Článek
O službě Čechů ve Wehrmachtu se mluví nerado. Nehodí se do jednoduchého obrazu dějin, kde jsou role jasně rozdělené na hrdiny a zrádce. Přesto jde o kapitolu, kterou nelze ignorovat a už vůbec ne zjednodušovat.
Tisíce mužů z Hlučínska a Těšínska se během druhé světové války ocitly v uniformě nacistické armády. Ne proto, že by sympatizovali s Hitlerem, ale proto, že se jejich domovy po roce 1938 staly součástí Třetí říše. V praxi se z nich stali otroci války. Lidé zbavení možnosti volby, kteří byli státem využiti jako spotřební materiál pro frontu.
Pěchotní objekt československého pohraničního opevnění z let 1936–1938.
Hlučínsko a Těšínsko: Starou říší proti své vůli
Hlučínsko bylo po Mnichovské dohodě přímo připojeno k Německu jako tzv. Altreich – stará říše. To mělo zásadní důsledek: místní obyvatelé automaticky získali německé občanství. Bez žádosti. Bez souhlasu. Bez možnosti odmítnout.
Podobná situace panovala i na části Těšínska, které bylo postupně začleňováno do německého prostoru. Muži z těchto oblastí se tak z právního hlediska stali Němci a jako „němečtí občané“ podléhali branné povinnosti.
Odmítnutí narukovat nebylo aktem vzdoru, ale rozsudkem. Hrozily:
• vězení,
• koncentrační tábor,
• odveta proti rodině.
Mnozí proto narukovali. Ne proto, že by chtěli, ale proto, že museli. Ve skutečnosti nešlo o službu vlasti, ale o nucenou práci v uniformě, kde lidský život měl jen omezenou hodnotu.
„Prajzáci“ – cizí doma i po válce
Lidé z Hlučínska a části Těšínska navíc nesli ještě jedno stigma. V českém prostředí se jim dlouhodobě říkalo „Prajzáci“. Označení odvozené od slova Preußen (Prusko), které je stavělo do role „těch druhých“.
Tato nálepka přežívala i po roce 1945. Pro mnohé Čechy nebyli plnohodnotnými spoluobčany, ale podezřelými „polo-Němci“, a to bez ohledu na jejich skutečné postoje, jazyk nebo osobní zkušenosti z války.
Jednotka Wehrmachtu při přesunu otevřenou krajinou během druhé světové války.
Muži, kteří se vrátili z fronty v uniformě Wehrmachtu, byli doma často přijímáni s nedůvěrou. Otroci války se po návratu změnili v podezřelé, kteří museli obhajovat něco, co si sami nevybrali.
Ještě včera v československém bunkru
Paradox dějin je krutý. Řada těchto mužů byla v roce 1938 mobilizována do československé armády a připravena bránit republiku v pohraničních opevněních. Po Mnichovu ale přišel rozkaz stáhnout se a brzy nato nový rozkaz. Už ne z Prahy, ale z Berlína.
Z obránců republiky se během několika let stali pěšáci Wehrmachtu, nuceně nasazení v cizí armádě, kterou mnozí vnitřně odmítali.
„K tomu vlaku nás ve čtyři ráno vedl otec na voze, na tom platoňáku. Byli jsme čtyři. A já jsem z těch čtyř přišel domů sám. Všichni ostatní padli.“ Josef Nosiadek, voják pěchoty Wehrmachtu, účastník bojů na východní frontě
Fronta sama o sobě rychle zbavovala iluzí i těch, kteří do války vstupovali bez přesvědčení. Nešlo o ideologii, ale o přežití v nelidských podmínkách.
„Jak je člověk na té frontě, tak už není člověkem. Jak je nevyspalý, hladový, zavšivený… to je hrozného něco,“ vzpomínal Valter Tomaschek, jeden z vojáků nasazených na východní frontě.
Podobná svědectví nejsou výjimkou. Nejde v nich o ideologii, ale o holé přežití jednotlivce v systému, který s lidmi zacházel jako s čísly.
„Vrátil jsem se domů. A nebyl jsem vítán.“
Jedním z tisíců podobných osudů byl i příběh muže z Hlučínska, narozeného krátce po první světové válce. V roce 1938 byl mobilizován do československé armády a sloužil u pohraničního opevnění. Po Mnichovu se jeho rodná obec ocitla v hranicích Třetí říše a on se přes noc stal „německým občanem“.
V roce 1941 přišel povolávací rozkaz.
Narukoval k pěšímu pluku Wehrmachtu a byl odeslán na východní frontu. Ne jako dobrovolník, ale jako mladý muž, který věděl, že odmítnutí by znamenalo trest nejen pro něj, ale i pro jeho rodiče.
Po návratu domů v roce 1945 nebyl vítán. Následovaly výslechy, podezřívání a mlčení. Nikdo se neptal, zda měl na výběr.
Po válce: vina bez soudu
Po roce 1945 byli tito muži často paušálně označováni za kolaboranty. Nezohledňovalo se:
• že neměli možnost rozhodování,
• že sloužili pod hrozbou represí,
• že mnozí z nich zaplatili zdravím nebo životem.
Jejich zkušenost nezapadala do poválečného národního příběhu. A tak byla jednoduše vytěsněna.
Zapomenutá kapitola
Služba Čechů ve Wehrmachtu není příběhem zrady ani hrdinství. Je to příběh lidí zbavených svobody volby, lidí, kteří byli totalitním státem využiti jako otroci války.
Němečtí váleční zajatci vedení v Kyjevě během druhé světové války.
Připomínat tuto kapitolu neznamená omlouvat nacismus. Znamená to odmítnout jednoduché mýty a přijmout skutečnost, že dějiny jsou složité a lidské osudy v nich často tragické.
Zdroje
Sloužil jsem ve Wehrmachtu – dokumentární film, Česká televize
Paměť národa – svědectví obyvatel Hlučínska a Těšínska
František Emmert - Češi ve Wehrmachtu
Václav Kural: Češi, Němci a jejich vztahy
Benjamin Frommer: Národní očista
