Článek
Kohout byl velký, statný, po dvorku se procházel tak, jako by mu patřilo všechno nejen na dvoře, ale snad na celém světě.
Kdokoliv se objevil na dvoře, hned na něj vystartoval, tak si bránil své území. Stačilo se jen otočit zády, už byl za krkem a kloval.
Maminka chodila na dvorek s hůlkou, aby měla kohouta čím odehnat.
Byl taky hodně náruživý. Chudinky slepice byly od něj celé oškubané, jak po nich pořád rajtoval.
Dokonce i vlčák Argo se ho bál, vždycky před ním zalezl do boudy.
Jednou jsem šla na dvorek štípat dříví. Nejprve jsem dvorek obhlédla, jestli tam někde není kohout. Naštěstí byl i se svým harémem na zahradě.
Pustila jsem se tedy do štípání. V zápalu práce jsem si nevšimla, že se kohout se slepicemi vrátil na dvůr. Když jsem se sehnula pro polínko, zákeřně zezadu na mě skočil, zaryl se mi drápy do zad a kloval!
Strhla jsem ho na zem a praštila sekyrkou tak, že peří lítalo po celém dvoře.
Natáhl se s nožkama nahoru a bylo po něm.
Když to maminka uviděla, řekla:
„Konečně bude od té vzteklé mrchy pokoj. Dones nůž, pustíme mu krev.“
Ještě v šoku, celá roztřesená, jsem běžela do kuchyně pro nůž.
Kohout, jako by tušil, že mu jde o krk, vyskočil, oklepal se, zamával křídly, udělal „ko-ko-ko“ a vrávoravě, jako kdyby měl upito, pelášil pryč. A houf slepic za ním.
Po této příhodě, kohout na svou klovací mánii docela zapomněl. Ještě dva měsíce chodil po dvorku, dokonce ani slípky ho moc nezajímaly.
Ale maminka řekla:
„Čert mu věř, však on soused moc dobře věděl, co kohout dělá, když mi ho dal docela rád a zadarmo.“
Skončil důstojně. Maminka ho na Vánoce připravila na víně.
