Článek
Pevnost, která měla vydržet
Východní Prusko nebylo pro Německo jen dalším územím. Bylo symbolem. Právě odtud vzešla pruská vojenská tradice, a právě zde leželo město Königsberg, silně opevněná pevnost na břehu Baltského moře.
Na konci války se z regionu stala jedna z posledních německých bašt. Pro nacistické vedení mělo jeho udržení nejen strategický, ale i symbolický význam.
Pro Sověty to bylo naopak jasné. Východní Prusko muselo zmizet z mapy jako německé území.
Před bouří
Na přelomu let 1944 a 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohrává. Po zhroucení fronty během sovětské letní ofenzivy roku 1944 se Východní Prusko ocitlo v nebezpečné izolaci. Rudá armáda stála na jeho hranicích a postupně přerušovala spojení se zbytkem říše.
Do regionu proudily desetitisíce uprchlíků z východních území, kteří prchali před postupujícími sovětskými jednotkami. Města byla přeplněná, zásobování kolabovalo a mezi civilisty rostla panika. Přesto nacistické vedení trvalo na tom, že se bude bránit za každou cenu.
Východní Prusko se tak proměnilo v obrovskou pevnost a zároveň past, ze které už brzy nebude úniku.
Útok, který všechno změnil
V lednu 1945 zahájila Rudá armáda mohutnou ofenzivu. Fronta se dala do pohybu a německá obrana se začala rychle hroutit. Proti sobě stály masivní síly – německé armády pod velením Georga-Hanse Reinhardta a Lothara Rendulice, konkrétně 3. tanková armáda, 4. armáda a část sil 2. armády.
Poměr sil byl přitom drtivý: Sovětský svaz nasadil přibližně 1,6 až 2 miliony vojáků, zatímco Německo mělo k dispozici asi 400 až 500 tisíc mužů, včetně jednotek Volkssturmu.
Sovětské jednotky postupovaly rychle a systematicky. Německé síly byly postupně obkličovány a odříznuty od zbytku říše. Ofenzivu vedly především fronty – sovětské ekvivalenty skupin armád – 3. běloruský front pod velením Ivan Černjachovskij, který byl během bojů zabit a nahrazen Alexandr Vasilevskij, dále 2. běloruský front vedený Konstantin Rokossovskij a část sil 1. pobaltského frontu pod velením Ivan Bagramjan.
To, co mělo být pevností, se během několika týdnů proměnilo v past. Zatímco vojáci bojovali, civilní obyvatelstvo se snažilo utéct.
Útěk přes led
Jedním z nejdramatičtějších momentů celé operace byl útěk civilistů přes zamrzlé Baltské moře.
Tisíce lidí, často s minimem věcí, vyrážely v mrazu na led. Někteří táhli saně, jiní nesli děti v náručí. Nad hlavami jim létala letadla, kolem dopadaly bomby. Led se místy lámal. Kolony lidí mizely v ledové vodě. Mnozí cestu nepřežili.
Navzdory chaosu se však podařilo evakuovat přibližně 2,0 až 2,5 milionu civilistů, a to nejen přes zamrzlé moře, ale i lodní dopravou z baltských přístavů.
Boje bez milosti
Na souši mezitím probíhaly jedny z nejtvrdších bojů závěru války.
Města se měnila v trosky. Dělostřelectvo ničilo celé čtvrti a obránci se často bránili do posledního muže. Sovětská armáda postupovala za cenu obrovských ztrát.
Zničení německé 4. armády patřilo k největším katastrofám Wehrmachtu v závěrečné fázi války. Po zahájení sovětské ofenzivy byla ve druhé polovině ledna 1945 obklíčena v prostoru tzv. Heiligenbeilského kotle, kde se ocitlo přibližně 200 až 250 tisíc vojáků spolu s velkým množstvím civilistů.
Na přelomu ledna, zhruba mezi 27. a 31. lednem, se německé velení pokusilo o průlom směrem na západ k Elblągu, aby navázalo spojení s vlastními silami. Útok však ztroskotal, Němcům chybělo palivo i munice a sovětská armáda měla drtivou převahu na zemi i ve vzduchu.
V následujících týdnech byla 4. armáda postupně zatlačována k pobřeží Baltského moře. Obranný prostor se neustále zmenšoval pod tlakem soustředěné dělostřelecké palby a opakovaných útoků. Poslední pokusy o evakuaci probíhaly přes přístav Pillau, většinu jednotek se však zachránit nepodařilo.
Organizovaný odpor se zhroutil na konci března 1945 a armáda fakticky přestala existovat. Přibližně 50 až 80 tisíc německých vojáků padlo, dalších 100 až 150 tisíc jich skončilo v sovětském zajetí. Pouze menší část sil unikla po moři.
Pád Königsbergu
Rozhodující moment přišel v dubnu 1945. Útok na Königsberg začal 6. dubna 1945 po masivní dělostřelecké přípravě a bombardování. Město bránilo přibližně 100 až 130 tisíc německých vojáků, podporovaných jednotkami Volkssturmu a zbytky rozbitých armád.
Sovětské jednotky zahájily útok z několika směrů a rychle pronikaly do města. Boje probíhaly dům od domu, pevnostní objekty byly ničeny těžkým dělostřelectvem a letectvem. Obránci kladli tvrdý odpor, ale byli izolováni a bez naděje na posily.
Königsberg (dnešní Kaliningrad), považovaný za nedobytnou pevnost, byl po intenzivním bombardování a útocích dobyt.
Po několika dnech intenzivních bojů, 9. dubna 1945, německá posádka kapitulovala. Tisíce vojáků padly, další desetitisíce skončily v sovětském zajetí. To, co ještě před několika měsíci působilo jako pevná součást Německa, přestalo existovat.
Konec Východního Pruska
Cena za tuto operaci byla obrovská. Německé vojenské ztráty dosáhly stovek tisíc mužů, desítky tisíc padlých a statisíce zajatých. Celé armády přestaly existovat.
Civilní obyvatelstvo utrpělo rovněž těžké ztráty. Desetitisíce lidí zahynuly během útěku, bombardování nebo při pokusech o evakuaci přes moře. Další statisíce přišly o domov.
Také sovětská armáda zaplatila za vítězství vysokou cenu. Odhady hovoří o desítkách tisíc padlých a mnohonásobně vyšším počtu raněných během bojů o silně opevněný region.
Východní Prusko tak zmizelo nejen z mapy, ale i z historie jako německý prostor, v troskách, vyprázdněné a navždy proměněné.
Zdroje a literatura
Antony Beevor: Pád Berlína 1945.
Praha: Beta-Dobrovský, 2003. ISBN 80-7306-116-8
Richard Overy: Rusko ve válce 1941–1945.
Praha: Beta-Dobrovský, 2003. ISBN 80-7306-113-3
David Glantz: When Titans Clashed: How the Red Army Stopped Hitler.
Lawrence: University Press of Kansas, 1995. ISBN 978-0700608997
Vojenský historický ústav Praha
Kurt Dieckert, Horst Grossmann: Der Kampf um Ostpreußen.
München: Motorbuch Verlag, 1960. ISBN 978-3879434367 (novější vydání)
