Článek
Když tak přemýšlím, tento samý problém jsem řešila asi před třinácti lety. Zaměstnaná na volné noze jsem ještě stíhala hlídat malá vnoučata (mladí dodělávali školy), jezdit k starým rodičům uklízet a pomáhat s čím bylo třeba, postarat se o tchyni, když jí nebylo dobře, nebo upadla a zlomila si ruku, v té době i o nedospělého syna a taky péči o chalupu (která mě tehdy ještě bavila).
A po nocích se věnovala pracovním závazkům a taky praní, žehlení, uklízení. Prostě robot. A manžel od rána do večera v práci si neuvědomoval, že by něco mohlo být jinak.
Najednou tělíčko řeklo DOST! Ocitla jsem se v nemocnici na JIP. Asi jsem se podruhé narodila. Když jsem se dostala z nejhoršího, měla jsem dosti času na přemýšlení.
Až se vrátím z nemocnice, co budu dělat? Já jsem na všechny své koníčky a na to, že bych mohla taky mít nějaký volný čas pro sebe, zapomněla! V hlavě nebylo nic, jen pocit, že nemůžu myslet na sebe, když druzí potřebují pomoc.
Když jsem se vrátila z nemocnice a z lázní, začal opět obyčejný život.
Moje v nemocnici vysněné představy o tom, co budu pro sebe dělat, až se vrátím domů, se pomalu den za dnem rozplývaly…
A teď jsem v tom zas!
Jen situace je trochu jiná. Rodiče a manželova maminka zemřeli, vnoučata vyrostla, syn se osamostatnil. Tak co mi brání starat se jen sama o sebe?
Mám o několik let starší sestru, je sama s pejskem, bydlí hned naproti. Bohužel, Alzheimer ji lapil do svých spárů.
Již před několika lety jsem na ní pozorovala, že není něco v pořádku, ale k lékařce jít nechtěla. Když jsem jí nakonec přesvědčila, trvalo to jen chvíli. Když jsme měli jít na kontrolu dupla si, že nikam nepůjde, žádné léky brát nebude, co potřebuje si pamatuje.
Jak ubíhal čas, převzala jsem péči i o její domácnost a starost o ni, nehledě k tomu, že její časté návštěvy narušovaly chod naší domácnosti. S ničím už si neví rady, ani neví, jak si ohřát jídlo. Nechce se mýt, převlékat, je věčně negativní a paličatá. Byla na mě zlá a je to čím dál horší udržet si vlídnou tvář. Asi úplně stejně se chová ke svému psovi, často je pokousaná, ale ani za nic ho nikam nedá. Není nesvéprávná. Kdo se někdy staral o člověka s alzheimerem, bude vědět, o čem je řeč.
Děti? Ano, má. Protože svoji matku už několik let nenavštěvují, což si vlastně svým chováním sama zavinila (vždycky byl na prvním místě pes, ne vnoučata, proto je nikdy nehlídala, na návštěvy nejezdila, nikoho nezvala), nevěděli, co se děje. Když jsem se na ně obrátila, ať se o matku postarají, slíbili. Už je to rok.
Ovšem péči jsem si představovala jinak, než jen jednou týdně rozdělením léků do krabičky a nákupem.
Vždyť teta je naproti, ta pomůže, zajde k lékaři, když bude potřeba, postará se.
Před chvílí skončila další sestřina návštěva, plná obviňování, negativních myšlenek a výhrůžek, že skočí z okna, protože je tam pořád sama, kdyby neměla toho psa…
Nebylo mi vůbec dobře. Procházka na vzduchu mi trochu pomohla, ale večer volat sestře, aby si nezapomněla vzít léky, mě zase dostala do stresu. Ráno volání znovu kvůli lékům ji rozčílilo, že kvůli tomu musí hledat hrnek, musí rozsvítit, vlastně ji obtěžuji…
Vstala jsem jako automat. Najednou se mi tělo roztřepalo, nemohla jsem udělat krok, nemohla jsem mluvit, byla mi neskutečná zima, špatně od žaludku, srdíčko mi chtělo vyskočit z těla.
Doplazila jsem se pod deku. Tělo stále vibrovalo, nemohla jsem se ani napít. Vzala jsem si lék na alergii, jiný na uklidnění jsem doma nenašla. Tělo se asi po hodině trochu uklidnilo, lék na alergii mě utlumil. Vypnula jsem mobil, sestřino číslo si zablokovala. Co bude dál, nevím.
Mám právo být sobec?
