Článek
Tak, jak to na vesnicích bývá, maminky se snažily pro své ratolesti vyrobit nebo vypůjčit co nejlepší masku. V závěru plesu bylo vždy vyhlášení té nejzajímavější a nejhezčí.
Aniččina maminka vymýšlela pro svoji šestiletou dcerku masku. Za co by chtěla na maškarní bál jít? Za princeznu? Karkulku? Popelku? Aničce se ani jeden nápad nelíbil.
„Já nejsem žádná malá holčička, mami, já chci jít za něco dospělého!“ stála na svém Anička.
Po dlouhém vymýšlení nakonec souhlasila s maminčiným nápadem jít za panenku „barbínu“, protože o ní přece natočili film.
Maminka ji oblékla do růžových šatiček, růžových punčocháčků, růžových střevíčků a do ruky jídala malou růžovou kabelčičku.
Sál byl plný rozmanitých masek. V přestávkách, kdy dozněla hudba, obcházel pořadatel masky, každou z nich zastavil a zeptal se, co představuje.
„Krásná masko a co představuješ ty?“ zeptal se Aničky, když se u ní zastavil.
„Lehkou holku“ řekla suverénně Anička dětským hláskem.
Pořadatel chtěl zachránit situaci:
„Opravdu, jsi taková drobná, asi moc nevážíš…“ a zaměřil pozornost na kabelku.
„A co máš v té kabelce?“
Tu se z reproduktorů na celý sál ozvalo:
„Prosím, ochrany“.
Pořadatel už téměř vyvedený z míry jen vyhrkl:
„A můžeš nám je ukázat?“
A bezelstný dětský hlásek odpověděl:
„Prosím, nemůžu, ony jsou použité“.
Proč se Anička z „barbíny“ proměnila v lehkou děvu, to ví jen ona.
My jsme se to už nedozvěděli, protože pořadatel dal okamžitě znamení kapelníkovi, začala hrát hudba a bál pokračoval.
