Článek
Gambie je nejmenším pevninským státem Afriky, kromě krátkého pobřeží plně obklopeným Senegalem. Území, které se rovná asi sedmině rozlohy ČR, se rozprostírá podél obou břehů poslední části toku stejnojmenné západoafrické řeky. Území obývá asi 2,5 milionu převážně muslimského obyvatelstva, které má za úřední jazyk postkoloniální angličtinu, což dále Gambii odlišuje od frankofonního Senegalu. Ústí Gambie bylo od první poloviny 19. století pod kontrolou britské správy, která zde založila i současné hlavní město Banžul. Britové od té doby udrželi kontrolu nad ústím řeky, zatímco Francie spravovala okolní území. Geografie státu byla značně problematická, a tak se v rámci koloniální správy několikrát uvažovalo nad předáním kontroly Francii, avšak k tomuto nikdy nedošlo a k definitivnímu ustanovení hranic mezi současnou Gambií a Senegalem došlo v roce 1889.
Gambie získala nezávislost na Spojeném království v roce 1965 a o pět let později byla vyhlášena republikou. Život v malém státu téměř plně pohlceném Senegalem nebyl i přes politickou stabilitu idylický. V roce 1981 tak došlo k pokusu o převrat, který však byl potlačen za pomoci senegalských ozbrojených sil. Obě entity se pak spojily do konfederace zvané Senegambie. Ta se však i přes geografickou logiku ukázala jako neudržitelná a v roce 1989 se rozpadla zpět na Senegal a Gambii. Je to právě toto období, ve kterém můžeme pozorovat začátek vojenské spolupráce s Tureckem.
V období rozpadu Senegambie došlo v menší součásti dočasné konfederace k přebudování ozbrojených složek, se kterým napomáhali i externí partneři včetně Turecka. Zpočátku na tomto partnerství nebylo nic až tak významného. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let podepsalo Turecko s Gambií několik dohod ohledně výcviku místní armády a podílelo se spolu s dalšími státy na rozvoji gambijských státních institucí. Situace se však dramaticky změnila v roce 1994. Do té doby stabilní a relativně demokratický stát, který však byl i přes konání svobodných voleb pod vládou jedné strany, v ten rok postihl další pokus o puč. Tentokrát však proti němu sousední Senegal nezakročil a pučisté se svržením vlády uspěli. Do čela státu se dostal Yahya Jammeh a zemi přetvořil v represivní autokracii.
Ihned po svém nástupu k moci začal Jammeh utužovat režim, bojovat proti svobodnému tisku a zasahovat proti opozici i za cenu potlačování lidských práv. I přes obnovení iluze voleb po roce 1996 byla jakákoliv změna vlády nemožná a několik pokusů o puč taktéž neuspělo (bizarní pokus o převrat z roku 2015 je popsán například zde). Z důvodu rozvoje autoritářství se pak ze země stáhli všichni významní zahraniční partneři primárně ze Západu. Vláda v Banžul naopak navázala diplomatické vztahy s Kaddáfího Libyí nebo za cenu investic přeorientovala svou politiku z podpory pevninské Číny na Tchaj-wan. Turecko však v zemi zůstalo přítomno a stalo se tak klíčovým partnerem v oblasti rozvoje gambijských ozbrojených sil. Tato spolupráce pak pokračovala i poté, co byl na přelomu let 2016/17 prezident, který si udělil titul „budovatel mostů“ i přes svojí opozici vůči vybudování infrastruktury přes řeku Gambii, která by umožnila Senegalu efektivnější propojení severu s jižní provincií Casamance, odstaven od moci.
Díky neochotě bývalých gambijských partnerů s režimem Jammeha spolupracovat začalo Turecko mimo výcvik armády, který byl kvůli geografické poloze a demografické situaci důležitý hlavně pro schopnost zapojení gambijských sil v misích OSN, cvičit i hasiče, policii a další součásti státní správy. Tím se stalo zásadním partnerem malého západoafrického státu v oblasti rozvoje bezpečnostních složek v zemi. Oba státy pak spolupracovaly i na diplomatické úrovni, kdy v roce 2005 režim v Banžuli údajně zvažoval mezinárodní uznání Tureckem podporovaného Severního Kypru, který mimo Ankaru nikdo jiný za stát neuznává. Na začátku druhého desetiletí jednadvacátého století pak oba státy navzájem otevřely své ambasády. V roce 2012 pak došlo k podepsání memoranda o spolupráci v oblasti rozvoje turismu, který je pro Gambii klíčovým ekonomickým odvětvím. Vzhledem ke klíčové roli Turecka v oblasti vojenského výcviku je pak zástupce tureckých ozbrojených sil dlouhodobě vojenským poradcem gambijského prezidenta.
Vzájemné vztahy se udržely i po změně režimu. Na konci roku 2016 došlo k prezidentským volbám, které Jammeh nejen že překvapivě prohrál, ale ještě překvapivěji jejich výsledek dočasně uznal. Vítěz, Adama Barrow, se však k moci v termínu určeném legislativním rámcem nedostal, jelikož si Jammeh své odstoupení rozmyslel. Legitimní vítěz voleb musel utéct do Dakaru, kde byl také na začátku roku 2017 prezidentem prohlášen. Jammeh byl nakonec na nátlak Hospodářského společenství západoafrických států – ECOWAS – donucen výsledky voleb respektovat. K tomu však došlo až po vstupu senegalských vojsk do Gambie, což bylo usnadněno i významnou podporou Barrowa u gambijských ozbrojených sil.
Barrow hned v roce 2018 Turecko navštívil a o dva roky později přiletěl do Bažul turecký prezident Erdogan. Toto jasně potvrdilo silné pouto mezi Tureckem a Gambií. Dále došlo i k posílení ekonomické spolupráce obou států, či zavedení přímé linky Turkish Airlines do země. Vzhledem k nízké ekonomické síle Gambie je však stále výrazně nejsilnější poutem této západoafrické země s Tureckem právě vojenská spolupráce.
Od započetí spolupráce na počátku devadesátých let do roku 2019 vycvičilo Turecko asi 7500 gambijských vojáků. Do roku 2007 pak probíhal tento výcvik primárně na území Gambie, ale poté začal být preferován výcvik v Turecku. V tomto kontextu je nutno podotknout, že vzhledem k velmi malé velikosti gambijských ozbrojených sil (zdroje uvádí počet mezi 4-8 000) toto představuje extrémně silné pouto na vzdáleného partnera. V lednu 2022 pak například v Turecku cvičilo dalších 250 gambijských vojáků v protiteroristických operacích.
Pro Turecko je Gambie nejvýznamnějším vojenským partnerem v oblasti subsaharské Afriky. V roce 2017 byl zřízen post vojenského přidělence Gambie v Turecku. Ten má v rámci Gambie velmi vysoké postavení a přímý přístup ke špičkám gambijských ozbrojených sil a ministerstva obrany, což poukazuje na význam této spolupráce pro vládu v Banžul. V březnu 2021 pak byla podepsána mezi oběma státy nejnovější dohoda o vojenské spolupráci a výcviku.
Turecko pak Gambii mimo výcvik dodává i vojenské vybavení, což celé spolupráci dodává mimo diplomatického i ekonomický rozměr. Dodávky vojenského materiálu v historii probíhaly v několika fázích a primárně cílily na posilování schopnosti Gambie působit v peacekeepingových operacích OSN, jelikož Gambie není schopná bránit své území vůči případnému útoku svého jediného souseda. Turecko pak například darovalo 600 000 USD na pomoc gambijským ozbrojeným silám v Mali. Primárním cílem ekonomické spolupráce je však export zbraní, který je v souladu s ekonomickou politikou Turecka v oblasti vývozu vojenského materiálu do celého regionu subsaharské Afriky. Například v červnu loňského roku si pak Banžul objednala 20 tureckých obrněných vozidel Hizer. V listopadu pak Turecko dva tyto stroje Gambii věnovalo, aby zvýšilo schopnost jejích ozbrojených sil využívat v misích OSN vlastní techniku. Gambie se tak v oblasti obchodu se zbraněmi stalo součástí širší turecké vojenské spolupráce na kontinentu.
Na první pohled bizarní spolupráce malé Gambie, téměř plně obklopené Senegalem a vzdáleného Turecka poukazuje na náhody, které mohou často o spolupráci i ve vojenské oblasti rozhodovat. Turecko má v současnosti v Gambii důležitého vojenského spojence a tato spolupráce se projevuje jak v oblasti výcviku, tak i obchodu a rozhodovacího procesu. Pro obě strany jde o dlouhodobě výhodné partnerství, které je však na první pohled relativně nelogické. Afrika však nabízí mnohá taková překvapivá, avšak v jádru velmi pragmatická spojenectví. I díky ochotě tureckých vlád ignorovat problematické aspekty vlády Yahya Jammeha, je úzká vojenská spolupráce mezi Banžul a Ankarou tohoto ukázkovým příkladem.
