Článek
Aby nebyla mýlka, nepatřím ke komunitě LGBT. Jsem prý docela pohledná žena, ale doma musím být chlap!
Jsou muži, kteří na co sáhnou, to se jim daří. A jsou tací, kteří na co sáhnou… no, prostě to mají naopak.
Mám hodného manžela. Udělal by pro mě všechno, co mi na očích vidí.
Pokud ovšem po něm nechci opravit kapající kohoutek, vyčistit odpad nebo vyměnit kliku u dveří. Prostě práce, které většinou dělá v domácnosti chlap. Poličku sice pověsí, ale kam ji má pověsit, musím vyměřit sama. Skříňku mi pomůže smontovat, ale návod musím sledovat já.
Když chci vymalovat pokoj, pomáhá mi tím, že se mi do toho neplete a v klidu si luští křížovku. Když řeším s instalatérem, proč protéká záchod, spokojeně si na mobilu hraje hry. Pokud je třeba zavolat řemeslníka, opět je to na mně. A mohla bych pokračovat.
V době, kdy syn chodil do první třídy, se paní učitelka ptala dětí, co dělají jejich rodiče.
A klučík bez zaváhání odpověděl: „Maminka pracuje a tatínek leží.“
Debata, kterou jsme už několikrát kvůli tomu měli, nikam nevedla.
Ale líný není. Když vařím, pomůže mi nachystat zeleninu nebo nakrájí cibuli. Nakupuje a také odpadky vynáší bez řečí. Na chalupě poseká trávník, naštípá dřevo.
Je nekuřák, neholduje alkoholu, za ženskými neběhá.
Čas od času mi přinese květiny nebo něco dobrého na zub.
Jsme spolu už 30 let! Mám ho ráda a jiného nechci. Tak co bych vlastně chtěla?
Chtěla bych nebýt chlap a být zase jenom žena! Chci toho moc?
Dámy, jste na tom alespoň některá stejně jako já?
