Článek
Obklíčení, které mělo skončit katastrofou
Na začátku roku 1942 se situace na východní frontě začala měnit. Po neúspěšném útoku na Moskvu přešla Rudá armáda do rozsáhlé zimní protiofenzivy. Jedním z hlavních cílů se stala německá 16. armáda operující jižně od Leningradu v oblasti města Děmjansk.
V únoru 1942 se sovětským vojskům podařilo prorazit frontu a obklíčit přibližně 90 tisíc německých vojáků. Vznikla tak tzv. Děmjanská kapsa. Sovětské velení očekávalo, že obklíčené jednotky dlouho nevydrží. Situace ale dopadla jinak.
Hitler odmítl ústup
Vrchní velení německé armády stálo před zásadním rozhodnutím. Ustoupit, nebo vydržet. Adolf Hitler odmítl ústup povolit a rozhodl, že obklíčené jednotky zůstanou na místě.
Velitelem německých sil v kapse byl generál Walter von Brockdorff-Ahlefeldt, který organizoval obranu a snažil se udržet bojeschopnost vojáků i v extrémních podmínkách. Jedním z dalších důležitých velitelů byl generál Walther von Seydlitz-Kurzbach.
Walter von Seydlitz-Kurzbach
Právě zkušenosti z Děmjansku později výrazně ovlivnily jeho pohled na obklíčení a vedení války.
Waffen-SS a krvavé boje v lesích
Mezi obklíčenými jednotkami byla i 3. tanková divize SS Totenkopf pod velením Theodora Eickeho. Totenkopf patřila mezi nejtvrdší a zároveň nejkontroverznější jednotky Waffen-SS. Divize vznikla z příslušníků koncentračních táborů a měla za sebou řadu válečných zločinů.
V Děmjansku však sehrála důležitou vojenskou roli. Jednotka nesla hlavní tíhu obrany v některých úsecích fronty a utrpěla těžké ztráty během sovětských útoků. Boje byly mimořádně tvrdé.
Němečtí vojáci čelili sovětským útokům, nedostatku zásob, nemocem i extrémní zimě. Teploty často klesaly hluboko pod nulu a mnoho mužů trpělo omrzlinami. Lesnatý a bažinatý terén navíc komplikoval pohyb techniky i zásobování.
Luftwaffe zachraňuje kapsu
Klíčovou roli hrála Luftwaffe. Německé transportní letouny každý den přivážely munici, potraviny, léky i pohonné hmoty. Zároveň odvážely raněné vojáky. Navzdory špatnému počasí a sovětským útokům se Němcům podařilo několik měsíců zásobovací most udržet.
A právě to změnilo Hitlerovo myšlení. Děmjansk totiž vypadal jako důkaz, že obklíčená armáda může přežít díky leteckému zásobování.
Průlom z obklíčení
Na jaře 1942 zahájili Němci operaci s cílem prorazit koridor k obklíčeným jednotkám. Po těžkých bojích se jim podařilo vytvořit úzkou zásobovací cestu, která spojila Děmjansk s hlavní frontou. Kapsa přežila. A právě v tom spočíval problém.
Úspěch v Děmjansku totiž vytvořil iluzi, že podobná operace může fungovat i jinde.
Seydlitz a lekce, kterou Hitler nepochopil
Když byla o několik měsíců později u bitva u Stalingradu obklíčena německá 6. armáda pod velením Friedricha Pauluse, Hitler znovu odmítl povolit ústup. Věřil, že Luftwaffe dokáže armádu zásobovat stejně jako v Demjansku. Jenže situace byla úplně jiná.
Ve Stalingradu bylo obklíčeno přes 250 tisíc vojáků, vzdálenosti byly mnohem větší a sovětská protivzdušná obrana silnější. Generál Walther von Seydlitz-Kurzbach patřil mezi důstojníky, kteří prosazovali okamžitý průlom z kotle. Chápal, že Děmjansk a Stalingrad nejsou srovnatelné situace.
Jeho návrhy ale Hitler odmítl. Letecké zásobování selhalo a výsledkem byla jedna z největších katastrof německé armády během celé války. Po kapitulaci padl Seydlitz do sovětského zajetí a později spolupracoval s organizací Národní výbor Svobodné Německo, která vystupovala proti Hitlerovi.
Lekce, která vedla ke katastrofě
Děmjansk dnes nepatří mezi nejznámější bitvy druhé světové války. Přesto měl obrovský význam. Ukázal, že Němci dokážou přežít obklíčení, ale zároveň vytvořil nebezpečnou iluzi, která později vedla ke katastrofálním rozhodnutím.
A právě proto je Děmjansk často označován za předzvěst Stalingradu.
Zdroje
Wikipedie: Demyansk Pocket
