Článek
Před čtyřiceti lety ještě leckde na vesnici nebyly podmínky k bydlení takové, jako dnes. Manželovi rodiče bydleli v malé vesničce, kde, jak se říká, lišky dávají dobrou noc.
Vzpomínám si na první návštěvu, kdy mě chtěl představit rodičům.
„Prosím tě, u nás nekuř ať tě rodiče nevidí. Maminka odsuzuje kuřačky, prý jsou líné a místo práce tráví čas kouřením“ nabádal mě.
Návštěva probíhala celkem v pohodě. Po třech hodinách povídání u kávy jsem už myslela jen na to jediné: dát si cigaretku a v klidu ji celou vykouřit.
Nakonec jsem to nevydržela. Mým útočištěm se stala dřevěná kadibudka, která stála na dvorku. S chutí jsem si zapálila, v poklidu seděla a pokuřovala.
Bohužel jsem si neuvědomila, že kadibudka je samá škvíra a kouř se valí ven!
Maminka mého vyvoleného šla zrovna pro dříví a když viděla kouř valící se z kadibudky začala křičet:
„Dědo, honem! Hoří kadibudka! Honem, dones vodu, musíme hasit!“
Děda přiběhl s kyblíkem vody a jal se hasit. Nezbylo nic jiného, než vylézt a přiznat se. Samozřejmě, že bylo po ohni, ale také po pověsti nekuřačky.
Ten den ovšem nebyl trapasům konec.
Manželův bratranec měl ve vesnici hospodu. Jak to na vesnicích bývá, každý s každým je příbuzný.
V hospodě, kde mě manžel představil svým příbuzným (a že jich bylo!) jsem si musela se všemi připíjet na zdraví a na šťastné manželství.
I když mě mužova maminka žádala, abych na něj dohlédla, ať se neopije, nakonec jsem se opila já. Nechtěla jsem se v takovém stavu vrátit k nim do domku. Muž tedy prohlásil:
„Jdeme spát na půdu do sena!“
Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že nebudu vypadat jako alkoholička. Stačilo, že se na mě provalilo, že jsem kuřačka.
Vyškrábali jsme se ve tmě po žebříku na půdu a lehli do sena. Vysvlékla jsem si šaty a jako budoucí novomanželé posilněni alkoholem jsme si docela užívali.
Mně se ale pořád zdálo, že v seně něco šustí.
„Nevšímej si toho, to jsou kočky“ ubezpečoval mě manžel. Vášnivá noc pokračovala skoro do rána.
Jo, kočky!
Ráno se začalo nad námi hýbat a šustit seno a vylezl manželův otec.
Jistě se celou noc dobře bavil, ale já už jsem neměla chuť v návštěvě pokračovat.
Na pohled budoucí tchyně, když jsem ráno přišla do kuchyně, na ten rozhodně nikdy nezapomenu!
Na jeden den bylo ostudy až dost!
Příběh Marie S.
