Článek
Jan Bořil bezpochyby patří mezi nejvýraznější postavy novodobé historie Slavie. Šest mistrovských titulů, téměř tři stovky soutěžních zápasů, kapitánská páska, Liga mistrů i Evropská liga. To všechno jsou fakta, která mu už nikdo nevezme.
Jenže být klubovou legendou neznamená, že má hráč automaticky právo rozhodovat o tom, kdy a jak jeho příběh skončí.
Po svém odchodu do Liberce Bořil otevřeně kritizoval způsob, jakým se s ním Slavia rozloučila. Prohlásil, že nečekal, že se klub zachová „k legendě“ právě takto. Bylo z něj cítit velké zklamání i pocit křivdy.
Jenže právě tato slova otevírají jinou otázku. Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdo je legenda? Je to hráč sám? Nebo fanoušci, historie a čas?
Bořil byl vždy symbolem bojovnosti. Nikdy nebyl technickým virtuosem, ale jeho nasazení, obětavost a ochota nechat na hřišti všechno z něj udělaly miláčka tribun. Jenže stejná bojovnost měla i svou odvrácenou stránku.
Během kariéry několikrát překročil hranici mezi tvrdostí a zbytečnou agresivitou. Často se dostával do konfliktů se soupeři i rozhodčími. Nejednou svým chováním rozděloval fanoušky a pro mnoho příznivců soupeřů se stal jednou z nejméně oblíbených tváří české ligy. Jeho emoce byly někdy předností, jindy ale Slavii spíše škodily.
A právě tady možná vznikl problém. Měl Bořil pocit, že jeho minulost je důležitější než současná výkonnost?
Moderní fotbal je neúprosný. Každý klub se jednou musí rozloučit i s největšími jmény. Stejně skončili John Terry v Chelsea, Iker Casillas v Realu Madrid nebo Francesco Totti v AS Řím, byť každý jiným způsobem. Nikdo nemá garantované místo jen díky zásluhám.
Bořil tvrdí, že stále měl na to hrát za áčko. Trenéři ale očividně viděli situaci jinak.
Ještě zajímavější je jedno z Bořilových tvrzení. Podle jeho slov mu trenérský štáb sdělil, že se obává jeho vlivu na kabinu v případě, že by už pravidelně nenastupoval. Pokud skutečně zazněla právě tato slova, vypovídají o mnohem víc než jen o sportovní stránce celé věci.
Je totiž pozoruhodné, že takové hodnocení přichází od realizačního týmu, který s Janem Bořilem spolupracoval téměř celou dekádu. Jindřich Trpišovský vede Slavii od prosince 2017 a právě pod jeho vedením Bořil prožil nejúspěšnější období své kariéry. Společně získali několik mistrovských titulů, pravidelně hráli evropské poháry a zařadili Slavii mezi respektované kluby v Evropě.
O to překvapivější je, pokud trenéři po tolika společných letech dospěli k závěru, že by Bořil mohl mít jako náhradník negativní vliv na fungování kabiny. Nabízí se dvě možnosti. Buď se jeho postavení a vystupování v posledních letech skutečně změnilo natolik, že to realizační tým začal vnímat jako problém, nebo šlo o velmi nešťastně zvolený způsob, jak zkušenému kapitánovi vysvětlit, proč už s ním nepočítá jako s hráčem základní sestavy.
V obou případech jde o mimořádně silný signál. Pokud trenérský štáb po letech úspěšné spolupráce dospěje k názoru, že přítomnost dlouholetého kapitána může být pro tým spíše komplikací než přínosem, vypovídá to o narušené důvěře. A právě to možná říká o Bořilově konci ve Slavii víc než všechny následné rozhovory a veřejná vyjádření.
Zajímavé je i to, jak často ve svých vyjádřeních používal označení „legenda“. Jako by se z hráče postupně stala instituce, která očekávala výjimečné zacházení.
Jenže skutečné legendy většinou nepotřebují o svém postavení mluvit. Poznají je fanoušci sami.
To samozřejmě neznamená, že Slavia musela celý rozchod zvládnout ideálně. Pokud komunikace skutečně proběhla tak, jak ji Bořil popisuje, klub si zaslouží kritiku. S hráčem, který prožil deset let v červenobílém dresu a pomohl vrátit Slavii mezi evropskou elitu, se dalo jednat citlivěji. To je zcela legitimní výtka.
Stejně legitimní je ale i rozhodnutí trenérů omladit kádr a dát přednost budoucnosti před minulostí.
Možná tak největším problémem nebyl samotný konec Jana Bořila ve Slavii. Možná jím bylo to, že si sám přestal připouštět, že i legendy jednou zestárnou a že o jejich odkazu nakonec nerozhodují ony samy, ale historie.
Před několika týdny jsem napsal článek s názvem „V Edenu nevybuchl jeden incident. Vybuchlo prostředí budované roky.“ Zamýšlel jsem se v něm nad tím, zda některé kauzy kolem Slavie nejsou jen selháním jednotlivců, ale spíše důsledkem prostředí, které se v klubu dlouhodobě utvářelo.
Když dnes poslouchám slova Jana Bořila o jeho odchodu a zároveň čtu, že mu realizační tým měl říct, že by mohl mít jako náhradník negativní vliv na kabinu, nemohu se ubránit otázce, jestli to není právě další střípek do téže mozaiky.
Pokud trenéři po téměř osmi letech společné práce dospějí k takovému závěru, nejde už jen o sportovní rozhodnutí. Nabízí se otázka, zda se právě tady neprojevilo prostředí, o kterém jsem psal už dříve.
Možná tak největším problémem nebyl samotný konec Jana Bořila ve Slavii. Možná jím bylo to, že si sám přestal připouštět, že i legendy jednou zestárnou a že o jejich odkazu nakonec nerozhodují ony samy, ale historie.
A možná právě tady leží největší paradox celého příběhu. Jan Bořil udělal pro Slavii obrovský kus práce a navždy bude součástí jedné z nejúspěšnějších ér klubové historie. Právě proto by byla škoda, kdyby se na závěr jeho kariéry více než na výkony vzpomínalo na rozhovory, ve kterých se do role legendy pasoval především on sám. Skutečné legendy totiž svůj odkaz nepotřebují připomínat. Ten za ně vytváří čas, fanoušci a historie.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje:
- Sport.cz – Slavia Bořila hrozně zklamala. Připravte se na peklo, vzkázal do Edenu – rozhovor s Janem Bořilem po odchodu ze Slavie, ze kterého vycházejí citace o konci v klubu, roli „legendy“ i vyjádření Zdeňka Houšteckého.
- iSport – Bořil poprvé o odchodu ze Slavie. Ulehčili mi to, překvapilo ho, co mu řekl Houštecký – shrnutí okolností odchodu a dalších Bořilových vyjádření.
- Livesport Zprávy – Prý bych dělal zle v kabině, slyšel Bořil. Konec ve Slavii v něm zanechal hořkou pachuť – přehled celé situace a citace týkající se důvodů rozchodu
