Článek
Stalo se to ještě za socialismu, kdy shánění všeho možného bylo na denním pořádku.
Po rozvodu jsem se přestěhovala do garsonky.
Radost z nabyté svobody mi nezkazila ani fronta, kterou jsem musela vystát na koberec. Tedy na zbytek koberce. Než jsem přišla na řadu, tak z role toho, který jsem chtěla, zůstal opravdu jen zbytek.
Sice nebyl přes celou místnost, jak jsem si představovala, ale nevadí, na holé místo přijde nábytek. Nábytek…ale ten nemám.
Vydala jsem se do prodejny nábytku. Ujal se mě hezký mladý muž. Měl kulaté brýle, zvané lenonky, za nimi veselé oči. Prostě sympaťák.
Bohužel, z toho, co bylo v prodejně, jsem si nic nevybrala. Ale sympaťák mi slíbil, až přijde zboží, že mě nechá vybrat si ve skladu z toho, co do prodeje nedají. Tedy hezký moderní nábytek. Tak to tehdy chodilo.
V den, který určil, jsem se znovu vydala do prodejny. Bloudila jsem po poloprázdné prodejně, ale sympaťáka jsem nikde neviděla.
Oslovila jsem tedy prodavačku:
„PROSÍM VÁS, TEN PÁN, CO MÁ TY BREJLATÝ KULE TU NENÍ?“
Prodavačka na mě vyjeveně hleděla a já jsem si v tu chvíli uvědomila, co jsem řekla. Obě jsme se tomu upřímně zasmály.
Sympaťák tam ten den nebyl, ale druhý den se na mě smál už od dveří. Nábytek jsem si ve skladu vybrala. A veselé rande taky bylo.
Ještě dnes, po letech, se tomu směju.
