu. Bašír však byl ve sporu s většinou mezinárodní komunity již od devadesátých let, kdy na svém území například hostil známého teroristu Iljiče Ramírze Sáncheze, zvaného Šakal, nebo Usámu bin Ládina a jeho al-Káidu. V roce 2011 pak Súdán přišel o významnou část svého území po vytvoření Jižního Súdánu.
Neochota stárnoucího Bašíra odstoupit od moci ve spojitosti s prudkým nárůstem cen základních komodit vedla v prosinci 2018 k masivním protestům v zemi. Ty si v průběhu následujících měsíců vyžádaly na straně protestujících stovky mrtvých a tisíce zraněných a uvězněných. Nakonec však v polovině roku 2019 došlo k pádu vlády, uvěznění Bašira a vytvoření přechodné vlády. Ta se však u moci neudržela příliš dlouho a v říjnu 2021 proběhl v zemi vojenský puč, který ustavil nové vojenské vedení země. Proti tomuto vývoji však v zemi nadále probíhají protesty obyvatel, kteří si přejí pokračování demokratického směřování vývoje v zemi. Armádní vedení i přes potlačování těchto protestů dále vede jednání o možném návratu k situaci po roce 2019 a předání politické moci do rukou civilistů.
Bašírův Súdán se díky svému statusu vyvrhele mezinárodního společenství stal ideálním cílem pro ruské aktivity. Rusko zde kombinovalo snahu najít na kontinentu spojence s možností přístupu k Rudému moři a nerostným surovinám v zemi. Umar Bašír navštívil ruské Soči v roce 2017, kdy požádal ruského prezidenta Putina o ochranu před USA a nabídl Súdán jako možnou bránu do Afriky. Tato možnost byla pro Rusko lákavá, a to primárně z důvodu nabídky otevření své vojenské námořní základny. Dohoda o stavbě této základny v přístavním městě Port Sudan měla být podepsána již v tom samém roce. Rusko by tak získalo možnost využívat infrastrukturu po dobu 25 let s možným prodloužením o dalších deset. Moskva by si touto dohodou zajistila přítomnost na strategicky důležitých námořních trasách v situaci, kdy po znemožnění přítomnosti svého námořnictva Džibutskem měla otevřenu cestu buď v rámci nevyzpytatelné Eritree, kde došlo k podepsání dohody o možnosti využívání přístavů v roce 2018, nebo v Somalilandu, kde však působí i jiné státy, které mohou případná jednání blokovat.
K narušení plnění dohody ze strany vlády v Chartúmu došlo právě v souvislosti s prodemokratickými protesty. Tento potenciál si uvědomovali i ruští poradci a pro potřeby súdánského režimu připravili možné kroky, které by vedly k potlačení protestů nad rámec obecně užívaného násilí vůči protestujícím. Ruští občané v Súdánu napojeni na Vágnerovce navrhli propojit potlačování protestů s masivní desinformační vlnou, která měla spojit protesty se zahraničními vlivy, primárně z Izraele, a vykreslit je jako protiislámské a kriminální. K tomu mělo dojít jak pomocí ovládnutí informačního prostoru, tak i napojením protestů na potenciální (fiktivní) vypalování mešit a nemocnic a například i skrze rozdávání LGBT vlajek, které by pak dále posilovaly narativ externího vměšování a odporu vůči Islámu. Rusko dále podporovalo konání veřejných poprav „kriminálníků“. Súdánská vláda však nereagovala takto silně, což vyvolalo v ruských partnerech režimu frustraci, a protesty nakonec uspěly.
Od roku 2019 pak vidíme v súdánské pozici vůči možnému využití Port Sudan Ruskem značné lavírování. Samotná dohoda byla suspendována ze strany nové súdánské vlády v dubnu roku 2021, a to i přesto, že Rusko již zemi dodalo část slíbených zbraňových systémů. K rozhodnutí přispělo i stažení země z amerického seznamu států podporujících terorismus a ochota dalších států začít v Súdánu investovat. Po vojenském puči se však pozice vojenské junty znovu naklonila směrem k podpoře ruských aktivit. Toto se odrazilo například ve faktu, že Rusko na rozdíl od většiny mezinárodního společenství převrat nikdy neodsoudilo. Dvojka súdánského režimu Mohamed Hamdan Dagalo, známý jako Hemeti, pak navštívil Rusko shodou okolností zrovna v době zahájení invaze na Ukrajinu v únoru 2022 a prohlásil, že s vojenskou přítomností ruského námořnictva v Súdánu nemá problém. Kdo však s takovýmto krokem má problém je nejen část vnitropolitické opozice, ale i západ nebo Egypt.
Potenciální vybudování ruské námořní infrastruktury v Port Sudan však není jediným důvodem pro zapojení Ruska v zemi. Mimo obligátní diplomatickou podporu na půdě OSN, kde se súdánští zástupci nepřipojují k západním rezolucím ve vztahu k ruské invazi na Ukrajinu, jde i o těžbu zlata. Na Jevgenije Prigožina navázaná společnost Meroe Gold získala v Súdánu koncese, které obcházejí standardní povinný třicetiprocentní podíl v těžařských společnostech, který vláda standardně využívá k udržení části zisků z těžebních aktivit zahraničních společností v Súdánu. Zlato je pak bez jakékoliv kontroly vyváženo ze země buď letecky nebo skrze sousední Středoafrickou republiku, kde má Rusko také silné postavení. Z Ruska pak do Súdánu dále platí prostředky na zajištění přítomnosti ruského personálu, a to i toho ozbrojeného. Kvůli tomuto vztahu přichází Súdán o stovky milionů amerických dolarů v ušlém zisku.
Ruský zájem v Súdánu je tak motivován jak geostrategickým významem súdánského pobřeží, tak i ekonomickými motivy. Zatímco jednání s ostrakizovaným a silně autoritářským režimem Omara Bašíra bylo pro ruskou vládu jednoduché, protesty směřující směrem k demokratizaci systému pozici Ruska zkomplikovaly. K moci se sice relativně rychle vrátila vojenská junta, ale i ta čelí náporu protestů, které dále posiluje špatný přístup k potravinám a vodě. Vývoj z posledních týdnů napovídá snaze o dohodu mezi jednotlivými složkami súdánské politiky, která by mohla Súdán znovu otevřít zahraničním investicím. Ty by mohly znamenat opuštění plánů na vybudování ruské základny, která by v tomto modelu působila na přítomnost mnoha dalších investorů toxicky. Podobně je otázkou, jak dlouho dokáží ruští těžaři udržet pro sebe výhodný model těžby zlata, na kterém právě obyvatelstvo Súdánu značně tratí.
