Článek
Vdávala jsem se velmi mladá. Bylo mi osmnáct let, byla jsem těhotná.
Rodiče mého budoucího manžela nám na svatbu nešli, protože jeho matka nesouhlasila s tím aby si syn vzal za manželku takovou „nicku“.
„Je jenom vyučená a určitě to udělala schválně, nechala se zbouchnout, já s tím nesouhlasím!“ prohlásila budoucí tchyně. A její manžel souhlasil jako vždy a ve všem.
Narodili se nám čtyři děti. Tchyně k nám nechodila. Manžel s dětmi navštěvoval rodiče sám, já jsem k nim nesměla. Nikdy děti nehlídala.
Byla jsem s nimi dvanáct let doma. Manžel dělal přesčasy a já jsem se starala o děti, pole, zahradu a zvířata. Za dva a půl roku jsme si postavili domek.
Sousedi mě chválili, jak jsem pracovitá. Jen tchyně mně nemohla přijít na jméno. Když jsme se potkaly, zahlížela na mě tak nenávistným pohledem, že jsem to vždycky obrečela.
Došlo to tak daleko, že proti mně začala štvát i manžela. Byla hrozně zlá. Několikrát jsem si chtěla vzít život, jak jsem byla zoufalá! Při životě mě držely jen ty děti.
Moje trápení trvalo 23 let. Když tchyně zemřela, myslela jsem si, že mi začne klidný život. Ten však, bohužel, netrval dlouho.
Manžel chodil každou druhou noc do služby. Právě tehdy, kdy jsem byla sama, mě začal někdo navštěvovat.
Když jsem ulehla a bylo ticho, slyšela jsem kroky. Kroky se zastavily vždy v nohách postele, kde jsem ležela. Zdálo se mi, že tam někdo stojí. Hrůzou jsem nemohla spát.
To se opakovalo každou druhou noc, půl roku. Byla jsem zralá na psychiatra!
Jednou v noci byla velká bouřka a nešla elektřina. Já si šla jako vždy se strachem lehnout. Nemohla jsem usnout, čekala jsem, jestli se opět ozvou šouravé kroky.
Bylo tři čtvrtě na dvanáct, když známé kroky došly k mé posteli. V tu chvíli mi povolily nervy a já začala hrozně křičet:
„Kdo jsi? Proč za mnou pořád chodíš?! Běž pryč, já se bojím!“
Byla jsem hrůzou úplně ochromená! Vtom se jakoby z mlhy začala vynořovat postava ženy. Byla to moje tchyně.
Sklonila hlavu do dlaní a začala plakat. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nebyla schopna slova.
Když jsem se vzpamatovala, řekla jsem tichým hlasem:
„Neplačte, já už jsem vám všechno odpustila.“
Zvedla hlavu, usmála se a začala se pomalu ztrácet…
To byla poslední noc, kterou jsem prožila v úzkosti a strachu. Už nikdy jsem v noci šouravé kroky neslyšela.
Příběh Zdeny Š.
