Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. Po Eritrei se v druhé části pokusím stručně představit případ Středoafrické republiky, státu, ve kterém pozorujeme asi nejúspěšnější působení Vágnerovy skupiny na kontinentu.
Středoafrická republika je relativně rozlehlým státem – asi osmkrát větším než Česká republika –, který má však dle odhadů ve srovnání asi jen poloviční populaci, která je navíc nerovnoměrně rozložená s hlavním populačním centrem na jihu země v hlavním městě Bangui (asi milion obyvatel) a muslimskou menšinou na severu země. Hlavní město je pak vzdáleno asi 1.500 km od nejbližšího přístavu a v zemi nalezneme jen asi 500 km zpevněných silnic. Nerovnoměrné rozložení obyvatel a složitá geografie dále znesnadňuje administrativu území na kterém se nachází rozlehlé nekontrolované plochy, které například pro své potřeby využívá Konyho Armáda božího odporu.
Země získala nezávislost na Francii v roce 1960, ale do povědomí se zapsala primárně vnitřní nestabilitou, přímými intervencemi Francie, nebo mezi lety 1976-9 bizarní změnou republikánského zřízení na císařství pod nadvládou Jean-Bédela Bokassy, jehož opulentní korunovace téměř zbankrotovala stát. Kontinuální vnitřní nestabilita a neschopnost vlády kontrolovat své území či přerozdělovat zisky z těžby nerostných surovin jako diamanty nebo uran vedly v roce 2013 k převzetí moci rebely ze severu podporovanými Čadem – milicemi Séléka. V návaznosti poslala do země své vojenské síly znovu Francie v rámci operace Sangaris. Avšak ani zahraniční přítomnost nedokázala zabránit dalšímu násilí spojenému s vytvořením milic Anti-Balaka, které s jednotkami Séléky bojovaly. V tomto kontextu se v roce 2016 prezidentem státu stal Faustin-Archange Touadéra jehož administrativa začala s Ruskem spolupracovat.
V roce 2017 došlo k setkání prezidenta Touadéry a ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova, na základě které došlo k navázání bezpečnostní spolupráce, která měla pomoci stabilizovat zemi, tedy splnit úkol, který se nedařil misi OSN MINUSCA, která v zemi působila již od roku 2014. Původních 170 „civilních poradců“ – členů Vágnerovy skupiny – časem narostlo na až 2 000 žoldnéřů. V návaznosti na jednání mezi vládou a částí rebelů sice došlo v roce 2019 k podepsání Chartúmské dohody, která měla ukončit násilnosti mezi vládou a hlavními odbojovými skupinami, ale toto příměří nepřežilo zmanipulované volby v následujícím roce a v roce 2021 musely zahraniční jednotky odrazit útok rebelů na hlavní město.
I když je přítomnost ruských jednotek na středoafrickém území na první pohled stabilizující, tuto funkci přinášejí příslušníci Vágnerovy skupiny pouze pro režim v Bangui, nikoliv pro stát jako takový. Přítomnost Vágnerovců zajišťuje režimu bezpečnost v rámci hlavního města, které je klíčové pro mezinárodní uznání, avšak nezajišťuje mu žádnou faktickou kontrolu nad zbytkem země. Na oplátku za tuto službu je pak umožněno ruským jednotkám využívat nerostné bohatství země pro své obohacení, čímž stát přichází o potenciální příjem. Rusko je přímo zapojeno v těžbě hlavně zlata a diamantů, a to často v rámci využití místní pracovní síly, která je nucena k těžbě v často velmi těžkých podmínkách pod přímou kontrolou ruských vojáků. Ruské jednotky se soustředí na stabilizaci těžebních oblastí často za použití velmi brutálních metod. Nadto však nedochází k žádným soustavným aktivitám směřujícím ke stabilizaci země jako takové.
Ruské působení je pak rámováno masivní propagandistickou kampaní, která zahrnuje například tvorbu filmů jako Turista prezentujících velmi pozitivní pohled na ruské jednotky v zemi, nebo vystavění pomníku ruských jednotkám v Bangui. Rusko dále prezentuje masivní mediální kampaň jak na sociálních, tak i v tradičních médiích a potlačuje, i za použití násilí, nezávislou novinařinu v zemi. Středoafrická republika je pak na diplomatické úrovni jedním z velkého množství států, které nehlasují pro rezoluce odsuzující ruské působení na či agresi vůči Ukrajině. Rusko je také skrze pozici Národního bezpečnostního poradce přímo přítomno v rozhodovacím procesu vlády. Dle dostupných informací také Rusko rekrutuje občany Středoafrické republiky pro potřeby své de facto koloniální války na Ukrajině.
Přímý vliv Ruska tak využívá podobu mezinárodního režimu na kontinentu, který neumožňuje změnu hranic států a chrání tím mezinárodní existenci i entit, které jsou jinak v praxi pouhou fikcí. Mezinárodními representanty takových útvarů jsou pak politické síly kontrolující hlavní město. Ruským jednotkám tak stačí pouze zajistit vládě a prezidentovi bezpečí v hlavním městě a tím si zajistit loajalitu režimu v mezinárodních otázkách. Nejenže díky tomu došlo ke stažení francouzských jednotek ze země a výraznému oslabení misí OSN a EU v zemi, ale Rusku je umožněno využívat pro své potřeby nerostné bohatství země, které nikterak nevede k rozvoji státu či jeho obyvatel.
Propojení Středoafrické republiky a Ruska tak, i přes antikoloniální rétoriku Moskvy, přímo využívá koloniální a neokoloniální metody zahraniční politiky. Externímu partnerovi v tomto případě nejde o navázání rovnocenných vazeb, ani o humanitární pomoc či rozvoj daného státu, ale transakční spojení s jedním konkrétním politickým aktérem, díky kterému dochází k vývozu surovin z daného státu a export obyvatel pro potřeby vedení agresivní války v jiné části světa. Pro toto není třeba kontroly nad rozsáhlým územím, ani budování masivní infrastruktury. Toto znovu koresponduje s chováním koloniálních mocností z devatenáctého a dvacátého století, jejichž přítomnost na africkém kontinentu většinou vedla pouze k rozvoji přístavů a nejnutnější infrastruktury, která zajišťovala vývoz surovin z vnitrozemí a nikoliv rozvoj politických entit jako takových.
Je tak paradoxem, že Rusko i přes diplomatickou podporu od mnoha postkoloniálních vlád a využívání antikoloniálního sentimentu primárně vůči evropským státům, v tomto případě Francii, plně zrcadlí techniky, které mnohé státy do nestability původně uvrhly. Rusko je pak v tomto ohledu velmi dobře schopné spolupracovat s personalizovaným středoafrickým režimem. Na rozdíl od masivních stabilizačních misí pod patronátem OSN či Africké unie na jiných částech kontinentu pak nemusí do své vojenské přítomnosti tolik investovat, jelikož cílem není stabilizace státu jako teritoriální entity, ale mnohem více limitovaná ochrana hlavního města a vybraných těžebních oblastí před většinou špatně vyzbrojenými, vycvičenými a organizovanými povstaleckými organizacemi. V rámci Středoafrické republiky tak dokázalo Rusko přetavit relativně malé úsilí v zajímavé ekonomické a částečně také diplomatické zisky skrze využití dobře známých koloniálních metod.
