Nacisté zavřeli komunisty do koncentráků. Pak jim dali uniformy SS a poslali je do války

Na konci roku 1944 se to skutečně stalo. SS v zoufalé situaci začala hledat nové vojáky i mezi vězni koncentračních táborů. Jedním z hlavních příjemců těchto mužů se stala Dirlewangerova jednotka(O Dirlewangerově jednotce jsem už podrobněji psal v jednom ze svých předchozích článků zde), jedna z nejbrutálnějších formací nacistického Německa.

A mezi její nové rekruty se dostali také komunisté, socialisté a další političtí odpůrci nacismu. Jenže mnozí z nich neměli v úmyslu za Hitlera bojovat. Někteří chtěli pouze přežít.

Jiní čekali na jedinou příležitost, kdy budou moci přejít k Rudé armádě. A někteří tak skutečně udělali.

Zločinci, pytláci a vězni

Dirlewangerova jednotka měla od svého vzniku velmi neobvyklé složení.

Její první příslušníci byli především odsouzení pytláci. Později k nim přibyli další trestanci, vězni a příslušníci různých represivních formací.

Velitelem byl Oskar Dirlewanger, muž s několikanásobnou trestní minulostí, jehož jednotka se během války proslavila mimořádnou brutalitou.

Od roku 1942 působila především na území okupovaného Sovětského svazu při tzv. protipartyzánských operacích. Ty byly často spojeny s masovým násilím proti civilnímu obyvatelstvu.

V roce 1944 se jednotka účastnila také potlačení Varšavského povstání, kde se její příslušníci podíleli na masových vraždách civilistů. Jenže na podzim 1944 už Německo zoufale potřebovalo další muže.

A SS začala hledat i tam, kde by to ještě před několika lety znělo naprosto nemyslitelně. V koncentračních táborech.

Himmler souhlasil

Na podzim 1944 přišel návrh využít pro Dirlewangerovu jednotku také politické vězně.

Dirlewanger sám v říjnu 1944 navrhl, aby byli z koncentračních táborů vybráni političtí vězni, zejména muži, kteří byli zatčeni kvůli svému politickému přesvědčení. Návrh získal podporu vedení SS a Heinrich Himmler s ním souhlasil. Byl v tom obrovský paradox.

Nacistický režim chtěl do jednotky SS získat muže, které sám označoval za své politické nepřátele.

Nešlo ale o žádnou změnu postoje nacistů ke komunistům. SS nepotřebovala najednou komunisty milovat. Potřebovala vojáky.

Německá armáda utrpěla na východní frontě obrovské ztráty a situace se na podzim 1944 rychle zhoršovala. Ideologická čistota začínala ustupovat zoufalé potřebě doplnit stavy.

SS stanovila kvóty

Dne 3. listopadu 1944 vydal Hlavní hospodářský a správní úřad SS pokyny k výběru politických vězňů z hlavních koncentračních táborů.

Celkem bylo plánováno získat 1 910 mužů. Kvóty byly rozděleny mezi jednotlivé tábory:

Dochované dokumenty Arolsen Archives potvrzují, že SS skutečně vedla seznamy vězňů určených k lékařským prohlídkám, převelení a zařazení do Dirlewangerovy formace.

Jenže plán se nenaplnil. Z politických vězňů bylo nakonec získáno přibližně 770 mužů.

Chybějících více než tisíc mužů musela SS doplnit jinými vězni, především lidmi označovanými jako „asociálové“ a kriminální vězni.

A právě u čísla 770 začíná jedna z nejzajímavějších částí celého příběhu.

„Přihlásili jsme se proti své vůli“

Slovo „dobrovolníci“ je v tomto příběhu velmi problematické. V některých táborech se SS skutečně snažila vězně přesvědčovat. Jinde byl ale výběr mnohem brutálnější.

Jedním z nejznámějších případů byl Sachsenhausen. Vybraným politickým vězňům bylo v listopadu 1944 oznámeno, že mohou nastoupit k Dirlewangerově jednotce.

Jenže odmítnutí nebylo vždy skutečnou možností. Podle svědectví z tábora měli někteří vězni na výběr mezi službou u jednotky a popravou.

Jeden z přeživších později popsal jejich rozhodnutí slovy:

„Protože jsme nechtěli zemřít, přihlásili jsme se proti své vůli.“

Nešlo tedy o klasický vojenský nábor. Byli to vězni. A jejich „dobrovolnost“ vznikala v prostředí koncentračního tábora.

Červený trojúhelník

Mezi těmito muži byli političtí vězni. V koncentračních táborech byli označováni červeným trojúhelníkem.

Patřili mezi ně například komunisté, socialisté, členové odboje a další lidé, které nacistický režim považoval za politicky nebezpečné. V Sachsenhausenu byli političtí odpůrci nacismu jednou z významných skupin vězňů.

A nyní měli dostat uniformu stejné SS, která je držela za ostnatým drátem.

Někteří z nich přitom byli přesvědčenými odpůrci Hitlera. Pro ně byla celá situace absurdní. Ještě nedávno byli vězni. Teď měli být vojáky.

Ne všude šlo o přímou hrozbu

Situace se ale lišila tábor od tábora. V některých místech se SS snažila politické vězně přesvědčit propagandou. Mluvila o obraně Německa, rodin a vlasti před postupující Rudou armádou.

Výsledky byly velmi rozdílné. Například v Buchenwaldu nebyla mezi politickými vězni ochota vstoupit do Dirlewangerovy jednotky příliš velká.

To je důležitý detail. Neexistoval jeden univerzální způsob náboru. Někde šlo o nátlak, jinde o manipulaci a někde vězni sami hledali způsob, jak ze systému uniknout.

Někteří už od začátku plánovali útěk

A právě tady se nacisté dostali do dalšího paradoxu. Část politických vězňů pochopila, že uniforma může představovat také příležitost.

Pokud se dostanou z koncentračního tábora, získají zbraň a ocitnou se na frontě proti Sovětům, mohou se pokusit přejít na druhou stranu.

Pro člověka, který strávil roky za ostnatým drátem, mohla být cesta k jednotce SS paradoxně jednou z mála možností, jak se dostat do situace, kde bude možné utéct. A přesně to se později stalo.

SS nechala popravit dezertéra před ostatními

Jeden z nejvýmluvnějších případů se odehrál v Neuengamme.

Dne 5. listopadu 1944 byli političtí vězni vybraní pro Dirlewangerovu jednotku shromážděni při nástupu.

SS před ně tehdy přivedla bývalého vězně Franze Hobelsbergera. Ten už předtím u Dirlewangerovy jednotky sloužil. Potom ale dezertoval. SS ho nechala před zraky ostatních vězňů oběsit. Byla to demonstrace.

Měla ukázat mužům, kteří právě dostali nabídku „služby“, co se stane, pokud se pokusí udělat totéž.

Zpráva byla jasná: Z jednotky můžete odejít pouze za cenu vlastního života.

Krakov, Mošovce a cesta na frontu

Po výběru byli političtí vězni přesouváni do výcvikových středisek. Část z nich prošla výcvikem v Krakově, další byli cvičeni v Mošovcích na Slovensku.

SS se je snažila začlenit do jednotky jako běžné vojáky. Dostávali uniformy. Zbraně. Vojenské doklady. A dostali také nový úkol: bojovat.

Jenže SS zároveň dobře věděla, že jejich spolehlivost je značně pochybná.

Proto byli někteří z nových mužů drženi pod ozbrojeným dohledem a jejich pohyb byl kontrolován.

Nacisté tak vytvořili zvláštní situaci. Dali vězňům zbraně, ale zároveň se jich báli.

První nasazení ukázalo, jak špatný byl celý plán

V prosinci 1944 byla Dirlewangerova jednotka nasazena proti postupující Rudé armádě v Maďarsku. A právě tady se ukázalo, jak katastrofální bylo rozhodnutí poslat do boje politické vězně, kteří neměli žádný důvod bojovat za nacistické Německo.

12.–14. prosince 1944 přešla k Sovětům přibližně pětistovka z asi 770 politických vězňů, kteří byli do jednotky předtím zařazeni.

Podle studie Jutty Seidel šlo přibližně o 500 mužů. Dalších asi 200 mužů bylo zabito nebo zraněno, mimo jiné v důsledku poprav a bojů.

To znamená, že obrovská část politických vězňů, které SS do jednotky získala, se při prvním velkém nasazení pokusila změnit stranu.

Pro SS to byla katastrofa. Pro tyto muže to byla naopak šance.

Téměř celý prapor změnil stranu

Nešlo přitom jen o několik jednotlivců. Podle historické literatury přešla v prosinci 1944 k Sovětům v Maďarsku téměř celá 3. rota 2. pluku.

Mezi těmi, kteří se pokusili přejít, byli i političtí vězni původně odvlečení ze Sachsenhausenu a Dachau.

Nacisté tak v podstatě sami vytvořili jednotku, jejíž část mužů čekala na první příležitost, aby proti nim přestala bojovat. A nebyl to konec.

Další případy přeběhnutí následovaly ještě v únoru 1945, kdy byla Dirlewangerova brigáda nasazena proti Rudé armádě na Odře a Neisse.

Z koncentračního tábora přímo na frontu

Pro jednotlivé vězně přitom nešlo pouze o politický paradox. Byla to otázka přežití.

Před několika týdny byli drženi v koncentračních táborech. Někteří z nich tam strávili roky.

Byli vystaveni hladu, nemocem, nucené práci a násilí. A najednou stáli s puškou v ruce. Jenže tentokrát měli před sebou sovětské vojáky.

Někteří si možná říkali, že právě tam je jejich cesta ven. A v prosinci 1944 se ukázalo, že tuto možnost skutečně využijí.

Proč to SS vůbec udělala?

Odpověď je vlastně jednoduchá. Německu docházeli vojáci.

Rok 1944 znamenal pro Wehrmacht i Waffen-SS obrovské ztráty. Po katastrofách na východní frontě, v Normandii a během dalších bojů už nebylo možné doplňovat jednotky pouze tradičním způsobem.

Do Waffen-SS proto přicházeli lidé z stále širšího okruhu. A Dirlewangerova jednotka byla v tomto směru extrémním příkladem.

Pytláci. Trestanci. Kriminálníci. Takzvaní „asociálové“. Zahraniční příslušníci. A nakonec také političtí vězni nacistických koncentračních táborů.

Ideologie ustupovala před jedinou věcí: potřebou mužů.

Nebyla to jediná skupina vězňů

Je ale důležité zdůraznit, že političtí vězni nebyli jedinými vězni, které Dirlewangerova jednotka využívala.

Už před jejich příchodem byli do formace zařazováni lidé z různých kategorií vězňů. Politická skupina z podzimu 1944 tak představovala další fázi vývoje jednotky.

A právě tato fáze je nejabsurdnější. Nacisté totiž sáhli po lidech, které sami označovali za své nepřátele.

Antifašisté v uniformách SS

Historik Hans-Peter Klausch věnoval tomuto tématu rozsáhlou studii Antifaschisten in SS-Uniform.

Kniha z roku 1993 se zabývá osudy německých politických vězňů, vězňů z věznic a dalších odpůrců nacismu, kteří se ocitli v Dirlewangerově formaci. Pracuje přitom s rozsáhlou dokumentací a svědectvími.

Samotný název knihy vystihuje celý paradox: Antifašisté v uniformách SS.

Někteří z těchto mužů přitom skutečně bojovali. Jiní se pokusili dezertovat. A další čekali na vhodný okamžik.

Jejich příběhy proto nelze jednoduše zařadit do kolonky „vojáci Waffen-SS“. Mnozí z nich byli nejprve vězni nacistického systému.

A pak přišel konec

Dirlewangerova jednotka pokračovala v boji až do úplného závěru války. Její příslušníci se střetávali s Rudou armádou a ustupovali směrem na západ.

V únoru 1945 byla jednotka přeměněna na divizi a nasazena proti Sovětům. V té době už se nacistické Německo hroutilo ze všech stran.

Jednotka, která začínala jako zvláštní útvar tvořený pytláky, se během války změnila v obávanou formaci a nakonec byla nucena bojovat v samotném Německu.

A mezi jejími muži byli stále i lidé, kteří ještě nedávno seděli za ostnatým drátem koncentračních táborů.

Jeden z největších paradoxů konce Třetí říše

Příběh politických vězňů u Dirlewangerovy jednotky ukazuje něco důležitého o posledních měsících nacistického Německa.

Režim, který byl založen na rasové a politické selekci, začal v okamžiku svého zhroucení ustupovat od vlastních pravidel.

Muže, které předtím věznil jako politické nepřátele, začal využívat jako vojáky.

Komunistům a socialistům, kteří byli roky drženi v koncentračních táborech, najednou poskytl zbraně. Jenže mnozí z nich tyto zbraně nechtěli použít k obraně Hitlera.

Chtěli přežít. A někteří čekali jen na okamžik, kdy budou moci zbraň obrátit jiným směrem. V prosinci 1944 se to stalo.

Přibližně 500 z asi 770 politických vězňů, kteří byli do jednotky zařazeni, podle historického výzkumu přešlo k Sovětům.

SS tak v posledních měsících války vytvořila něco, co působí téměř neuvěřitelně: jednotku, do které poslala své vlastní politické vězně – a značná část z nich při první příležitosti utekla k nepříteli.

Je to jeden z nejbizarnějších příběhů posledních měsíců Třetí říše.

Nacisté je nejdříve zavřeli za ostnatý drát. Potom jim dali uniformy SS. A nakonec se někteří z nich obrátili proti mužům, kteří je do války poslali.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura