Článek
Už při studiích na fakultě jsem poznal Mirku. Brali jsme se na konci druhého ročníku a záhy se nám narodila první dcerka Kačenka, za tři roky druhá, Lucinka.
Po promoci mi kamarád nabídl místo ve své softwarové firmě. Dařilo se nám, asi za dva roky jsme mohli přijmout dalšího spolupracovníka. Tedy spolupracovnici. Pohlednou, atraktivní třicátnici Moniku.
Brzy jsme se docela sblížili. Tehdy ještě ve vší počestnosti. Byla rozvedená, bezdětná. Když jí lékaři sdělili, že nemůže mít děti, našel si manžel jinou.
Po jednom firemním večírku se počestnost nějak vytratila. Začali jsme spolu spát. Netušil jsem, že mám léčitelské schopnosti, protože netrvalo dlouho a neplodná Monika mi oznámila, že je těhotná. Samozřejmě, že si dítě nechá, po mně nic nechce. Narodil se syn Petřík. Dnes je mu deset.
Celých osm let z těch deseti jsem žil v jakési schizofrenní ilegální bigamii.
Svůj čas jsem dělil mezi obě rodiny téměř stejným dílem. I víkendy a dovolené. Mnohé „pokryly“ služební cesty a další „pracovní“ povinnosti nebo volejbalová „soustředění“.
Monika splnila slib, nic po mně nechtěla. Vše jsem jí dával dobrovolně. Po dvou letech se nám narodil další syn Pavlík.
Manželka Mirka ani dcerky o ničem nevěděly. Dost dlouho jsem si připadal jako hrdina.
Jak běžel čas, hrdinství se vytratilo, začal jsem být uštvaný. Navíc mi bylo bídně z toho, jak mi Mirka bezmezně věří.
Ani Petřík s Pavlíkem netušili, že jejich milovaný tatínek má ještě jednu rodinu a oni dvě nevlastní sestřičky.
Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Pomyslné ucho se jednoho dne utrhlo úplnou náhodou.
Jako každý rok jsem začátkem srpna odjížděl na „sportovní soustředění“ do Řecka.
Mirce jsem nikdy nelhal víc, než bylo nutné. Věděla, kdy odlétáme, kde budeme. Jen netušila, že místo urostlých sportovců se mnou jede jedna blondýnka a dva malí kluci.
Byl jsem zrovna na cestě na letiště, když Mirce volala moje sestra. S maminkou je to vážné, je v nemocnici. Přála by si, abych byl v takové chvíli u ní.
Mobil jsem měl vypnutý, tak sehnala taxi a najednou stála v letištní hale naproti nám.
Musel to pro ni být šok!
Proč, proboha, ti dva malí kluci říkají jejímu manželovi tati? A co ta blondýna?
Do Řecka odletěla jen Monika a kluci. Já zůstal se svojí ženou na letišti. Asi mi povolily nervy, začal jsem se nahlas smát! Jako idiot!
Druhý den matka zemřela, za týden měla pohřeb.
Nezbylo nic jiného, než Mirce všechno přiznat.
Čekal jsem scény, kufry za dveřmi, ale nic z toho se nestalo. Jen výčitka – moc si ještě přála syna, ale já už děti nechtěl. Teď už ví proč.
Manželka trvala na tom, že se chce s Monikou sejít. Co si řekly nevím, jen mi oznámily, že všechno zůstane při starém, jen je na mně, abych to oznámil dětem.
Už dva roky žiju v „legální“ bigamii. Po počátečních rozpacích se obě ženy spřáelily, na mé gusto až příliš. Našly zalíbení ve všech mých dětech.
Nedávno mi moje ženy oznámily, ať si na první červencový týden nic neplánuju.
Budu mít na starosti všechny moje děti, protože ony spolu jedou cvičit do Chorvatska.
Posledních pár měsíců jsem jako štvaná laň (nebo kanec?). Nemám ani chvilku pro sebe. Až dnes si dopřávám ten luxus. Mirka si myslí, že jsem u Moniky, Monika si myslí, že jsem u Mirky.
A já zatím sedím ve své kanceláři a užívám si ten klid.
Stejně mám trošku strach, aby mě tady nevyhmátly…
Příběh podle vyprávění pana Pavla
